ÚOOZ zveřejnil část videonahrávky ze zatýkání Jany Nagyové. Je z toho ale evidentní, že je to pouze několik střihů. Je podle vás samotné zveřejnění v pořádku? Nebo by naopak měl Šlachtův útvar zveřejnit celý záznam?
Zveřejnění vůbec není v pořádku, protože zasáhlo do osobnostních práv Jany Nagyové, aniž by se tím případ někam vůbec mohl posunout. Zveřejňování policejní dokumentace není úkonem v trestním řízení, není ani zákonem předvídaným policejním úkonem, a policie smí jako každý jiný orgán veřejné moci dělat jen to, co je jí zákonem dovoleno.
Ale je možné, že plk. Šlachta jen chtěl férově dát šanci i Janě Nagyové, která z toho záznamu vychází velmi dobře: Na záznamu jsme totiž neviděli žádnou čarodějnici pořádající ve tři hodiny ráno doma sabat, neviděli jsme žádnou ukřičenou semetriku, ale normální ženu, která, světe div se, ve tři hodiny ráno spí, je překvapená, kdo po ní tou dobou co chce, vůbec nechápe, za co ji policie vlastně zatýká, a má starost o svého psa.
Mimochodem, manželé Pallovi - to jsou ti, co odmítli obsloužit Miloše Zemana a jeho putující dvůr - byli policií varováni, že nesmějí zveřejnit jména svých udavačů… To hezky kontrastuje s Šlachtovým postupem, že?
Fotogalerie: - Rok 2013 v politické kostce
Pokud jde obecně o kauzu kolem Nagyové, exposlanců ODS a spol., jak se na to s odstupem času díváte?
Předem se omlouvám za obsáhlejší a široce pojatou odpověď, považuji to za nezbytné.
Zrovna včera policie přispěla ke smrti 24leté ženy, která byla spolujezdkyní ve voze, jenž údajně odjížděl od benzinové pumpy bez zaplacení a snažil se objet obsluhu stavějící se mu do cesty. Předpokládám, že vše je nafilmováno, kamery dnes máme pomalu i na záchodech, takže případných důkazů je nespočet. I kdyby brali plnou nádrž, škoda se může pohybovat do tisíce, maximálně dvou tisíc korun - tedy šlo o pouhý přestupek. Přesto policie cítila potřebu uspořádat na domnělého pachatele hon a ohrozit tak desítky, možná stovky zcela nezúčastněných lidí nacházejících se poblíž. A tento postup je podle policejní mluvčí zcela v pořádku, čímž se celá tato smutná příhoda posouvá z roviny policejního excesu do roviny policejního státu - policie hodnotí sama sebe.
Něco ještě krapet drsnějšího se stalo zhruba před půl rokem, když si policie udělala z ostatních účastníků silničního provozu na dálnici D1 štíty. Skončilo to smrtí mladého muže, jen náhodou nezemřeli další lidé. Onen mladík si přitom pouze od svého otce "půjčil" vůz a jel se projet, aniž by k tomu měl formální řidičské oprávnění, nicméně do doby, než ho policie začala pronásledovat, jel bezpečněji než celá řada těch, kteří to formální oprávnění mají. GIBS žádné pochybení neshledala, jako obvykle.
Fotogalerie: - Nagyová u soudu
Vím o případu, kdy manželka odmítla pustit rozvádějícího se manžela do bytu s tím, že tam má poradu se svou advokátkou. Manžel to nerespektoval, šel prostě domů, manželka zavolala hlídku, které se manžel, jinak sám bývalý policista, pokusil vysvětlit, že toto je občanskoprávní spor a není důvod k tomu, aby se do toho pletla policie. Výsledek: URNA zablokovala na několik hodin celý panelák, nikdo nesměl dovnitř ani ven.
Psali jsme:
Podobných případů policejní nepřiměřenosti a nedostatku smyslu pro míru jsou desítky, možná stovky, a policie nejenže se za ně nestydí, ale je na ně dokonce pyšná. Nevšiml jsem si, že by se proti tomu nějaký politik byl ozval, dokud se sám nestal obětí policejní tuposti.
