Makroekonom Ungerman, rádce Babiše: Čekáte snad, že se Putin přijde omluvit? Proč padal rubl, pravda o ruském hospodářství a jak je to se sankcemi

2. 1. 2015 8:42

Současná situace ruské ekonomiky je zvládnutelná v horizontu dvou let, první výsledky reforem, které Moskva ohlašuje, však můžeme čekat za tři až pět let. To v odpovědích pro ParlamentníListy.cz konstatuje uznávaný český makroekonom Jaroslav Ungerman, který kromě svého dlouhodobého působeni v rámci ČMKOS loni přijal nabídku stát se poradcem ministra financí Andreje Babiše.

 Makroekonom Ungerman, rádce Babiše: Čekáte snad, že se Putin přijde omluvit? Proč padal rubl, pravda o ruském hospodářství a jak je to se sankcemi
Foto: ČT
Popisek: Jaroslav Ungerman

Anketa

Kdo v roce 2015 zmizí z politiky, ať už jakýmkoliv způsobem?

63%
1%
1%
0%
0%
7%
0%
hlasovalo: 8348 lidí

V souvislosti s „rublovou krizí“ v Rusku začala některá média i komentátoři mluvit o tom, že Rusko stojí před krachem, oslabí to popularitu prezidenta Putina a zároveň to znamená, že sankce fungují. Co podle vás před několika dny vyvolalo ten pokles rublu? A může to na rovině těch zmíněných mediálních prognóz mít skutečně katastrofické následky?

Podle názoru ruského ministra hospodářství Alexeje Uljukajeva zřejmě největší vliv na krizi mělo chování některých ruských firem. Nepodařilo se totiž zvládnout nabídku s poptávkou po devizách na trhu. Některé firmy, které měly do konce roku zaplatit některé své splátky devizových úvěrů, když viděly vývoj kurzu, začaly urychleně nakupovat devizy. Naproti tomu exportéři – inverzně – začali vyčkávat se směnou svých devizových příjmů na rubly v naději, že vydělají později mnohem více. Proto se vytvořila nerovnováha na trhu s devizami, která pak vyústila do výrazného skoku směnného kurzu rublu vůči euru a dolaru.

Přitom Uljukajev vysvětluje, že velikost dluhu firem v devizách, který mají v zahraničí, dosahuje 35 % HDP, což on považuje za poměrně přiměřený podíl. Zdůrazňuje, že tato výše dluhu stejně jako situace na devizovém trhu je nesrovnatelně lepší než v roce 2008, kdy Rusko zaznamenalo výraznější hospodářský pokles – HDP klesl o 7 %. V důsledku současné krize očekává pokles HDP v příštím roce o 2%.

Za další z příčin prudkého poklesu kurzu rublu, kterého jsme byli svědky v období před Vánocemi, považuji paniku, která zachvátila část ruského obyvatelstva. Podle mého názoru to byla především ruská střední třída, která podlehla zprávám o poklesu kurzu rublu, který byl vyvolán spekulacemi na devizových trzích, a tato střední třída se vrhla na výměnu rublů za eura. Tomuto náporu na výměnu rublů za eura nemohl ruský bankovní systém odolat, a proto sotva mohl reagovat jinak, než změnou tržního kurzu rublu. Přitom je dobré si připomenout, že ruský bankovní systém je daleko diverzifikovanější, a tedy méně monopolizovaný než český – v Rusku působí kolem tisíce bank. Proto jsme byli svědky toho, že v několika případech banky ani neměly eura na výměnu, a také proto se pak na vrcholu krize směňovalo jedno euro až za 100 rublů, což je mimo jakoukoli realitu.

Neměli bychom také zapomenout, že většina lidí v Rusku si ještě pamatuje bankovní krizi v letech 1997/1998, kdy také rubl skokově devalvoval a řada lidí tak ztratila velkou část svých úspor. Nyní pod vlivem těchto zkušeností se část obyvatelstva vrhla na banky, aby předešla – pokud to bylo možné z jejich pohledu – ztrátě hodnoty svých úspor.

