„Přál bych si ženu. Třeba Miroslavu Němcovou. Z těch, co jsou na očích, to je slušná žena,“ podotýká malíř a karikaturista Ivan Steiger ve svém mnichovském bytě. „Určitě kníže Schwarzenberg. I přes jeho stáří. Vybudoval Evropu a je to stále člověk s rozhledem,“ nesouhlasí jeho žena Eva. Manželé licitují ohledně přímé volby prezidenta v Česku. Je to jedna z mála situací, kdy se Steiger vyjádří k politickému tématu ve své bývalé vlasti. Nicméně byla řeč o lidech, ne o politických stranách.
Další příběhy ZDE
Zásada nemluvit o politice
„Politiku vynecháváme. To je moje takřka čtyřicetiletá zásada od bratské pomoci spřátelených vojsk v roce 1968. Kreslím totiž lépe, než mluvím. Trochu jde o vymluvenku, ale manželka a přátelé mi ji odkývali. Mluvím hlavně, když piji a pak je to fakt malér,“ zlehčuje Ivan Steiger. Vždy, kdykoliv se pak ParlamentníListy.cz dotkly nějakého českého politického tématu, nedal se, zvedl obočí a opět zopakoval předchozí pravidlo. Vtipy, sám jim říká kreslené eseje, kreslí hlavně pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Má však za sebou léta spolupráce s největšími evropskými a americkými novinami. Většinou jde o nadčasové kresby, které lze použít i po letech. V ateliéru má tři plné pořadače kreseb a ve sklepě to samé.
A proč zlaté pravidlo nemluvit o politice porušil? Chce zdůraznit svou úctu k ženám. „Už dvacet let tvrdím, že přichází století žen. Když očima karikaturisty zhodnotím muže a ženy, tak z toho chlapi vycházejí jako líní paraziti. Vždyť v manželství vždycky všechno odskákaly ženy. O všechno se postaraly, vše odtahaly, odrodily. Muži jsou trubci, chytrou ženu mezi sebe nepustí, dobří tak na šéfování nebo těžkou práci do dolů či železáren,“ dodává a ještě přihodí vlastní zkušenost: „Fáral jsem v dolech v Ostravě půl roku, abych si vylepšit kádrový posudek a dostal se na školu. Byl jsem totiž syn fabrikanta a velkoobchodníka. Každý den pak, když jsem odcházel na šachtu a oblékal si mokrý hadry z háku, jsem si přísahal, že musím být umělcem, abych to nemusel dělat do smrti. To mě opravdu vybičovalo.“
Emigroval, když slyšel o zatykači
Ostatně dění v Česku vnímá, ale nijak zvlášť ho nevzrušuje. „Ani za komunismu mě to nezajímalo. Bylo jasné, že soudruzi se budou držet dlouho a mě ani nenapadlo, že bych se domů ještě někdy podíval. Když něco nestíhám, tak mne to nebolí,“ doplňuje. Změna režimu v roce 1989 pro něj ale nebyla až takovým překvapením. „Ta peripetie nepřišla ze dne na den, už dlouho jsem ji očekával. Vždyť jsem do té doby byl v Česku už třikrát. Pokaždé jsem se setkal s Havlem, Schwarzenbergem a s tím jejich zarostlým odbojem. Ostatně jsem byl snad první, kdo Havlovi řekl, že bude prezidentem. Nicméně k žádnému převratnému pocitu pak u mě nedošlo. Předtím už se to zbortilo všude,“ popisuje své pocity ze sametové revoluce.
Narodil se v roce 1939 v Praze. V kreslení je samouk a začalo to u něj velmi pragmaticky. „Chodil jsem jako trouba do Literárních novin s básničkami a povídkami a nic. Na Vánoce jsem tátovi pokreslil nějaké čtvrtky, pak to sebevědomě odnesl do Literárek a hned za týden to vyšlo. Hlavně se mi moc líbilo, když jsem pak s Milanem Kunderou a jinými slovutnými umělci stál v Českém spisovateli před honorářovou pokladnou,“ směje se. Roku 1965 promoval na FAMU, ale už tehdy kreslil pro vyhlášené světové noviny a časopisy. V roce 1968 odjel s celou rodinou do západního Německa.
„Z ústředního výboru KSČ, od Dubčeka, ke mně poslali řidiče, abych nespal tuhle noc doma, protože na mě byl vydán zatykač. Tak jsem znervózněl, přespal u sousedů a ráno odjel s rodinou do Mnichova. Vždyť jsme v té době už měli další děťátko a bylo jasné, co nás čeká,“ vzpomíná. V Německu žije dodnes a patří tam k nejznámějším rodákům z Česka.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