Česká policie jako celek je vystresovaná nedostatkem společenského uznání, neví, co se po ní vlastně chce, nezná své meze, jedná impulsivně, náhodně, ode zdi ke zdi. Je v ní příliš mnoho lidí, kteří si pletou realitu s americkým akčním filmem, touží po vzrušení nebo mají nějaký mindrák. Tím, jak policie zoufale tápe, přirozenou autoritu dál a dál ztrácí a snaží se ji získat stále drsnějšími kousky… Kdybychom namátkou vzali deset policistů a deset zločinců a nechali si udělat jejich anonymní psychologické profily, pravděpodobně bychom měli problém poznat, kdo je kdo. Současná policie není zlá, není zločinná, je jen zoufale dezorientovaná, chaotická a deprivovaná. Proti ní byla Veřejná bezpečnost zlatá.
Fotogalerie: - Kniha Institutu Václava Klause
Takže, ještě se někdo diví, jak mohlo dojít k onomu zásahu na Úřadu vlády kvůli relativně bagatelním podezřením a proč bylo "nutné" nasadit Janě Nagyové "medvěda"?
A teď k vlastní kauze kolem Jany Nagyové:
Stále si trvám na tom, že když jeden politik nabídne jinému politikovi, že podpoří zákon, který se mu nelíbí, výměnou třeba za zvýšení rozpočtu pro ministerstvo X, je to politika. Politický kšeft tady vždy byl, je a bude, je podstatou politického kompromisu, bez něho bychom se tu všichni museli navzájem pomlátit. Pokud ovšem politik nabídne jinému politikovi za podporu nějakého zákona nějaký osobní profit, a je teď jedno, zda jde o láhev vína, balík peněz nebo místo ve správní radě s cílem zajistit onomu politikovi nikoli politický vliv, ale dostatečný příjem, jde už o korupci.
Stále si trvám na tom, že usnesení Nejvyššího soudu, které rozšířilo výklad imunity tak, aby se pod ni vešli i Tluchoř a spol., bylo účelové a za jiných okolností by neprošlo, a zejména ono druhé usnesení, kterým Nejvyšší soud imunitu vztáhl fakticky i na přípravu na projev ve sněmovně, je nedomyšlené a potenciálně extrémně nebezpečné - v nadsázce řečeno, budu-li poslanec a uškrtím svou tchyni, stačí, když řeknu, že to byla příprava na projev ve sněmovně, který měl spočívat v uškrcení nesnesitelné kolegyně (politicky nesnesitelné, samozřejmě), a odvolám se na ono usnesení Nejvyššího soudu jako precedens.
Psali jsme:
A konečně, plk. Šlachta absolutně nedocenil, jak moc je česká společnost díky nekonečné mediální masáži a svému přesvědčení, že všichni "nahoře" kradou, nadržena na krev nějakého "korupčníka". A způsobem svého zásahu vyvolal dojem, že přijde nějaké zcela mimořádné odhalení, prostě úplná "bomba" - a ono nic, jen jedna paní neznala míru své moci a tři poslanci byli uplaceni trafikami, což jsme věděli dávno předtím. Asi jako kdyby Vás někdo pozval na luxusní večeři a vyklubalo se z toho hnusné kafe v nádražním bufetu. Šlachta to dnes už cítí, a proto panikaří.
Já věřím tomu, že plk. Šlachta je jeden z mála, kteří to myslí dobře a skutečně mu jde o právo a spravedlnost, bohužel se ale chová jako slon v čínském porcelánu. Pokud se bude hledat obětní beránek, a to se hledat bude, bojím se, že to bude spíš on než vrchní státní zástupce Ištvan, kdo tu roli dostane.
Za pár dní uplyne rok od vyhlášení amnestie prezidenta Václava Klause. Jakkoli se k tomu na počátku letošního roku opakovaně vyjádřil, můžete zmínit v čem byla amnestie dobrá a v čem naopak uškodila?
To záleží na úhlu pohledu.
Z úhlu pohledu Václava Klause to byla obrovská politická chyba spočívající v nedocenění míry nenávisti jeho oponentů. Prezident Klaus netušil, kam až bude opozice jednak levicová, zhrzená tím, že po volbách 2010 nedostala šanci sestavit vládu, jednak progresivistická, zhrzená permanentně od dob opoziční smlouvy a zvlášť zasažená ztrátou Václava Havla, ochotna zajít v touze po pomstě za domnělá příkoří a v nekonečném děsu a hrůze, aby Václav Klaus nevstoupil do politiky. Václav Klaus nedocenil, že tyto skupiny lidí jen čekají na záminku k útoku, že jako záminka jim bude stačit v podstatě cokoli a že jsou schopni rozpoutat požár, jen aby ho dostali z politiky.
