Shrnul to krátkým konstatováním: „Armáda je jako lékař, dokud je člověk zdravý, tak si nepřipouští, že by jej mohl potřebovat.

Když jsem se ve svém listopadovém blogu pozastavoval nad připravovaným rozpočtem pro kapitolu ministerstva spravedlnosti, konkrétně pro oblast vězeňství, myslel jsem si, že nic horšího již přijít nemůže.

Avšak, jak by napsal Bohumil Hrabal, neuvěřitelné se stalo skutkem a v ruce jsem zakrátko držel ještě nereálnější rozpočet, tentokrát ministerstva obrany. Když jsem si listoval příslušným kapitolním sešitem, dokonce jsem přemýšlel, zda se nezměnila legislativa a státní rozpočet se již nesestavuje na celý rok, ale jen na půl roku. Cítil jsem se trochu trapně, že jsem si této zásadní změny v legislativě nevšiml, avšak na výjezdním zasedání výboru pro obranu mě pan ministr obrany „uklidnil". Řekl, že jde o roční rozpočet a že žádá o jeho schválení. Přiznám se, že bych raději slyšel tvrzení, že se jedná pouze o šestiměsíční výhled, protože ono se z té částky při potřebách ministerstva obrany snad ani déle fungovat nedá. Nicméně realita byla neúprosná a tato vláda představila rozpočet, který nás postupně zbavuje přídomku autonomního suverénního státu, jelikož tyto jeho základní atributy za několik málo let již nebudeme mít čím zajišťovat.