Změna systému, popravy a posílení moci: Zděšení z plánů Tomia Okamury

Už od začátku 19. století všichni odborníci podle politologa Kučery vědí, že americká ústava a americký prezidentský systém je nepřenositelný, protože je vázán na specifické americké podmínky, na řadu faktorů, které nikde jinde nejsou. „Všechny snahy přenést nějaký takový systém do Evropy skončily strašně. Moc prezidentů je všude omezována, nevidím důvod, proč ho u nás zavádět, když už tak máme problémy s tím, že čerstvě zvolený prezident má takové ambice,“ prohlásil Kučera.

Jediný demokratický prezidentský systém funguje ve Spojených státech. „Existují prezidentské systémy i jinde, v jižní Americe, Asii, Africe, jsou jich desítky, ale ani jeden není demokratický. Všechny ostatní pokusy na jeho zavedení skončí špatně, ať už je prezident volen přímo, nebo nepřímo,“ vysvětlil Kučera.

A jak je možné, že v USA prezidentský systém funguje? „Existuje tam celá řada pojistek, které omezují prezidentskou moc. „Klíčová je ta, kterou dali otcové-zakladatelé, a to, že nikdy, za žádných okolností, nemůže prezident rozpustit Kongres,“ konstatoval politolog.

Americký systém je mimo Ameriku dysfunkční

Naprosto shodný názor má i politolog Jan Bureš. „Pavel Kohout byl okouzlen prezidentským ústavním systémem na jedné dvouhodinové přednášce, kterou si o tom vyslechl ve Spojených státech. Názory, které říkají, že by bylo ideální převzít celý americký ústavní systém, to je to, co říká i Kohout, jsou sto padesát let staré. Lidé, kteří o tom vědí málo, nebo vůbec nic, a kteří nemají nějaké hlubší vzdělání, správní nebo politologické, jsou fascinováni, jakým způsobem funguje americký ústavní systém, a věří tomu, že je možné ho uplatnit kdekoli na světě,“ řekl ParlamentnímListům.cz Bureš.

Sami Američané občas prezentují, že je tento systém tak univerzální, že je možné ho uplatnit všude. Ale historická zkušenost ukazuje, že kdykoli se některé státy v jiných částech světa pokoušely převzít americký ústavní model, tak to nefungovalo jako v Americe. „Vždycky to skončilo jinak, než si představovali. Systém je jinde dysfunkční. Většina jihoamerických států, když v průběhu 19. století vznikala a převzala systém Spojených států, zjistila, že při zcela odlišné sociální struktuře, odlišném náboženském vyznání, apod. prostě funguje úplně jinak, ne jako klasická severoamerická demokracie,“ potvrdil Kučerova slova i Bureš.

Dopady jednobarevné vlády mohou být strašné

Podle Kučery je vždycky možné přidat některé většinové prvky do poměrného systému, ale většinový systém, jak funguje třeba v Británii, už nezavádí nikdo. „K tomu už se nikdo nechce ani přiblížit, protože systém sice produkuje většinovou vládu, protože znemožňuje koaliční vládnutí, ale to, čeho se Evropa bojí, je fakt, že nikdo neví, jaká ta jednobarevná vláda bude,“ vysvětlil politolog. A dodává, že s vládnutím jednobarevné vlády je vždycky spojeno obrovské riziko, protože žádná z politických stran nemá dnes jasný promyšlený a zodpovědný koncept. „Jsou to jen experimenty. A teď si představte, že taková vláda bude mít většinu v parlamentu a bude si moci prosadit, co bude chtít. Výsledek by mohl být strašný,“ obává se Rudolf Kučera.

Naroubovat většinový systém na zkorumpovanou stranu povede ke zneužívání moci

Bureš potvrzuje, že víceméně logickým důsledkem většinového volebního systému je, že jedna strana získá většinu a může vládnout sama. Problém nevidí jen ve volebním systému, ale ve stavu, v jakém jsou politické strany. „Když naroubujete dneska na zkorumpovanou politickou stranu, kde není důležitý program, ale ekonomické zájmy politiků, většinový systém, skončí tím, že strana, která povládne sama, bude zneužívat politickou moc, bude si moci čtyři roky dělat, co bude chtít a prakticky bez kontroly. Může to být vzhledem ke stavu českých politických stran i nebezpečné,“ dochází k podobnému závěru jako jeho kolega.

Odstrašující příklad - Maďarsko

Politologové poukazují na nedaleký příklad. „V Maďarsku získala strana Fidesz ústavní většinu a celá Evropa se toho začíná bát, protože vládní politici mohou měnit ústavu, mohou omezovat bankovní systém, mohou dělat zásadní věci, aniž by tomu někdo mohl zabránit,“ řekl ParlamentnímListům.cz Kučera. „Většina odborníků se shoduje, že Maďarsko směřuje minimálně k okleštění demokratického systému. Řada opatření, která přijali, ukazuje na velmi nebezpečné tendence jako oslabení práv občanů, regulace médií, teď oslabili pravomoc ústavního soudu. Ten je několikrát kritizoval, tak mu prostě přištípli pravomoci,“ potvrzuje i Bureš.