Miloš Zeman by měl být a možná i je rád, že amnestii nemusel vyhlásit sám a může se tvářit jako zásadový bojovník za právo a spravedlnost. Kdyby Václav Klaus amnestii nevyhlásil, musel by to udělat kterýkoli další prezident, protože kriminály praskaly už několik let ve švech.
Spokojeno může být Ministerstvo spravedlnosti, kterému se po mnoha letech podařilo navázat na tradici prezidentů Novotného, Svobody a Husáka a vrátit amnestii její funkci vězeňského ventilu, kdy se nejdříve řekne, kolik lidí je třeba z vězení pustit a podle toho se napíše amnestie na míru.
Psali jsme:
Z mého úhlu pohledu to byla prohra, protože jsem si amnestii představoval - a nejen já - úplně jinak a právě ono technokratické, extrémně plošné, přízemní, za normalizace zcela standardní pojetí amnestie coby regulátoru počtu vězňů ve věznicích, pro které se nakonec Václav Klaus pro mne nepochopitelně rozhodl, je mi mimořádně proti srsti. Můj návrh byl mnohem cílenější, měl se týkat primárně lidí, kteří by podle mého názoru vůbec neměli být posíláni do vězení anebo jen v extrémních případech, to jest lidí odsouzených za nedbalostní trestné činy, za překročení mezí nutné obrany, za verbální trestné činy, za trestné činy s politickým podtextem apod. Zvlášť mi záleželo na propuštění lidí odsouzených pro drobné úvěrové podvody, fakticky tzv. vězení pro dluhy, to jest zpravidla matek od rodin, které si vzaly další drobnou půjčku, aby splatily jedny dluhy, a zatajily při tom, že už jsou zadlužené až po uši. Mrzí mne, že nikdo nevzal - a vzhledem k jejímu fádnímu obsahu ani nemohl vzít - amnestii jako podnět k debatě o nějaké zásadní trestněprávní reformě. Bez té se totiž nějaké další amnestii v horizontu 5 až 10 let nevyhneme, ty kriminály opět začnou praskat ve švech.
Poté, co vás začátkem března kancléř Vratislav Mynář označil za jednoho z autorů vyhlášené amnestie, což jste odmítl, dlouho jste byl ve značném zájmu médií. Je to pro vás už uzavřená kapitola nebo je něco, čemu by se téměř po roce ještě měla věnovat pozornost?
Vratislav Mynář mne neoznačil za jednoho z autorů amnestie začátkem března, ale až 27. dubna. Den předtím se mnou vůbec poprvé v životě mluvil, do té doby se mne na nic neptal, nic nevyšetřoval, nesetkal se se mnou. Navíc byl tak zákeřný a sprostý, že mi během našeho rozhovoru ani neřekl, že je nějaký rozhovor nachystán.
Jsem přesvědčen, že informace, které Vratislav Mynář sdělil národu, mu poskytla dnes již bývalá ředitelka odboru legislativy a práva Dana Římanová, že právě ona ve snaze odvést pozornost sama od sebe a zavděčit se novému kancléři ukázala na mne. Že její vztah ke mně po celou dobu naší vzájemné kohabitace na Hradě se nedal ani vzdáleně označit za kolegiální, natož za přátelský, to nebylo nejen v KPR žádným tajemstvím.
V létě se mi podařilo získat od Ministerstva vnitra oficiálně informaci, že autorskou korekturu rozhodnutí o amnestii provedl 2. ledna 2013 v redakci Sbírky zákonů pověřený pracovník KPR (tj. nikoli Ministerstva spravedlnosti, jak jsem se domníval). Vzhledem k tomu, že jsem to nebyl ani já, ani pan Jakl, ani pan Hájek, a jistě to nebyl ani pan prezident osobně, musel to být někdo jiný… Považuji za mimořádně pravděpodobné, že stejná osoba téhož dne cestou z Hradu do redakce Sbírky zákonů osobně doručila rozhodnutí o amnestii i premiéru Nečasovi a fyzicky zajistila jeho spolupodpis.
