Zdeněk Jemelík: Jak se dělají průtahy

Advokátce Haně z Arku Marvanové, zmocněnkyni skupiny poškozených, na něž dopadly účinky aboliční části rozhodnutí pana prezidenta o amnestii, se určitě podařilo vnuknout veřejnosti představu, že neúnosnou délku trestního řízení mají na svědomí ničemní obžalovaní, kteří vyvolávají průtahy ve snaze uniknout spravedlnosti. Její agitace, motivovaná hmotnými zájmy klientů i komerčními jí samé, je sice dle mého soudu vůči panu prezidentovi nespravedlivá, má ale i svou dobrou stránku: upozornila veřejnost na skutečnost, že u nás dochází k protahování trestního řízení za hranici únosnosti, uznávanou judikáty nejen Evropského soudu pro lidská práva, ale i našich soudů. Přiměřenost délky trestního řízení je ústavněprávně chráněným nárokem.

Současně prezidentovi nenávistníci vyvolali dojem, že zastavení trestního řízení kvůli jeho neúnosné délce nebo jiné zvýhodnění obžalovaného, postiženého průtahy, je něco neslýchaného, k čemu by bez prezidentova zásahu nikdy nemohlo dojít.

Posléze veřejnosti předložili k uvěření představu katastrofálního rozsahu abolice a jejích dopadů na poškozené, jichž má být podle médií mnoho a mají přijít o miliardy.

Mediální obraz amnestie je jako u všech masových vystoupení hlídacích podvraťáků demokracie zkreslený. Údaj o šesti tisících propuštěných vězňů s tresty do jednoho roku je současně zprávou o skladbě vězeňské populace, která před amnestií čítala přibližně 23 tisíc osob, až na výjimky českých občanů. Jestliže vězňů ročně přibývá jen o několik set, znamená to, že jich průběžně během roku odchází přibližně tolik, kolik propustil jednorázově pan prezident. Mnozí z amnestovaných by se stejně v r. 2013 dostali na svobodu. Nicméně amnestií se přeplněným věznicím jednorázově ulevilo, což mimo jiné přinese citelnou úsporu peněz. Pokud by na amnestii navázala rázná změna trestní politiky státu (neočekávám to), věznice by se sice postupně opět zaplňovaly, ale přítok by nebyl tak silný jako dosud.

Kritici rovněž upozorňují na to, že někteří z amnestovaných se již na svobodě dopustili dalších trestných činů. Nevědí, že trestní politika státu z nás činí národ kriminálníků: nejenže máme v poměru k počtu obyvatelstva více než dvojnásobný počet vězňů převážně s českým státním občanstvím než např. Rakousko a SRN s vysokým podílem cizinců ve vězeňské populaci, ale máme také neuvěřitelně mnoho recidivistů (o podrobnostech viz různé články na internetových stránkách spolku Šalamoun). Není to ani tak pouze tím, že by se u nás zavíralo za činy, za které se jinde nezavírá, ale kvůli nedostatečné péči o propuštěné: odsouzeným se „zašpiněným“ trestním rejstříkem nedá nikdo práci, takže leckdo z nich jde nakonec krást z hladu. Neznalost této části naší nedobré skutečnosti vede i k nepochopení prospěšnosti rozsáhlého omilostnění podmíněně odsouzených, kteří rovněž hledají práci s velkými těžkostmi.

Jistotu o skutečných rozměrech důsledků abolice pro poškozené budeme mít až někdy v polovině února, kdy budou známy výsledky průzkumu, nařízeného nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Zatím jsme od něho slyšeli, že v obvodu působnosti vrchních státních zastupitelství dojde k zastavení osmnácti závažných případů a celkový hrubý odhad je přibližně 100- 150 kauz, což v poměru k celkovému počtu neukončených procesů není nijak mnoho. Ani výsledná zpráva nejvyššího státního zástupce ale neposkytne úplný obraz skutečného finančního dosahu abolice pro poškozené, nebude-li obsahovat přehled o dostupném majetku, z něhož by se uspokojovaly jejich nároky, pokud by zastavené kauzy skutečně vedly k odsuzujícím rozsudkům s uložením povinnosti nahradit škodu. Jedna věc totiž je, mít soudem přiznaný nárok na odškodnění, druhá je jeho dobytnost. V žádném případě nemohu sdílet jistotu zmocněnců poškozených, že všechny zastavené kauzy by dospěly k odsuzujícím rozsudkům, k stanovení povinnosti odsouzených vyrovnat se podle svých sil s oběťmi a k uspokojení významné části nároků poškozených.