Ve střední Evropě chybí úcta k právu

Tak to podle Jana Bureše vypadá, když se zavede většinový volební systém ve střední Evropě, kde není příliš vyspělá politická kultura, kde není silně zakořeněno politické liberální myšlení a především úcta občanů nebo politiků k právu a právnímu státu, k dodržování pravidel hry. „Tady to každý chápe tak, že když má moc, může mluvit do všeho, může měnit pravidla podle toho, jak se mu to hodí. Americká demokracie je založena na tom, že i když máte absolutní moc v Bílém domě, tak si netroufnete změnit pravidla hry a moc výrazně zneužívat. A když ano, tak buď média, nebo Ústavní soud vás velmi těžko klepnou přes prsty. To tady chybí,“ lituje politolog. Je přesvědčen, že ani česká společnost ani politici nejsou natolik vyspělí, aby respektovali principy právního státu. Spíš by to skončilo snahou přivlastnit si víc moci a omezit vliv ostatních, jako se děje v Maďarsku.

Kohout a Okamura jsou političtí amatéři

A nic nezmůže veřejnost, ani Evropská unie, protože maďarská vláda byla demokraticky zvolena. „Z toho jde strach,“ říká politolog Kučera. Jednobarevnou vládu mají také na Slovensku, ale ta zatím Ústavu nemění.

„Navrhovat zavedení většinového systému u nás je naprosto nezodpovědné, lidé jako Kohout nebo Okamura jsou političtí amatéři, nejsou to politologové, neznají evropskou historii, politické strany v Evropě,“ rozčiluje se nad nebezpečnou naivitou Rudolf Kučera a poukazuje na obrovská rizika. Ekonoma Pavla Kohouta označil za politického nevzdělance. „Je ekonom, člen Národní ekonomické rady vlády, proč se plete do něčeho, čemu nerozumí?“ zlobí se Kučera. Nedomýšlejí, co by takovým prostým okopírováním amerického modelu vzešlo.

Došlo by k oslabení plurality systému

Za nesmyslné považují odborníci Kohoutovy návrhy, aby občané volili do Poslanecké sněmovny místo současných dvou set jen 81 poslanců a aby je mohli i odvolat, pokud by s nimi nebyli spokojeni. Pro "popravu" poslanců by muselo být víc voličů, než kolik jim dalo ve volbách hlas. „To by byl konec reprezentativní demokracie, na které stojí západní model, že si občané v demokratických volbách zvolí své demokratické zástupce,“ nesouhlasí s těmito představami Rudolf Kučera.

Není podle něj možné, aby je pak zase „v nějakých podivných referendech, podivných pouličních akcích odvolávali“. Jan Bureš míní, že by se do sněmovny mohla dostat řada nezávislých, což by ještě oslabilo stabilitu vlád, které už jsou i tak v českém ústavním systému poměrně slabé. Ale pravděpodobnější by podle něj bylo, že by se do parlamentu dostali zástupci dvou největších stran a že by menší strany neměly téměř žádnou šanci. „To oslabuje pluralitu systému,“ varuje Bureš.

Volby by neměly být soutěží Okamurů

Politolog Rudolf Kučera zdůrazňuje, že základem našeho politického systému je volná soutěž politických stran. „Tak máme definován politický systém. Neexistuje žádný personalizovaný politický systém, kde by jenom kandidovaly osoby a volně soutěžily,“ prohlásil. Taková praxe by přinášela nepřekonatelné problémy. I když politické strany nemusí odpovídat našim představám, volby nemohou být podle Kučery „soutěží Okamurů“, tedy lidí mimo politické strany, kteří vystupují jako neřízené střely. Známé osobnosti, které dosáhly úspěchu ve svých profesích, se mnohdy ukáží v politice jako velmi naivní.

„Takových je celá řada, například někdejší podnikatel Václav Fischer vzbuzoval ve veřejnosti naděje, jak změní politiku, ale nezměnil vůbec nic, byl úplně plonkový,“ konstatoval Kučera. Zlepšení politické kultury v Česku nevidí ve změně systému, ale v kultivování politických stran. „Musí být průhledné jejich financování i hospodaření,“ dodává.

Mohlo by se diskutovat o zavedení smíšeného volebního systému

Jan Bureš soudí, že když někdo prohlásí po jedné přednášce v Americe, že se tak bezvadný systém může zavést i u nás, neměl by být brán vážně. „To mohou říkat lidé, kteří tomu nerozumí. Ale protože tomu nerozumí i většina veřejnosti, tak tomu věří,“ míní.

Ale problém není podle něj ani tak ve volebním systému, ale v tom, že náš ústavní systém je nastaven nedokonale, je v něm řada protikladů, které je třeba vyjasnit a doplnit, aby fungoval lépe. „Ale rozhodně není rozumné věřit tomu, že když změníte úplně stoprocentně volební systém, že se začne u nás chovat jako v Anglii nebo Spojených státech,“ dodává politolog. Poukazuje na to, česká společnost je dlouhodobě názorově roztříštěna do různých typů politických stran, od liberálních, přes sociálně demokratické, konzervativní, socialistické až po komunistické, a je zde poměrně silná poptávka i po nacionalismu.

„Když do tak pestrého názorového prostředí zavedete většinový systém, nerozdělí se voliči mezi příznivce dvou politických stran jako v Anglii nebo Americe,“ nesouhlasí s propagátory většinového systému Bureš. Bylo by prý možné diskutovat o úpravě volebního systému, jako je v Německu. O zavedení smíšeného volebního systému, kde volič má dva hlasy, jednou volí politickou stranu, jednou kandidáta jako do senátu. Namíchá se to tak, že polovina sněmovny by byla volena většinovým a polovina poměrným systémem. To by prý pomohlo ke stabilnějším vládám. „Mohlo by být určité řešení, ale také by mohlo vést k něčemu, co netušíme,“ upozorňuje i na možná rizika Bureš.