Dál, 21. srpna prezident Zeman v Senátu doslova uvedl toto:
"... Zdeněk Koudelka je můj osobní přítel. Dlouholetý osobní přítel. Vážím si ho jako člověka, mám ho rád a obdivuji jeho odborné schopnosti. Ale zmíněné šetření ukázalo, že se bohužel – a říkám to s lítostí – měrou nikoli zanedbatelnou podílel na lednové amnestii prezidenta republiky. A jak dobře víte, jsem zásadní odpůrce této amnestie a nechal jsem propustit z Kanceláře prezidenta republiky všechny, kdo se na ní podíleli. A nevidím důvod, abych obdobně nepostupoval i vůči svým nikoli bývalým, ale současným přátelům."
Psali jsme:
Prezident se tak snažil rozptýlit obavy senátorů, že se jim Zdeňka Koudelku chystá navrhnout na ústavního soudce. Miloš Zeman už bohužel neuvedl, jak konkrétně se Zdeněk Koudelka na amnestii podílel a necítil potřebu se zmínit, že tím de facto popírá výsledky "šetření" Vratislava Mynáře a dává za pravdu mně ohledně Koudelkova "autorství". Nadto Vratislav Mynář na své verzi stále trvá.
Klausova amnestie je už dnes součástí moderní české historie stejně jako Jakešův projev na Červeném hrádku či Zápotockého projev den před měnovou reformou anebo Havlův Rudolfinský projev, i ona se stane legendou, jejíž součástí bude i žaloba Senátu pro velezradu a pátrání po "skutečných autorech". Už nikdy se beze zbytku nepodaří rozptýlit podezření, že zejména za abolicí byla nějaká korupce. Proto to prostě nemohu jen tak přejít, protože i já budu součástí té legendy, a to aniž bych o to byl stál. Proto to pro mne zcela jistě uzavřená kapitola není. Ano, jsem si vědom toho, že jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus si velmi intenzivně přejí, aby to uzavřená kapitola byla. Je mi líto, nemohu sloužit.
Jak to tedy celé bylo?
Byl zde požadavek Václava Klause na návrh amnestie, byly minimálně dva návrhy amnestie, návrh můj a návrh Zdeňka Koudelky. Součástí obou byl návrh abolice, protože prezident chtěl reagovat na extrémně dlouho se vlekoucí soudní řízení - v tomto smyslu je Václav Klaus a nikdo jiný autorem myšlenky široce pojaté abolice; já pouze upozornil Ladislava Jakla, že se tomu tak říká. Tato konkrétní abolice měla být nestandardní a jedinečná tím, že se měla týkat i trestných činů, na které by se amnestie jinak nevztahovala. Jiné limity pro abolici stanoveny nebyly, proto jsem mohl navrhnout zcela jinou abolici než Zdeněk Koudelka - asi jako kdyby Václav Klaus chtěl navrhnout dům a já mu navrhl secesní vilu a Zdeněk Koudelka typový dům podle katalogu.
Václav Klaus se rozhodl pro ten typový dům, tj. pro návrh Zdeňka Koudelky, který sám mírně upravil. Byl to návrh fádní, v duchu nejhorších tradic Ministerstva spravedlnosti, mně se nelíbil. Nadstandardní tam byla jen ta abolice, kterou Zdeněk Koudelka evidentně navrhl pod dojmem nálezů Evropského soudu pro lidská práva a bohužel ji pojal příliš plošně.
Psali jsme:
Můj návrh si prezident nevybral. Kdyby si ho vybral, soudci a zejména státní zástupci by mne nenáviděli až za hrob, protože by s tím měli neuvěřitelné množství práce navíc. Ale určitě by nedošlo k zastavení trestních stíhání pro závažné hospodářské trestné činy, ani kdyby se ty soudy vlekly padesát let, protože na ty se můj návrh vůbec nevztahoval.