Myslím, že tuto moji domněnku – o snaze předejít ztrátě hodnoty svých úspor podporují i jiné zprávy. Podle nich se v posledních dnech letošního roku výrazně – několikanásobně oproti normálu – zvýšily požadavky na registraci nových zahraničních automobilů. Jak jinak k takovým nákupům mohlo dojít, než že se lidé část úspor pokusili proměnit do hmotných statků. Hovoří se také o tom, že část obyvatelstva má půjčky v devizách resp. v eurech. Potom je přirozené, že se snaží si vytvořit zdroje na jejich splátky v eurech atd.

Oproti krizi v letech 1997/1998 dnes lze vidět podstatný rozdíl. Ruská střední třída zesílila – a to je také výsledek Putinovy politiky v posledních letech. A bylo logické, že se v těchto dnech právě tato střední třída snažila své úspory ochránit před znehodnocením jejich směnou na devizy, konkrétně eura či dolary.

Hovořit v této souvislosti o tom, že Rusko stojí před krachem, může být jen známkou neznalosti tamní situace a patrně nejspíše jen odrazem přání, aby tomu tak bylo, ale s realitou to nemá mnoho společného.

Podle mého soudu nebyla rozvíjející se spekulace dobře zvládnuta, neboť řešení, které by přispělo k uklidnění na bankovních trzích při vrcholící krizi, přišlo možná opožděně – možná o dva či tři dny, možná o týden později. Možná to byla nezkušenost vedení ruské centrální banky. To nakonec uvedl i A. Uljukajev, podle něhož by bylo vhodné zasáhnout na devizovém trhu dříve zvýšením klíčových sazeb centrální banky.

Na druhé straně tato krize umožnila Vladimiru Putinovi řešit jeden ze zásadních problémů, kterým je fakt, že velká část ruských oligarchů má svá aktiva uložena v zahraničních bankách. Už na své tiskové konferenci před vánocemi upozornil, že hovořil s nějakým ruským oligarchou, který si mu postěžoval, že si chtěl část svých dividend převést z nějaké západní banky jinam – do Ruska. V té bance mu řekli, že tento převod nemohou uskutečnit, že ho nejprve musí prověřit, zda jde o čisté peníze, jak byly zdaněny atd. Putin mu tehdy řekl, že kdyby měl svá depozita v Rusku, že by se mu to nemohlo stát, protože by byl pod ochranou ruského státu, a že takovou ochranu mu v zahraničí nemůže zajistit.

Program návratu ruského kapitálu z off shorů prezident Putin již v minulosti vyhlásil, ale jeho výsledky nebyly nijak výrazné. Nyní mu tato krize – spojená také se sankcemi proti ruskému kapitálu – velmi pomohla. Již druhý den po tiskové konferenci prezidenta Putina prohlásil největší ruský oligarcha Usmanov, že veškerá svoje aktiva převádí z off shorů pod ruskou jurisdikci. Také bylo jasně řečeno z ruských oficiálních míst, že nikdo nebude zkoumat minulost – tedy způsob jejich nabytí, že tento způsob bude jednorázově amnestován.

Také druhý den po tiskové konferenci prezidenta Putina se uskutečnilo v Kremlu jeho setkání se čtyřiceti největšími ruskými oligarchy. Jednání proběhlo za zavřenými dveřmi a oficiálně o něm není mnoho zpráv, kromě informace, že proběhlo. Tisk, který obvykle takové akce podrobně sleduje, nemá k tomu žádné komentáře, ačkoli šlo bezesporu o mimořádně důležité setkání. Spekuluje se, že se jednalo především o tom, jak tito oligarchové pomohou ruskému státu v této nelehké situaci.

Zdá se, že jedním z výsledků probíhající krize a samozřejmě i zavedených sankcí může být pevnější sepětí velké části oligarchů s politickým vedením Ruska – výměnou za to, že se nebude pátrat po tom, jak tyto majetky vznikly. Nepodceňujme takovou míru semknutosti. Možná je větší, než jsme ochotni si připustit.

Jedno z řešení se také objevilo hned vzápětí. Bylo dosaženo dohody, že exportující firmy – především vývozci ropy – budou denně poskytovat devizovému trhu minimálně miliardu deviz (jde zhruba o čtvrtinu jeho denního obratu), což by mělo situaci postupně uklidnit. Právě neochota resp. spekulace exportérů spoléhajících na další oslabování kurzu byly jednou z příčin nedostatku deviz na bankovním trhu a urychlovaly pokles kurzu rublu. Výsledky tohoto opatření jsou patrné – kurz rublu k euru se dnes pohybuje v podstatě stabilně kolem 60 – 65 rublů.

