Hrobník Stejskal s černým humorem: Čím bude hůř, tím se budu mít líp

„Můj pohled do budoucnosti je takový, že čím bude hůř, tím lépe pro mě. Sebereme důchody, skápne víc důchodců, sebereme potřebným sociální dávky, lidi budou umírat dřív, takže jakákoliv restrikce umožní hrobníkovým dětem platit vyšší školné. To je samozřejmě černý humor, ale má to logiku,“ říká nejznámější hrobník v republice David Stejskal. V roce 2010 spoluzakládal Cech hrobnický a je autorizovanou osobou, která může zkoušet nové zájemce o tuto profesi. Jeho náhled na politické klima v zemi je ovlivněn právě jeho profesí.

Pohřbím stejně komunistu i člena ODS

„O politiku se moc nezajímám, protože profese hrobníka je nad ní. Pohřbím komunistu se stejnou pietou jako občanského demokrata. Tak to má být. V tomto státě nicméně nyní není, co chválit. Tak budu citovat. První citát je od právníka, co mi kdysi dělal šéfa. Řekl, že jediná strana, co by v tomto státě udělala pořádek, je Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Krátce na to jsem mluvil s vysokoškolským profesorem, jemuž před hřbitovem právě vykradli auto, a ten naštvaně zvolal: Adolfe, vrať se, vše odpuštěno,“ podotýká dost politicky nekorektně.

Osobně je politickým zaměřením roajalista. „Pro mě je demokracie stejně k ničemu jako socialismus a další režimy. Za užitečný považuji osvícený absolutismus. Rád bych v čele viděl třeba někoho z rodu Šternberků. Ten rod se nikdy svým zásadám nezpronevěřil. Člověk těchto kvalit by uzenáče, co přišli z východu, západu či jihu, na začátku měli trabant a garsonku v paneláku, ale nyní jezdí v BMW do vily v Řevnicích, umravnil. Pravda, u nás je nástupcem trůnu Habsburk. I on by byl podle mě lepší než současní mocipáni a zajistil pořádek. Za něj by si šestákový obvoďák David Rath tolik nenahrabal,“ míní.

Mor a bída v Říčanech

Kdyby měl jít k volbám, volil by osobnosti blížící se svými názory ke středu politického spektra. „Určitě ne extrémní levici ani extrémní pravici. Obojí je to banda přiblblých fanatiků. Když už, tak umírněný a rozumný střed. Ale to je problém, protože i v partajích, co ho reprezentují, je řada šílenců. Navíc mě strany a hnutí zklamaly. Proto je třeba si vybírat opravdové osobnosti, za nimiž je něco vidět. Ne lidi, co se exhibují v televizi. Nicméně kvalitní osobnosti se hledají pořád hůř. Současná generace totiž není vychovávána k pokoře, úctě ke stáří jako v Japonsku či Indonésii. Je vedena k tomu, aby nepřipustila chybu, k aroganci, být cool, in a já nevím co. Pak se vám dostane do ruky dvaadvacetiletý mládežník, s nímž mluvíte pět minut a zjistíte, že má nakročeno minimálně na ministra vnitra. Různé školy mají různé kvality a chrlí často frekventanty, kteří na praktické otázky odpovídají jako kdysi kosmonaut Vladimír Remek, tedy ono nic neříkající eeh, eeh, eeh,“ nadává.

Své řemeslo vykonává na městském hřbitově v Říčanech a dost osobitý je i jeho pohled na místní politickou honoraci. „Dost tristní je sdružení Klidné město, což je příklad tady z Říčan. Tato koalice vyhrála volby, podrtila nezávislé a všechny partaje. Ve spolupráci s ODS se ujala vedení. Od morové rány v roce 1627 je to nejhorší katastrofa, která Říčany postihla. Ti lidé jsou neschopní a neznalí. Doufám, že toto sdružení bude ještě dva roky vládnout a pak zcela odumře. Kdyby ho totiž Říčany zvolily znovu, tak si bezplatně vyslouží titul nejblbější město planety,“ glosuje.

Hrobník už není ožrala zahazující jámu

Podle něj se profese hrobníka hodně změnila k lepšímu. „Za socialismu byli hrobníci vlastně naroveň popelářům a byla to ostuda. Hrobník ale už není žádný maník, co za láhev rumu a startky, vyhází jámu a zahází jámu. Snažíme se dosáhnout evropského či světového standardu. Od roku 1990 usilujeme o to, aby se tato práce stala srovnatelnou s ostatními pracemi. Chceme poskytnout pozůstalým v jejich nejtěžších chvílích plný servis. Vnímám to tak u lidí, co se dnes hlásí na zkoušku profesní kvalifikace a ujímají se správ hřbitovů,“ říká. Ostatně právě on je autorizovanou osobou pro profesní kvalifikaci hrobník a stavitel podzemních hrobek. Publikuje odborné texty týkající se praktických problémů správy veřejného pohřebiště a podílel se i na založení cvičného hřbitova.

Profese hrobníka by se podle něj měla stát učebním oborem. „Jsme na začátku. Patronát nad tímto vzděláváním si vzala Střední škola technická na Zeleném pruhu v Praze. A do budoucna chceme dostat učební obor hrobník mezi ostatní obory tam vyučované. Jako je truhlář, zámečník, tesař či automechanik. Myslíme si, že znalosti, co musí mít lidé v ostatních oborech, jsou srovnatelné s tím, co by měl zvládat hrobník. Dnes jsme ale ve stádiu zkoušek z profesní kvalifikace a nabízíme rekvalifikaci. Z člověka, co to nikdy nedělal, jsme schopni během několika hodin udělat hrobníka, jenž ve své obci či městě neudělá starostovi ostudu. Málokdo si totiž uvědomuje, že současná legislativa staví hrobníka naroveň zástupce obce,“ vysvětluje.

