Profesor přednesl: Zničení EU se blíží. Sobotka nemluvil pravdu. Merkelová o tom ví

7. 11. 2017 8:50

Euro je neštěstím Evropské unie. Je to tím, že se jeho prostřednictvím finanční problémy jednotlivých států šíří do všech evropských zemí a malé problémy, které jsou normálně řešitelné, se stávají monstrózním a neřešitelným problémem celého evropského ekonomického společenství. S tímto razantním prohlášením vystoupil profesor Oldřich Rejnuš na Vyšehradském fóru 2017, největší investiční konferenci v České republice. Připomněl i dva roky starý výrok německé kancléřky Angely Merkelové, že pokud zkrachuje projekt eurozóny, zkrachuje celá Evropská unie. Zároveň zcela odmítl úvahy o tom, že by naše desetimilionová země mohla být v jádru eurozóny.

Profesor přednesl: Zničení EU se blíží. Sobotka nemluvil pravdu. Merkelová o tom ví
Foto: archiv
Popisek: Prof. Ing. Oldřich Rejnuš, CSc., ekonom a vysokoškolský pedagog

Jak dlouho bude ještě trvat společná evropská měna? Takovou otázku si v názvu své přednášky na konferenci Vyšehradské fórum 2017, jejíž pátý ročník uspořádala společnost Golden Gate CZ s podtitulem „Ekonomické informace s předstihem“, položil profesor Oldřich Rejnuš. V úvodu připomněl zprávu Evropské komise z roku 2008: „Měnová unie a euro jsou obrovským úspěchem. Euro se stalo pilířem stability Evropy a světové ekonomiky.“ Na podzim 2008 však vypukla finanční krize a pohled na společnou měnu se během několika let změnil. „Euro je tikající časovaná bomba, která vyletí do povětří a zničí celý projekt EU. Jednoho dne se euro zhroutí jako domeček z karet, poněvadž ‚euro projekt‘ je již nefunkční. Sen Bruselu o evropském superstátu bude pohřben pod sutí hroutící se jednotné měny. Eurokraté zradili principy eura a svým jednáním demonstrují skandální nekompetentnost.“

Tvrdá slova, která profesor Rejnuš připomněl, pronesl tvůrce eura a první hlavní ekonom Evropské centrální banky Ottmar Issing, tedy člověk velice povolaný k tomu, aby se ke kondici společné evropské měny vyjádřil. Ze stejného soudku je i další citát, jehož autorem je bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors: „V budoucnu přijde další krize, která otřese Evropou. Nevím, jestli to bude za šest týdnů, za šest měsíců nebo za šest let. Ale se současným uspořádáním je téměř nemožné, aby euro tuto krizi přežilo.“ A do třetice německá kancléřka Angela Merkelová: „Pokud zkrachuje projekt eurozóny, zkrachuje celá Evropská unie.“ To prohlásila na slavnostním shromáždění u příležitosti 70. výročí založení CDU v červnu 2015. Posléze v březnu 2017 dohodla ve Versailles s vedoucími představiteli Francie, Itálie a Španělska projekt tzv. „vícerychlostní Evropy“.

Jakékoli zadlužování už bylo možné beztrestně politicky zdůvodnit

Na základě těchto tří citátů a na základě té obrovské změny, která u eura nastala, si profesor Oldřich Rejnuš položil otázku, proč tomu tak je a co se vlastně se společnou evropskou měnou stalo. Upozornil především na důležitý fakt, že podpisem Maastrichtské smlouvy se všechny státy zavázaly, že nakonec vstoupí do eurozóny a přijmou jednotnou evropskou měnu. K tomu musely splnit čtyři základní kritéria: udržitelnost veřejných financí, cenovou stabilitu, stabilitu směnného kurzu a dlouhodobé úrokové sazby. „Z nich nás zajímají zdravé veřejné finance. A tam bylo psáno, že schodek veřejných financí nesmí být vyšší než tři procenta HDP a poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu nesmí přesáhnout 60 procent. Nesplnilo to Řecko a všichni pak říkali, to jsou ty podvody Řecka a podobně. Ale oni o těch podvodech určitě věděli. A kdyby ne, tak si mohli skutečnost lehce prověřit, to nebyl problém,“ upozornil profesor Rejnuš na účelovou slepotu v případě Řecka.

