Jaké pocity máte z průběhu návštěvy prezidenta Číny?Anketa
Máme bojeschopnou armádu a budeme vůbec nějakou armádu potřebovat?
Početnost, vlastenectví a bojeschopnost armády je jedním ze základních faktorů určujících pozici státu ve světě. Dalším je šíře spektra zbraní a vojenského materiálu, který dokáže konkrétní země samostatně vyvíjet a vyrábět. Každý stát by se měl snažit o nezávislost energetickou, potravinovou a vojenskou. To říkal již slavný generál de Gaulle v dobách, kdy Francie byla ještě přední evropskou zemí pracujících, vzdělaných a civilizovaných Evropanů a bohatou velmocí, s níž se muselo ve světě počítat. Ve dnešní Francii se důstojníci bojí rostoucího počtu muslimských vojáků.
Zde je dobré připomenout jednu historickou paralelu. Jednou z největších osobností celé francouzské historie byl právě generál Charles de Gaulle. Hrdý plukovník, až později generál, se nevzdal na rozdíl od početných zbabělců a zrádců, kteří se usadili po prohrané válce ve Vichi z milosti Hitlera jako ostudní zrádci národa a spolupachatelé holocaustu. Byl to vynikající vlastenec a dovedl Francii k vítězství, přestože mu jak britská, tak americká diplomacie všemožně škodily. Ale francouzští vojáci de Gaullovy svobodné Francie, bojující na straně Spojenců proti ose i francouzským kolaborantům v Africe, Asii i Sovětském svazu, se jim hodili.
Líní, zbabělí a zkorumpovaní kolaboranti ve Vichy označovali vlastenecké svobodné Francouze jako spolek židů a zednářů a de Gaulla jako muže, který rozdmýchává vášně, místo aby je tlumil, a bojovali proti jeho vojákům v Africe. Obdobné argumenty používají slouhové cizích zájmů v dnešní době proti prezidentu Zemanovi.
Tytéž zájmové skupiny a jejich reprezentanti napadají u nás aktuálně prezidenta Zemana pro jeho pozitivní vztah k Číně, mírumilovné zemi propagující svými činy civilizační hodnoty typu vlast, práce, rodina, pořádek, zemi, kde je možný růst životní úrovně pro všechny, zemi, jež vojensky nikoho neohrožuje, nemá zahraniční vojenské základny, neklade si v rámci obchodních smluv politické požadavky a korupčníci se tam trestají. Bohužel pro ně je Čína se svojí Hedvábnou stezkou nepříjemným konkurentem koloniální transatlantické smlouvy TTIP, která má zachraňovat USA. Proto neustále propagují Tibet, který byl před vstupem čínské civilizace, školství a zdravotnictví zaostalým středověkým modlářským a otrokářským státem, kde úzká a zkorumpovaná skupina mnichů a šlechticů nestydatě a arogantně parazitovala na práci většiny obyvatel, téměř všech negramotných. Z hlediska v USA tak oblíbených lidských práv a svobod lze bývalý Tibet přirovnat k neméně primitivnímu a středověkému Islámskému státu podporovanému Tureckem, jehož vyslance ve formě milionů ilegálů nepřátelé prezidenta Zemana i Číny nadšeně podporují.
Aktuální realita jako výsledek vývoje
Dlouhodobě nemá smysl se bavit o úřednictvu na ministerstvu obrany, počínaje ministrem, což je v současnosti přehlídka především politických protekčňáků vybíraných dlouhodobě nikoli podle odborných znalostí. Většina z nich jsou dlouhodobí profesionálové a profesionálky v análních expedicích a sexuálních službách, někteří ještě z dob, kdy byli politruky vyškolenými v sovětském svazu. Tento stav kupodivu dlouhodobě nevadí nikomu z českých politiků a pracovníků tajných služeb. Už fakt, že majitel firmy ANO udržuje na pozici ministra obrany herce s kladným vztahem k islamizaci, je dokladem poctivosti jeho zájmu o bezpečnost našeho státu.
Armáda, přesněji resort obrany složený z ministerstva a generálního štábu (dále budu většinou používat označení armáda), dlouhodobě trpěl a stále trpí diletantstvím, nekoncepčností, ideologickými a politickými experimenty a odchodem odborníků. Stačí se podívat na přehlídku ministrů, bez výjimky doslova oslňujících odborníků, pobožným střelcem v letadle počínaje a hercem konče. Profesně nejhorší byli poslední dva, kteří byli a jsou více než jejich předchůdci na hony vzdáleni nějakému vlastenectví.
Ukázkovým příkladem diletantství byla neslavná bílá kniha, jejíž tvorbu řídil novinář dosazený ODS a považující se v pozici poradce ministra Vondry za bezpečnostního odborníka. Tak ho dodnes prezentuje ČT. Otázkou je, kdo a v čí prospěch vytvářel pro současného ministra novou koncepci.
Náš stát by byl s využitím všech zdrojů schopen zajistit z velké části všechny tři uvedené faktory, zbraně, potraviny a energie. Před rokem 1990 jsme byli prakticky potravinově soběstační. Rozvíjela se jaderná energetika umožňující v dlouhodobé perspektivě i soběstačnost z hlediska elektřiny pro průmysl a domácnosti i perspektivní části dopravy využívající elektřinu. Moderní využití zásob uhlí by zajistilo většinu potřebného topení. Samozřejmě po vstupu do EU s jejím sebevražedným hospodářstvím a preferencí dováženého uhlí pro větší zisky obchodníků to možné není.
