Zdeněk Jemelík: Pravomocně odsouzený John Bok

John Bok byl odsouzen 15. září 2011 k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok. Článek jsem uzavřel poznámkou, že nepravomocný rozsudek má obecně až do potvrzení odvolacím soudem cenu cáru papíru. Přiznám se, že jsem tehdy předpokládal, že rozsudek v odvolacím řízení neobstojí.

Protože se odvolal jak pan obžalovaný, tak paní žalobkyně, věc se dostala do rukou Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, kde rozsudek nalézacího soudu přezkoumal dne 15. prosince 2011 senát předsedy Jaroslava Cihláře. Výsledkem jednání bylo zamítnutí obou odvolání. Ve spojení s odůvodněním usnesení lze konstatovat, že zůstal zachován kompromisní charakter původního rozsudku. Soud nikomu příliš neublížil, ale také nikoho nenadchl. Rozhněval zejména Johna Boka, který trvá na tom, že strážníka neuhodil a cítí se dotčen tím, že jej soud vlastně označil za lháře. Spokojena nebyla ani žalobkyně, jež žádala pro obžalovaného podstatně tvrdší, byť stále ještě podmíněný trest. A poškozený se neodvolal proti zamítnutí nároku na náhradu škody a ani ze zvědavosti k soudu nepřišel.

Shodou okolností téměř souběžně došlo u přestupkového orgánu Obvodního úřadu Praha 1 k projednání počinu ministra Miroslava Kalouska, který na ulici nafackoval drzému mladíkovi, jenž ho urážel. Pan ministr dostal pokutu 1.000 Kč a 16. prosince 2011 se ve večerních Událostech ČT 1 vyjádřil, že se ničeho nečestného nedopustil a trval na tom, že facka byla, a v některých případech stále je, nejlepším způsobem vyřešení problému. S vědomím, že jeho názor je z formálněprávního hlediska neudržitelný, nemám proti němu námitky. Nicméně poukazuji na příznačnost srovnání dvou facek (z nichž ta Bokova je pouze virtuální) a jejich ocenění tresty jako výrazu míry spravedlnosti v tomto státě. I kdyby John Bok skutečně strážníka udeřil, z dokazování vyplývá, že stejně jako Kalouskův mladík ani poškozený by nepřišel k facce zcela nevinně.

Jednání soudu 1.stupně bylo velmi důkladné, hodné rozhodování o těžkém zločinu. Soud si zjevně dával záležet, aby jej známý kritik pochybení justice „nenachytal na hruškách“ nedůslednosti, neúplnosti dokazování, zjevné podjatosti, procesních pochybení, či dokonce nekorektního zacházení se stranami. Po formální stránce jsme viděli proces, jemuž nebylo co vytknout. Soudce Petr Novák vodí na svá jednání exkurze studentů: souhlasím, že se má čím chlubit.

Podobně se zachoval také odvolací soud. Na veřejném jednání se neodehrálo nic než seznámení s prvostupňovým rozsudkem, přednesení návrhů státního zastupitelství a obhajoby, doplnění odvolání Johnem Bokem, porada senátu a vynesení usnesení. Přesto jednání trvalo déle než tři hodiny a přesáhlo přes hranice pracovní doby soudu.

Odvolací soud se shodl s nalézacím v tom základním: ve vyhodnocení nepřímých důkazů ve prospěch závěru, že John Bok skutečně strážníka udeřil. Vycházel z tvrzení tzv. poškozeného a ze zjištění ambulance nemocnice Na Bulovce, v jejímž nálezu je uvedeno, že strážník měl na pravé tváři podlitinu. Podle soudu její vznik nelze vysvětlit jinak než úderem Bokovy ruky.

V neprospěch obžalovaného vytkl nalézacímu soudu málo výrazné zasazení jeho úvah do rámce zákonnosti, spočívajícího v tomto případě ve skutečnosti, že strážníci kontrolou auta v ulici se zákazem vjezdu motorových vozidel plnili povinnost a uplatnili svou zákonnou pravomoc. Uznal jim právo provést lustraci všech přepravovaných osob, neboť šlo o svědky vyšetřovaného dopravního přestupku. John Bok zasáhl nepřípustně do úředního zákroku. Nesouhlas s postupem strážníků měl uplatnit právními prostředky.

Soudce Jaroslav Cihlář také shodně s nalézacím soudem připustil, že ze strany strážníků padly nevhodné výroky. Jejich význam ovšem mlčky bagatelizoval. Nad surovým útokem poškozeného na obžalovaného se nepozastavil a ani o něm nechtěl slyšet. Strážníci mají přece na nevhodné chování právo, stejně jako státní zástupci a soudci.

