Pokud by byla přímá volba primátora, koho byste volili?Anketa
Často se trápíme otázkami, kudy povede cesta ven ze současné krize. Jak Jan Hnízdil připouští, i on sám nad tím hodně přemýšlel.
„Odpověď jsem našel v knize německého psychosomatika R. Dahlke Čím onemocněl svět? Uvádí tam, že na jednu stranu se musíme obávat vlastní osobní katastrofy a katastrofy celé Země, na druhou stranu se v takové katastrofě skrývá i jisté řešení. Slovo katastrofa totiž pochází z řečtiny a může znamenat rovněž konečný obrat. Mnohé naznačuje, že člověk a Země míří stejným krokem k tomuto bodu obratu. Nový začátek bude patrně nevyhnutelný a také potopa, o níž se píše v bibli, byla také vskutku jen koncem staré a začátkem nové doby. Čeká nás zásadní změna hodnot. Přechod od exponenciálního ekonomického růstu k vnitřnímu kulturnímu a sociálnímu rozvoji, od drancování energie k šetrnosti a ohleduplnosti vůči sobě i okolí, od bezohlednosti a prosazování zájmů jedince ke spolupráci a podpoře celku. Bude to obrat neobyčejně složitý,“ upozorňuje lékař, který má řadu příznivců, i když ne vždy plave s hlavním proudem, což mu někdy komplikuje či komplikovalo život.
Podle něj se v důsledku toho, co uvádí výše, mohou poté životně důležité funkce státu na přechodnou dobu úplně zastavit. „Znejistění a strachu lidí se budou snažit zneužít nacionalistické, fašistické nebo jiné extremistické skupiny. Budou přicházet se snadným řešením, prstem ukazovat na viníky mizérie mimo nás: Romy, imigranty, pravdoláskaře, euro, Evropskou unii… Budou dělat všechno pro to, aby odvedli pozornost od sebe a problémů, jejichž řešení je jedině v nás,“ varuje Hnízdil.
A na podporu svého varování přidává další slova Dahlkeho. „V době, kdy kdekdo téměř bezvýhradně věří ve vnější proveditelnost věcí, je navíc těžké najít vnitřní východisko, i když stále více lidí tuší, že něco není v pořádku s věčně vychvalovanými návrhy řešení. Celkově to lze přirovnat k místnosti přeplněné lidmi, kde všichni tlačí na dveře a chtějí se jimi dostat ven, ale vůbec je nenapadne, že se dveře otevírají dovnitř.“ I proto je důležité vědět, že s obratem musíme začít každý u sebe.
Psali jsme:
Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?Anketa
„Snažím se o to ve své profesi, šířením myšlenek komplexní medicíny, působením na pacienty, kolegy a nejbližší okolí. Pokud má proběhnout celospolečenská změna nenásilným způsobem, je jedinou cestou ven cesta dovnitř,“ poznamenává Hnízdil ve své knižní novince.
K volbám nechodí…
Logicky se nabízí v souvislosti s ním (a též v předvolebním čase) i otázka, která strana má sympatie tohoto doktora. To se však nedozvědí ani čtenáři uvedené knihy.
„Jsem nezařaditelný. K volbám nechodím. Problém je v systému liberálně tržní ekonomiky, vládě neviditelné ruky trhu, iluzi nekonečného růstu a zkorumpovaných stranách. Ten volby vyřešit nemohou. Ať volíme kteroukoli větší stranu, výsledkem je stejná politika. Vždy vyhraje ČEZ, J&T nebo PPF... Politici jsou figurky. Ten, kdo tady rozhoduje, jsou podnikatelské skupiny. A jestli na sobě má politik tričko ODS nebo ČSSD, je úplně lhostejné. Stranický systém je natolik prorostlý korupcí, že se vůbec reformovat nedá. Síla není ve stranách, ale v nezávislém, svobodném, aktivním občanovi. Kdybych vstoupil do nějaké strany, okamžitě ztratím potenciál. Stanu se závislým na směrnicích, grémiích, sponzorech. Proto Václav Klaus tak nenáviděl občanské aktivisty a odmítal je slovy: Dokud nejste ve straně, nejste pro mne partnery. Proto Miloš Zeman mluví o tom, že by volby měly být povinné. Potřebují totiž odevzdané, zmanipulované, pasivní ovčany,“ konstatuje dále Hnízdil mimo jiné. Přiznává však přece jen, že možná je svými názory na zaměstnanost a sociální jistoty tak trochu sociální demokrat.
