Rouškomat z automatu na sušenky
V takzvané první vlně epidemie si vedlo město Náchod velmi dobře. Vznikl tady dokonce první „rouškomat“ v republice, možná i v Evropě. Starosta a poslanec za ČSSD Jan Birke začal rychle jednat poté, co se prý hned na začátku pandemie od svého přítele ministra Hamáčka dozvěděl, že ve státních rezervách je těchto věcí zhruba „na dvě minuty“… „Udělali jsme rouškomat z automatu na sušenky,“ usmívá se starosta, kterému se podařilo zajistit na tu dobu skvělé ceny. Chirurgickou roušku s 99procentní záchytností viru si lidé mohli koupit za pět korun. „V té době se takto kvalitní rouška prodávala až za desetinásobek. Mám v regionu dva české výrobce, se kterými spolupracuji. Navíc jsem sehnal sponzory,“ vysvětluje, jak se mu podařilo docílit na tu dobu neuvěřitelné ceny.
Město se tedy připravilo a zvládalo pandemii skvěle. Zvrat přišel po Novém roce. Náchod se v počtu nakažených dostal do „červených“ čísel. A nakazil se i starosta Jan Birke. Jak sám říká, z chlapa, který byl i přes prodělanou mrtvici a cukrovku v plné síle, udělal koronovirus doslova trosku. Zhubl patnáct kilo, v nemocnici kašlal krev. „Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál,“ mluví o nejhorších chvílích svého života Jan Birke.
Nákaza zřejmě ze svatby
Jan Birke se koronavirem nakazil zřejmě na jedné ze dvou svateb, kde byl jako oddávající. „Svatebčané mě požádali, abych si na obřad sundal roušku. Chtěl jsem jim vyhovět, byl to přece jen jejich velký den,“ vysvětluje Birke s tím, že na obřadu musel být zřejmě někdo nakažený. Hned ale také dodává, že svatebčanům vůbec nic nevyčítá. „Víte, v té době už jsme s pandemií bojovali téměř rok. Málokdo si to uvědomuje, ale i starostové jsou vlastně v takzvané první linii. Nikdo z nás dnes nesedí za stolem. Snažíme se pomáhat, musíme se stýkat s lidmi. Řešíte od začátku obrovské problémy typu padesátikilometrové fronty na hranicích, vytahujete s vojáky, kteří mají na puse jen mokrou šálu, italské řidiče, kteří mají vysokou teplotu a podobně… po tom roce už otupíte a ani si neuvědomíte, že se také můžete nakazit,“ vysvětluje.
To, že se nakazil zřejmě právě na svatbě, považuje prostě za smůlu, nešťastnou náhodu…
Když začal pokašlávat, udělal si antigenní test. Ten ale vyšel negativní. Další test, který si udělal následující večer, byl už ale pozitivní. Druhý den ráno pak nákazu potvrdil i PCR test. „Měl jsem strach o svou rodinu, o své kolegy v práci. Bál jsem se, koho jsem ohrozil,“ popisuje starosta s tím, že strach byl o to větší, že dcera má astma.
Nechtěl zabírat místo v nemocnici „potřebnějším“
První dny poté, co se u něj projevila nákaza, ležel starosta doma. Domníval se, že virus zvládne v domácím ošetření. Jak sám říká, nechtěl zabírat lůžko v přeplněné nemocnici potřebnějším. „Náchod byl v jednu chvíli dokonce nejhorší v republice, co se týče obsazení nemocnic. Zrovna když mi vyšel ten pozitivní test, tak v noci převáželi patnáct pacientů z náchodské nemocnice do jiné, protože v Náchodě už nebyly kapacity. Tak jsem si říkal, že přece nepůjdu s teplotou do nemocnice. Byli tam přece lidé, kteří nemohli dýchat,“ vysvětluje starosta a dodává, že doktoři sice „brblali“, nakonec ale dostal kapačku domů.
Teplota se mu vyšplhala přes 39 stupňů. A vydržela tak více než týden. „Ten covid je v tomto strašně zákeřný. Najednou se ze silného chlapa, plného vitality, kdy si myslíte, že vás nic neporazí, stane človíček, který sotva dojde na záchod. Dostal jsem pravděpodobně takzvanou britskou mutaci viru, která byla opravdu hodně agresivní,“ popisuje s tím, že byl pod přísnou kontrolou lékařů. Navštěvovaly ho i jeho lékařka Edita Nováková a zdravotní sestra Jana Kynterová. Ředily mu krev, nasadily antibiotika. „Kortikoidy jsem doma nedostal, to je jen při hospitalizaci,“ vysvětluje Birke.
„Do toho všeho mi zavolala úplně zoufalá manželka mého kamaráda starosty, který je jen o tři roky starší než já. A to jsem dostal velkou psychickou ránu. Prosila mě, abych jí pomohl, protože Pavel umírá. Je na umělé ventilaci. Takže v tu chvíli začnete řešit převoz na nějaké specializované pracoviště. To se ještě podařilo, museli mi ale už pomáhat kolegové. Pavel je teď ve Vojenské fakultní nemocnici v Praze, napojený na přístroj ECMO a hrozně se o něj bojím,“ říká smutně Birke a vrací se ke svému příběhu.