Výsledný návrh - tedy ten Koudelkův osobně upravený prezidentem - jsem viděl loni krátce před Vánocemi, a mohl jsem jen tušit, co to vlastně má být. Dostal jsem ho ke zkouknutí s tím, že mi bylo výslovně zakázáno dělat jakékoli obsahové zásahy (Ladislav Jakl správně tušil, že bych to jinak přepsal od základu). Měl jsem na to asi 20 minut. Ten návrh se mi nelíbil a dal jsem to najevo. A až do vyhlášení amnestie jsem nevěděl, zda skutečně nějaká amnestie vyhlášena bude a až do zveřejnění jejího textu jsem nevěděl, pro jakou verzi se prezident nakonec rozhodl, zda pro moji, Koudelkovu nebo nějakou jinou. Tehdy jsem také netušil, že autorem té druhé verze je Zdeněk Koudelka, pouze z formy mi bylo jasné, že to nemohlo vzniknout nikde jinde než na Ministerstvu spravedlnosti nebo v justici.
V souvislosti s finišujícími jednáními o vládě se čím dál více mluví o úloze prezidenta republiky, hlavně pokud jde o jmenování ministrů. Dá se Ústava jednoznačně vyložit způsobem, jestli prezident může či nemůže odmítnout jmenovat člověka navrženého ke jmenování ministrem?
Zrovna tuhle otázku jsem nikdy dřív do hloubky neřešil, protože Václav Klaus to nikdy nepotřeboval vědět - on vnímal roli prezidenta tak, že prezident si vybírá premiéra, ale premiéra pak má nechat, aby si sám vybral ostatní členy vlády, tím se řídil, a nemusel proto řešit, zda premiérův návrh na ministra odmítnout smí či nesmí - on ho odmítnout nechtěl. Poté, co ta otázka byla v minulých dnech nastolena, jsem si na to pochopitelně chtěl udělat vlastní názor a došel jsem k závěru, že žádnou takovou povinnost prezident nemá a hned vysvětlím proč.
Začnu názorem dr. Kysely, který sice uznává, že prezident může návrh na jmenování odmítnout, ale jen za nějakých specifických, extrémních okolností, a klade si otázku, které okolnosti to jsou. To je otázka položená od základu špatně, tvrdím já. Nikdo nezpochybňuje, že prezident je vázán návrhem premiéra. Ale to pouze znamená, že nesmí jmenovat libovolně někoho, koho mu premiér nenavrhl, ale že smí vybírat jen z jeho návrhů. Otázka zní, zda smí či musí návrhu vyhovět, buď to nebo ono, žádný odstín šedi mezi tím nevyargumentuji, ani kdybych chtěl, v Ústavě není nic, o co bych mohl takový polovičatý závěr opřít. Můžete mi namítnout, že prezident přeci nemůže jmenovat nesvéprávného, na to Vám já odpovím, že to jistě ne, protože už sám návrh na jmenování někoho nesvéprávného ministrem je neplatný a formálně neexistující a nelze se jím tedy zabývat vůbec. A protože v Ústavě je pouze obsažena norma, že prezident na návrh premiéra členy vlády jmenuje, ale už tam není žádná norma, která by to dál specifikovala, tvrdím, že prezident je návrhem premiéra ve výběru ministrů omezen, ale nikoli nucen ke jmenování určité osoby. Dokonce si umím představit situaci, že by premiér dal prezidentovi vybrat z více jmen.
Psali jsme:
Platí, že tam, kde prezident něco musí, je to v Ústavě jasně řečeno - příkladem je čl. 74 Ústavy, nutící prezidenta odvolat ministra, pokud to navrhne předseda vlády. To jednak potvrzuje základní princip, že prezident nemůže premiéra nijak legálně donutit, aby měl ve vládě někoho, koho tam mít nechce, a navíc z toho plyne, že prezident smí kdykoli odvolat člena vlády i proti vůli premiéra, což je rubová strana uvedeného principu: Ani premiér totiž nemůže nijak legálně donutit prezidenta, aby do vlády jmenoval nebo v ní ponechal někoho, koho tam nechce mít. A když oba ty principy spojíme, dostaneme princip, že prezident a premiér se musí na složení vlády dohodnout, přičemž za delší konec provazu tahá prezident, protože je to on, kdo jmenuje a může odvolat premiéra, nikoli naopak. A když jsme u toho, celý ten problém je v tuto chvíli teoretický, protože žádný premiér zatím jmenován nebyl a předpokládám, že dokud se potenciální premiér s Milošem Zemanem na všem předem nedohodne, ani jmenován nebude.