Ve prospěch obžalovaného se shodl s nalézacím soudem v názoru, že strážník si záměrně protáhl stav pracovní neschopnosti, když se dodatečně dověděl, že John Bok je prezidentovým nominantem na funkci veřejného ochránce práv. Aby předešel možným důsledkům jeho trestního oznámení, zaútočil tímto způsobem.

Překvapivě se odvolací soud neshodl s nalézacím soudem v názoru na povahu svědectví svědkyně M.P., které žalobkyně již v obžalobě hodnotila jako kuriózní. Státní zástupkyně i předseda prvostupňového senátu se snažili prokázat, že mezi svědkyní a Johnem Bokem je bližší vztah, než oba připouštějí, a že šlo o falešné svědectví. Předseda senátu ale takové úvahy odmítl, protože zjistil, že svědkyně vypovídala v podstatě shodně s poškozeným, a ze svého stanoviště skutečně mohla vidět to, co uvedla.

V této souvislosti došlo k objasnění závažného pochybení předsedy prvostupňového senátu, který v rozsudku upozornil na fotografie Johna Boka, hovořícího se svědkyní. Považoval je za důkaz popíraného vztahu mezi obžalovaným a svědkyní. Soudce tvrdil, že fotografie předložil stranám k nahlédnutí, což nebyla pravda. Až u odvolacího soudu se zjistilo, že šlo o záběry, pořízené před začátkem jednání nalézacího soudu. Bližší vztah mezi obžalovaným a svědkyní ale nedokazují. Ve skutečnosti se svědkyně přihlásila sama k obžalovanému, který ji z počátku nepoznal, a pak ji stejně požádal o ukončení rozhovoru, aby nebyl podezírán z ovlivňování. Viděl se s ní zde snad potřetí a patrně od té doby naposled.

Soudce samozřejmě měl fotografie stranám ukázat a dát jim možnost k vyjádření. Pokud tak neučinil, neměl se na důkaz odvolávat. A neměl v písemném vyhotovení rozsudku uvést nepravdu.

Ještě závažnější námitku proti jeho postupu podal pan obžalovaný při doplnění odvolání: soudce Petr Novák se při ústním odůvodnění rozsudku vyjádřil, že je možné, že John Bok udeřil strážníka neúmyslně v rámci „máchání rukama“, které zaznamenali někteří svědci. Výrok doplnil výraznou gestikulací rukama a pohybem celého těla. Do písemného vyhotovení rozsudku ale tento názor nezahrnul.

To je věc zásadního významu. Pokud soudce uznal možnou neúmyslnost úderu, ve spojení s úvahou o simulátorství tzv. poškozeného zpochybnil trestnost Bokova jednání. Pokud by se pan soudce se svou úvahou vypořádal tvrzením, že není podstatné, zda obžalovaný udeřil úmyslně nebo neúmyslně, ale významná je sama skutečnost, že zásahem do úředního zákroku navodil situaci, v které strážník přišel k úrazu, byla by na místě změna právní kvalifikace na přestupek. Ale předseda senátu tuto klíčovou úvahu v písemném vyhotovení rozsudku zatajil, což je nepřípustné.

Z mezí korektnosti vypadl bohužel i předseda odvolacího senátu Jaroslav Cihlář, jinak známý slušným zacházením se stranami. Možná znervoznělý blížícím se koncem pracovní doby, možná v obavách, co v jeho soudní síni zazní z úst vyhlášeného buřiče Johna Boka, dvakrát během jeho patnáctiminutového vystoupení mu skočil do řeči a snažil se jej omezit, přestože obžalovaný se držel věci a nepoužíval neslušných výrazů. Zvlášť neomalený byl druhý zásah, kterým se pokusil zastavit Bokovu stížnost na neprojednání jeho trestního oznámení na poškozeného, podaného před oznámením strážníků. Když se obžalovaný nechtěl nechat zastavit, zahřímal na něj, že on je pánem v soudní síni a rozhoduje o tom, co se v ní bude dít. Jeho vystoupení mi připomnělo monology libereckého soudce Richarda Skýby, které již dvakrát rozhořčily televizní diváky. Za první z nich byl soudce potrestán výtkou podle zákona o soudech a soudcích. V každém případě pan soudce omezil obžalovaného v zákonném právu hájit se prostředky, jaké uzná za vhodné. Ke zvyšování hlasu také neměl důvod.

Celé řízení proti Johnu Bokovi je postavené na hlavu a odvolací soud jeho pochybnost nenapravil. Spouštěcím mechanismem konfliktu, kvůli kterému bylo vyvoláno, byly xenofobní výroky strážníků, doložené v dokazování před soudem. Soud výslovně uznal jejich nevhodnost. Obžalovaný část z nich zaslechl a zasáhl ve prospěch utlačovaných. Jeden ze strážníků přilil oleje do ohně příkazem „mazej“! Poznal pak, že není radno mluvit s Johnem Bokem vrchnostenským způsobem a navíc mu tykat bez jeho svolení.