Více než po týdnu mu začala teplota klesat. „Najednou jsem měl 37 stupňů. Měl jsem pocit, že jsem to zvládl. Jenže vtom přišel opět zlom k horšímu. Začal jsem se dusit. Přišlo to z ničeho nic, bylo to strašné. Opravdu, ten covid se chová naprosto nevyzpytatelně. Měl jsem strašný strach. Udusit se, to je snad nejhorší smrt. Nemůžete s tím vůbec nic dělat,“ vypráví Birke, kterého v tu chvíli už nekompromisně odvezli do nemocnice.
Psali jsme:
Kyslík, jako když jedete dvoustovkou na motorce. A mladí „rozsekaní“ pacienti
V náchodské nemocnici mu diagnostikovali oboustranný zápal plic a převezli ho do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Tam ho museli napojit na kyslíkovou podporu a kromě kapačky a antibiotik už dostal i kortikoidy.
„Řekli, že jsem přijel za minutu dvanáct. Měl jsem zánět v těle. Jen pro představu – zdravý člověk má hodnoty tak sedm až deset. Já měl 150, problémy s bílými krvinkami a strach z embolie,“ popisuje Birke s tím, že když mu nasadili kyslík, měl pocit, že jede na motorce. „Tak 200 kilometrů v hodině, jak vám to funí do nosu. A diskutovali o tom, jestli mne ‚vypnou‘. To znamená, jestli mě dají na ventilaci, nebo zda to udýchám. A jsem opravdu vděčný, že mě na tu ventilaci nedali. Protože na té už je prý velmi malá šance,“ popisuje smutnou bilanci.
A dostává se i k tomu, že v nemocnici je čím dál víc i mladých lidí. „Přede mnou pouštěli kluka, kterému bylo 31 let. Měl plicní embolii. Ale dostali ho z toho. Vedle mě seděl táta od rodiny, 38 let. Ten byl tak rozsekaný oboustranným zápalem plic, že jsem se fakt o něj bál, že to nedá. Když ho pak pouštěli, tak se strojil půl hodiny. Mně ho bylo tak líto. Nebyl to prostě schopný udýchat. Ale zachránili ho. Jsme ve spojení a lepší se,“ říká starosta.
Poslanec Jan Birke v nemocnici. Foto: archiv J. Birke
Plival krev, plazil se po čtyřech
Jak popisuje, i v nemocnici s virem zažíval to co doma, a sice že covid je skutečně velmi nevyzpytatelný. „Najednou jsem měl pocit, že už to dám. Tak jsem požádal, že bych se šel umýt. Sestřička mi pomohla do koupelny. Stál jsem tam v tom pyžámku, deset kilo dole, žíly rozpíchané. A najednou se to zase zlomilo. Nastala krize. Cítil jsem v puse sladkou chuť. Myslel jsem, že jsem se kousl. Odkašlal jsem a zjistil jsem, že kašlu krev. A to jsem se opravdu lekl. Protože tohle přece většinou končí fatálně. To mě prostě zlomilo, i psychicky. Seděl jsem nahatý na kachličkách, plival jsem krev a z posledních sil jsem se dostal na čtyři a zazvonil jsem na sestřičku,“ vypráví nejhorší chvíle svého života Birke a chválí zdravotnický personál.
„Oni, jak jsou v tom vypětí, tak dokážou ještě zařadit šestku. Fungují jako sehraný švýcarský stroj. Měli strach, že mám embolii. To bych byl do deseti minut mrtvý. Takže mě okamžitě převezli na CT. Tam je to jako v automobilce, pacienti najíždějí jeden za druhým. Kapacita je úplně plná,“ popisuje Birke, který si prý, když ho vezli zpátky, vzpomněl na Jiřího Bartošku, když ho v seriálu Sanitka odváželi s leukémií. Stejně jako on v naprosté bezmoci pozoroval zářivky na stropě.
Hrozba embolie se naštěstí nakonec nepotvrdila. Zjistilo se, že krvácet začal proto, že mu museli vzhledem k jeho zdravotnímu stavu hodně ředit krev. „Při tom kašli jsem si tam prostě něco utrhl,“ krčí rameny starosta. Toho tento šok ale tak „nastartoval“, že se rozhodl doslova z posledních sil zabojovat. V té době měl už patnáct kilo dole. „Jsem válečník, všichni, kdo mě znají, to o mně vědí. Říkal jsem si, že musím zabojovat. Že mám rodinu, o kterou se musím postarat, ženu, kterou miluji a nikdy neopustím, chci být s nimi. Mám úžasné město, kde musím dodělat hromadu věcí, které jsem lidem slíbil. Celé mě to nějak nakoplo, rozhodl jsem se s tím covidem ještě zabojovat. Prostě jsem se kousl a řekl jsem si – hovno! Já tady prostě nechcípnu,“ říká naprosto otevřeně starosta. A zabojoval.