Mimochodem, tvrdím, že v důsledku zavedení přímé volby prezidenta, která dává prezidentu republiky stejnou legitimitu, jakou má sněmovna jako celek a staví tak prezidenta a sněmovnu do stejné - a to nejvyšší - roviny, je třeba vždy, když Ústava nedává jasnou odpověď ohledně vymezení pravomocí prezidenta a premiéra, potažmo vlády, vykládat Ústavu ve prospěch prezidenta. To je základní ústavní princip, který nastolila přímá volba. Komu se to nelíbí, neměl pro přímou volbu prezidenta hlasovat, teď je pozdě nad tím brečet.
Od prvního ledna nabude účinnosti nový občanský zákoník. Zcela jistě to není téma na jednu otázku a krátkou odpověď, ale přesto… Můžete zhodnotit jeho pozitiva a negativa a dopad na občany?
Nijak se netajím tím, že v celé KPR jsem asi nejvíc ze všech "lobboval" za to, aby nový občanský zákoník prezident vetoval, a to hodně nahlas, přál jsem si, aby to Jiřímu Pospíšilovi vyloženě hodil na hlavu. Tuším, že Václav Klaus váhal s vetem do té nejposlednější chvíle, nakonec se však bohužel rozhodl zákoník podepsat. Nejsem proti zákoníku proto, že bych byl líný se to učit, naopak, pro mne osobně je to svým způsobem konkurenční výhoda. Ale zákoníky se mají přijímat na zelené louce, jejich smyslem je nastolit právní jistotu tam, kde právo dosud stálo jen na obyčejích, precedentech a soukromých sepsáních práva. Ale nový občanský zákoník právní jistotu neježe nesníží, ale neskutečně zvýší, protože, aby vůbec mohl vzniknout, bylo třeba pokácet les a vytvořit tady tu zelenou louku. Takže teď nikdo léta nebude vědět, jak má co vykládat, to, co zažíváme opakovaně s Ústavou a Milošem Zemanem, začneme brzy zažívat s občanským zákoníkem.
Nicméně ten zákoník tu už je, nelze ho odestát, a až praxe postupně ukáže, zda pravdu měli zastánci zákoníku v čele s Jiřím Pospíšilem nebo jejich odpůrci. Největší zklamání čeká ale jeho tvůrce s prof. Eliášem v čele, až uvidí, jak jejich vypiplanou květinku przní česká justice. Oni totiž automaticky předpokládají, že uživatelé zákoníku budou tak chytří a sofistikovaní, jako jeho autoři… Ale to rozhodně nebudou, oni nebudou teoretizovat, oni budou řešit konkrétní kauzy a osobní zájmy.
Netajíte se tím, že jste pravičák, s jakými pocity sledujete nástup nové vlády?
Volím sice Svobodné, ale bráním se označení pravičák. Nejsem levičák, to stačí. Jsem konzervativní liberál, což znamená, že já sám se chovám, myslím, hodně konzervativně, ale současně nechávám ostatní, ať se chovají, jak chtějí, a jediné, co po nich chci, aby i oni nechali na pokoji mne. A totalita a buzerace a touha všechny srovnat může být stejně dobře levicová jako pravicová.
Můj pocit lze vyjádřit slovy "já Vám to říkal a Vy jste si nedali říct, tak Vám tedy pěkně děkuju...". Je to jen logické vyústění vývoje po roce 1989: Většina těch lidí, co se radovala v listopadu 1989, chtěla pokračovat tam, kde jsme skončili v roce 1968, chtěli svobodu, ale v rámci socialismu - a nechtěli tzv. kapitalismus. Nepochopili, že to nejde dohromady. Načas je nalákal Václav Klaus na myšlenku kuponové privatizace, podnikání a zbohatnutí. Problém byl a je, že si všichni mysleli, že ten závod vyhrají. Řada těch, co nevyhrála, je nyní frustrovaná, a najednou vidí dobu před rokem 1989 jako ideální. Chtěli svobodu i socialismus, pomalu zjišťují, že to nejde, a vědomě volí socialismus a pořádek a obětují svobodu. Bolestné poznání, že si můžeme být všichni rovni v chudobě, ale nikdy ne v bohatství, a že právě ti bohatí a jinak vyčnívající zvyšují bohatství celé společnosti a tedy i těch chudých, nás teprve čeká v další generaci.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
