Mnozí lidé si vůbec nepřipouštějí, že i oni spadají do rizikové skupiny. Když se řekne kardiak, většina z nás si totiž představí člověka, který prodělal infarkt, má bypass, anginu pectoris a podobně. Ne každý, komu hrozí nebezpečí komplikací z horka, o tom ale ví. Cítí se zdráv a netuší, že má třeba zvýšenou hladinu cholesterolu nebo má blízko k poškození cévní stěny, které dost často nelze předem diagnostikovat.
„Za kardiaky považujeme obecně všechny pacienty, kteří trpí různými kardiovaskulárními onemocněními chronického typu,“ říká profesor Petr Neužil, primář Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce. „Z hlediska zvýšeného rizika vzniku komplikací v důsledku extrémně teplého počasí bych je rozdělil do čtyř skupin. Do první skupiny bych zařadil všechny s onemocněním věnčitých tepen, ty, kteří mají diagnostikovanou anginu pectoris nebo prodělali infarkt myokardu. Druhou skupinu by tvořili například pacienti se srdeční arytmií, po operaci chlopní a ti, kteří inklinují k tvorbě trombů. Ve třetí skupině by byli potenciální kardiaci, tedy ti, kteří mají rizikovou rodinnou anamnézu nebo vyšší hladinu cholesterolu. V poslední skupině by pak byli pacienti léčení s jinými chorobami, například se zhoršenou funkcí ledvin nebo s cévním onemocněním, které představují zvláště v horku velkou zátěž pro kardiovaskulární systém.“
V horku je mimořádně důležité pít dostatečné množství vody
Organizmus se s vysokými teplotami vyrovnává pomocí řady termoregulačních mechanizmů. Jedním z nich je rozšíření cév, kterým je zajištěn odvod tepla. Na to se ale spotřebuje velké množství vody. Pokud dojde k jejímu úbytku, sníží se objem cirkulující krve a poklesne krevní tlak, což nastartuje kompenzační mechanizmy, jako je například zvýšení frekvence srdeční činnosti, zesílení kontrakcí srdečního svalu aj. Zdravý člověk zvládá tyto regulační pochody bez problémů. Naproti tomu třeba u nemocného s ischemickou chorobou srdeční způsobí klesající průtok krve srdečními tepnami nedostatečné okysličení srdečního svalu. Následkem je vznik nebo prohloubení anginy pectoris (projevuje se typickou bolestí na prsou) a v extrémních případech přichází i infarkt myokardu. Rozšíření cév spolu s dehydratací a výrazným poklesem tlaku může vést také k narušení srdečního rytmu či k nedokrevnosti mozku. Zahušťování krve při nedostatku vody pak může být u některých jedinců příčinou zvýšené tvorby krevních sraženin, které putují cévním řečištěm a mohou ucpat některou z důležitých tepen a způsobit mozkovou mrtvici nebo plicní embolii.
„Když hovoříme o dehydrataci, měli bychom zdůraznit, že jde o relativní dehydrataci. Člověk musí prostě v horku pít víc než normálně, protože se potí. Pokud normálně pije dva litry denně, nemůže v extrémním vedru za den vypít zase dva litry, ale spíše tři až čtyři litry. Jiná situace vyžaduje jiný pitný režim, a když ho nepřizpůsobíme, změní se vnitřní parametry našeho těla a s nimi i všechny srážlivé parametry, vysvětluje Neužil. „Zvláštní pozornost pitnému režimu by měli věnovat zvláště starší lidé a ženy, protože ty nemívají pocit žízně.“
Naprosto zásadní ve vedru je správné užívání léků
Každý, kdo má od lékaře předepsané léky, které jsou pro něj životně důležité, by měl být v období veder obzvláště obezřetný, aby některou dávku nevynechal. A pokud se vydá na dovolenou (nejen do tropických oblastí), měl by si zajistit dostatek léků na celou dobu pobytu mimo domov.
„Pacienti, kteří užívají proti srážlivosti krve Warfarin či tzv. nové antikoagulační preparáty, jako je Xarelto, Pradaxa či Eliquis, by měli mít tyto léky všude s sebou a měli by vědět, že jejich účinek může ovlivnit strava či jiné léky, což je problém zejména v tropickém horku. V žádném případě by neměli na dovolené nasazovat jakékoli nové léky,“ zdůrazňuje Neužil a dodává: „Stejně tak je třeba poctivě brát tzv. protidestičkové léky (tj. např. Aspirin či Acylpyrin neboli acetylsalicylová kyselina), které blokují seskupování krevních destiček. Ty se předepisují například pacientům po implantaci stentu (výztuže) do poškozené tepny. Vynechání takového léku ve velkém horku znamená opravdu kriticky vysoké riziko trombózy a ohrožení na životě.“
Pohyb přiměřeně omezit, ale ne zcela vypustit
Kardiovaskulární systém je v extrémním horku zatěžován dvojnásob. I zdraví a trénovaní jedinci by měli vědět, že při vysokých teplotách vydají při sportu mnohem více energie a ztěžují svému tělu termoregulaci. Na jejich adresu profesor Neužil říká: „Neradím zdravým či trénovaným lidem, aby ve vedru nesportovali. Říkám jen, vyhněte se maximálnímu zatížení. Vaše tepová frekvence by neměla přesáhnout 120 či 140 tepů za minutu. Když budete cítit, že už nemůžete, nepřemáhejte se.“
Kardiaci by ale měli pohyb v horku výrazně omezit. Když je tropické počasí, měli by přes den odpočívat ve stínu či v chladnější místnosti a na procházku jít spíše ráno nebo večer, když venkovní teplota klesne. Každý, kdo má nějaké srdeční onemocnění, by měl znát svoji maximální tepovou frekvenci (např. na základě prodělaného zátěžového testu) a měl by vědět, že jeho tepová frekvence při pohybu by neměla přesáhnout 70 až 75 procent této hodnoty.
Na druhou stranu platí, že i v horkém počasí by kardiaci nějaký pohyb mít měli, zvláště pacienti se zvýšeným rizikem žilní trombózy. „Když je vedro a oni nechodí, jen sedí a nohy nemají ve zvýšené poloze, žilní pumpa v jejich nohách přestane fungovat. Pak jim hrozí ve větší míře nejen žilní trombóza, ale i plicní embolie. Měli by proto preventivně, třeba každé ráno a večer, když je chladněji, dejme tomu půl hodiny chodit,“ uzavírá téma profesor Neužil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: MaB