Česká republika jako Titanik. A zdravotníci, kteří téměř nejedí, nepijí…
Jen za tři dny se starostův stav až neuvěřitelně zlepšil. A zase přišla na řadu jeho starost o druhé. Ve chvíli, kdy se cítil lépe, požádal, aby ho propustili. „Nemocnice byla opravdu plná a v té chvíli jsem už na tom byl mnohem lépe než lidé kolem mě,“ vysvětluje Jan Birke a dodává: „Tady bych chtěl upřímně poděkovat svému osobnímu lékaři a příteli, profesorovi Jaroslavu Malému a přednostovi plicní kliniky FN HK doc. Vladimíru Koblížkovi a celému jeho týmu za veškerou péči, které se mi díky všem dostalo.“
I přes nepříliš velkou radost lékařů na vlastní přání odešel domů. Tam samozřejmě musí pokračovat v léčení. Přestože už opět pracuje na úřadu. „Zdravotní sestra se se mnou loučila, měli hroznou radost, že jsem se z toho dostal. A já dodnes nevím, jak ten zdravotnický personál, který se o mě tak skvěle staral, vlastně vypadal. Protože oni jsou jako kosmonauti. Dvanáct hodin v těch skafandrech. Snaží se moc nepít, aby nemuseli chodit na záchod, protože se pak musejí celí svléknout a je to problém. Celý den se v tom potí, mají dvoje rukavice. Je to prostě strašné. Odvádějí obrovskou práci, všichni zdravotníci. Mám k nim obrovskou úctu! Mají mé obrovské poděkování,“ říká starosta a pokračuje.
„Zeptal jsem se té sestřičky, která se se mnou loučila, jak bych jim mohl pomoci, co bych pro ně mohl udělat. A ona mě požádala, abych vyprávěl svůj příběh, to, co jsem s covidem zažil. Ti lidé nejen zachraňují životy, ale ještě o tom přemýšlejí. Ona řekla – víte, tady jsou teď vlastně dva světy. V jednom se tančí, zpívá, nic se nedodržuje, nic se nerespektuje, ničemu se nevěří. A možná mají tisíce důvodů, protože máme vládu, jakou máme, je to všechno složité. A pak máme druhý svět, kde lidé umírají. A víte, co je na tom, pane starosto, nejhorší, že ty dva světy se začaly nenávidět.
A to je taková obrovská pravda, že mě až zamrazilo. Ano, můžeme to přirovnat k Titaniku. Nahoře na palubě se tančí, hraje, v zásadě se nic neděje. Trošku jsme nakloněný, ale v pohodě. No a dole v podpalubí se topí lidi. Je to úplně stejné. Když to nezažijete osobně, tak tomu prostě nevěříte,“ říká smutně starosta.
Vzkaz pro Ilonu Csákovou a exprezidenta Klause… Jde o život!
Na závěr poslal Jan Birke vzkaz i zpěvačce Iloně Csákové a exprezidentovi Václavu Klausovi, kteří už nějakou dobu dávají najevo nesouhlas s některými vládními opatřeními proti šíření koronaviru.
„Já Ilonu Csákovou jako starosta Náchoda znám. Mnohokrát u nás zpívala a je mou velmi oblíbenou zpěvačkou. Setkání s ní bylo vždy příjemné. A pan exprezident Klaus? Víte, já jim vzkážu jednu jedinou věc. Že chci, aby byli v pořádku a byli zdraví. Mám velké přání, aby neprožili to, co jsem prožil já. A nejen já, ale další tisíce lidí. Nepřeji jim, aby měli tuto zkušenost. Protože pak už je pozdě uvěřit,“ vysvětluje Jan Birke a pokračuje.
„Nepatřím mezi lidi, kteří kážou vodu a pijí víno. Také dělám chyby, ale tyto věci, které jsou potřeba, naprosto respektuji a dodržuji. Také je tady ve městě hodně lidí, kteří to nerespektují. Včera jsem jel po městě a půlka lidí byla bez roušek. Takže jsem zavolal na městskou policii a řekl jsem – hele, tak skončila lidová tvořivost, už toho mám dost. Poslal jsem je okamžitě ven. Nechci, aby chodili se samopaly. Ale vyžaduji nosit nařízené roušky nebo respirátory. Samozřejmě pokud někdo zapomněl, to se může stát. Tak ho slušně upozorní. Když ale někdo bude s prominutím ‚vysírat‘ nebo bude drzý, bez pardonu se zahájí správní řízení. A může si o mě každý myslet, co chce. Klidně ať ztratím politické body. Je mi to jedno,“ říká rázně starosta a velmi důrazně dodává: „Opravdu jde o život!“
Poslanec Jan Birke. Foto: archiv. J. Birke
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
