Proslýchá se už delší dobu, že v souvislosti s bankovní krizí je u nás v Česku riziko, že se dceřiné společnosti velkých bank „inkarnují“ do filiálek. A jestliže u dceřiných společností je limit vyváděných peněz Českou národní bankou omezen, pak u filiálek to neplatí. Vnímáte tu nějaké nebezpečí pro české střadatele?
Tak obecně to samozřejmě lze takto říci. Může se stát, že se nějaká dceřinka bude chtít proměnit na filiálku a naopak. Většinou si ale ty bankovní domy zvolily tu kterou formu jako součást své strategie.
Protože dceřinka má samostatnost a právní subjektivitu. Takže jestliže vydělává, tak posílá pouze určitá procenta svých dividend akcionářům, což jsou ti zahraniční. Pokud ale jde o filiálku, ta je přímo propojená se svou matkou. Je to jedna firma, takže si mohou, v rámci jedné firmy si mohou peníze odčerpávat mezi sebou.
Tedy odčerpávat peníze…
Ano. Na druhou stranu to ale znamená i rizika, když se něco stane. Takže já si myslím, že když mají některé kapitálové skupiny zde své dceřiné společnosti, a ne filiálky, tak je to jejich volba a jejich rozhodnutí. Protože ony jsou si vědomy, že český finanční sektor vydělává, takže ony je takto nechají vydělávat a nejsou propojeny na riskantní situace v jiných trzích.
Ale z filiálek mohou snadněji vyvádět peníze, zatímco u dceřiných společností je to Českou národní bankou omezené, a ty mateřské banky mohou peníze ve stávající situaci potřebovat...
Já si prostě myslím, že když jim posíláme desítky miliard korun z dividend, tak je to pro ně lepší, než dceřinky měnit na filiálky a zvýšit tak riziko. Já vím, že se to šušká, vím, že někteří kolegové také mluví o tom, proč nejít například do integrace bankovního dohledu. Protože v takovém případě, kdyby to byly filiálky, tak už nikdo nezastaví pohyby v bilancích. To je pravda. Já si ale myslím, že to, jak je to nastavené, je konkrétní záměr a dceřinky zůstanou dceřinkami.
Podívejte se, kdo tu vlastně má filiálky. To jsou velmi malé záležitosti. Ty velké banky, v této souvislosti je míněna zejména ona velká trojka – Komerční banka, Česká spořitelna a ČSOB – zůstanou dceřinkami. O tom jsem opravdu přesvědčen.
Co se teď děje vlastně na Kypru, kde je příčina? Může něco podobného zasáhnout i nás, přesto, že nejsme v eurozóně?
Tak za prvé, Kypr má blízko k Řecku. A za druhé byl Kypr významným místem, který fungoval jako náš vlastní místní evropský daňový ráj. Takový interní ofšórek. No, a když přišly na Evropu problémy, tak byl Kypr vtažený svým zřetězením do řeckých bank do toho problému.
Když jsme navíc nedokázali vyřešit Řecko, tak byl problém vyřešit Kypr. Musíme si také uvědomit, že Kypr je malá země. Takže jeho řešení, tím, že to někdo překoupí a zaplatí zvenčí, by bylo snazší.
Máte tím na mysli kyperský pokus o Rusko?
O kohokoliv, nicméně si myslím, že by to nebyly dobře investované peníze, upřímně řečeno.
Když ne pomoc zvenčí, tak jak?
Obecně bychom se mohli bavit o jedné věci. Když nastane taková situace, jak se vlastně rozdělí to břemeno? Do jaké míry se na tom bude podílet samotný bankovní sektor, jakou částí se na tom budou podílet daňoví poplatníci z ostatních evropských zemí a samozřejmě, jak se na tom budou podílet samotní Kypřané? Protože když se bavíme o zdanění vkladů, tak je samozřejmě velký rozdíl mezi zdaněním malinkých obchodníčků a občanů a mezi velkými vklady nad 100 tisíc eur, které tam mají velké firmy, dokonce ze zahraničí.
Pokud jde o zahraniční kapitál… Ti, kdo mají na Kypru uloženo hodně peněz, jsou právě Rusové. Myslíte, že Kypru nepomůže Ruská federace, když jde i o peníze ruských občanů?
No, moc se jim do toho nechce. A nechce se jim do toho především proto, že ekonomicky to není výhodná investice. Politicky ano, to jistě může být zajímavé se tam nějak uchytit, protože i Řekové mají k tomu Východu citelně blíž. Ekonomicky je to ale spíše velmi nevýhodná investice. Uvidíme, co nakonec převládne.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radmila Zemanová-Kopecká