Předseda odvolacího senátu sice správně poukázal na porušení formálněprávního rámce ochrany úředních osob, konajících svou povinnost, ale i zde platí, že „šedivá je teorie, zelený strom života“. Je to podobné, jako v případu ministra Miroslava Kalouska: kdyby si urážky nevyřídil s drzým mladíkem na místě, nedostalo by se mu zadostiučinění, protože by se nenašel nikdo, kdo by narušitele občanského soužití dostal před přestupkový orgán. Lze se domnívat, že bez zásahu Johna Boka by se osádka kontrolovaného vozidla dočkala dalšího šikanování. Zejména je téměř jisté, že stížností na chování strážníků by se nikdo nezabýval. Zákon odvrací trestnost od toho, kdo se dopustí jinak trestného jednání, když brání vzniku bezprostředně hrozící škody.

Důkaz správnosti mé domněnky byl podán přímo v tomto řízení. Strážník při střetu s Johnem Bokem nezvládl emoce. Využil své jednoznačné fyzické převahy, udeřil jej pěstí do hrudi, pak jej natlačil na zeď domu, rdousil jej a vyhrožoval zastřelením psů. Policie sice přijala trestní oznámení, ale k projednání nedošlo. Ostatně v archivu spolku Šalamoun je dokumentace k celé řadě podobných nepřístojností. Mezi policisty, státními zástupci a soudci stále přežívá z dob totality zděděné vědomí sounáležitosti příslušníků represivních orgánů. Skutky jako je zničení věcného důkazu obhajoby, falšování důkazů, dodatečná úprava protokolu o ohledání místa činu na podporu tvrzení obžaloby, vědomé účelové nedbání zjevného lhaní svědka v neprospěch obžalovaného, křivé svědectví před soudem, dlouholetá nečinnost v trestním řízení, jsou Inspekcí PČR, státním zastupitelstvím, úředníky ministerstva spravedlnosti a nositeli kárné pravomoci včetně ministra spravedlnosti považovány za samozřejmé právo nositelů moci. Úřady zneužívají své poziční převahy a stížnosti odbývají formalistickými rozhodnutími, proti nimž není opravný prostředek možný.

Represivní orgány tak porušují ústavní zásadu rovnosti občanů před zákonem. Je to patrné i na tomto případě. I kdyby John Bok zešílel a v přítomnosti dalších dvou strážníků napadl mladého muže v uniformě, jenž nad ním měl značnou tělesnou převahu, bylo by to politováníhodné a trestuhodné, ale stále by to bylo jen selhání řadového občana, který z nějakého důvodu nezvládl emoce. Přitom obžaloba jej viní z políčku, který kromě poškozeného nikdo jednoznačně nepotvrdil. Naproti tomu strážník je jistě vycvičen ke zvládání zátěžových situací a přímo zákon mu ukládá v takových situacích zdrženlivost. V tomto případě tzv. poškozený nezvládl emoce a dopustil se na odpůrci výše popsaného brutálního násilí. Pak ještě simuloval nepřiměřeně dlouhou pracovní neschopnost a bral neoprávněně nemocenské dávky. V tom mu byla nápomocná ošetřující lékařka, která jej držela v neschopnosti, aniž by jej poslala na odborné vyšetření. Prý měla dostatečnou praxi a strážníkovi věřila. Byl jsem přítomen jejímu výslechu před soudem. Podle mého názoru by strážníkovi uvěřila i těhotenství.

Přesto náměstkyně státního zástupce pro Prahu 8 Gizela Vojtěchová nestíhala strážníka a jeho ošetřující lékařku, kteří vybočili z mezí zákona mnohem dále než pan obžalovaný. Vybrala si Johna Boka, známého kritika státního zastupitelství, aby mu ukázala, zač je toho loket. Zpronevěřila se zákonné povinnosti státního zástupce stíhat každý trestný čin, o němž se doví.

Zasazení věci do právního rámce se soudci Jaroslavu Cihlářovi nepodařilo ani při posvěcení lustrace celé osádky vozidla. Při posuzování zákroku ozbrojených složek je nezbytné dbát hlediska přiměřenosti. Prověřování totožnosti svědků a vyhrožování předvedením na služebnu v případě prostého, zjevného dopravního přestupku vjezdu do ulice se zákazem vjezdu, oceněného posléze pokutou dvě stě korun českých, bylo zřejmě nepřiměřeným, šikanózním zásahem, na který strážníci neměli nárok.