Měli jsme i vyspělý obranný průmysl se 70 000 pracovních míst, skvělá vědecká, výzkumná a vývojová pracoviště, statisíce vycvičených vojáků a záložáků, početnou a funkční civilní obranu, pohraniční stráž, kterou dnes zoufale postrádáme, a dokonce i desetitisíce zdravotních sester vyškolených pro případ mobilizace a války. Nedělejme si iluze, že armády NATO byly lepší. Stačí si přečíst vzpomínky generála Schwarzkopfa. Kriminalita byla ve srovnání se současnou čtvrtinová. Aktuální ubohou bezpečnostní realitu vidíme všichni.
Zásadní otázkou je ohrožení. Ubohých 30 teroristů (podle oficiálních informací), z nichž jen několik šlo do boje a padlo za Alláha, dokázalo v Paříži a Bruselu zesměšnit zahraniční a bezpečnostní politiku i obranyschopnost EU. Pozice a potřeba armády jsou závislé především na společenské objednávce z hlediska ohrožení státu zvenčí. Rusko můžeme v klidu pominout. Tamní vedení nemá zájem o napadení Evropy a jejich armáda je třikrát až desetkrát slabší ve srovnání s NATO podle kapacit a druhů vojsk. Tento názor se potvrzuje v praxi ve srovnání se stále ubožejší propagandou Bruselu i Washingtonu, počínaje vypuknutím krize na Ukrajině. Rusko nikoho nenapadá s výjimkou islámských teroristů v Sýrii. Čína rovněž nikoho neohrožuje a navíc je daleko. Naopak reálné bezpečnostní ohrožení vytváří islamizace sponzorovaná především z Turecka, člena NATO(!) a Saúdské Arábie.
Je třeba zdůraznit, že Evropa, tím méně naše republika, nemá kapacity k tomu, aby se míchala do konfliktů po celém světě, obzvláště v situaci, kdy není schopna je rychle a vítězně ukončit ke svému prospěchu. Rovněž není její povinností nést následky kdejaké cizí války. Všichni politici jsou naopak povinni chránit svoje občany, jejich životy, zdraví a majetek před útokem ze zahraničí.
Jednoznačně hlavní ohrožení představuje destabilizace Evropy cestou islamizace a otevření hranic s Tureckem se všemi politickými, bezpečnostními, hospodářskými a sociálními dopady. Zabývá se tím můj předešlý článek, který vyšel o Velikonocích. Z hospodářského hlediska, které se logicky promítne i do oblasti obranyschopnosti, ohrožuje státy EU nejvíce koloniální transatlantická smlouva TTIP.
Z hlediska vnitřní bezpečnosti v zemi a ochrany hranic je prioritou posílení policie, nikoli armády. Zde je třeba připomenout, že i z hlediska přírodních katastrof a technologických havárií zajišťuje v současnosti ochranu obyvatel Integrovaný záchranný systém podléhající ministerstvu vnitra a jeho hasičský záchranný sbor. Armáda se záchranářských útvarů zbavila, v rámci úspor rozprodala většinu jejich vybavení a ženistů je pouze jeden prapor. Většina ostatních vojáků může vykonávat jen strážní službu, nikoli policejní činnost, a dále organizované pomocné práce, i když i ty jsou samozřejmě potřeba, případně zajišťovat dopravu lidí a materiálu nákladními auty.
V současnosti máme miniaturní armádu s minimálními zálohami, což by neumožnilo dlouhodobou bojovou činnost při obraně státu. Přitom historie ukazuje, že krátké války neexistují. Stačí se podívat na Irák a Afghánistán. Tam se bojuje bez pozitivního výsledku už téměř 15 let a v Afghánistánu působí i naši vojáci. Otázkou je smysluplnost jejich působení v ortodoxní islámské zemi. Jenže odtamtud lze odejít, protože z islámského Afghánistánu nebude nikdy demokratická země podle evropských měřítek, zatímco z naší země nikoli. Aspoň prozatím.
Kdysi a dnes
Otázkou je, nakolik byla vůbec správná plná profesionalizace armády zahájená v roce 2003. Šlo především o cílenou politickou snahu po likvidaci vztahu armády k vlasti a národu, tedy jeden z kroků k dlouhodobé likvidaci vlastenectví v zemi a národě. Je třeba s potěšením konstatovat, že u značné části vojáků, především u bojových útvarů a odborných pracovišť, se tato snaha dosud minula účinkem.
Pokud bychom rozpočítali náklady na armádu na jednoho vojáka, zjistili bychom, že současná profesionální armáda s necelými 22 000 vojáky je několikanásobně dražší než předlistopadová s 217 000 vojáky. Na základě přepočtu bychom zjistili, že srovnatelné náklady ze současného státního rozpočtu by pokryly udržování bývalé armády v počtu zhruba pouze 40 000 vojáků, tedy pětinovou armádu oproti předlistopadové. A to nebyl stát zadlužený a měli jsme nedostatek pracovních sil.
Stát bez dluhů měl i na přípravu části branců ve Svazarmu, kde obrovský počet budoucích vojáků získal řidičský průkaz, naučil se střílet, ovládat spojovací techniku nebo létat, případně i jiné odbornosti. Mnohým z nich to pomohlo i při zaměstnání v civilu. Místo fetování a ukájení se blbostmi na internetu se sportovalo. Kde se ze všeho dělá kšeft, mnohdy podporovaný z peněz daňových poplatníků, prolezlý korupcí a s horšími výsledky.