U Itálie a Belgie bylo nedodržení kritérií vědomé, šlo o politické rozhodnutí, kdy se konstatovalo, že obě země míří správným směrem, takže časem kritéria splní. A tak byly do eurozóny přijaty. „Ale když někomu seberete jeho vlastní měnu, připravíte ho o kus suverenity. Ty státy najednou nebyly schopny řídit samy sebe, svoji ekonomiku, protože monetární opt-out politika přešla na Evropskou centrální banku. A toho si Issing a další ekonomové byli vědomi. A právě proto vymysleli Pakt stability a růstu. Jde o dohodu, že roční deficity veřejných financí nesmí překročit hranici 3 procent a celkový státní dluh hranici 60 procent. Již v roce 2001 ji však porušilo Portugalsko a následně Německo a Francie. A místo uvalení sankcí došlo již v roce 2005 na návrh Francie a Německa k jejímu ‚rozšíření‘ o situace, kdy lze deficit veřejných financí překročit. Takže následně již bylo možné de facto jakékoli zadlužování beztrestně politicky zdůvodnit,“ konstatoval Oldřich Rejnuš.

Vykládat o Česku v tvrdém jádru eurozóny je nesmysl

Šlo o to zabránit státům, aby se zadlužovaly. Když už neměly vlastní monetární politiku a nemohly podle potřeby hýbat s úrokovými sazbami, což místo nich mohla činit Evropská centrální banka, tak si pomáhaly tím, že vydaly schodkový rozpočet. „Tím, že vydáte schodkový rozpočet, se snažíte ekonomice pomáhat. Severské státy fungovaly, ale ty jižní byly ekonomicky nevyspělé a slabé proti Německu, takže v praxi to fungovat nemohlo. Pak se stalo, že kritéria porušilo Portugalsko, potom i Německo a Francie. Ale místo toho, aby došlo k uvalení sankcí na Německo a Francii, si Francouzi a Němci vydupali, že se tenhle pakt ‚rozšířil‘, takže bylo možné veřejné deficity překročit. Důležitější se stalo politické zdůvodnění než dodržování. A právě to měl Issing na mysli, když to kritizoval. Napadl mě citát Quod licet Iovi non licet bovi neboli Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi,“ poznamenal profesor Rejnuš.

Nechtěl se pouštět do rozborů toho, kdo je bůh a kdo je vůl, ale z jeho dalšího výkladu bylo patrné, že bohové jsou především Němci. „Těch je 82 milionů, potom to jsou Francouzi, těch je 66 milionů. Pak podle počtu obyvatel následují Itálie, Španělsko, Polsko, Rumunsko, to se ale nepočítá, a Nizozemsko. A pak už jsou v rámci Evropské unie maximálně desetimilionové státy. Tím chci říct jednu věc. Až zase bude někdo vykládat něco o tvrdém jádru eurozóny, tak jak by mohla Česká republika tvořit tvrdé jádro s deseti miliony občany? Tvrdé jádro jsou ti první čtyři, z nichž první Německo jakž takž funguje, Francie, Itálie a Španělsko nebýt Evropské centrální banky, tak už měly velké finanční problémy a některé z těchto států se mohly dostat i do bankrotu. Toto je tedy to tvrdé jádro eurozóny. Nevěřím, že by zrovna Malta nebo Lucembursko, které má tolik lidí jako Brno, mohly tvořit nějaké tvrdé jádro. A my určitě také ne,“ odlišil se ekonom od proklamací politiků včetně premiéra Bohuslava Sobotky.

