Vládní statistika mluví jasně: Máte se stále lépe

ParlamentníListy.cz se tedy zajímaly o to, jak to ve skutečnosti je. Žijeme opravdu v období blahobytu, kterého si neumíme vážit, či jsme klamáni a realita je zásadně jiná? Autor knihy Co nesmíte vědět Michael Morris se přiklání k variantě druhé. Jasno, zdá se, mají i mnozí levicově smýšlející lidé. Zkusme to tedy pro tentokrát vzít právě z tohoto úhlu pohledu.

Levicově orientovaný deník Haló noviny se domnívá, že zmiňovaná publikace vydaná MPSV má zcela jasně svůj skrytý a zcela jiný význam. „To, že se začíná od roku 1993, má svůj velký propagandistický význam, protože hrubý domácí produkt ve zmíněném roce byl o více než 20 procent nižší než v roce 1989 a reálné příjmy obyvatelstva klesly asi o třetinu. Od roku 1994 nastal postupný růst, tedy z podstatně nižší základny, než byla v roce 1989,“ uvedl autor článku Václav Věrtelář s tím, že použité řady čísel jsou velmi problematické, protože byly za dvacet let zpětně upravovány - což se dá přeložit jako že byly prakticky vylepšovány. Vadí mu, že za všechny neúspěchy, se kterými se potýkáme, stále někdo vidí jen bývalou éru komunismu – správněji spíše socialismu.

„I tak však údaje v uvedené publikaci ukazují, že úroveň ekonomiky i reálných příjmů domácností z roku 1989 byla dosažena až kolem roku 2004. Navíc se v důsledku krize růst v roce 2010 zastavil. Například v roce 2011 nominální čistý i reálný příjem domácností poprvé od vzniku samostatné ČR meziročně klesl. Výhled na tento i příští rok žádné zlepšení neslibuje. Je tedy těžké obviňovat z této situace »komunismus«. Máme se tedy tak dobře jako nikdy? Všichni, nebo pouze někdo?“ ptá se Věrtelář. Na obranu MPSV je však nutno dodat, že časové rozmezí, kterému se v brožuře věnuje, odpovídá době, kdy Česko začalo fungovat jako samostatná republika – tedy po oddělení Slovenska.

Od konce socialismu uplynulo dvacet let, ale všichni si pamatují, že měli na nájem

Podle Věrtěláře by však každý takovýto kritik měl vzít v úvahu to, že od doby socialismu nás dělí více než dvacet let. „A přece jen si stále mnozí pamatují nejenom to, že neexistovala nezaměstnanost, ale i to, že bydlení a veřejné služby jako zdravotnictví byly všem fyzicky i finančně dostupné. Proto se pan předseda vlády Nečas i další stále častěji nechávají slyšet, že jsme se nikdy neměli tak dobře jako dnes. Dokonce k tomu začínají tendenčně využívat i statistické údaje,“ prozrazuje své podezření Václav Věrtelář.

Publikace ministerstva totiž pracuje pouze s průměrem, což je bohužel hlavní zápor jakýchkoli statistik. Skutečnost tak mnohdy může být zásadně jiná. Václav Věrtelář v tom vidí dokonce záměr.

„Je to jasně záměr, který zakrývá skutečný stav věcí. A ten začíná tím, že je historicky rekordní a dlouhodobá nezaměstnanost a mzdy a platy jsou u nás velmi nízké. Jsou zhruba na třetině úrovně mezd západních členských zemí EU. Tuto skutečnost podceňují i někteří levicoví ekonomové a politologové. Nechtějí připustit, že jsme v EU za podmínek polokoloniální země využívané západními státy, především Německem. Potvrzuje to i výroční zpráva mezinárodní ratingové agentury Moody's Investors Service, v níž agentura zdůvodňuje, proč stanovila hlavní rating Česka na stupni A1 se stabilním výhledem. Jsou to nižší mzdy ve srovnání se západní Evropou, vysoká úroveň vzdělanosti a pokročilá základna infrastruktury. To jsou podle agentury hlavní důvody, díky nimž je Česká republika atraktivní zemí pro zahraniční investory,“ uvádí v článku pro Haló noviny.