Odvolací soud nenapravil nedůslednost nalézacího soudu ve vyhodnocení důkazů, která se projevila právě zatajenou úvahou o možnosti, že John Bok udeřil strážníka neúmyslně. Soud uvěřil strážníkovi, že byl udeřen, jednak proto, že to s určitostí tvrdil, dále proto, že v ambulanci byla na jeho tváři nalezena podlitina. Příčinná souvislost mezi podlitinou a konfliktem s Johnem Bokem nebyla dle mého názoru jednoznačně prokázána.

Oba soudy shodně pojmenovaly příčinu úpornosti, s kterou strážník trval na tom, že jej John Bok udeřil. Uznaly jej tím za zcela nevěrohodného svědka, ale přesto s ním nadále nakládaly, jako by o jeho pravdomluvnosti nebylo pochyb. Kromě něj ale nikdo s určitostí nedokázal dosvědčit, jakým způsobem a zda vůbec pan obžalovaný tzv. poškozeného udeřil. Johnu Bokovi by při útoku určitě překáželi dva psi, které držel na vodítku, ale strážníci o nich nechtěli nic vědět. Dokonce ani poškozený, který vyhrožoval jejich zastřelením, si prý jejich přítomnosti nebyl vědom. John Bok je cholerik, snadno vzplane, používá „květnatý“ slovník, dokáže protivníka urazit, dostává se často do hlučných diskusí, při nichž živě gestikuluje, ale není znám jiný případ, kdy by někoho fyzicky napadl. Pokud by tak učinil právě v tomto případě, kdy proti němu stál vycvičený mladý muž se značnou tělesnou převahou, s dvěma kolegy na dosah ruky, zasloužil by zproštění pro nepříčetnost.

Soudy nepřihlédly ani k podezřelým okolnostem náhlého onemocnění poškozeného. V přítomnosti státní policie ani poškozený, ani obžalovaný nepociťovali potíže a nepožadovali lékařské ošetření. Sotva policisté odjeli a John Bok opustil „bojiště“, strážníci přivolali záchrannou službu. Pro poškozeného přijel řidič, který si s ním tykal a vyzval jej k nastoupení s tím, že „bude marodit“. Stalo se v pátek odpoledne. V úředním záznamu, který strážníci sepsali před návratem poškozeného z nemocnice, není o podlitině na jeho tváři zmínka. Zaznamenala ji ambulance, ale ošetřující lékařka, která tvrdí, že poškozeného důkladně vyšetřila, ji v pondělí dopoledne neviděla. Stojí za zmínku, že lékař nemocniční ambulance nerozhodl o pracovní neschopnosti a strážníka odeslal na další odborné pracoviště, kam nakonec nešel a dal přednost své praktické lékařce. Otázkou úmyslnosti útoku na strážníka se soud během dokazování vůbec nezabýval. Zjevně ji považoval za danou, protože se mu hodila do mozaiky dokazování a k pochybnostem dospěl až při vyhlašování rozsudku.

Dále odvolací soud nedostatečně vyhodnotil skutečnost, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že konfliktní situaci navodili strážníci nevhodným chováním jak k osádce kontrolovaného vozidla, tak posléze k panu obžalovanému.

V každém případě výsledky tohoto řízení nevyznívají s nezpochybnitelnou jistotou v neprospěch Johna Boka, jak to požaduje zákon, proto měl být s odkazem na zásadu „in dubio pro reo“ zproštěn.

Způsob, jímž se soudy zprostily kauzy Johna Boka, není vůbec výjimečný. Zde byl uložen zanedbatelný trest, ale stejným způsobem posílají soudy odsouzené za mříže i na více než deset let. Nestydí se za to ani v případech, kdy při prvním projednání věci obžalovaného zprostí pro nedostatek důkazů, a po zrušení rozsudku odvolacím soudem a následném doplnění dokazování, někdy dokonce v příznivější důkazní situaci pro obžalovaného, jej „řádně osolí“. A spravedlnosti se nelze dovolat. Náprava vad dokazování se dá možná dosáhnout cestou stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Jenže Jiří Pospíšil je vyznavačem zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a stížnosti podává jen výjimečně.

Případ Johna Boka není u konce. Pan odsouzený hodlá bojovat za svou pravdu cestou mimořádných opravných prostředků.

Předjímám hloupou otázku, na kterou odpovím předem: John Bok nepožádá o milost prezidenta republiky a pokud by ho pan prezident omilostnil z vlastní iniciativy, milost odmítne a bude se dále soudit. Chápu, že k takové otázce by mohly tazatele přimět určité projevy přízně pana prezidenta k panu Bokovi (když veřejnost současně neví, že již tři roky pan prezident sériově odmítá všechny žádosti o milost, podané nebo podporované spolkem Šalamoun), ale je to věc přiměřenosti a slušnosti vůči panu prezidentovi: je nemístné žádat o milost v případě, kdy nápravu lze zjednat justičními nástroji, zvláště, jde-li o bagatelní trest. John Bok by milost ve svém případě považoval za zneužití přízně.