Veřejný dluh eurozóny už nikdy nikdo nesplatí

V další části svého vystoupení se pak věnoval vývoji dluhu v eurozóně, což zahájil odkazem na výrok z léta 2012, kdy během vrcholící krize v eurozóně vyslovil guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi tuto proslulou větu: „Evropská centrální banka je připravena udělat cokoli pro záchranu eura. Věřte mi, bude to stačit.“ To bývalý francouzský premiér François Fillon předpověděl Francii osud Řecka: „Jsme zbankrotovaný stát s dluhem 2,2 bilionu eur, což je 30 tisíc eur na každého Francouze. Francii může čekat osud Španělska, Itálie, Portugalska, či dokonce Řecka. Tento dluh nutí Francii ‚každý den docházet pro miliony eur na finanční trhy a klonit se tam před těmi, jež lze považovat za nepřátele‘.“ Profesor Oldřich Rejnuš v té souvislosti uvedl, že nynější veřejný dluh států eurozóny je 9930 miliard eur, což přepočtem vychází na 260 bilionů korun.

Pro představu – hrubý domácí produkt České republiky v roce 2016 činil 4,77 bilionu korun, plánované příjmy státního rozpočtu na letošní rok jsou 1,25 bilionu korun. „Kdybychom ze státního rozpočtu na nic jiného nedávali, tak bychom ten dluh spláceli 200 let. Kdybychom na to dali desetinu rozpočtu, tak to budeme platit dva tisíce let. To je nesplatitelné, to už nikdy nikdo nesplatí. Na to jsou pouze dvě metody, které spolu souvisejí: hyperinflace a měnová reforma. Nic jiného není,“ vysvětlil profesor Rejnuš. Soudobá makroekonomická politika vlád většiny států EU i Evropské centrální banky se vyznačuje extrémním zadlužováním, extrémně nízkými, či dokonce zápornými úrokovými sazbami a extrémním „tištěním“ peněz. Všechny tři faktory znamenají snižování úrokových sazeb. Kdyby se nynější v průměru jedno procento zvedlo na dvě, nebo dokonce na čtyři, bankroty by byly neodvratné.

ECB smrtelně ohrožuje systém tím, že zachraňuje bankrotující státy

Úvěry v selhání činily v EU na konci roku 2016 1 bilion eur, což představuje 6,7 procenta HDP, resp. 5 procent existujících bankovních úvěrů. Podíl Itálie činil celou 1/3, tedy cca 350 miliard eur. „Tak to zachránili ze zvláštního soukromého fondu. Kdyby nasadili Evropský stabilizační mechanismus a bankovní unii, tak v současném rozpoložení EU by mohlo dojít k nepokojům a Evropská unie by nemusela dobře dopadnout. Takže se to nějak zalepilo. Otázka je, na jak dlouho. To není jen italský bankovní sektor, ale i španělský, portugalský či řecký,“ upozornil ekonom a citoval amerického republikánského politika Rona Paula: „Nerozumím tomu. Jestliže dluh je tím problémem, a já souhlasím, že je, proč má být zvýšení dluhu o biliony dolarů či eur řešením?“ A podruhé i Otmara Issinga: „Evropská centrální banka smrtelně ohrožuje systém tím, že zachraňuje bankrotující státy, které porušily smlouvy. Pakt o stabilitě a růstu selhal. Tržní disciplína je kvůli intervencím ECB pryč, takže tu není kontrolní mechanismus ze strany trhů či politiky. Tyto prvky budou pohromou pro měnovou unii.“

Je třeba si uvědomit, co ve skutečnosti znamená „záchranný mechanismus“ eurozóny. „Politici tvrdí, že se nás to netýká, ale ono se nás to proklatě týká. Pokud vstoupíme do eurozóny, tak budeme součástí tohoto stabilizačního záchranného mechanismu eurozóny a budeme pouze platit. Evropský stabilizační mechanismus představuje de facto ‚instituci nad signatářskými státy‘. Členské státy se bezpodmínečně zavázaly zaplatit jakýkoliv požadavek, který vůči nim ESM vznese. Úředníci ESM disponují naprostou imunitou, nemohou být kontrolováni členskými státy, nejsou stíhatelní, archivy jsou nepřístupné a majetek ESM nelze ani exekučně zabavit. Je to zvláštní. Česká republika se stane členským státem ESM okamžikem vstupu do eurozóny, o čemž již ale nebude sama rozhodovat,“ připomněl profesor Rejnuš.

