Jaký je váš názor na bankovní unii EU?
Bankovní unie je jedním z dalších prvků salámového procesu s cílem vytvořit na evropském kontinentě určitý integrovaný finanční rámec. Pro mnohé finanční profesionály může být projekt na první pohled racionální vzhledem k celosvětovým centralistickým tendencím v regulaci a dohledu - neboli je přeci důležité, aby všechny banky hrály podle stejných pravidel... Nicméně ve svých deklarovaných cílech si bankovní unie klade i sejmutí tlaku trhů z členských států a zvýšení důvěry v důsledku jednotného systému dohledu, krizového řízení a ochrany vkladů. A právě tento prvek „boje“ proti trhům je potenciálně velmi nebezpečný. Vysoké náklady financování periferních zemí nejsou samy o sobě „zlem“, ale naopak symptomem dlouhodobě naakumulovaných problémů. Bankovní unie necílí na skutečné příčiny problémů současné eurozóny.
Fotogalerie: - Proti uloupení Kosova Srbsku
Neprohlubuje bankovní unie jenom nesourodost eura, kdy většině států nepasuje jedna úroková míra a jeden kurs?
Bohužel do jisté míry ano. Největším systémovým problémem eurozóny je skutečně jednotná úroková míra, která v čase boomu způsobila drastické neefektivity zejména periferních států jak v reálné ekonomice, tak na trhu suverénního dluhu díky uměle získané kredibilitě. Centralistické pojetí bankovní unie může v tomto ohledu ještě více suplovat tržní monitoring finančního zdraví, což může ještě dále narušit optimální alokaci zdrojů ve finančním systému. Primární problém ale leží v manipulaci tržních úrokových měr, což způsobuje pokřivení rizikových prémií a časových preferencí ekonomických subjektů s neblahými dlouhodobými důsledky.
Psali jsme:
ČNB při své argumentaci uváděla, že chce zamezit deflaci. Není ale deflace přirozeným jevem, kdy se díky moderním technologiím snižuje cena produktů a inflace se způsobuje uměle monetárními manipulacemi centrální banky a tisknutím peněz?
ČNB v mechanistickém vidění světa svého strukturálního modelu založeném na paradigmatech nové keynesovské ekonomie asi postupovala formálně správně. To ale vůbec neznamená, že to odpovídalo současným potřebám naší země. Deflace samozřejmě není žádné zlo. To odporuje ekonomické teorii, kde se minimálně rozlišuje takzvaná „dobrá a špatná“ deflace. Deflace je cenový symptom určitého vývoje ekonomiky v dlouhodobém kontextu technologického pokroku a napojení na globální hospodářské procesy. O to více je to znát v naší malé otevřené ekonomice, kde každý výrazný umělý a nečekaný zásah do relativních cen a směnných relací má nemalé náklady. ČNB se stala tak trochu rukojmím svého modelu a režimu cílování inflace, což bohužel zužuje její pohled přes horizont délky mandátu centrálního bankéře. Inflační cílování mělo u nás dočasný význam možná tak na začátku v období dezinflace. Dnes je překonané v celém světě, či dokonce jak řekl profesor z Harvardu Jeffrey Frankel - je mrtvé.
Fotogalerie: - Trestní oznámení na ČNB
Největším problémem inflačního cílování je paradoxně to, co je často deklarováno jako jeho největší ctnost – tedy snaha o dlouhodobou stabilizaci makroekonomických veličin pomocí nominální kotvy cenové stability finální produkce reálné ekonomiky. Použité nástroje ale ovlivňují i ceny reálných a finančních aktiv, strukturu kapitálu a v případě měnových intervencí i směnné relace. Poslední krize nám ukázala v celém světě, jak skutečně velké stabilizace makroekonomických veličin se dosáhlo... Inflační cílování je prostě principiálně postaveno na manipulaci s cenovým mechanismem – tedy základním koordinačním mechanismem tržní ekonomiky. Výsledkem nemůže být nic jiného než diskoordinace s kritickým dopadem na dlouhodobě efektivní alokaci kapitálu.
Jaký cíl by tedy centrální banky měly sledovat?
