Někdejší srbský poslanec a místopředseda vlády za dob Slobodana Miloševiće se do novodobých dějin pohledem akademiků nezapsal příliš pozitivní charakteristikou, byť před trestním tribunálem, který v nizozemském Haagu soudí zločince bývalé Jugoslávie, dosud nepadl rozsudek.
Podle historika Jana Pelikána z Filozofické fakulty Karlovy Univerzity byl bosenský Srb Šešelj v 90. letech minulého století představitelem militantního křídla srbských šovinistů. Otevřeně vyzýval k nenávisti vůči Chorvatům a bosenským muslimům a tedy i kosovským Albáncům. "Ovšem nikdy neměl exekutivní pravomoc k tomu, aby organizoval genocidu či etnické čistky jak v Srbsku, tak v oblastech, kde probíhala občanská válka v rozpadající se Jugoslávii. Nicméně po změně režimu, kdy Srbsko začalo d roku 2001 vydávat své občany k mezinárodnímu soudu v Haagu, byla proti němu vznesena obžaloba za nabádání k etnické nenávisti a k etnickým čistkám na území Srbska,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz, jak osobně vnímá zakladatele a předsedu Srbské radikální strany (SRS), který byl koncem uplynulého roku dočasně propuštěn do své vlasti.
V Haagu byl Šešelj držen od února 2003 poté, co po vznesení obvinění sám do Nizozemí dobrovolně přiletěl dokázat svou nevinu. Tehdy uvedl, že tam letí zničit tribunál, který je podle něj americkou zbraní mířící proti Srbům, a že se vrátí jako vítěz. "Je pravda, že po vznesení obžaloby sám, byť byl poslancem srbského parlamentu, se dobrovolně vydal do Haagu, kde však jeho proces trval od roku 2003 až dodnes, tedy byl víc jak 11 let v soudní vazbě, aniž by byl odsouzen za nějaký trestný čin,“ potvrzuje Jan Pelikán s tím, že ovšem sám Šešelj se nebránil "naschválům": "On je člověk, který si libuje ve skandálech a provokacích a v tomto kontextu také mnohokrát narušoval průběh soudního řízení proti sobě.“
Například v roce 2006 se hladovkou ohradil proti tomu, že mu je "vnucen" obhájce, byť je sám právník. Rovněž na protest vysadil léky. Nebyly mu totiž původně povoleny návštěvy manželky a jeho čtyř synů, dostal limit 800 slov na své stížnosti a podobně.
Fenomén populární, leč okrajový
Soud nevynesl rozsudek ani přes fakt, že závěrečné řeči obou stran byly proneseny už v březnu 2012. To je zarážející pro mnohé, nejen Šešeljovy příznivce. "Malá aktivnost soudního tribunálu vyvolává dojem, že soudní tribunál v Haagu pro zločiny v bývalé Jugoslávii je politizovaný - že Vojislav Šešelj byl obviněn účelově, aby zmizel ze srbské politické scény. Nebyly proti němu žádné jiné důkazy než obvinění z toho, že vyvolával nacionalistickou nenávist, což není nic jiného než verbální zločin, tedy byl žalován a souzen za své názory,“ přemítá historik, podle kterého navrátivší se Srb už dnes není ve své zemi považován za protizápadní hrozbu. "V roce 2003 podle všeho byl obžalován a souzen právě i z toho důvodu, že mohl být politickou alternativou k prozápadní garnituře v Srbsku. Ale dnes, kdy se poměr politických sil zcela proměnil a kdy bývalí jeho spolustraníci v podstatě vedou prozápadní politiku, se stal na srbské politické scéně sice vnímaným a populárním, ale přesto pouze okrajovým fenoménem, který nemá větší společenský dopad.“
Ještě zhruba tři roky po Šešeljově dobrovolném odletu do Haagu byly preference jeho strany vysoké. V parlamentních volbách v roce 2007 a 2008 zvítězila. Ovšem poté čísla prudce klesla. Šešeljův návrat na sklonku roku 2014 tak sice mohl působit jako atraktivní událost, ale jako politik již zřejmě vychladlé ohně nerozžehne. Boom nyní naopak zažívá pokroková frakce, odpojená z jím kdysi řízené strany. "Nemůže politickou situaci nyní ovlivnit, protože před několika lety došlo k rozštěpení Srbské radikální strany. Odešla prozápadní část - ta vytvořila Srbskou pokrokovou stranu, která dnes drží post prezidenta i předsedy vlády a která získala ve volbách před rokem většinu hlasů. Srbská radikální strana - tedy ta původní, která se hlásí k Šešeljovu odkazu - , nemá ani pět procent v parlamentu,“ zasvěcuje do souvislostí akademik Pelikán a v souladu se znalostí politicko-dějinného vývoje dodává: "Ani po návratu Šešelja do vlasti není pravděpodobné, že by došlo k obrození této radikální strany.“
Kdyby zemřel za mřížemi, nevypadalo by to dobře
Důvodem, proč už údajně zpolitizovaný tribunál nemá potřebu politika držet stranou, může být fakt, že Srbsko už je dnes kandidátskou zemí do EU a někdejší radikální guru už, jak zmínil i Pelikán, nemá v rukou žádná esa či embarga, kterými by mohl brzdit prozápadní vývoj své země a vykonat pomstu, která má dle jeho listopadových proklamací přednost před jeho zdravím.
Historik ale nevidí za uvolněním vazby tento důvod. "Ty důvody jsou dva: Prvním je skutečně dlouhé trvání soudní vazby, které bije do očí. Druhým je jeho vážné onemocnění – má rakovinu a bylo by i z propagandistických důvodu nevhodné, aby umřel v soudní vazbě v Haagu," míní. Šešelj byl dle oficiálních zdrojů propuštěn do vlasti právě ze zdravotních důvodů.
Zda by právě za dlouholetou vazbu měl být odškodněn, nechce Jan Pelikán subjektivně příliš posuzovat a odhadovat. "To je již mimo horizont mého odborného zájmu. Nicméně pokud je člověk souzen takto dlouhou dobu a nepadne žádný relevantní rozsudek, asi by věc odškodnění měla přicházet v úvahu," uzavírá docent Jan Pelikán, specializující se na jihoslovanská a balkanistická studia.
Za okamžité propuštění Vojislava Šešelja probíhala mimochodem v loňském roce petiční akce i ze strany několika českých institucí (ZDE).
Haagské vězení nebylo první, které Šešelj zakusil. V roce 1984 byl v rámci politického procesu odsouzen za kritiku komunistického režimu a kontrarevoluční aktivity, a to na osm let, z nichž si odseděl dva. Vězněn byl rovněž v letech 1994 až 1995 za svou opoziční činnost vůči Miloševićově vládě. Například internetová Wikipedie o něm dále uvádí, že během občanské války v Jugoslávii podporoval Republiku srbskou v Bosně a organizoval nábor srbských dobrovolníků; podporoval politiku obrany srbských křesťanů Slobodana Miloševiće před útoky muslimů v Kosovu, a to i během operace NATO vůči Jugoslávii a stal se místopředsedou Miloševićovy vlády.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