Kromě toho z bývalé armády odcházeli aspoň částečně použitelní záložáci, z nichž mnozí se opakovaně přecvičovali. Mnozí vojáci tam navíc získali aspoň základní představu o organizaci, pořádku, zodpovědnosti, hierarchii a práci ve skupině, kamarády na celý život, někteří se naučili i číst, psát a mýt se či uklízet svoje věci.
Armáda založená na povolávání branců z civilu měla sice řadu problémů, byla předimenzovaná, obtížně se potíralo šikanování, ale fungovala jako systémová společenská záležitost nejen z hlediska obrany státu. Existovala řada nedostatků, ale nelze přehlédnout snahu o jejich odstranění. Jestliže někdo dnes vykládá, že vojnu proflákal a prochlastal, je to buď protekčňák, který se někde zašíval, nebo to má v povaze a vyhovovalo mu to. Pokud mu flákárna a chlast vadily, mohl proti tomu něco dělat, když by chtěl.
Pokud někdo odchází ze současné armády, tak k ní má obvykle negativní vztah, stejně jako k možnosti nějaké další služby. Plná profesionalizace armády se tedy ukázala jako nesystémová záležitost z hlediska obrany státu.
Naše armáda se již v devadesátých letech, před vstupem země do NATO, dostala do situace, kdy byl prosazován americký systém finančního řízení, tedy armáda jako firma. Jak známo, cílem firmy je vytváření zisku. Problém je v tom, že ziskem „firmy armáda“ by neměl být proud peněz do pokladny státu i politických partají, případně na soukromé účty v zahraničí, ale bojeschopnost. Naopak peníze získané rozprodejem armádního majetku směřovaly především do státní kasy, kde spolu s dalšími rozprodeji státu a půjčováním si peněz vyrovnávaly po 25 let rozpočet neúspěšného hospodářství, korupce a rozkrádání.
Výsledkem finančního řízení armády byly neustálý rozprodej majetku a úspory za každou cenu. Armáda se zbavila i převážné většiny svých finančních zdrojů. Jenže armáda, stejně jako stát (!) není firma a takto ji řídit nelze. Jejím úkolem není vytváření zisku, i když česká polistopadová realita tak mnohdy nevypadala. Dokladem je americká armáda, která je početná, extrémně drahá (jako každá profesionální armáda) a z hlediska efektivního využití vojáků i techniky velmi špatná.
Americká armáda je však obrovitá, takže si může dovolit být neefektivní z důvodu ideologizace, bezmyšlenkovitého drilu založeného na předpisech, multikulturalismu, velkého počtu nekvalitních vojáků na základních stupních a feminizace.
Naše armáda je miniaturní, takže každý její příslušník, především voják, by měl být špičkový a bojově nasaditelný. Opak je pravdou. Máme ministry, kteří nikdy nebyli na vojně, nanejvýš v armádním uměleckém (politickém) souboru, generály posluhující cizím zájmům, kteří by nezvládli ani velení malé jednotce, dokonce i nějaké vyšší důstojníky, kteří rovněž nebyli na vojně, někteří měli i modrou knížku.
Před třemi roky, než mě politruci a absolventi sovětských škol navázaní na ministra Picka vyhodili z ministerstva obrany, byla situace tristní. Podle vedení Generálního štábu jsme měli nasaditelných nanejvýš 6 000 vojáků z celé profesionální armády (tehdy kolem 21 000 vojáků). Pochybuji, že se situace výrazně zlepšila.
Bečvář na obrazovce
Náčelník Generálního štábu generál Bečvář nedávno v ČT uvedl, že k ochraně hranic by armáda mohla nasadit maximálně kolem 2 700 vojáků. Aktuálně je připraveno pouhých 600. Pokud vyjdeme z předpokladu, že by šlo pouze o ochranu zhruba 200 km průchodnějšího terénu na jihu republiky od slovenských hranic po Lipno, je to přibližně 13 vojáků (ze 2 700) na kilometr. To by téměř stačilo i k zahánění ilegálů zpět do Rakouska. Jenže v případě delší akce, než je cvičení pro média a občany bez odborných znalostí, je reálně využitelná přibližně čtvrtina, tedy tři vojáci na kilometr. Musíme vycházet ze tří střídajících se směn za 24 hodiny, dovolených, nemocí a dalších faktorů. Pokud bychom měli chránit celou hranici s Rakouskem a Německem, vycházel by jeden voják na několik kilometrů.
Bečvář neuvedl, zda jsou v uvedeném počtu 2 700/600 zařazeni rovněž příslušníci logistických jednotek, počínaje kuchaři, protože vojáky nelze stále živit konzervami, zvláště české kvality. Kromě logistiků jsou tu velitelé, příslušníci štábů, spojaři a další, kteří by se rovněž nepodíleli na přímém střežení. Nakonec by se taková ostraha mohla podobat názvu jednoho válečného románu „Sám voják v poli“. Otázku nedostatku vojáků přímo na čáře lze samozřejmě a do určité míry řešit využitím technických prostředků monitorujících prostor hranice (robotické prostředky a senzory), mobilitou vojáků a nasazením zásahových jednotek z blízkých základen pomocí vozidel a vrtulníků, ale na krátké vzdálenosti není příliš efektivní ani vrtulník, kterému chvíli trvá, než vůbec odstartuje, a nelze ho použít za každého počasí. Robotická ostraha hranice podle vzoru Izraele zůstává pouze snem.
