Změnou, která poznamenala českou žurnalistiku po roce 1989 nejcitelněji, ačkoli probíhala a dosud probíhá pozvolna, kontinuálně a na první pohled nezřetelně, je změna pojetí žurnalistické práce, jejího smyslu a poslání. „Zatímco za totalitního režimu bylo prací novináře podílet se na propagandě vládnoucí strany a sloužit bezvýhradně jejím zájmům, v demokratické společnosti je hlavní rolí žurnalistiky přinášet informace a upozorňovat na souvislosti mezi jevy, událostmi či osobami a institucemi,“ píše ve své nové knize Česká politika a média po roce 1989 Petr Žantovský.
Zatímco v totalitě jsou média poslušnými sluhy, v pluralitní demokracii, jak se okřídleně říká, by měly být jejími „hlídacími psy“. Tato kontrolní funkce, někdy s nadsázkou označovaná jako sice neformální, ale velmi vlivná „čtvrtá moc ve státě“ (vedle zákonodárné, exekutivní a soudní), je ale z mnoha důvodů limitována. Předně působí politické vlivy a zájmy, které se snaží uzpůsobit mediální obraz skutečnosti tak, aby odpovídal jejich potřebám. Už to není plochá prvoplánová propaganda.
Novinářům nestačí problém objevit, dodávají i návod na vyřešení
Noviny a média obecně už nepatří politickým stranám a s nimi spřízněným subjektům. S výjimkou veřejnoprávní televize a rozhlasu jsou v soukromých rukou. „Ale vlastníci jsou pochopitelně zájmově provázáni s politickými strukturami, protože potřebují jak v legislativě, tak v exekutivě prosazovat svoje podnikatelské zájmy. Tím vzniká pro demokracii nezdravá, ale ve vyspělých zemích všude v nějaké formě existující provázanost politiky, ekonomiky a médií,“ uvádí Petr Žantovský v knize Česká politika a média po roce 1989, která právě vychází v Institutu Václava Klause.
Autor si všímá toho, že se česká žurnalistika období let 1992-96 vyznačuje zvláštní dvojakostí. „Na jedné straně ještě doznívají nadšenecké ohlasy na zlomový okamžik přerodu roku 1989, na druhé straně už se rodí velmi kritické hlasy, snažící se o nějakou vlastní, lepší verzi polistopadového vývoje. To je totiž pro českou žurnalistiku typické už od časů Havlíčkových. Novináři zpravidla nestačí problém objevit, prozkoumat, popsat, případně okomentovat, on většinou také ihned přichází s vlastním návodem na jeho vyřešení,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Novináři houfně přestupovali do politiky
Toto ničím nepodložené přesvědčení o tom, že žurnalista má nějaké vyšší nadání promlouvat do veřejných věcí, má větší právo jevy a osoby hodnotit, posuzovat, ba soudit, než kdo jiný, pochází z nereálného postavení žurnalistické profese za komunismu. „Novinářem se tehdy vesměs stával jen ten, kdo byl zapojen nějakým způsobem do mocenského mechanismu. Novináři byli většinou jen převodovými pákami, distribuujícími směrem k veřejnosti rozhodnutí nejvyššího vedení strany a státu. Novinář byl tedy osobou buď obdivovanou, nebo obávanou. Většinou také opovrhovanou, ale to je součást logického paradoxu,“ podotýká Petr Žantovský.
Specifickým úkazem období, jehož počátek se datuje pádem Klausovy vlády, je přestup mnoha novinářů do politiky. Nejviditelnější to bylo na případu Vladimíra Mlynáře, bývalého šéfredaktora časopisu Respekt, který byl nejprve ministrem poloúřednické vlády mezi prosincem 1997 a červnem 1998, poté poslancem Parlamentu, a po roce 2002 opět ministrem ve vládě Vladimíra Špidly. Autor dále zmiňuje nynějšího europoslance ČSSD Libora Roučka, exministra Pavla Dostála či bývalého novináře Lidových novin Ladislava Jakla.
Neetické jednání pocházelo nejčastěji od odpůrců opoziční smlouvy
V té souvislosti jsou zmíněny případy otevřeného střetu zájmů mezi funkcí v politické straně a profesí novináře jako zástupce veřejného zájmu. „V poradním sboru premiéra Špidly seděl Erazim Kohák, člen Rady České televize, tedy ten, kdo má dohlížet na plnění veřejné funkce ve veřejném médiu. Tentýž Kohák také opakovaně kandidoval do zákonodárných sborů za ČSSD. Členem Rady Českého rozhlasu, dokonce jejím předsedou, byl několik let Michal Prokop, někdejší náměstek ministra kultury, poslanec, předseda pražské organizace ODA,“ připomíná Petr Žantovský.
Někdy měly tyto střety zájmů dokonce až obchodně banální charakter. „Redaktor České televize Jan Urban, bývalý protagonista politického hnutí Občanské fórum, byl přistižen, že v době, kdy psal pochvalné články do novin s tématem jaderné energetiky, pobíral určité částky od zřizovatele jaderných elektráren atd. Jen na okraj poznamenejme, že ve většině jmenovaných případů nepříliš etického a s profesí žurnalisty zásadně kolidujícího jednání šlo o přímé spolupracovníky nebo lidi blízké Václavu Havlovi, o lidi napojené na ony menší politické subjekty, stojící v přímém protisměru vůči exponentům tehdejší opoziční smlouvy,“ upozorňuje autor.
V ČT mělo jít o svobodu slova, ale přespávali tam Ruml s Buzkovou
Ve své analýze nemohl pominout ani televizní krizi z konce roku 2000. „Navzdory průběžným ujišťováním revoltujících zaměstnanců, že jim jde o ´svobodu slova´ a ´ochranu veřejnoprávní ČT před politickými vlivy´, opak byl pravdou. Mezi revoltujícími zaměstnanci v budově zpravodajství se pohybovali a přespávali politici Havlova okruhu od Jana Rumla z Unie svobody po Petru Buzkovou z protizemanovského křídla ČSSD, kteří veřejně vyjadřovali součinnost s revoltujícími a svoji politickou podporu,“ konstatuje ve své knize Petr Žantovský.
Česká televize se tak fatálně zpronevěřila své proklamované nezávislosti a nestrannosti, zcela se vymkla smyslu své existence, totiž uspokojování veřejné potřeby, poskytování veřejné služby, která tkví právě a pouze v nestranném a nezávislém přinášení informací a přispívání k objektivnějšímu, ničím neovlivněnému rozhodování občanů. „Šlo tak o naprosté selhání mediální scény, protože žádné z rozhodujících médií nepoukázalo na nezákonnost dění v ČT a nepostavilo se za opětovné prosazení zákona a pravidel obvyklých v demokratické společnosti,“ tvrdí Petr Žantovský.
Ukázka týkající se "televizní krize" je k přečtení ZDE.
Kniha Petra Žantovského Česká politika a média po roce 1989 vychází v Institutu Václava už tuto středu 20. listopadu a lze ji objednat na http://www.institutvk.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