Dalším řešením je pak tlak na diverzifikaci ekonomiky, kterou prezident Putin vyhlásil již před časem. V ní se nedosáhlo zatím žádných viditelných úspěchů – snad kromě vojensko-průmyslového komplexu. Právě jediný výstup ze zmíněné konference hovořil o tom, že se dosáhlo dohody o urychlení diverzifikace ruské ekonomiky. Řečeno možná příliš zjednodušeně – proč by měl ruský kapitál investovat v zahraničí, když může podobné investice provádět také doma.

Z tohoto pohledu – pokud by tato opatření byla účinná – by bylo možné tuto krizi považovat za impuls ke změně dosavadního charakteru ruské ekonomiky. Je však dobré být realisty – pokud bude toto úsilí úspěšné – jeho první výsledky se neobjeví dříve než za tři až pět let. A nejbližší dva roky budou patrně poznamenány poklesem dynamiky růstu HDP.

Bylo by také dobré si uvědomit, že pokud se skutečně část ruského kapitálu začne vracet do Ruska – pak to bude mít svůj dopad i na druhou stranu – na banky či země, které jej dosud hostily… Bude pak zajímavé sledovat, jak ochotně budou západoevropské banky tato depozita převádět na účty v největších ruských bankách.

Ruská federace má 1200 tun zlata, devizové rezervy ve výši kolem 400 miliard dolarů. Jak ale bez přístupu k západním úvěrům a při nízké ceně ropy, na kterou je vázán výpočet státního rozpočtu, dokáže provést potřebné reformy, o kterých se dlouhé roky za prožírání petrodolarů jen mluvilo? K tomu je potřeba sanovat některé chudé oblasti a podobně… Není deklarované vzchopení se ruské ekonomiky a diverzifikace hospodářství jen sci-fi a současná krize spíše začátkem mnohem horších časů?

Myslím, že současná situace ruské ekonomiky je zvládnutelná v horizontu dvou let. Přirozeně, že změnit dosavadní model ekonomického rozvoje na poněkud jiný vyžaduje čas, a proto, jak už jsem upozornil, větší efekty se objeví za delší dobu…

Také si myslím, že dnes v Rusku působí řady schopných a zkušených manažerů a ekonomů, kteří – na rozdíl od dávné minulosti – se nemusí zaštiťovat příslušností k nějaké politické straně a tedy mohou předkládat řešení, která nejsou diktována ideologií.

Zdá se mi, že my zde na Západě si to příliš neuvědomujeme a kalkulujeme příliš jednostranně. Domníváme se, že Rusko potřebuje naše úvěry – to je jistě správná myšlenka. Platí však také, že i my potřebujeme do Ruska vyvážet – je to velký trh a zajímavé odbytiště a chceme-li tam vyvážet – pak velmi rádi poskytujeme takové úvěry. Je to dokonce jedna z konkurenčních výhod pro toho, kdo takové úvěry je schopen poskytnout. A pak – vždyť na nich také vyděláváme… Nedáváme je přece zadarmo. Já prostě nevěřím tomu, že by zájmem Evropy či EU bylo dlouhodobě se uzavřít před tímto trhem.

Ve vaší otázce se mluví o prožírání petrodolarů. Ano, to je jistě částečně pravda, ale co tím vlastně máme na mysli? Že jsou to ruské petrodolary, za které se nakupují paláce v Londýně či na Riviéře či třeba i hotely v Karlových Varech nebo se utrácejí za pobyt v Kaprunu či Courchevelu? Možná by bylo správnější, kdyby tyto peníze byly investovány do rozvoje ruské vesnice či rekonstrukce bytového fondu někde ve středním Rusku. Ovšem kdyby tomu tak bylo, možná by některá sídla v západní Evropě vypadala jinak. Možná by i anglické fotbalové kluby měly jiné rozpočty atd.

Možná, že během krátké doby budeme svědky toho, jak se dramaticky – vlivem sankcí – změní investice ruského kapitálu v Evropě a nejsem si jist, zda to budeme hodnotit jako příznivý jev. Mám pocit, že může začít proces realokace – nebo bychom to dokonce mohli označit jako vyhánění – ruského kapitálu v Evropě a to bude mít řadu dalších souvislostí. Rozhodně to neprospěje upevnění bezpečnosti či zlepšení mezinárodních vztahů, jak se patrně někdo domnívá.