Policie se z hlediska ochrany hranic nalézá v tristní situaci, protože ji dostatečně zatěžuje různá kriminalita, která od roku 1990 vzrostla trojnásobně, a to ještě nedorazili islámští migranti se svojí představou civilizace. Navíc prakticky postrádá logistické zabezpečení pro dlouhodobou činnost v terénu. Jak se zdá, likvidace pohraniční policie nebyl zcela rozumný krok, likvidace ženijních zátarasů a plotů mimo oficiální přechody rovněž. Jenže to by se nemohlo pašovat a převážet kradené zboží a vozidla.
Zde lze s plnou vážností nabídnout spolupráci občanských organizací, především programu Stráže obrany státu, který připravují Úsvit a Blok proti islámu. K něčemu takovému je ovšem třeba učinit legislativní změny. Na ochotě zavedených vládních i opozičních politiků k takovému řešení bude vidět jejich zájem o ochranu naší země a jejích obyvatel.
Existuje počet vycvičených vojáků, který výrazně převyšuje počty celé naší profesionální armády. Jsou to záložáci, kteří prošli vojenským výcvikem. Někteří z nich jsou soustředěni v iniciativě ČS vojáci v záloze. S nimi kupodivu naši politici nepočítají a ze strany ČT se dočkali nepravdivých a nepřátelských útoků. Přesto právě oni by mohli tvořit základ programu sboru Stráže obrany státu a posílit ochranu hranic a strategických objektů ve vnitrozemí.
Aktivní zálohy armády tvoří nadšení vlastenci z civilu, až na výjimky honící politickou či jinou kariéru. Částečně jsou to rovněž záložáci. Bohužel i tam se objevují osoby, které nikdy nebyly na systémové vojně. Armáda aktivní zálohy dlouhodobě všemožně odstrkovala a mnozí si platí část výstroje a vybavení ze svého. Protože zaměstnanci mají z hlediska účasti v aktivní záloze pracovní problémy, tvoří značnou část z nich podnikatelé a živnostníci, kteří prostě obětují část výdělku na oltář vlasti. Řadu z nich znám osobně.
Malý zájem dalších občanů o službu v této formaci je kromě pracovních problémů v logické nedůvěře většiny našich občanů v politickou reprezentaci, počínaje současným ministrem obrany. Občané se bojí možnosti nasazení mimo území republiky a kdesi v cizích válkách. Vedly k tomu i nedávná snaha o prosazení povinných odvodů mládeže a vojenská přísaha NATO. Z tohoto hlediska by musely mít aktivní zálohy zvláštní status, který by jednoznačně bránil jejich organizovanému nasazení mimo území republiky. Pokud by chtěl některý z příslušníků aktivní zálohy bojovat jinde, muselo by se to stát na základě individuální žádosti a jeho převedení mezi profesionální vojáky.
Naprosto zásadní otázkou rovněž je, z čeho by naše armáda počty nových aktivních záloh, o jiných záložácích nemluvě, vyzbrojila a vystrojila. Kdeco se rozprodalo, rozprodává a dokonce i rozdává jako dary do zahraničí, místy dost nejasnou cestou a s nejasným cílem. Údajně už nejsou k dispozici ani polní kuchyně pro zajištění stravování většího počtu obyvatel v případě velkých katastrof nebo ničení měst válkou. Problémy s maskáči a botami se probíraly i v televizi. Kšefty některých logistiků se specializovanými a goretexovými výstrojními součástkami dodnes neřešil nikdo, což dokazuje dlouhodobou úroveň armádní logistiky.
Situaci v armádě, myšlena její uniformovaná část podřízená Generálnímu štábu, evidentně není dobrá. Předpokládaných zhruba 6 000 bojeschopných vojáků, z toho nasaditelných kolem 3 500 včetně zahraničních misí z více než 20 000 placených profesionálů nepůsobí dobrým dojmem. Pokud do té nasaditelné skupiny patří rovněž letectvo, je počet vojáků nasaditelných na zemi doslova zoufalý.
K tomu je třeba dodat, že na ministerstvu se poflakuje přehršle uniformovaných úředníků, kteří pracují jako civilisté, ale získávají nárok na všemožné nadstandardy a nakonec i výsluhy po deseti a dvaceti letech služby. Přitom jsou méně vytížení než kdejaký zdravotník u záchranky. To ovšem nikoho nezajímá, nejméně firmu ANO, která ovládá ministerstva financí i obrany.
Podle Bečváře by se měl v průběhu následujících let zvýšit počet profesionálních vojáků na 24 000, tedy úroveň z roku 2007. K tomu by armáda měla mít 5 000 občanských pracovníků a počet příslušníků aktivní zálohy by se měl ze současných 1 250 zvýšit na 5 000.
Hlavním důvodem malého zájmu o službu v armádě je politický vývoj v celé Evropě. Základem služby v armádě jsou vlastenectví, vztah ke státu a národu a dalším civilizačním hodnotám, počínaje rodinou. To vše se za posledních 25 let systematicky likvidovalo. Za co by měl bojovat voják EU? Za byrokraty v Bruselu podlézající americkým a islámským zájmům, jednostranný rasistický multikulturalismus, přisprostlý sobecký individualismus, islám, zvýhodňování sociálních a neziskovkářských parazitů, politickou korektnost, jakousi evropskou rasu či praskající konta oligarchů? Bojovat v cizině v době, kdy se v jeho vlasti povalují agresivní migranti pozvaní socialistickou a křesťanskou (?) politickou oligarchií?