Výsledek dvacetiletého budování kapitalismu

A konstatuje, že to je výsledkem dvacetiletého budování kapitalismu v Čechách za vlády Václava Klause, Mirka Topolánka, Petra Nečase, ale i Miloše Zemana, Stanislava Grosse, Vladimíra Špidly a Jana Fischera. „Může to být ještě horší, když levice nezmobilizuje proti pravici sociálně slabší většinu společnosti,“ uzavírá Věrtelář.

Hodnota peněz stále klesá

Autor bestselleru Co nesmíte vědět, Michael Morris, se inflací a možnou manipulací široké veřejnosti zabývá z globálního hlediska. A ani on v tomto pohledu nevnímá situaci nijak růžově. Pomineme-li jeho teorii, kterou v knize rozvíjí, že celý současný západní svět patří jen několika rodinám, které nyní baží po zbytku, stojí za zmínku minimálně to, jak on vnímá předkládané informace o tom, jak roste či neroste inflace.

„Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále víc peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz neustále klesá. A čím je něčeho více, tím bezcennější to je. Tento proces, který nikdy nevzniká náhodou, nýbrž podle vůle bank a emisních institucí, se nazývá inflace. Jeho nevyhnutelným následkem je, že člověk dostává za své peníze stále méně. Od zavedení eura, podle konzervativních propočtů, rok od roku ztrácejí peníze v zemích, kde se eurem platí, asi deset procent své hodnoty. To znamená, že po deseti letech má střadatel v bance i přes zúročení pouze třetinovou hodnotu peněz, které tam původně vložil,“ říká Michael Morris.

A přidává příklad, který se dá velmi lehce aplikovat i na Čechy a naši českou korunu.

Před deseti lety třikrát tolik, co dnes - chudneme a nejen v Česku

„Na spořícím účtu máte 100 eur, po deseti letech byste tam měli těch sto eur mít stále, navíc s deseti eury. Na papíře je to víc, ve skutečnosti ale jinak. Za sto deset eur jste totiž před deseti lety koupili mnohem více, než za sto eur. Nejde tedy o čísla, ale kupní sílu, tedy o to, co za své peníze dostanete,“ vysvětluje Morris.

Pokud by si tedy dal každý jedinec tu námahu vyhrabat deset let staré účty a přepočítal je, potom by prý zjistil, že před deseti lety dostal za sto eur třikrát tolik než dnes.

„Během deseti let jste tedy ztratili dvě třetiny svého jmění. I tomu se v odborném názvosloví říká inflace. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než loupež. A kdo ji spáchal? Banky. Ty skrze poskytování nových úvěrů vytvářejí inflaci. Bance je jedno, jakou hodnotu peníze mají. Kdo však není jejím majitelem, aby si udržel životní standard, musí vydělávat stále více,“ uvádí Michael Morris to, s čím se setkávají tedy lidé zřejmě na celém světě.

Výpočet inflace? Fraška, varuje autor bestselleru o světovém spiknutí bankéřů

„Pokud namítáte, že vám něco nesedí, jelikož oficiální míra inflace se pohybuje většinou mezi jedním až dvěma procenty, tak věřte, že to není pravda. Nespoléhejte jen na údaje, prezentované na základě dobře známého „spotřebitelského koše“. To je totiž poněkud nepřesný nástroj, s jehož pomocí se měří index spotřebitelských cen,“ říká dál Morris.

A vysvětluje - při určování míry inflace se vychází z měřítka všeobecného vývoje cen – v košíku jsou ovšem zahrnuty i výrobky jako počítače, mobilní telefony, videopřehrávače, cesty do exotických destinací. Tedy věci, které neslouží denní spotřebě, a proto nemají správně ve spotřebitelském košíku co pohledávat.

„Tímto způsobem lze pak celkem pohodlně kamuflovat nepřetržitý růst nákladů na energie, pohonné látky, veřejnou dopravu, potraviny, kulturu, zábavu a mnohé další…Co máte z neustále zlevňovaného smartphonu, když brambory a benzín stojí stále víc? To je však statistickému úřadu jedno, například v USA se ceny potravin a paliva při výpočtu oficiální inflace vůbec neberou v potaz. Výpovědní síla takového spotřebitelského košíku, a tím i oficiální míry inflace, se pak rovná nule. Čísla statistických úřadů jsou pak pouhá fraška,“ varuje Morris.

