Advokát odkrývá historii: Majetek nepatřil církvi, ale právnickým osobám

Patřil před rokem 1948 církvím na našem území nějaký majetek?

Na našem území v minulosti působilo více církví. S majetkem to u nich bývalo rozdílné. Nejrozšířenější církvi - církvi římskokatolické - na našem území prokazatelně žádný majetek nepatřil.

Vždyť se ale mluví o církevním majetku, tak jak je to možné?

Církevní majetek samozřejmě existoval. Zahrnoval však něco jiného, než si lidé běžně myslí. To prokazují i rozhodnutí prvorepublikových a rakousko - uherských soudů. Soud například rozhodl, že „ačkoli jmění církve římsko-katolické je po stránce soukromoprávní decentralizováno v jednotlivé majetkové podstaty, tvoří s ohledem na veřejnoprávní zájmy a svou účelovou spojitost jeden celek“. Potvrdil zde, že takzvaný církevní majetek, tj. majetek sloužící církevním účelům, nepatřil církvi jako celku, ale jednotlivým právnickým osobám. Jinými slovy říká, že církevní jmění je decentralizováno a tvoří jeden celek s ohledem na veřejnoprávní zájmy. To je mimořádně důležitá věc, pokud si vezmeme otázku finančních náhrad, které se mají vyplácet církvím, to znamená nevlastníkovi.

SLEDUJEME téma: Miliardy pro církve

Takže podle Vás církevní majetek nemusel patřit církvím, ale přestože patřil jiným osobám, považoval se za církevní, či spíše veřejný majetek?

Samozřejmě. Soud například rozhodl takto: „Veřejnou jest kaple, která – třeba - byla zřízená především pro potřebu určitého kolegia nebo i soukromníka, ale během bohoslužeb je přístupna všem věřícím; okolnost, že je ve vlastnictví soukromém, povahy její jako kaple veřejné nevylučuje.“

Něco může patřit soukromým osobám, například šlechtě, a přesto tento majetek mohl mít veřejný charakter a mohl sloužit potřebám církve římskokatolické a mohl příslušet k majetku sloužícímu potřebám církve. To má zásadní význam, když si uvědomíme, že návrh zákona o majetkovém vyrovnání nehovoří pouze o vydávání majetku patřícího církvím či církevním právnickým osobám, ale v § 2 na rozdíl od všech ostatních předpisů zmiňuje i vydávání jiného majetku než majetku patřícího těmto subjektům. To v žádném jiném předpise nebylo.

Jak to myslíte? To vyplývá z paragrafu 2 navrženého zákona?

Ano. Cituji: Pro účely tohoto zákona se rozumí a) původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem. Znáte snad jiný příklad, že by někomu něco příslušelo a přitom to nebylo v jeho vlastnictví, než majetek jiných osob? Vydával se někomu jinému podobný majetek, než se má vydávat v rámci vyrovnání s církvemi? Proč důvodová zpráva tento termín podrobněji nevysvětluje a proč se vůbec tento termín zavádí? Znáte jiný příklad, jak odstranit rizika z případných špatných záznamů v knihách, kde mohlo být zaznamenáno, že se zápis provedl bez příslušných dokladů, než když bude vydáváno i to, co pouze příslušelo, tj. nemuselo být vlastněno, a přesto se bude restituentovi vydávat?

Považujete snad § 2 návrhu zákona za diskriminační?

Samozřejmě. Uvádí se zde, že se bude vydávat církvím i majetek patřící „dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům“.

Tím se vydává církvím a jejich právnickým osobám například majetek humanitární, založený za účelem podpory činností těchto církví či náboženských společností, zatímco majetek sloužící stejným humanitárním účelům pouze nespojený s církvemi se nebude nikomu vydávat a ponechá si ho stát. Dochází zde dle mého názoru jednoznačně k diskriminaci humanitárních organizací nespojených s církvemi a jejich zakladatelů a jejich potomků proti těm, kteří byli spojeni s církvemi. Nakolik je takovýto postup v souladu s Listinou základních práv a svobod si musí navrhovatel zodpovědět sám. Diskriminace samozřejmě je i při výpočtu náhrad, ale to se již týká jiného ustanovení zákona.

Uvádíte, že církevní majetek byl majetkem veřejným, případně vyjadřujícím veřejnoprávní zájmy. Uznávali to představitelé církví před Únorem 1948?

