Generál Lorenc a Listopad 1989, to je velmi výbušné téma. Když byl vloni v listopadu při 29. výročí pozván na debatu na Fakultě sociálních věd UK, jeho protivník Marek Wollner to nedokázal rozdýchat a ptal se, kde je policie, aby Lorence zatkla.
Sám Lorenc v knize, vedené jako rozhovor s Karolem Lovašem, na události z listopadu 1989 zavzpomínal nejprve humornou historkou, kdy telefonoval manželce do Bratislavy: „Je státní převrat, mám spoustu práce, na víkend domů nepřijedu.“ A poté shrnutím vlastních kroků z oné doby, které podle něj byly pro vývoj událostí klíčové.
Především jako náměstek ministra vnitra nepovolil zásah policie proti demonstraci 17. listopadu. Tento rozkaz byl zvrácen nižšími složkami, podle Lorence z popudu městského tajemníka KSČ v Praze Miroslava Štěpána. Právě z toho důvodu podle Lorence došlo k tomu, že vznikl neskutečný zmatek, který posléze přispěl ke vzniku mnoha legend o 17. listopadu.
Hned 18. 11. Lorenc vydal kontrarozvědce příkaz nevstupovat do událostí jinak, než že je bude zpravodajsky monitorovat.
Fotogalerie: - Za klima a sněhuláky
V následujícím týdnu zastupoval ministerstvo na jednání zahraničního výboru parlamentu, kde čelil dotazům, „co bude s těmi demonstracemi na Václaváku dělat“. Lorenc prý otevřeně řekl, že on nic, že tuto otázku musí řešit politici.
Lorenc- Wollner na FSV:
Ministerstvo zastupoval proto, že jeho nadřízený, federální ministr vnitra František Kincl, se zhroutil a s podezřením na infarkt byl na neschopence. Lorenc jako náměstek v klíčových dnech ministerstvo řídil za něj.
Chodil tedy i na jednání vlády. Na posledním prý prosazoval odstranění zátarasů z hranic s Německem a s Rakouskem.
Vzpomínal, že tehdy byla situace taková, že na jeho stole končily i žádosti o naprosté maličkosti. Třeba mu volal slovenský herec Marian Labuda, že na hranicích čeká jakýsi umělec, který se vrací z Rakouska a celníci jej nechtějí pustit.
Fotogalerie: - Svátek práce s komunisty
Je to vaše záležitost, řekl mi první náměstek šéfa KGB
Podstatnější část tvoří Lorencova zpětná zamyšlení nad tehdejším průběhem událostí. Podle něj události 17. listopadu nebyly až tak zásadní příčinou. Situace už zkrátka byla zralá na změnu, a pokud by se události nespustily tehdy, spustily by se v prosinci nebo v lednu při Palachově výročí.
Jako pozitivní ale vidí to, že události byly spuštěny díky „fiktivní oběti“ studenta Šmída. Obává se, že kdyby se ještě déle čekalo, nemusela by být oběť jen „fiktivní“.
„Dav nepřemýšlí. Je zneužitelný, a tím nebezpečný. Když vládnou vášně, stačí ukázat prstem,“ řekl k tomu Lorenc a přirovnal to k německé protižidovské „křišťálové noci“ z roku 1938, která byla vyvolána jedním atentátem v Paříži.
Očekávanou pasáží Lorencovy knihy byla i role SSSR v tehdejších událostech. Lorenc vzpomínal, že již před listopadem zaznívaly ze sovětské KGB, se kterou komunikoval, poměrně jednoznačné signály, že Sověti průběh událostí nechávají na nás a nemají zájem do nich zasahovat.
V srpnu 1989 mu měl první náměstek předsedy KGB generál Filip Denisovič Bobkov sdělit, že dokonce i otázka přítomnosti sovětských vojsk, do té doby považovaná za nedotknutelnou, je záležitostí Československa.
Od politiků podle něj takové náznaky chodily také. Jak od Gorbačova, tak například z ministerstva zahraničí. Lorenc připomněl jeho výrok z října 1989, kdy slovy, že každá země se smí rozhodovat podle sebe prakticky zrušil tzv. „Brežněvovu doktrínu“, podle které je obrana socialismu záležitostí celého socialistického bloku.
Úplné selhání Gorbačova
Sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi Lorenc vyčítal nikoliv události roku 1989, kdy se vzdal svého vlivu ve střední a východní Evropě, ale spíše události následujících dvou let, kdy SSSR zcela rezignoval na svůj podíl na nastolování nového světového pořádku. Přitom ještě na historickém summitu Bush–Gorbačov na Maltě v prosinci 1989 se podle něj předpokládalo, že budou zachovány NATO i Varšavská smlouva. A dokonce ještě v roce 1990 Zbygniew Brzezinski, polský emigrant považovaný za jednoho z největších protisovětských „jestřábů“ ve Washingtonu, soudil, že zánik Varšavské smlouvy by vedl k anarchii a že cestou stability v Evropě je spolupráce mezi oběma bloky. „V tom vidím úplné selhání Gorbačova, protože poskytl více, než se očekávalo, a nedostal za to nic,“ uvedl k tomu Lorenc.
Důsledky podle něj pociťujeme dodnes. Studená válka byla zakončena nikoliv řízeně, ale řetězovou reakcí, při které se rozpadl bipolární svět. „Vláda USA pochopila ústup SSSR ze scény jako příležitost posunout se v Evropě dále na východ,“ shrnul výsledek. V euforii podle něj Američané zcela zapomněli, že ponížení poraženého vždy zakládá zdroj pro budoucí konflikt, což můžeme pozorovat právě dnes.