Publicista a konzultant Jan Campbell obsáhleji popsal kolující informace o tom, že Rusko hodlá masivně skupovat všechno zlato od svých producentů, čímž by prý mohlo zahnat dolar do kouta, ze kterého nebude úniku. Známo přitom je, že RF výrazně své zlaté rezervy navyšovala už od počátku letošního roku. Nakolik je informace o skupování všeho zlata a s tím spojené odůvodnění o vnějším stlačení rublu podle vás pravděpodobná? A případně, co by to mohlo znamenat do budoucna?

S nákupy zlata do měnových rezerv je to asi složitější. Měnové zlato dnes neslouží k ražbě zlatých mincí, které by obíhaly jako řádné platidlo. Role zlata v rezervách centrálních bank má podle mého soudu spíše symbolický význam a může vyjadřovat schopnost příslušné centrální banky krýt alespoň zčásti hodnotu svojí měny reálnou hodnotou, nikoli jen nějakými pohledávkami či cennými papíry.

Jeho symboliku lze spatřovat především v tom, že v případě jakýchkoli velkých turbulencí či útoků na měnu zůstává v rukou centrální banky reálná nezpochybnitelná hodnota, nikoli nějaký, byť cenný, papír. Proto si také nemyslím, že by skupování zásob zlata mohlo nějak změnit hodnotu jednotlivých měn resp. jejich směnné poměry. Naopak skupování zlata může mít vliv na jeho hodnotu – čili může jít o normální obchodní operaci zaměřenou na zvýšení tržní hodnoty daného zboží.

Mimochodem – v této souvislosti by bylo dobré si připomenout, že v polovině devadesátých let vedení České národní banky – zřejmě v představě, že již nastal „konec historie“ – dospělo k názoru, že zásoby zlata pro centrální banku nemají v podstatě žádný význam a skoro celý český zlatý poklad odprodalo a nakoupilo za něj cenné papíry. Dnes má ČNB ve svých rezervách pouze necelých 11 tun zlata. Pro srovnání – zásoba měnového zlata německé centrální banky přesahuje 3 300 tun, přitom tato banka již neřídí měnovou politiku Německa, která podléhá Evropské centrální bance.

Pokud jde ještě o ceny ropy, The Economist, a kromě něj i česká národohospodářka Ilona Švihlíková, tvrdí, že je drží výrazně dole Saúdská Arábie. Ztotožňujete se s tímto výkladem? Do jaké míry je vlastně toto pouštní království satelitem USA?

Někteří představitelé Saúdské Arábie se skutečně netají svým záměrem držet ceny ropy na nízké úrovni. Dokonce nedávno proskočily zprávy, že by jim nevadila ani cena 20 dolarů za barel. Myslím, že taková úvaha není realistická.

Také Saúdská Arábie má svůj rozpočet – a jistě nemalý – a pochybuji, že by se jí podařilo naplňovat svůj rozpočet při takto nízkých cenách ropy. V tisku se píše, že oni počítají svůj rozpočet na ceny ropy kolem 80 dolarů za barel, a proto jsou patrně schopni nějakou dobu zvládnout i cenu kolem 60 dolarů za barel – asi s potížemi, ale přece jen, i když na krátkou dobu.

Nezapomínejme však, že rozvoj těžby ropy v horších podmínkách např. z roponosných břidlic může fungovat jen tehdy, nebudou-li ceny ropy nízké – předpokládám, že hranicí bude 50–60 dolarů za barel, pravděpodobně však ještě výše, protože tam jsou vysoké úvodní investiční náklady. A to je již parametr, který se dotýká amerických investic do takové těžby. Nevěřím proto, že by ceny ropy mohly nějak dramaticky klesnout pod hranici 60 dolarů za barel a zejména, že by se na této úrovni mohly udržet delší dobu.

Můžeme očekávat, že svět během příštího roku vykročí k tzv. dedolarizaci, o čemž se debatuje už dlouho, nebo jde pouze o iluzi? Je vůbec reálné, že by Rusko, Čína a jiné země BRICS či třeba Írán přestaly obchodovat v dolaru a nahradily ho? Co to může znamenat?