Žoldácká armáda bez vlasti se stará pouze o to, aby moc neriskovala a užila si ve zdraví vysloužené peníze. Vlastenci bojovali za naši vlast v první i druhé světové válce. Neohlíželi se na kvalitu zbraní a nehledali výmluvy. Bojovali s tím, co měli za vlast a národ. Tady bychom měli začít, ale z něčeho takového mají demokratičtí političtí oligarchové vládnoucí současné Evropě větší hrůzu než z muslimské invaze saláfistů.
Armádní výzbroj, technika
Kritiku neradostného stavu v armádě zahájily noviny E15. Byl tam zmíněn především stav obrněných vozidel. Ze 107 obrněných transportérů Pandur 4. mechanizované brigády, pořízených v roce 2010, je údajně 30 nebojeschopných. Z technického i taktického hlediska jde o kolové obrněné transportéry, přestože naše armáda je z propagandistických důvodů označuje jako kolová bojová vozidla pěchoty. Generál Bečvář v televizi uvedl, že nebojeschopných vozidel je pouze deset a dalších dvacet pouze nepojízdných. Generála lze vcelku chápat. Jeho funkce je rovněž do značné míry politická a dobře placená a musí uklidňovat znechucenou veřejnost. Jako vedoucí vojenský funkcionář v kolonii byl pravděpodobně potichu schválen i z velení NATO, tedy z Washingtonu.
Podle armádních standardů, které jsou v souladu s NATO (většinou takzvaný STANAG), je vozidlo nebojeschopné, pokud není schopné jezdit ani střílet. Pokud nejezdí, ale je schopné střílet, je hodnoceno jako bojeschopné. Ovšem vzhledem k tomu, že obrněné transportéry Pandur jsou určeny k manévrovému boji v terénu, nikoli střelbě v garáži nebo dílně, můžeme z uvedených 30 považovat za nebojeschopné všechny. Za války by posloužily jako zdroj náhradních dílů. Některé nepojízdné, ale „bojeschopné“ by možná mohli svalnatí profesionálové nebo štábní profesionálky s nalakovanými nehty tlačit nebo táhnout do boje.
Generál uvedl, že na opravy pandurů brzy dorazí 1 800 náhradních dílů. Mohlo by jít stejně o šroubky jako o složitou pohonnou soustavu. Tato věta odhaluje celý problém. Vozidlo je sice české výroby, ale všechny hlavní komponenty a skupiny jsou zahraničního původu, především pohonná soustava a výzbroj. Krabici z pancéřového plechu svaří kdekdo disponující odpovídajícím technickým vybavením. Vzhledem k likvidaci části vojenského opravárenského podniku VOP 025 a odchodu nejlepších zaměstnanců s praxí svařovali pancéřování některých pandurů pouze zaškolení zaměstnanci. S výzbrojí podle dosažitelných informací vcelku problémy nejsou. Pokud je vozidlo nebojeschopné z hlediska výzbroje, jde nejčastěji o následky havárie, kdy došlo k převrácení vozidla a mechanické poškození (teleskopické) zbraňové základny nebo poruchy elektroniky zbraňové základny. V Afghánistánu se výzbroj osvědčila.
Pokud jde o pojízdnost pandurů, jde vesměs o poruchy pohonné soustavy, takzvaného powerpacku sdružujícího do bloku motor, spojku a automatickou převodovku, případně poruchy náhonu jednotlivých os a kol. K tomu patří ještě elektronický řídicí a kontrolní systém. Powerpack se vyměňuje jako celek a odesílá k opravě, mnohdy u výrobce. Z tohoto důvodu armáda má nebo by měla mít určitý počet náhradních powerpacků, které může namontovat specializovaná opravárenská základna, případně i technici vybavení jeřábem v polních podmínkách. A zde je další problém.
Naše armáda sice 25 let vydatně a draze přezbrojuje, ale trpí dlouhodobě chronickým nedostatkem náhradních dílů a skupin. S bojováním se moc nepočítá a na mediální prezentace vozidla stačí. Především se stále šetří a nenakupuje se nic, co není aktuálně potřebné, chybějí zálohy jakéhokoli materiálu. Čestnou výjimku tvoří materiál, který zbyl po předlistopadové armádě.
Podobná je situace i v jiných armádách. Německý Bundeswehr rozprodal v devadesátých letech většinu svých zásob náhradních dílů na tanky Leopard II a zbavil se i nadbytečných tanků a další techniky odprodejem téměř zdarma do Polska. V případě války by povolaní němečtí záložáci tankisté neměli do čeho sednout. Americká armáda si z důvodu úspor nechala dělat náhradní díly v Číně, a přitom se provokují kvůli ostrovu v Pacifiku. A to je přesně ten ekonomický či finanční způsob řízení armády jako firmy s negativním dopadem na bojeschopnost.
Důvod problémů naší armády s náhradními díly je logický. Před listopadem 1989 jsme značnou část výzbroje vyráběli sami nebo v licenci, tedy za nákladové ceny. Bojové letouny, vrtulníky a radiolokační techniku dodával SSSR, tedy jeden dodavatel. Samohybné houfnice 2S1 jsme dostávali místo ze SSSR z licenční výroby v Bulharsku, průzkumná vozidla OT-65 z Maďarska, obrněné transportéry OT-64 se vyráběly v kooperaci s Polskem. Armáda měla velké zásoby náhradního materiálu a kompletní vybavení pro statisíce záložáků. Každé dítě ve škole mělo plynovou masku.