Kritickým cílem centrální banky by naopak měla být taková měnová politika, která nebude jakkoliv ovlivňovat dlouhodobě racionální alokaci zdrojů a monetizovat neefektivní investice vyvolané umělou manipulací časových preferencí podnikatelů a domácností. Takzvaná techologická deflace je prostě realitou našeho světa a naší malé otevřené ekonomiky se přes dynamiku změn ve strukturách globálních hodnotových řetězců bezprostředně týká.
Statický pohled a recept některých představitelů ČNB, že nejsme tak úplně vyspělou ekonomikou a musíme devizovou intervencí pomoci našemu zpracovatelskému průmyslu k cenové konkurenceschopnosti, bych jednoduše nazval: slabou měnou k slabé ekonomice. Je to přesně naopak. Naše ekonomika potřebuje dlouhodobě tržně eliminovat export s nižší přidanou hodnotou v návaznosti na dynamiku změn v globální hospodářské struktuře, abychom byli skutečně inovačně konkurenceschopní. Nám nehrozí žádná deflační past. Hrozí nám past vlastní integrity a omezené schopnosti vnímat světové ekonomické trendy.
Psali jsme:
ČNB rovněž argumentovala tím, že mají lidé více utrácet a že mají vysoké úspory. Henry Hazlitt ve své knize Ekonomie v jedné lekci ale upozorňuje, že úspory jsou přece velmi potřebné pro investice, a peníze, které mají lidé jako úspory v bankách, se točí v ekonomice. Není lépe úspory použít jako investice do tvorby dalších statků, než je „prožrat“, jak prosazovala ČNB?
No v tomto případě doufám, že té menšině bankovní rady, která hlasovala proti devizovým intervencím, vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Já si dokonce myslím, že to ČNB ani nemyslela vážně. Nevěděli prostě už, jak efektivně komunikovat směrem ke spotřebitelům. Samozřejmě že z manipulace se strukturou úspor a spotřeby domácností prostřednictvím plošného ovlivňování časových preferencí můžou dlouhodobě profitovat snad jenom právníci a exekutoři. Ostatně i splátkové úvěrové společnosti zaznamenaly výraznější nárůst poskytnutých spotřebitelských půjček před Vánoci i v souvislosti s intervencí s tím, že v půlce tohoto roku dokonce očekávají zvýšené problémy se splácením u nízkopříjmových vrstev.
Nevěřím i díky tomu moc, že devizové intervence pomůžou právě nízkopříjmovým skupinám. I v tom nejoptimističtějším případě posílení zisků části exportních firem právě lidé s nízkou kvalifikací mají nízkou vyjednávací schopnost, jsou snadno nahraditelní a do mezd se jim to nepromítne. O to více se jim to ale promítne v cenách potravin a dalších věcí, jelikož jejich specifický spotřební koš je intervencemi postižen prakticky okamžitě. Vše je v ekonomice o racionální alokaci zdrojů a kvalitě dlouhodobého podnikatelského investičního rozhodování. Pokud se centrální banka snaží svou aktivitou narušit časové preference a uměle ovlivňovat alokaci kapitálu a spotřebu v návaznosti na dynamiku vývoje globálních hodnotových procesů, tak prostě škodí ekonomice.
ČNB si stěžuje, že je terčem útoků bulváru a nepochopení, jelikož si je vědoma toho, že veřejnosti se těžko vysvětluje, že pokles cen je něco špatného...
ČNB si ale za to může tak trochu sama. Většina ekonomů ví, že hlasování o intervencích bylo těsné a jejich účinnost je z toho důvodu dost sporná. Dle mého by bylo mnohem transparentnější, kdyby byly uveřejněny i disentní stanoviska jiných názorů v ČNB. Takhle jsou strhávány názory oponentů až téměř „fanaticky“, což nikdy ničemu neprospěje. Jak už jsem řekl na začátku: ČNB v mechanistickém vidění světa svého strukturálního modelu založeném na paradigmatech nové keynesovské ekonomie postupovala asi formálně správně. To ale ještě vůbec neznamená, že až téměř fundamentalistické sledování výstupu tohoto makroekonomického modelu je skutečně správné v kontextu vývoje české ekonomiky v návaznosti na dynamiku vývoje světového hospodářství.