„Ovšem pouze cítěním, stranickou příslušností ne. Jestli něčemu straním, tak je to příroda. Všechny naše nemoci, všechny naše problémy zdravotní, ekonomické, sociální, ekologické, energetické, pramení z toho, že jsme se od ní odtrhli a nechali se pobláznit růstem. Hodnota člověka dnes není dána jeho lidskými kvalitami, laskavostí, moudrostí, přirozeností, nýbrž tím, jaký podává výkon. Kolik vydělal peněz, jak velkou vybudoval firmu, jak veliký postavil dům, jak velké a silné má auto,“ připouští Jan Hnízdil.
Zlomové roky naší historie
Jan Hnízdil v knize přináší i řadu svých ryze osobních vzpomínek – nejen ze studií, z doby svého dětství, ale i z dob, kdy se takzvaně „lámal chléb“.
Psali jsme:
Která hlava státu nejvíce poškodila naši zemi?Anketa
„V osmašedesátem mi bylo deset. Bydlel jsem s rodiči v Mnichově Hradišti. Táta tehdy pár týdnů vozil za stěračem Spartaka fotku Alexandera Dubčeka. Pak Dubček zmizel a táta kupoval od ruských vojáků levný benzín. Pelíšky jakoby se točily u nás. Jak už jsem tu na jiném místě uvedl, po maturitě mi táta řekl, že bych měl vstoupit do strany. Tak jsem ho poslechl. Nemravnost komunistického režimu jsem poznal až během studií na vysoké škole. Za členství ve straně jsem se hodně styděl. Do jiné jsem už nikdy nevstoupil a nevstoupím. Pár týdnů před listopadem jsme s několika soudruhy poslali ústřednímu výboru dopis. Vyzvali v něm k reflexi chyb a k reformám. Na ústředním výboru vyvolal poprask. Na kritiku zvenčí byli připravení, kritika zevnitř je rozlítila k nepříčetnosti. Zachránil nás listopad 1989,“ vzpomíná Hnízdil.
A jak pokračuje, vyplývá z jeho slov, že kromě změny režimu mu 17. listopad přinesl i změnu v osobním životě.
„Pracoval jsem tehdy jako asistent na fakultě tělesné výchovy v Praze. Na barikádách jsem poznal studentku a budoucí manželku Lucii. Ona s vlajícím praporem revoluce. Jako vystřižená z obrazu Eugena Delacroix. Já na opačné straně barikády. Se stranickou legitimací. Legitimaci jsem zahodil. Padli jsme si do náruče. Žili jsme jen pravdou, láskou a revolucí. Objížděli továrny, vylepovali letáky, cinkali klíči, milovali Havla. Dokázali jsme, že to dokážeme,“ popisuje období, od kterého již brzy uplyne 25 let, Hnízdil.
Několik kotců, do kterých jsme se zařadili...
V souvislosti s tím však upozorňuje i na další negativní jev, který brzy po revoluci podle něj nastal. Tedy to, že lidé u nás komunistické kotce pouze vyměnili. A to za kotce konzumní.
„Ti nahoře – Miroslav Štěpán, Milouš Jakeš, Alois Indra, Vasil Bil'ak a další, byli najednou pryč. Jiří Dienstbier přestříhal dráty. Michael Kocáb vyprovodil sovětská vojska. Ty nahoře, kteří už nebyli schopni vládnout, vystřídali ti uprostřed. Mladí, inteligentní, dynamičtí, dokonale oblečení a jazykově vybavení. Hoši z Prognostického ústavu. Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý, Zeman... Radost pohledět. Ujistili nás, že je vyhráno, že zbytek už zařídí sami. Naplno nám otevřeli brány konzumu. Vtrhli jsme do nich jako zvířata léta izolovaná v kotcích zoologické zahrady. Naivní, nezkušení, zbavení ostražitosti a instinktů. Materiální blahobyt nás úplně zaslepil. Chtěli jsme hned všechno mít. Západ dohnat a předehnat. Ale úplně jsme zapomněli být. Ti nahoře už ani nepředstírali, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jen pobaveně přihlíželi. Odevzdali jsem jim hlasy, důvěru, moc, sami sebe. Mysleli jsme si, že stačí zacinkat klíči, jít domů a čekat. Rezignovali jsme na občanskou zodpovědnost, samostatnost, svéprávnost a svobodu. Proto píšu, že jsme kotce komunistické opravdu pouze vyměnili za kotce konzumní,“ uvádí Jan Hnízdil ve své knize Zaříkávač nemocí, která již míří na pulty knihkupectví.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