V současnosti se téměř vše dováží ze zahraničí a vše je drahé. Důvodem vysokých cen vojenského materiálu v rámci NATO jsou vysoké vývojové náklady, malá sériovost výroby a především tlak na vysoké zisky výrobců včetně započtení nemalých nákladů na korupci politiků a vojáků ve spojeneckých zemích. Zásoby se téměř nevytvářejí. A to jsme u nás vesměs odolali tlakům některých zahraničních výrobců, aby se výzbroj posílala k opravám do jejich podniků. Představte si to za války. A tak to některé armády NATO skutečně dělají, například britská. Vojenské tržní hospodářství v praxi.
Výrobci vojenské techniky a náhradních dílů fungují rovněž tržně. Armády jsou od roku 1990 stále menší a potřebují stále méně techniky a dílů pro ni. Proto se výroba některých dílů realizuje pouze na objednávku. Téměř nic výrobci neskladují, protože by to zvyšovalo náklady stejně jako v civilu. Kusová výroba je neekonomická, takže se čeká na větší objednávky. Na náhradní díly se může čekat i dva roky a technika je v té době nepojízdná nebo nebojeschopná. Naše armáda je malá, má malé objednávky, a proto je u výrobců mezi posledními z hlediska realizace objednávek.
Armádě prostě chybí to hlavní, tedy zálohy lidí i materiálu pro delší intenzivní bojovou činnost. Jsme schopni s bídou zvládnout vyslání pár stovek vojáků do zahraničí, kde potřebují ubytování, pěchotní munici, potraviny a pohonné hmoty.
Proto jsem kdysi psal, že celá naše armáda by mohla bránit zhruba prostor jednoho kraje po dobu nanejvýš dvou týdnů. Poté by přišla z důvodu bojových a nebojových (poruchy, závady, havárie) ztrát o většinu techniky, prořídli by vycvičení profesionálové pro nové typy výzbroje a nebyla by za ně náhrada. Pravděpodobně by se i vystřílela dovozní munice.
Generál Bečvář dále uvedl, že do opravy zamíří osm ze třiceti tanků T-72M4CZ, nepojízdných je 40 ze 120 postarších pásových bojových vozidel pěchoty BVP-2 od 7. mechanizované brigády a 120 z 550 různých typů nákladních automobilů Tatra. U nákladních vozidel se ovšem jedná především o automobily starší třiceti let.
A to si musíme připomenout letitou mediálně podporovanou účelovou politickou soudní tahanici kolem společnosti MPI, automobilky Tatra a ministra Bartáka. Teď se za ni budou platit náhrady ze státní kasy, nikoli z konta toho, kdo ji vyvolal na politickou objednávku. Demokratická společnost platí za lumpárny jednotlivců a zájmových skupin.
Ve speciálu IDET News vydanému k IDET roku 2013 jsem se v dlouhém článku věnoval možnostem našeho obranného průmyslu. Ten se podařilo za 25 let slušně zdevastovat. Likvidace zbrojního průmyslu a potravinové základny, a tím vytváření závislosti na dovozech je klasickou cestou ke kolonizaci země. V současnosti jsme schopni vyrábět jen omezené spektrum výzbroje a dalšího vybavení pro armádu ve srovnání s minulostí. Zbytek, přesněji většinu, dovážet musíme.
Akvizice výzbroje
Historie vyzbrojování naší armády po roce 1989 by stála za knihu. Už léta se zabývám dějinami našeho obranného průmyslu a obchodu, takže toto období v knižním vydání zaručeně nevynechám. A bude to počtení na téma ministerstev průmyslu a obchodu, zahraničních věcí a obrany a také některých dalších pracovišť.
Je v zásadě jedno, zda máme nebo nemáme třicet zastarávajících modernizovaných tanků T-72. Představa tankových bitev na našem území je více než nepravděpodobná. Ostatně náš terén není zrovna tankový. Celá slavná předražená modernizace tanků T-72 je ukázkou českého vyzbrojování polistopadové éry. Německé tanky Leopard 2 jsme mohli získat za zlomek ceny.
Jen doufám, že někoho nenapadne „výhodně“ nakoupit ojeté americké tanky a následně je nechat za kupu miliard zmodernizovat u výrobce. Podobné „výhodné“ nabídky se za poslední čtvrtstoletí opakovaly pravidelně. Stačí vzpomenout olétané belgické nebo turecké letouny F-16 nebo totálně zastaralé americké tanky M60. Rezavé muškety pro domorodce v koloniích.
Gripeny mohou sloužit ještě dvacet let, i když změna původního offsetového programu na pronájem se nám prodraží a zaplatíme tento čísi kšeft z našich daní. K plnění bitevních úkolů (ničení pozemních cílů) mohou sloužit L-159 ALCA z domácí konstrukce z AERA rovněž dlouhou dobu. Nový typ vlastní výroby je v nedohlednu, akvizice kategorie cvičných proudových a lehkých bitevních letounů ve světě saturují rusko-italští, britští a čínští výrobci. S nákupy transportních a dopravních letounů včetně nákupu letounu k pracovnímu využití milenky pana exministra už snad máme na nějakou dobu pokoj, ať již byl jakkoli výhodný či nikoli.