O tzv. dedolarizaci mezi zeměmi BRICS se hovoří již delší dobu takže, pokud se objem vzájemných obchodů financovaných národními měnami rozšíří v příštím roce, půjde jen o pokračování pohybu, který začal před časem. Pokud spolu obchodují Írán a Rusko, pak samozřejmě mohou spolu obchodovat v národních měnách, je-li jejich obchod zhruba vyrovnán. Problém nastává tam, kde je vzájemný obchod s přebytkem na jednu či druhou stranu – tam se pak musí obě strany dohodnout, jak tento rozdíl vyrovnají. A samozřejmě, že je v takovém obchodě nutno se i dohodnout na způsobu tvorby ceny konkrétní komodity, protože mnoho z nich má nějakou světovou cenu vycházející z burzovní ceny.

Není to tak snadné říci si – a teď budeme obchodovat ve vzájemném obchodě v národních měnách. Ale pokud je dobrá vůle, dají se tyto problémy řešit. Musíme si však být vědomi, že tyto deklarace z hlediska světového obchodu nemají zatím žádný význam – světový obchod se bude i nadále v naprosté většině – více než 90 % – realizovat prostřednictvím plateb v dolarech či eurech.

Co význam protiruských sankcí? Průzkum veřejného mínění ve Francii, Velké Británii a Německu ukázal, že 39 procent lidí je přesvědčeno, že sankce neřeší situaci na Ukrajině. Jak to podle vás je?

Pochybuji, že protiruské sankce mohou nějak významně zlepšit hospodářskou situaci Ukrajiny či zda ji vůbec mohou ovlivnit. Týkají se přece ruské ekonomiky. Co vlastně čekáme? Že přinutíme ruské firmy, aby začaly znovu obchodovat s Ukrajinou a dál jí poskytovaly preferenční ceny atd.? Nebo snad čekáme, že se prezident Putin sebere a odjede do Kyjeva a do Berlína prosit o odpuštění? Představme si, že by to třeba i udělal – co by pak následovalo? Určitě by se našlo dost těch, kteří by tvrdili, že toto jeho pokání není dostatečné, že není upřímné, že musí ještě udělat to či ono atd., a proto sankce musí ještě dále pokračovat. To je přece naprosto absurdní a ukazuje to bezvýchodnost současné situace.

Já hlavně nevidím způsob jak takové sankce ukončit. Řekneme si, jako někde ve vesnické hospodě – co jsme si, to jsme si – nic se vlastně nestalo a od této chvíle se zase máme rádi a budeme spolupracovat? Nebo co vlastně chceme my Evropané, kteří jsme takovou akci spustili, udělat? Vždyť to, co žádáme, přece reálně nemůžeme dostat. Přitom, co to vlastně je, dokázali jsme to jasně definovat? Pochybuji, že to vůbec umíme reálně definovat, aniž bychom uplatnili tzv. dvojí metr v nahlížení na činy některých velmocí resp. na otázky národní bezpečnosti regionálních velmocí atd.

Protiruské sankce povedou jen k tomu, že se situace ukrajinské ekonomiky bude dále zhoršovat. V krátkodobém horizontu přece nikdo z EU nemůže nahradit ruské dodávky resp. zadat ukrajinským firmám objednávky, které jim dávala ruská ekonomika. Proč dnes např. my – EU – nedodáváme uhlí na Ukrajinu, abychom pomohli překonat její energetickou krizi, nebo alespoň neposkytujeme elektrickou energii, když nám blaho Ukrajiny tolik leží na srdci? A že bychom hořeli touhou otevřít trh EU pro ukrajinské produkty, jsem také nezaznamenal – a zcela určitě to není na pořadu dne.

Je to Rusko, které se zavázalo dodávat až jeden milion tun uhlí měsíčně do ukrajinských elektráren bez plateb předem, ačkoli je před tím striktně požadovalo. Je to řešení, které může pomoci i Evropě – v poslední době dochází k častějším poruchám na ukrajinských atomových elektrárnách – možná vlivem jejich přetěžování, neboť klasické elektrárny nemají dostatek paliva, možná vlivem nedostatečné údržby….