Chudší státy budou muset dotovat ty, kde si lidé žijí lépe

Jde totiž o to, že povinnost používat euro stanovují smlouvy pro všechny členské státy EU s výjimkou Velké Británie a Dánska. „Závazek České republiky má činit 40 miliard korun splaceného kapitálu a 310 miliard korun v zárukách splatných do sedmi dnů na vyžádání. Rada guvernérů složená z ministrů financí členských zemí jej však může neomezeně navyšovat,“ upozornil přednášející. Za velice výstižné považuje vyjádření ekonoma Pavla Kohouta: „ESM je svým způsobem ‚Jánošíkem naruby‘, poněvadž relativně chudší státy, v nichž má obyvatelstvo nižší příjmy, budou muset dotovat státy, kde si lidé žijí lépe. A nejhorší na tom všem je nakonec to, že ani takováto ‚solidarita‘ ničemu nepomůže, poněvadž jde o problémy, které nelze řešit nějakým fondem.“ Problém je totiž v systému. „Fond může jednorázově něco zalepit, pak zalepí ještě jednou a pak se všichni pohádají,“ poznamenal Oldřich Rejnuš.

Poté přešel k tzv. „jednotnému mechanismu dohledu“, což znamená, že odpovědnost za výkon jednotného dohledu v celém bankovním systému eurozóny má ECB, která přímo dozoruje všechny banky s hodnotou aktiv převyšujících 30 miliard eur nebo dosahujících alespoň 20 procent HDP domácí ekonomiky. „Jednotný mechanismus řešení bankovních problémů“ sjednocuje národní přístupy, přičemž harmonizace pravidel se týká pravomocí národních orgánů, nástrojů krizového řízení a organizování finanční pomoci. „Tohle všechno je pod jednou centrálou. Má se prosazovat princip svépomoci, bail-in, za účelem pouze nezbytného zapojování veřejných zdrojů do restrukturalizace bank. Přednostně mají náklady na ozdravení bank nést akcionáři a věřitelé. Zapojování věřitelů do ztrát má podléhat hierarchickému pořadí, jež zaručuje ochranu pojištěných vkladů či vkladů malých a středních podniků,“ popsal fungování ekonom.

Až vstoupíme do eurozóny, shnijeme jako všichni její členové

Jeden člověk má u jedné banky pojištěn vklad do sta tisíc eur, tedy dva a půl milionu korun, když má totéž v druhé bance, tak je to také pojištěné. „Z příspěvků bank vybíraných členskými zeměmi se vytvoří ‚jednotný fond‘, jenž má nejprve sestávat z národních segmentů, které však budou postupně zvyšovat svoji vzájemnost čili oslabovat vazbu mezi národním původem příspěvků a sídlem ozdravované banky. Takže se to naháže do jednoho pytle a pak se z něj zalepí italská nebo španělská banka, protože se tak rozhodlo centrálně. Fond je jištěn veřejnými zdroji. Zpočátku mají tuto funkci plnit národní veřejné zdroje a ESM, posléze se však má jednat o společné jištění. Veškeré zapojení veřejných zdrojů se má refundovat z příspěvků bank. Výbor pro řešení bankovních problémů identifikuje ohrožené banky a rozhoduje o řešení a použití peněz. Zase se o tom bude rozhodovat z centra,“ uvedl profesor Rejnuš.

Jednotný systém pojištění vkladů má být harmonizací stávajících národních přístupů a propojení národních systémů pojištění vkladů. Navrhované úpravy se týkají zejména těchto oblastí: jednotného vymezení pojištěných vkladů, zjednodušení výplat náhrad pojištěných vkladů, financování fondů pojištění vkladů na ex-ante bázi a pevnou sazbou, dobrovolného zapůjčování prostředků mezi národními systémy pojištění vkladů. „Všimněte si hlavně dobrovolného zapůjčování prostředků mezi národními systémy pojištění vkladů. Takže z našeho pojištění vkladů by se pak zaplatily vklady nějaké krachující řecké banky. Vzpomínám na slovenského ekonoma Juraje Karpiše, který tu loni přednášel a řekl: ‚Projekt eura funguje jako košík shnilých jablek, do kterého vložíme jedno jablko zdravé a doufáme, že se zbavíme hniloby.‘ Takže až my vstoupíme do eurozóny jako to zdravé jablko, tak nejenže se euro neuzdraví, ale my shnijeme společně s tím, co už hnilo předtím,“ zdůraznil ekonom.