Pandury posloužily k vyzbrojení jedné ze všech dvou našich brigád. Doufám, že nikoho nenapadne vážně uvažovat o přezbrojení té druhé z BVP-2 na nějaké západní pásové vozidlo. To by byla finanční sebevražda z hlediska provozních nákladů. Možností je několik, ať již jde o německý typ Puma, britský ASCOD nebo švédský CV90 ve verzi BVP. Ale nejrozumnější by bylo přezbrojit 7. brigádu opět na kolový typ Pandur. Využil by se zavedený systém výcviku i logistického zabezpečení včetně jednotkových náhradních dílů a dalšího materiálu.
Vybavení armády a policie by měla doplnit kolová obrněná vozidla s vyšší odolností než pandury. Aktuálně vítězí typ TITUS vyvinutý ve spolupráci známé automobilky TATRA a francouzského zbrojařského konsorcia NEXTER. TITUS může sloužit v armádě i policii k mnoha úkolům, počínaje střežením hranic a jako základna pěší jednotky v terénu. Vyznačuje se unikátní průchodností.
Základní pěchotní zbraně si dokážeme vyrábět sami ve společnosti Česká zbrojovka Uherský Brod, většinu optiky a infratechniky rovněž s využitím dovezených dílů u společnosti Meopta. Stejná situace je s nákladními automobily. Kulomety a granátomety nakupujeme stejně jako terénní automobily.
Dokážeme vyvíjet a vyrábět bezpilotní letouny a vrtulníky v malých sériích pro naši armádu u výzkumného ústavu ve Kbelích. Dokončen byl rovněž vývoj autonomního a podpůrného robotického vozidla ve spolupráci VOP Cz a Univerzity obrany. Problém našich výrobců je v tom, že nemají fondy na stimulaci partajních pokladen a soukromých kont. Je to následek záměrné či ideologicky stupidní atomizace českého průmyslu, nejen obranného.
Dokážeme úspěšně vyrábět munici menších ráží, výbušniny, pyrotechnické prostředky, transportní a logistický materiál, spojovací techniku, pasivní systémy protiletecké obrany, vybavení pro chemiky a zdravotníky stejně jako letecké i pozemní výcvikové prostředky a simulátory. Zde bychom měli rozhodně podporovat domácí výrobce. Spolupracují s nimi Univerzita obrany, vojenská akademie i všechna pracoviště armádního výzkumu a zkušebnictví. Většinu z nich lze nalézt v každoročním katalogu asociace obranného a bezpečnostního průmyslu.
Stále se protahuje nákup nových radarů. Jednoznačně nejlepší je izraelská nabídka společnosti IAI ve spolupráci s domácí společností RETIA. Kupodivu někdo na ministerstvu obrany tuto možnost stále brzdí, evidentně záměrně a snaží se prosazovat konkurenční, dokonce výrobně nedotažené produkty. Zdá se, že se nám objevuje další ostuda a korupční skandál. Přitom již nelze odkládat akvizice radarů středního dosahu, které mohou působit jako přehledové ve prospěch letectva a zároveň ve spolupráci s raketovými systémy protivzdušné obrany. Nemáme hranici jen na zemi, ale i ve vzduchu. Doufám, že na dnešním semináři k ochraně hranic si na to někdo vzpomene.
Evidentně není dotažena otázka zdrojových základen, které by byly potřebné jak pro vojáky či policisty zajišťující ochranu hranic, tak zahraniční mise. Jednu z nich, která se už osvědčila v zahraničních armádách, nabízí společnost ESET.
Je třeba realizovat přezbrojení dělostřelectva a zbavit se zastarávajících samohybných děl DANA s rostoucí poruchovostí. Možností akvizice kolových samohybných děl není mnoho. Prakticky pouze modernizovaná DANA ze Slovenska nesoucí jméno ZUZANA nebo nový slovenský lehký typ samohybného děla EVA. Další možností je švédský samohybný typ ARCHER.
Další zajímavou akvizicí jsou vrtulníky. Nelze se zbavit dojmu, že v současnosti jde o předem zákulisně domluvený obchod s americkými výrobci. Zdaleka není jisté, zda by se nedala doba služby současných vrtulníků prodloužit o několik let. Tím by se rozprostřely na delší dobu současné náklady na přezbrojování. Placená propaganda je sice aktivně napadá, ale bez problémů a s dobrými výsledky slouží v řadě armád včetně armád NATO. Připravovaná akvizice vypadá jako typické české výběrové řízení šité na konkrétní typ. Nelze vyloučit, že kolem vrtulníků může vzniknout ostuda stejně jako kolem radarů. A zodpovídat za ni bude ministr obrany za firmu ANO.
Je třeba zdůraznit potřebu podpory domácího obranného průmyslu, případně domácích obchodních společností v případě dovozů materiálu, který již nejsme schopni vyrábět. Zde nelze pominout nutnost eliminace agentury NATO NSPA, dříve NAMSA, která preferuje zahraniční firmy podle toho, kolik do ní přispívají. Jen při vstupním jednání o akvizici přes NSPA je třeba zaplatit těmto byrokratům v přepočtu 50 milionů korun. Bohužel na cizí zájmy výborně slyší, a to dlouhodobě někteří naši politici, v první řadě český vyslanec u NATO, velký přítel ministra obrany a ministra zahraničí. Již to napovídá mnohé.