Geniální účetní Klaus se mýlí

„Myslím si, že řemesla doznala jistý útlum,“ začíná debatu o perspektivě řemesel a pokračuje: „ Dnes jsou ceněné hlavně ekonomické, marketingové a manažerské znalosti, práce s počítačem. Tento trend však nevidím jako příliš jasnozřivý. Kdysi dávno řekl náš geniální pan účetní Václav Klaus, který je dnes bohužel prezidentem, že vše vyřeší samospasitelná síla trhu. To je ale blbost. Severské země se právě dostaly do stadia, kdy se chovaly samospasitelně a dnes žebrají v Litvě, Lotyšsku a na Ukrajině o zručné zedníky, aby oni naučili jejich řemeslníky alespoň základům. Jsou totiž věci, které na facebooku nebo myší na počítači nelze vytvořit.“

Navíc řemesla nejsou ani pořádně finančně ohodnocena. „Uvedu příklad, svou profesi, bez falešné skromnosti, docela umím. Po sedmnácti letech mám úplně čirou náhodou o deset tisíc korun měsíčně nižší plat, než je nástupní gáže absolventky gymnázia u francouzské logistické firmy. Tady je něco v nepořádku. Ona zabalí, napíše adresu a odešle balík. A to nepočítám platy zalez manažerů, vylez manažerů či podlez manažerů. Třeba Kanada je na tom tak, že když tam truhlář svou práci umí, tak si za hodinu účtuje stejně, jako špičkový právník ne – li víc. Lidi mu to dají, protože si jeho umu váží,“ porovnává.

Šrot je víc než tělo babičky

Ani o státní administrativě a byrokracii si nemyslí nic hezkého. „Na jednu stranu je státní byrokracie a administrativa přebujelá v místech, kde by nemusela. Třeba, když někdo potřebuje koncesi na likvidaci autovraků, tak musí mít tolik dokumentů, až to není hezké. Můj kolega, co má živnosťák na poskytování technických služeb, se ptal úřednice, jestli může dělat i hrobníka? Na živnostenském úřadu mu paní řekla, že hrobníka může dělat každý debil. To je paradox. Likvidovat autovrak se musí vysoce sofistikovaně s celou soustavou povolení a kulatých razítek, zatímco ukládat maminku, dceru či dvouleté dítě může každý. V tom vidím přežívání komunismu. Jak pravil Jan Werich, teď už bych říkal něco, co nechci slyšet,“ dodává.

Řemeslo podle něj zlaté dno určitě nemá. „Řemeslo dělají lidé, kteří tomu dávají srdce, dělat ho chtějí, kdysi se vyučili a zůstali u toho. Máme špičkové, ale i mizerné a průměrné řemeslníky. Špičkový instalatér vydělává zlomek toho, co šestákový právník čtvrté cenové kategorie. Nicméně to se týká i zdravotnictví. Kdysi dávno profesor Pavel Pafko prohlásil, že jeho klinika dostala za operaci prezidenta stejně peněz jako autoservis za opravu jeho auta. Proto říkám, že je něco shnilého ve státě českém,“ dává na vědomí.

Svět je malý, hřbitov musí být důstojný

Za komunistů stál u hraničního kamene se SRN a uvažoval, jestli nezdrhne za kopečky. Nakonec si uvědomil, že je doma v Československu. „Když se to nyní změnilo, tak mě mrzí, že jsem to tenkrát neudělal, protože bych se sem mohl vrátit jako povýšený reemigrant a udělovat rady. Samozřejmě, že je to sranda. Nemrzí mě to a basta. Svět je dnes malý. Jsme schopni, no vlastně já ne, protože počítač neovládám, se spojit s tátovou sestřenicí v Kanadě během pár minut. Je mi jedno, jestli žiju v Česku, kde to stojí za starou belu, nebo v Německu, kde to jde od desíti k pěti či v Polsku, kde to je taky na bačkoru anebo v Rakousku, kde to už není, co bývalo,“ neguje skoro všechno.

Hřbitovy by se měly stát místem důstojného odpočinku a zahradami ticha, kde budou lidé vzpomínat a rozjímat. „Budoucnost mého zaměstnání je statisticky jasná, na sto živých jeden mrtvý. Mladí lidé si to neuvědomují a na poslední věci člověka kašlou, protože si myslí, že na to mají ještě dost času. Ale můžu říct, že mi tady leží i ti nejmladší. Na hřbitově navíc vládne rovnost. Multimilionář vypadá po deseti letech tlecí doby docela podobně jako bezdomovec. Je s podivem, že prachaté rodiny babičku něčím zahrnou a jednou za rok jí dají na hrob svíčku, zato méně majetné rodiny, co počítají každou korunu, vynakládají na to, aby svým mrtvým vyjádřili úctu, poměrně značné částky,“ zakončuje David Stejskal vlastní postřehy. A zní to jako z konce básně Františka Ladislava Čelakovského Pocestný: „A krom toho – až své pouti, přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh, pán nepán se sejdem.“ Tedy abstraktního vyjádření, že ve smrti jsou si všichni rovni.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.