Protiruské sankce proto patrně jen prohloubí závislost Ukrajiny na finanční pomoci z EU či dalších institucí. Přitom nemáme vůbec žádnou garanci, že tato pomoc bude použita pro rozvoj ukrajinské ekonomiky a neztratí se v jejím korupčním prostředí.



Když se před několika měsíci vypisovala ostřejší sankce, někteří ekonomové nebo šéfové podnikatelských a průmyslových svazů varovali před tím, že to může mít velký dopad i na českou ekonomiku a o práci může kvůli tomu přijít až tisíc lidí. Naplnily se ty nejhorší představy? Které obory utrpěly nejvíc?

Úvahy o tom, jak moc sankce českou ekonomiku zasáhnou, jsou zatím pouze hypotézami. Dosud stále v relaci na Rusko běží staré kontrakty, kterých se sankce nedotýkají. Proto kvantifikovat konkrétní dopady lze zatím jen velmi přibližně. Takové úvahy proto chápu spíše jako vyjádření obav, které představitelé českého průmyslu celkem oprávněně mají, ale teprve někdy v polovině příštího roku budeme moci hodnotit, nakolik byly tyto odhady reálné.

Kapitalismus jako takový zvítězil ve studené válce. Lze zachránit systém liberální ekonomiky a tržního hospodářství? Lze zachránit volný obchod po celém světě v čele se Západem? Nebo můžeme přistoupit na občas uváděnou tezi, že kapitalismus míří ke svému konci? Lze ho vůbec něčím reálně nahradit?

Tohle je velmi složitá otázka. Ta by snad vyžadovala samostatné a nikterak krátké pojednání. Připustíme-li, že kapitalismus zvítězil ve studené válce, pak proč současně hovoříme o tom, zda lze zachránit systém liberální ekonomiky. Pak nutně vyvstává otázka, zda toto vítězství nebylo vítězstvím Pyrrhovým. Ale to jen na okraj… Proto dále také jen několik tezí.

Filosoficky vzato – každý společenský systém, který má svůj začátek, by měl nesporně mít i svůj konec. Přitom však není vyloučeno, že se ve svém vývoji nepromění a to i velmi zásadně – a možná až tak, že pak někdo přijde a prohlásí to za zcela nový systém…

Kapitalismus, pokud budeme jeho začátek spojovat s obdobím po Velké francouzské revoluci, byť jeho kořeny jsou nepochybně starší, prošel několika fázemi. Kapitalismus volné soutěže byl charakteristický pro druhou polovinu devatenáctého století, aby se následně proměnil na monopolní kapitalismus, který přivedl světovou ekonomiku do hospodářské krize třicátých let minulého století. Domnívám se, že první i druhá světová válka byly způsobem, jak řešit problémy monopolního kapitalismu, ale teprve z druhé války vyšel systém, který byl výrazně modifikován oproti předválečnému a který zde působil zhruba do 70. až 80. let minulého století, kdy byl postupně nahrazován neoliberalismem, který vyvolal současnou krizi.

Její řešení je ještě před námi a bez zásadní modifikace současného liberalismu nelze očekávat výraznější ekonomický pokrok, zejména v Evropě. Přitom bychom se mohli také poučit z dvacátého století resp. z řešení velké hospodářské krize. Bohužel je možno takové poučení chápat i tak, že dokud nebyla ekonomika Evropy v troskách, nedařilo se vyjednáváním a diskusemi dosáhnout téměř ničeho, co by tehdejší hospodářský systém výrazně změnilo.

Zvláštností současnosti je také fakt, že až dosud se všechny hospodářské krize a tedy jejich řešení mohly odehrávat jen v Evropě a USA. Dnes je to mnohem obtížnější – svět spěje k multipolárnímu světu a hledání řešení nevyhnutelně bude složitější, zejména pokud se my Evropané, o Američanech ani nemluvě, budeme stále domnívat, že máme recept jak žít i pro ostatní národy světa.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Brutální zprávy z Ruska: Vladimir Putin dnes rozpoutal totální uragán. Nezůstane kámen na kameni?

14:30 Brutální zprávy z Ruska: Vladimir Putin dnes rozpoutal totální uragán. Nezůstane kámen na kameni?

V Rusku se začaly dít skutečně zajímavé věci. Putin vydal nařízení, kterým zrušil Krymský federální …