Žábou na prameni je v případě akvizic Národní úřad pro vyzbrojování, který je součástí ministerstva obrany. Dostává se do neustálých konfliktů s vojenskými odborníky z generálního štábu. Proč asi a v čí prospěch? Měl sloužit ke zprůhlednění akvizic a vytvoření odborného systémového přístupu. Výsledkem je přesný opak, což dokazuje především bobtnající kauza kolem radarů. Je to vina především jeho prvního ředitele, arogantního plukovníka bezdůvodně povýšeného na generála a dosazeného do vedení úřadu v době vlády ministra Vondry s pomocí již uvedeného vyslance u NATO, jeho blízkého kamaráda. V současnosti je díky přátelské pomoci (proč asi?) minulého ministra obrany členem vedení společnosti Explosia, přestože jeho generálské odborné znalosti končí u skákání na padáku a velení roty v misi.
Zaměstnance národního (doufejme) úřadu pro vyzbrojování lze rozdělit na tři kategorie. První tvoří odborníci, kteří tam mají nejmenší slovo a průběžně odcházejí. Druhou skupinu tvoří arogantní diletanti, většinou mladí právníci dosazení ODS s tím, že potřebují razítko potvrzující, že pracovali na ministerstvu obrany. Někteří z nich odmítali i pracovat a sedí tam pravděpodobně dodnes, možná už jako členové firmy ANO. Ve vedení se vystřídalo několik osob, vesměs politicky dosazených. Objevila se tam dokonce spolupracovnice neslavného socialistického ředitele neméně neslavného Úřadu provozu a služeb ministerstva, který proslul opravdu podivnými čachry a kontakty s ruskými firmami. Kupodivu to dlouhodobě nikomu nevadilo. Možná proto, že ze svých evidentně našetřených peněz pořádal žranice na velitelství vojenské policie. Už před několika lety se dostal do neudržitelné situace, takže musel táhnout, ale jeho kumpánka s podobně prosovětskými vztahy se na úřadu drží dále s čísi (?) podporou a opět to nikoho nezajímá. Co předvede nový ředitel, blízký spolupracovník ministra obrany, uvidíme už v kauze radarů.
Blbosti na objednávku
V neposlední řadě bychom se měli věnovat tajným službám a podobným odborným pracovištím. Podle všemožných odborníků jsou základem úspěchu v každé válce informace. Obvykle se zároveň ohánějí informačním věkem, informační válkou a všemožnými americkými teoriemi, které neuspěly v Iráku, Afghánistánu i jinde. Islámští teroristé kupodivu nefungují podle amerických služebních předpisů, přestože z USA dostávají podporu již desítky let. Ani teroristi se nedají řídit jako firma.
Úspěch ve válce zaručuje schopnost nejen získávat a vyhodnocovat pravdivé a použitelné informace, ale především schopnost je použít, přesněji řečeno efektivně použít ve prospěch vlasti a národa. Pokud je dostane zrádce placený nepřítelem nebo nekompetentní blbec neschopný či neochotný je využít, ať již z jakéhokoli důvodu, jsou i nejlepší informace k ničemu. To je evidentně problém celé evropské bezpečnostní a zahraniční politiky. Dokladem je rok trvající (záměrně?) neúspěšné řešení islámské invaze z Turecka lídry EU i NATO.
Vyvstává otázka, k čemu vůbec máme tajné služby, jestliže odpovědní politici odmítají plnit svoje základní povinnosti, podlézají cizím zájmům, drží se scestných až zrůdných ideologií, odmítají využívat odborné informace, zamlčují pravdivé informace. Zcela popírají vojenskou i bezpečnostní historií prověřený fakt, že základem úspěchu při ochraně a obraně je prevence. Přitom vědomě umožňují vznik situace, kdy místo odborníků se ve většině médií, počínaje ČT placenou z našich daní, předvádějí všemožní diletanti, političtí propagandisté a neziskovkáři.
Na nedávné konferenci pořádané SPD ve sněmovně k válce v Sýrii a ohrožení Evropy islamizací jsem se setkal s tvrzením, že naše tajné služby pracují výborně a o hrozbě islamizace věděly dávno. Pominu-li fakt, že tyto služby se staly spíše odpadkovým košem, kam americké tajné služby odhazují méně hodnotné informační zbytky, stačí se podívat na análitické armádní pracoviště při univerzitě obrany v Brně. Původně to mělo být analytické centrum bezpečnostních informací.
Pod vedením bývalého zpravodajského generála, který dostal za odměnu velení školy NATO v Itálii, se centrum postrádající byť jediného analytika zabývalo analýzami na politickou objednávku. Především vymýšlením strašné ruské propagandy a návrhům boje proti tomuto svému výmyslu. Připomíná to psa honícího vlastní ocas. Vyhozené peníze daňových poplatníků a smysluplný výsledek žádný. Uvedenými blbinami se musí zabývat i tajnější pracoviště, pravděpodobně v celé EU. Následky takového přístupu vidíme nejnověji v Belgii.
Dnes se má ve sněmovně konat seminář k ochraně hranic. Je logické, že takový seminář by se měl zabývat třemi základními oblastmi, a to personalistikou zajišťující dostatek sil k ochraně hranic, dále organizačními otázkami, aby bylo střežení, případně obrana co nejefektivnější, a v neposlední řadě technikou a logistikou. Já bych tam čekal například šéfa Úsvitu Mirka Lidinského, který sloužil u naší pohraniční policie a následně u nejslavnější speciální jednotky SOG v Afghánistánu. Dále někoho, kdo by prezentoval program Stráž obrany státu.
Uvážíme-li, že k uvedenému vývoji došlo už za vlády generálů Picka a Pavla, nelze se příliš divit. Při představě současného ministra obrany, reprezentanta firmy ANO vyhodnocujícího výsledky práce tajných služeb se nelze ubránit smíchu
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