Ano. Dopis arcibiskupa Leopolda Prečana vládě z 12. března 1946 uvádí: „… církevní jmění jako všeužitečná nadace slouží a sloužiti bude ve zvýšené míře i státu, který podle zákona ze dne 7.5.1874 má bdíti nad jeho integritou a má vykonávati nad ním dohled. Církevní jmění vůbec obstarává svým výnosem účely užitečné, účely veřejného prospěchu, potřeby církve, instituce charitativní a školské apod. Jeho výnos nemůže sloužiti než účelům, jež jsou dány a určeny zákony vnitrostátními“.

Lze ale samozřejmě citovat i z dalších veřejně přístupných dokumentů. Prostě stát rozhodoval, či spíše spolurozhodoval, co se stane s tzv. církevním majetkem. Nesmíme zapomínat, že církev plnila i některé státní funkce, které na sebe nyní stát převzal zcela, či ve větším rozsahu. Po schválení zákona to již bude jinak. Církve a jejich právnické osoby budou moci s vydaným majetkem nakládat tak, jak chtějí. Po roce 1989 se změnila legislativa a tak na rozdíl od právního prostředí trvajícího několik století již například mohly Voršilky bez souhlasu státu prodat budovu Nové scény Národního divadla.

Lze vše chápat i tak, že omezení církve souviselo s reformami Josefa II.?

Nejenom. Omezení byla již starší. Pokud však na ně někdo upozorní, bývá občas napadán. Jeden z vědců třeba k mému nedávnému vyjádření a právnímu rozboru k problematice církevního majetku napsal: „Pravda ani není často opakované tvrzení advokáta Karola Hrádely, že panovník ´zavedl do josefínského státního práva ustanovení, že církevní statky nepřestaly být statky státními´. Habsburská monarchie neměla psanou ústavu, tj. kodifikované veřejné právo“.

Použiji citaci snad z nejdůležitějšího rakousko-uherského právnického slovníku Františka Xavera Veselého (příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených, díl druhý, vydání z roku 1897). Tam se na stránce 283 píše toto: „Dle státního práva církevního za vlády Josefa II. přihlíželo se ku statkům církve jako ku statkům státním; bylo tudíž tehdy pouze skutečné hospodaření na statcích církve církevním orgánům přenecháno…“ Zavedení nějakého ustanovení do státního práva však neznamená, že se později za Rakousko-Uherska či po vzniku Československé republiky nepřipouštělo vlastnictví církevních právnických osob. Zde nemají pravdu ti, co tvrdí, že církevní právnické osoby nic nevlastnily, protože jim Josef II. vše vzal. Situace byla ale složitější a později souvisela se snahou zakladatelů Československé republiky o odstranění historických křivd.

Věděli, že bezpráví musí být napraveno a že nejde docílit úplné historické spravedlnosti vůči českému národu. Je smutné, že v době, kdy si připomínáme vznik prvního společného státu Čechů a Slováků, právního předchůdce naší republiky, zároveň pošlapáváme principy, na kterých tento stát vznikl. Prolamujeme v restitučním předpise s výjimkou židovského majetku respektovanou hranici 25. února 1948, ohrožujeme důsledky dekretů prezidenta Beneše, vytváříme podhoubí pro množství budoucích sporů spojených s diskriminací necírkevních subjektů a budeme odškodňovat někoho za něco, co prokazatelně nevlastnil a dokonce nevyloučíme několikeré odškodnění za stejný majetek. To vše lze prokázat při podrobném rozboru zákona. Považuji za velkou chybu, že se neuskutečnily ve větším rozsahu diskuse odborníků – zastánců i odpůrců zákona. Nelze se však divit, když političtí a církevní představitelé prosazující navržený zákon nedostatečně reagují na podněty veřejnosti.

Nedostatečná argumentace se však vyskytuje i u řady odpůrců majetkového vyrovnání a informační vakuum je poměrně velké. Informace zpochybňující návrh zákona třeba získáme po řadě měsíců, ale třetí historickou prohru českého státu v souvislosti s církevním majetkem již nebude možné napravit. Mlčení a opomíjení odborných diskusí se pak může ukázat být pro mnohé výhodné ke škodě naší vlasti.