Za jednostrannou mediální masáží veřejnosti zůstává skryta skutečnost, že obraz našeho trestního řízení skutečně hyzdí výskyt neúnosně dlouhých trestních kauz a i bez abolice dochází někdy k zastavení trestního řízení před podáním obžaloby nebo před právní mocí rozsudku, či se obžalovaní dostávají mimo dosah spravedlnosti i jinými cestami. S nimi pak mizí i naděje na náhradu škody.

Viníky protahování procesů nejsou zdaleka ve všech případech obžalovaní. Také orgány činné v trestním řízení mají svůj díl viny. Mezi obžalovanými a státem je ale zásadní rozdíl: obžalovaní mají ze zákona právo použít na svou obranu jakýchkoli prostředků. Zdržování řízení mezi ně nepochybně patří. Pro orgány činné v trestním řízení ale žádná omluva neplatí. Přesto jsme opakovaně svědky často až nepochopitelně špatných rozhodnutí, vedoucích k průtahům a posléze k rozhodnutím, jimiž se formálně dostalo poškozeným zadostiučinění, ale praktický výsledek se nedostaví: odsouzený je mimo dosah našich úřadů a naděje na získání odškodnění od něj je pouze bláhovým snem. V lepším případě je odsouzený dosažitelný, ale výtěžek z jeho trestné činnosti dávno někam zmizel. Podaří-li se vůbec něco získat, pak jen pár procent z uznané sumy.

Příčiny průtahů na straně státu jsou různorodé. Začneme-li shora, pak se svou troškou do mlýna přišel i Ústavní soud ČR, který rozhodl, že vazebně stíhaný obžalovaný musí být v případě zprošťujícího rozsudku propuštěn na svobodu, i když se v jeho neprospěch odvolá státní zástupce. Pro názornost k posouzení dosahu rozhodnutí uvádím: dne 26. dubna 2012 jsem se náhodou zdržoval v budově Vrchního soudu v Praze, v které právě probíhal proces s vazebně stíhaným „vorem v zakoně“ Andranikem Soghojanem a dalšími čtyřmi obžalovanými. Provázela jej mimořádná bezpečnostní opatření, zahrnující rozmístění zakuklených samopalníků po soudních chodbách a na střeše. Soud vynesl zprošťující rozsudek. Žalobce sice podal na místě odvolání, ale obžalovaní přesto prošli soudní síní a budovou kolem náhle zbytečných samopalníků jako svobodní lidé. Andranik Soghojan pak zmizel do zahraničí a určitě se pečlivě vyhne možnosti, že by skončil v českém vězení a měl případně hradit škodu. Věc bude pokračovat jako řízení proti uprchlému. I kdyby dospěla k pravomocnému výroku o vině a trestu a k uložení náhrady škody, bude to mít jen akademický význam.

V těchto dnech opustila vazební věznici trojice cizinců, dlouhodobě usazených v ČR, nepravomocně odsouzených údajných pachatelů dvou přepadení bank se zbraní v ruce. Od nalézacího soudu odešli s rozsudky k odnětí svobody na 9 let a s povinností nahradit škodu. Soudě podle toho, jak si dle soudu vedli při přepadení, pro novinářské označení za nebezpečné zločince by se neměli urazit, i když trvají na své nevině. Zadrženi byli bezprostředně po druhé loupeži a stíhání bylo od počátku vedeno vazebně. Žádné důvody k protahování řízení na jejich straně nevznikly. Případ vedla předsedkyně senátu, která byla od r. 2009 již počtvrté odsouzena kárným soudem za průtahy, naposledy 12. června 2012 rozhodnutím č.j. 13 Kss 1/2012 – 70, vždy pouze ke snížení platu. Jejímu způsobu vedení procesu v soudní síni ale není co vytknout. V tomto případě vynesla rozsudek 19. července 2012, ale účinnost nabyl až počátkem prosince 2012 doručením písemného vyhotovení obhájcům a obžalovaným. Před doručením rozsudku nebylo možné začít s přípravami odvolacího řízení.