Spotřebitelský koš? Každý ho má jiný, proto i valorizace penzí není fér

Přitom právě na jím popisovaný fakt upozorňuje i finanční analytička a ředitelka Next Finance Markéta Šichtařová. Poukázala na to v souvislosti se spory kolem valorizace důchodů. I ta totiž souvisí s tím, jaká inflace je obecně v zemi prezentována.

„Důchody se valorizují podle klasického spotřebitelského koše, který je sestaven na základě spotřeby pracujících lidí. Ale nikdo už při tom nebere v potaz to, že důchodci mají spotřebitelský koš zcela jiný. Nejezdí na dovolenou, nekupují auta, nekupují elektroniku. Místo toho kupují daleko větší procento potravin a léků ze svých výdajů,“ popsala ParlamentnímListům.cz nerovnost výpočtů valorizace ekonomka.

A de facto dala za pravdu Michaelu Morrisovi, když uvedla následující věty: „Ta valorizace tak, jak se dělá dnes, se nedělá ideálně. Už nyní důchodci ztrácí životní úroveň ve srovnání s pracujícími lidmi. A to, co vláda chystá (zmrazení valorizace penzí, pozn. red.), tento prvek ještě víc posílí,“ myslí si Markéta Šichtařová.

Inflace v Česku roste - hlavně kvůli potravinám. Češi chudnou

Závěrem je třeba uvést, že inflace i oficiálně přece jen v Česku letí směrem vzhůru, jen za měsíc březen 2012 se uváděla ve výši 3,8 procent. Podle Českého statistického úřadu inflace roste hlavně kvůli dražším potravinám a nápojům. A tak peníze z peněženek Čechů mizí velmi rychle – někdy rychleji, než je stihnou vydělat. Lépe nemá být ani v příštím roce. Znamená to tedy, že Češi skutečně začnou reálně chudnout.

„Není to nic překvapivého, dalo se předpokládat, že k tomu dojde – zvlášť když jsme si ještě sebemrskačsky zvedli DPH,“ reagovala na růst inflace již tehdy pro ParlamentníListy.cz Šichtařová.

Podle ní je ale třeba hledat vinu nikoli u nás. „Hlavní podíl zodpovědnosti za to nese Evropská národní banka, která tiskne stále více peněz. My s tím bohužel nemůžeme nic udělat. Je třeba se tedy připravit na to, že situace setrvá stejná po celý tento rok a zcela jistě zřejmě i v roce 2013. Inflace tak způsobí i pokles reálných mezd,“ vyslovila již na jaře nepříjemnou prognózu finanční analytička.

Nutno ještě dodat, že zatímco v Česku rostou ceny o 4,2 procenta, v eurozóně jen o 2, 6 procent. „S takovým i na mezinárodní poměry velkým zdražením budeme domácí poptávku jen těžko ozdravovat, protože i to navýšení DPH přišlo v nevhodnou dobu,“ uzavřel další ParlamentnímiListy.cz oslovený ekonom Vladimír Pikora.

Jak se inflace v Česku vypočítává?

Pro měření inflace je nejčastěji používán index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor hrubého národního produktu (HNP). Inflaci u nás počítá Český statistický úřad (ČSÚ) jako vážený průměr celkem 775 položek. Váhou je významnost (důležitost) položky na celkové spotřebě domácnosti. Jednotlivé položky souhrnně nazýváme spotřebitelský koš. Ze všech položek je 117 tzv. regulovaných.

Určité zboží a služby však podléhají regulaci státu. Stát sice nenařizuje, kolik má stát litr mléka nebo jeden rohlík, ale u 117 položek spotřebního koše cenu hlídá, stanovuje, a tím ji reguluje. Regulované ceny jsou tak u nás například u elektřiny, plynu, dálničních známek, taxislužby, poštovních známek, poštovních poukázek. Čistá inflace měří změny cen jen v neregulované části koše.