Srovnání s deflací třicátých let a s takzvanou japonskou ztracenou dekádou rozhodně není relevantní. Příčiny tehdy ležely především v masivní misalokaci kapitálu v případě Japonska a dále korporativistických, protekcionistických a kartelizačních politik během Velké deprese, která následovala též po měnových manipulacích ve dvacátých letech. Deflace je vždy symptom. Nikdy nemůže být příčinou, která se má primárně léčit.
Psali jsme:
Tedy?
S ekonomikou nelze zacházet jako s nějakou „černou skříňkou, kde jednou snížíme úroky na nulu, znehodnotíme kurs a čekáme, co to jaksi udělá. Všechny tyto intervence se úmyslně snaží přetvářet strukturu cen s touhou po rychlém „nakopnutí ekonomiky“. Opět se opakuji, ale dlouhodobé hospodářské trendy jsou závislé na dlouhodobě racionální alokaci kapitálu s životním cyklem desítek let, jejíž efektivita je závislá na efektivním fungování cenového koordinačního mechanismu.
Centrální bankéř, který nevidí tento horizont mnohonásobně překračující jeho mandát, a je uvězněný v paradigmatech inflačních prognóz těžko měřitelného spotřebitelského indexu v horizontu jednoho až dvou let a v krátkodobých měnových nástrojích bezprostředně ovlivňujících reálný i finanční sektor, může jen těžko být reálně prospěšný pro dlouhodobý hospodářský rozvoj dané ekonomiky. Naše ekonomika potřebuje rovné a efektivní institucionální prostředí a cenový mechanismus pro dlouhodobě racionální podnikatelská rozhodnutí. Sebedokonalejší a sebegeniálnější operátoři „černé skříňky“, která spustí alarm, když hrozí malinký pokles jistého sporně počítaného spotřebitelského indexu, nám prosperitu prostě nepřinesou.
Jaký dnes tedy vlastně vidíte nejlepší recept pro českou ekonomiku?
Česká ekonomika má neuvěřitelný potenciál, s kterým se zároveň i neuvěřitelně mrhá. Většina politiků říká, že na nic nejsou peníze a snaží se populisticky vydělávat na touze lidí po spásných řešeních. Finanční sektor má přitom dostatek zdrojů – právě díky spořivosti – a vůbec tedy nejde o nedostatek peněz. Je ale narušena vazba na jejich racionální užití v reálné ekonomice. Zásadní je odstranit institucionální bariéry a eliminovat tu státní byrokracii, která vytlačuje soukromoprávní rozhodnutí a přiživuje nejistotu občanů a podnikatelů. Jde zejména o oblast infrastruktury v nejširším slova smyslu.
Nejrychlejší živou vodou pro českou ekonomiku by byla radikální liberalizace a depolitizace územní a stavební regulace a znemožnění ekologistického šikanování, které má u nás charakter dobývání renty. Stavebnictví a zejména rozvoj dopravní infrastruktury se potřebuje zbavit závislosti na krátkodobém a centralistickém fiskálním financování. Dlouhodobě by se posílila stabilita financování stavebního sektoru a dále kvalita a efektivita rezidenční a průmyslové výstavby v souladu s reálnými ekonomickými potřebami.
Dále dnešní většinově veřejné školství naprosto nereflektuje dynamické trendy v celém světě a dochází k neefektivním investicím do lidského kapitálu s drastickými dopady na vědecký a podnikatelský potenciál celého hospodářství. Naší zemi konečně drasticky brzdí neefektivní a politicky řízená zdravotní a sociální infrastruktura, která vytváří degenerativní systém sociální závislosti a nemotivuje k dlouhodobé prevenci a zdravému životnímu stylu.
Tomáš Munzi působí na Národohospodářské fakultě VŠE, je členem správní rady Asociace financování infrastruktury pro mobilitu a podniká v oblasti poradenství, informačních technologií a nemovitostí. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a mezinárodní Master program IEL - International Programme in Comparative Analysis of Institutions, Economics and Law. V roce 2011 působil jako Visiting Scholar na Cornell University v USA, kde se zabýval měnovou politikou a regulacemi. V USA též absolvoval letní školy CATO, Foundation for Economic Education a Mises University.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