Bankovní unie jako socialismus, také nakonec dojdou peníze jiných

Bankovní unii považuje v praxi za obrovský morální hazard, poněvadž motivuje problémové banky k tomu, aby o cizí peníze požádaly co nejdříve. „Pokud by to nestihly, budou muset samy platit těm bankám, které o pomoc požádaly před nimi. Jak kdysi řekla Margaret Thatcherová: ‚Problémem socialismu je, že vám nakonec dojdou peníze jiných.‘ Když tam promítneme tu její myšlenku, tak bankovní unie je na tom podobně. Nejprve přinese vládám a bankám klid, ale potom jí dříve či později dojdou peníze, jež může přerozdělovat. To následně vyvolá její zhroucení, čímž za sebou zanechá totálně zdecimovaný bankovní sektor. Tvrdím, že zavedení Evropského záchranného mechanismu je předzvěstí konce eurozóny. Eurozóny, ne Evropské unie. Násilné přerozdělování peněz mezi jednotlivými státy způsobí takovou nevoli evropských národů, že se stávající systém EU stane neudržitelným. Něco se bude muset změnit. A velice zlé je na tom též i to, že vzhledem k velikosti a ekonomickému významu EU může její kolaps ohrozit celý svět,“ varoval profesor Rejnuš.

Připomněl slova Ludwiga Erharda, bývalého ministra hospodářství a spolkového kancléře: „Veškerá snaha a úsilí zaměřené na plnou zaměstnanost, konjukturu a kontinuitu růstu hospodářství budou ovšem korunovány úspěchem potud, pokud nebude hospodářská soutěž manipulována umělými nebo právními předpisy, které jí budou stát v cestě anebo ji nakonec úplně znemožní.“ Právě euro je to neštěstí a Ludwig Erhard moc dobře věděl, o čem hovoří. V podobném duchu hovořil i Václav Klaus: „Euro je ve slepé uličce, ale bude přežívat léta. Politici Evropské unie jsou ve slepé uličce a zkoušejí jít touto slepou uličkou stále dál. Blížíme se k zániku demokracie a národního státu.“ A do toho zapadá i prohlášení prezidenta Miloše Zemana na pražském Albertově u příležitosti výročí 17. listopadu: „Tento národ si zaslouží, aby si vládl sám a aby mu nikdo, opakuji nikdo, z vnějšku nediktoval, co má a co nemá dělat.“ Na tom lze dokázat, že v tomto případě boj o jednotnou evropskou měnu je také bojem o jiné související atributy, tedy jestli tu budou jednotlivé státy, jednotlivé národy, nebo tu bude jednotný lid.

Náklady na udržení eurozóny mohou být vyšší než na její likvidaci

O stavu eurozóny a společné měny výmluvně vypovídá úžasný článek o názorech jednoho z největších finančních poradců pana Alana Greenspana, dlouholetého šéfa Fedu. Euro je na pokraji kolapsu. Je čas, aby ECB odhalila stav ekonomiky. Euro je sužované skandálem za skandálem. Téměř 19 zemí, které převzaly tuto měnu, čelí bezprecedentním dluhům. I největší věřitel v Německu Deutsche Bank čelí krizi obrovských rozměrů; bojuje se svými účetními knihami aktiv, které jsou zasaženy nesplácením úvěrů. Severní Evropa financovala deficity jižní Evropy, což nemůže pokračovat donekonečna – eurozóna nefunguje. Investoři již nedůvěřují bankovnímu systému. Brexit téměř jistě spustí kolaps, i když Británie nepřevzala euro, ale EU je na Británii závislá. Lidé ve velkém nakupují zlato, protože důvěra v jednotnou měnu se ztrácí. Je jen otázkou času, kdy eurozóna zkolabuje.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Své si k euru řekl i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz: „Euro se označuje za špatné manželství, jež zahrnuje dva lidi, kteří nikdy neměli být spojeni a činili sliby, které jsou údajně nerozlučné. Euro je složitější: je to svazek 19 výrazně odlišných zemí, které se sdružily. Má být toto manželství zachráněno? Náklady na likvidaci mohou být velmi vysoké. Ale náklady na pobyt spolu mohou být ještě vyšší.“ Profesor Oldřich Rejnuš k tomu dodává: „Euro je neštěstím Evropské unie. Je to tím, že se jeho prostřednictvím ‚finanční‘ problémy jednotlivých států šíří do všech evropských zemí, a ‚malé problémy‘, které jsou normálně řešitelné, se stávají ‚monstrózním a neřešitelným problémem‘ celého evropského ekonomického společenství.“ Kdyby zkrachovalo Řecko a mělo drachmu, tak zkrachuje Řecko. Kdyby zkrachoval Kypr, tak by se taky tolik nestalo. „Ale společnou měnou se problémy akumulují a až zkrachuje eurozóna, tak bude strašně zle,“ konstatoval ekonom.