A zásadní vinu na tom prý nese právě poslední vůdce SSSR. Hlavním problémem Michaila Gorbačova podle Lorence bylo, že vždy existoval velký rozdíl mezi tím, co zamýšlel, a tím, co se pak ve skutečnosti stalo. „Na jeho politické dráze se projevoval zákon neúmyslných následků. Rozhodnutí M. S. Gorbačova přinášela reakce, které nechtěl, a ani neplánoval.“
Lorenc sám prý Gorbačovovy reformy přijal s nadšením, protože jako každý viděl, že systém má spoustu problémů. Později ale začal cítit čím dál větší obavy, když bylo stále zjevnější, jak sovětský generální tajemník ztrácí kontrolu nad vývojem.
„V principu je možné reformy uskutečnit buď ze silné autoritářské pozice, nebo v parlamentní demokracii po vyhraných volbách. V Sovětském svazu byla možná pouze první varianta. Země, jakou byl Sovětský svaz, nemůže začít reformy destrukcí státní moci. To přece Gorbačov musel vědět. Zůstane rozporuplnou postavou historie. A historie nehodnotí politiky podle úmyslů, ale podle výsledků,“ dodal Alojz Lorenc. V případě Gorbačova byl tím výsledkem chaos, zcela zbytečná ztráta velmocenského postavení.
A také rozkradení obrovského majetku. Na jiném místě knihy dodal, že „v SSSR perestrojka zkrachovala a dopracovala se až k divokému kapitalismu, kterému udělala vlastně medvědí službu. Vytvořila o kapitalismu obraz, jaký by nedokázala žádná propaganda,“ myslí si.
Zapomenutá schůzka disidentů s prvním náměstkem amerického ministra zahraničí
V Československu podle Lorence Gorbačovova doba přinesla nepochopení a zklamání ze socialismu obecně. Lorenc citoval průzkum veřejného mínění z roku 1986, kdy 76 procent respondentů uvedlo, že socialismus je pro ně prospěšný. V roce 1989 už na stejnou otázku odpovědělo kladně pouze 40 procent. Informace podle něj vypovídaly o rostoucím napětí ve společnosti, zejména v Praze.
Politický potenciál na provedení reformy podle Lorence existoval, ale byl promrhán.
Současně s tím získávaly bezpečnostní složky zprávy o aktivizaci a posilování opozice, se kterými ale politické vedení státu nedokázalo nic udělat. „Z informací federálního ministerstva vnitra, které dostával generální tajemník, jednoznačně vyplývalo, že vznikající opozice získává ve společnosti významný vliv. Byl informován o aktivitách zahraničních oficiálních i neoficiálních institucí,“ uvedl v knize Lorenc. Na jiném místě připomněl například poněkud zapomenuté setkání Václava Havla a dalších disidentů s prvním náměstkem ministra zahraničních věcí USA Johnem Whiteheadem v říjnu 1988.
V jiné části knihy se rozpovídal o „informační válce a psychologické diverzi“, které podle něj před rokem 1989 běžely na plné obrátky. „Významnou roli podpory opozičních proudů sehrála National Endowment for Democracy, založená v roce 1983 z iniciativy prezidenta Reagana. V roce 1986 v zahraničí vzniklo i Československé dokumentační středisko. Financovala ho i CIA. Otevřeně o tom hovořil historik Vilém Prečan před pár lety v rozhovoru pro Respekt. Ocenil pomoc některých západoevropských diplomatů disidentům a opozici,“ vzpomínal.
Pokud jde o již jednou zmíněného Václava Havla, některé zprávy zahraničních agentur jej podle Lorence již během roku 1989 zmiňovaly jako možného příštího prezidenta.
Václav Havel podle něj byl dlouho před listopadem 1989 zviditelňovaný v zahraničí, kontaktovali jej západní politici, byl podporován finančně.
A jako autoritu v prostředí disentu jej musela vnímat i státní moc. „Dlouho nebyl politicky ani tolerovaný, ani respektovaný,“ vzpomínal. „Václav Havel začal být politicky zajímavý až v druhé polovině osmdesátých let. V souvislosti s jeho silným zviditelněním v zahraničí i změnou charakteru aktivit disentu,“ vzpomíná. Demonstrace v Praze, které se spustily koncem 80. let, podle Lorence nebyly příliš „jeho parketa“, Havlovým cílem bylo navázat s mocí dialog.
Kromě toho ale vzpomínal, že s Václavem Havlem pracovaly i československé bezpečnostní orgány. Zejména před 21. srpnem 1989. Jednadvacáté výročí okupace v srpnu 1968 bylo očekáváno s obavami, pár týdnů předtím čínské bezpečnostní složky zmasakrovaly demonstranty na Náměstí nebeského klidu.
„Základním úkolem kontrarozvědky bylo vyvinout tlak na Václava Havla, který v té době již byl respektovanou autoritou, aby si uvědomil společnou odpovědnost za události, ke kterým může dojít, a aby se přičinil o utlumení radikalizující se části disidentů. Stalo se,“ vzpomíná s odstupem Lorenc. Havel následně skutečně situaci uklidňoval, zejména svými výstupy v Radiu Svobodná Evropa.
Po této zkušenosti se prý jevilo pravděpodobné, že se Václav Havel bude vyhýbat riziku násilné konfrontace.
„Dokázal do jisté míry odolat i militantnějším proudům mezi disidenty. Měl jsem dojem, že mu skutečně jde více o zásadní politickou změnu a návrat k první republice – ačkoliv to nezdůrazňoval – než o revanš,“ uzavřel své hodnocení prvního polistopadového prezidenta generál Lorenc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