V této situaci byli obžalovaní náhle po 21 měsících vazby propuštěni na svobodu, protože při rozhodování o stížnosti proti prodloužení vazby došlo k formálnímu pochybení, jímž se rozhodnutí o vazbě stalo nezákonným. Propuštění se nedalo žádným způsobem odvrátit. Obžalovaní jsou tedy mezi námi a k odvolacímu řízení půjdou jako svobodní lidé: to za předpokladu, že si nevezmou příklad z Andranika Soghojana.

Je možné, že v případě včasného vyhotovení prvostupňového rozsudku by již dnes měli po odvolacím řízení. Možná by byli zproštěni, možná odsouzeni pravomocně, v každém případě na podivné propuštění z vazby by nedošlo.

Netroufám si předjímat výsledky odvolacího řízení v obou výše uvedených případech, ani dobytnost případně uložených náhrad škody. Stejně tak netuším, jaký výsledek co do výroků o vině a trestu a náhradě škody by měl proces konkursního soudce Jiřího Berky, kdyby pokračoval až do právní moci rozsudku. Srovnám-li ale jeho kauzu s oběma výše uvedenými, mrzí mě jeho případný únik před spravedlností méně než v obou výše zmíněných případech, o jejichž nepříjemný dočasně konečný stav se zasloužila sama justice, a to naprosto bez „pomoci“ pana prezidenta.

I v jiných případech dokázala justice prolomit osmiletou hranici přípustné délky trestního stíhání. Nahlédl jsem do případu, v němž předseda senátu po dobu osmi let nenařizoval hlavní líčení. Spokojil se vědomím, že na obžalovaného byl vydán příkaz k zadržení, a dále se o věc nestaral. Teprve po osmi letech, kdy se o věc začal zajímat spolek Šalamoun a podal zbytečný návrh na zahájení kárného řízení a stejně zbytečné trestní oznámení policii, předseda senátu dozrál k pochopení, že by mohl pokračovat v této věci jako v řízení proti uprchlému.

Měl jsem příležitost důkladně prostudovat další dvě trestní věci, v nichž trestní stíhání rozvracelo život obviněných a jejich rodin po dobu 11 a 13 let. V obou případech šla přibližně polovina spotřeby času na účet liknavosti státních orgánů, popřípadě na jimi vyvolaná zbytečná vedlejší řízení (např. celý rok zabralo čekání na vyřízení úspěšné ústavní stížnosti obviněného proti nařízení nepotřebného ústavního psychiatrického vyšetření). Zbytek zabralo opakované předávání věci mezi nalézacím a odvolacím soudem a na čekání na rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, což jsou nezbytnosti. Obě věci mohly být ukončeny za 5-6 let, nebýt různých pochybných kroků orgánů činných v trestním řízení.

Pokud se budou v trestním řízení vyskytovat případy podobné výše popsaným, budou vznikat krizové situace, k jejichž aspoň dočasnému překonání budou nezbytná nesystémová opatření, jakými bezpochyby jsou jak milost prezidenta republiky, tak amnestie. K omezení poptávky po jejich používání může dojít pouze změnou přístupu státu ke kvalitě a výkonnosti orgánů činných v trestním řízení, působících od začátku postkomunistické éry zejména v oblasti státního zastupitelství a soudů v měkké atmosféře naprosté tolerance k jejich pochybením.

Pokud bych měl v této souvislosti něco vyčíst současnému prezidentovi, pak by to bylo přílišné podlehnutí společenské atmosféře, vytvořené kampaní proti Václavu Havlovi na konci jeho mandátu kvůli jeho „podivným milostem“. „Špetka šafránu“, kterou Václav Klaus stanovil jako omezující měřítko společenské únosnosti počtu udělených milostí, je proklatě malá.

Můj názor na amnestii a na institut milosti prezidenta republiky je samozřejmě menšinový. Na rozdíl od křiklounů, kamenujících pana prezidenta, znám ale případy lidských tragédií, způsobených justičními přehmaty, znám zničující účinky dlouholetého trestního stíhání na lidskou psychiku a jsem důvěrně obeznámen s poměry ve vězeňství. Nemohu proto jejich pohled sdílet.