Rumunský Banát – území západní části této balkánské země při toku Dunaje a v části jeho nížiny bylo od první poloviny 19 století obydleno stovkami českých kolonistů, především ze západních, ale také středních Čech. Během mnoha let se tu vytvořila oblast s několika vesnicemi (Svatá Helena, Rovensko, Eibentál, Gernik, Bígr, Šumice), která si žila vlastním životem, snažila se být ekonomicky soběstačná a udržovala jazyk i tradice typické pro oblast původu.
„V současnosti vesnice prakticky vymírají,“ říká jeden z nejpovolanějších – Ivo Dokoupil z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, který se Banátem dlouhodobě zabývá.“ Mladí lidí jak to šlo odjeli do Čech – většinou za prací, a už tam zůstali. Takže dnes jsou vesnice poloprázdné, žijí tu především starší lidé a jejich potomci se sem vracejí tak maximálně o prázdninách.“ Po pádu Ceaucescova režimu v roce 1989 se otevřely dříve přísně střežené hranice Rumunska a lidé tak konečně mohli cestovat. A protože vinou špatných privatizací a hospodářského útlumu byla možnost zaměstnání vskutku minimální, co by také především mladou generaci v této části země drželo. I nyní je tu stále těžký život, políčka na vyprahlých vápencových skalách s minimem půdy stačí tak na uživení rodiny a prodání nějakých přebytků ve městečkách u Dunaje.
„Bylo by strašně nezodpovědné nechat tu zbylé obyvatele, kterých je tak necelé dvě tisícovky,“ pokračuje Ivo Dokoupil. “Mnoho lidí tu má své kořeny, a z Čech se sem vrací. A navíc stále ještě tady můžete vidět obraz první republiky a vidět, jak žili naše prababičky a pradědové.“ V této romantická krajině, si připadáte jako v autonomii – platí tu české peníze (ve Svaté Heleně a Gerniku jednoznačně, v Rovensku už jen rumunské leie), jezdí tu auta s českými značkami, bez problémů se česky nebo slovensky domluvíte. Toto všechno společně s nádhernou přírodou, skvělými bezprostředními lidmi sem táhne čím dál více našich turistů - a především mladých lidí, studentů. Nikde jinde – ani u nás doma – neuslyšíte tak často pozdrav „Dobrý den“, a to právě od nich – a přitom se vidíte třeba prvně v životě….
Autonomie a la Romania
Není moc zemí, které by se k menšině chovali tak tolerantně, jako je Rumunsko. Existuje nepsané pravidlo – nechtějte po nás nic a my vás necháme být – máme svých starostí a problémů až běda. A tak možnost přivýdělku za ubytování v soukromí nebo prodej domácích, skutečně ekologických produktů (sýrů, masných výrobků, zeleniny, medu) je pro místní opravdu existenční, i když většinu peněz stejně pošlou svým mladých do Čech. V každém domě si pálí svoji pálenku, většinou slivovici, ale i mix se sliv a švestek – pravé, staročeské ovoce, které sem přinesli jejich předci. Bio je tu logicky vše – na drahé postřiky a hnojiva nejsou peníze. A proč také je kupovat, když skoro každý má prasátko, kravičku, případně koně. O slepicích ani nemluvě.
„To je jedna z podstatných věcí, jak pomáhat,“ pokračuje Ivo Dokoupil.- „prostě sem jezdit, být tu ubytován za nějaké tři čtyři stovky za den i s jídlem a případně si koupit místní produkt.“
Český stát alespoň za nějaké peníze pomáhá s infrastrukturou – silnice tu jsou stále v žalostném stavu. Základní školy ve Svaté Heleně, Rovensku či Gerniku májí české učebnice, podporuje se folkór. Velkou iniciativu má už dlouhodobě Plzeňský kraj. Je to logické. Řada lidí pochází z Plzeňska a na Plzeňsko se zase vrátila. „Snažíme se pomoci, jak to jde“, říká radní Plzeňského kraje Petr Smutný, který se letos zúčastnil tradičního festivalu české kultury v Banátu. „Každá koruna je dobrá. Musím říci, že změny jsou vidět, bohužel, dovedu si představit mnohem větší dotace“. Kdyby „černé díry“ z českých „penězovodů“ občas vyústily i do Banátu, žilo by se tu jako v bavlnce.
Srbský (ne)přítel?
Jestliže je v rumunském Banátu zájem o české menšiny, těch pár krajanských vesnic v Srbsku, především Češko Selo, Krušice, ale třeba i komunita v Bele Crkvi jako by naše úřady nezajímaly. Dunajem vede hranice mezi dvěma světy - EU a NATO – a tím ostatním. Češi tu žijí samozřejmě v odlišnějších podmínkách, mají se relativně lépe, obščiny jsou o poznání bohatší a i za komunistického Tita tu byl snažší život než v sousedním Rumunsku.
„Byl to pro nás šok, když se bombardovaly cíle v sousední srbské Vojvodině,“ říkají pro ParlamentníListy.cz manželé Lorenzovi ze Svaté Heleny. „Zvlášť po zasažení velké rafinérie v Novém Sadu a fabriky na umělá hnojiva v Pančevu jsme měli zničenou část úrody, černý maz byl všude – na třešních, na zemi… Dokonce se říkalo, že rumunská vláda bude žádat Američany a spojence z NATO o finanční kompenzaci, ale nakonec z toho sešlo.“
V květnu a červnu roku 1999 tak paradoxně i Česká republika mohla být spoluodpovědná za eventuální ztráty svých krajanů – naštěstí nejsou žádné zprávy o banátských Češích ze Srbska, kteří by v té době zahynuli.
Že by tu dnes byla nějaká „ostrá“ hranice, se říci nedá. Obyvatelé rumunského Banátu mají jakýsi „místní přeshraniční styk“ se sousedními srbskými městy a jak nás přesvědčovali místní, není problém se dostat jen na občanku (!) na dopoledne na trh nebo krásná sousední srbská jezera. „Zájem o návštěvu je velký, spousta mladých Čechů chce vidět Srbsko, usmívá se svatohelenský majitel obchůdku pan Štěpnička, „a tak pořádáme takové zájezdy pro malé skupinky. Od vás, to jsou rok od roku větší davy lidí, co k nám do Heleny a dalších vesnic jezdí. Není jen v létě o prázdninách, ale třeba i na zimu nebo jaro, které je tu taky moc hezké.“
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