Je třeba nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy a nevydírat pracující

A nemůžeme si namlouvat, že Českou republiku krach eurozóny nepostihne. „I když budeme mimo, tak nás to silně zasáhne. Jestli budeme uvnitř, tak nás to zničí jako všechny státy eurozóny,“ prohlásil profesor Rejnuš. Při svém loňském vystoupení na Vyšehradském fóru připomněl, že kdysi chudí židovští imigranti říkali: „Dej 20 procent svých peněz do zlata a doufej, že ho nebudeš muset nikdy použít…“ Letos přidal modifikaci této rady: „Kolik máte nedůvěry v současný systém, takový podíl investic byste měli mít ve zlatě.“ Podle jeho názoru je hlavním viníkem současné krize chování samotného člověka. Jde o krizi zapříčiněnou úpadkem morálky lidské společnosti. „Pamatujte si, že peníze jsou pro většinu lidí a zejména těch vysoce postavených vždy až na tom prvním místě,“ nabádal posluchače Vyšehradského fóra, největší investiční konference v ČR, jehož pátý ročník uspořádala společnost Golden Gate CZ s podtitulem „Ekonomické informace s předstihem“.

Své názory podepřel historickým citátem Tomáše Bati: „Příčinou krize je morální bída. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jen jiné jméno pro mravní bídu, jež je příčinou a následkem hospodářského úpadku. Mnoho lidí se domnívá, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Je třeba nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, ale dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Je třeba překonat krizi důvěry. Technickými, resp. finančními, resp. úvěrovými zásahy ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní a lze ji obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ To hodnotí jako nádherný výrok a to nejhezčí, na co při přípravě na konferenci narazil.

Udělejme vše pro to, abychom se v Evropské unii neztratili

Na závěr přidal část prohlášení prezidenta Václava Klause před naším vstupem do Evropské unie v roce 2004, které je k zamyšlení: „Udělejme vše pro to, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno. Zda tomu tak bude, záleží na každém z nás.“ Profesor Oldřich Rejnuš působí na Fakultě podnikatelské VUT v Brně a na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, kde přednáší předměty „Finanční trhy“ a „Obchodování cenných papírů a komodit“. Je autorem mnoha vědeckých a odborných článků, publikací a učebnic, přičemž v poslední době se zvláště intenzivně zabývá soudobým vývojem světového finančního systému s ohledem na vznik novodobých jak ekonomických, tak i společenských rizik. Své vystoupení prý chtěl zakončit nějak originálně: „Vybral jsem část, co se zpívá v anglické hymně. Tam je ‚Bože, ochraňuj královnu‘. A tak mě napadlo, že tu dnešní přednášku zakončím tímto: Bože, ochraňuj naši krásnou vlast a náš český národ.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Profesor přednesl: Zničení EU se blíží. Sobotka nemluvil pravdu. Merkelová o tom ví

8:50 Profesor přednesl: Zničení EU se blíží. Sobotka nemluvil pravdu. Merkelová o tom ví

Euro je neštěstím Evropské unie. Je to tím, že se jeho prostřednictvím finanční problémy jednotlivýc…