„Tak si s manželkou pěkně sedíme ve svém vyhřátém pohodlíčku domova a líně konzumujeme výdobytky kapitalismu. V krbu praská oheň, já popíjím bílé, v televizi nás mluvící hlavy poučují o zářných zítřcích kapitalismu a úspěšném boji proti korupci. Prostě domácí idylka. A najednou zvonek,“ začíná vyprávění o osudu mladého muže, jehož budoucnost je velmi neurčitá, a současnost víc než smutná.
Poté, co se na v tu chvíli neznámého vetřelce utrhl otázkou, jestli neumí mluvit do domácího telefonu, následoval jen povzdech.
Pak ze tmy zaznělo: „Robert“. A ihned poté světlo baterky dopadlo na tvář vychrtlého mladíka s vykulenýma očima.
Psali jsme:
„Přemýšlím, jaký Robert. Že by ten zakřiknutý kluk ze sousedství, co ho manželka kdysi učila? To byla divná rodina, několik dětí a každé mělo jiného tatínka. Už dávno se odstěhovali někam na Šumavu. Tak koukám já na něj a mlčím, on mžourá do baterky a mlčí,“ přiznává ParlamentnímListům.cz Martin Kopecký s tím, že se pochopitelně ptal dál, proč předem Robert nezavolal a přišel takhle pozdě.
Odpověď byla lakonická, mladík přiznal, že mobil nemá, ale zeptal se: „Můžu mluvit s paní učitelkou?“
Ta však dnes již 24letého mladíka učila v první třídě základní školy. Přiznal, že shání práci a nemá kam jít, kde bydlet.
Něco se pokazilo, nemá na jídlo, ani kam hlavu složit
„Něco se pokazilo, ale určitě si brzy seženu práci a bydlení, věřím, že to zvládnu a už zítra se mi určitě povede něco sehnat,“ breptal zoufale.
Poté, co byl pozván dál, přiznal Robert, že přespává, kde se dá, u kamarádů, známých. Svěřil se i s tím, že na Vánoce dostal nejlepší dárek – a to, když mu bylo dovoleno, aby měsíc vykonával brigádu jako pomocník v kuchyni. Na úřadu práce evidovaný již není, byl vyřazen. Do Prahy přišel před časem pěšky ze Strakonic, kde měl brigádu, za kterou mu však nezaplatili. A protože neměl na autobus, nezbývalo, než se vydat do města, od kterého desítky jiných s podobným osudem očekávají spásu, pěšky.
„Po cestě mě chytli policajti a dali mi pokutu, že jdu po dálnici pěšky. Mám tedy tento dluh a k tomu ještě nějaký na zdravotním pojištění," popsal Robert. Mámu prý dva roky neviděl, otčím ho nesnáší…I proto u Kopeckých přespal, ráno se nasnídal a dostal na svoji pouť Prahou stovku.
Lidi raději pejska nebo kočičku...
„Odcházel chudák s hlavou svěšenou. Zbytek dne jsem prožíval morální kocovinu, jakej to jsem zloun, a telefonoval po všech známých, zda by se zatoulaného kluka někdo neujal. Neúspěšně. Všichni by raději kočičku, nebo štěňátko,“ popisuje svoji anabázi s mladíkem Martin Kopecký. Navečer pak Robert k nim domů dorazil z Prahy opět. A poněkud schlíple.
Chodil prý po personálních a pracovních agenturách, ale nikde pro něj nic neměli. Zavolají prý ale hned, když něco bude. Jenže na tom se stavět nedá..Podobně dopadla i situace kolem bydlení.
Psali jsme:
„Když nemám peníze, nikdo mě nechce nechat u sebe bydlet. A když nemám bydlení, tak neseženu práci, abych si vydělal peníze. ... Já fakt budu klidně dělat cokoliv," konstatoval Robert.
Nezaměstnanost stoupá...
A televizní zprávy opět přinesly informace o tom, že nezaměstnanost zase stoupla.
„Roberte, budeš muset jet domů na Šumavu. Ráno musíme všichni do práce a válet tě tu jen tak nemůžeme nechat, pochop to, prosím. Jediné místo, kde ti můžou pomoct, je tvoje domovská obec,“ rozhodl nakonec ten, který poskytl Robertovi u sebe doma azyl po hledání řešení i v okruhu svých známých.
Ráno pak Roberta naložil do auta, vyklopil ho na nádraží směr Šumava, odkud pochází a dal mu peníze na cestu. Odcházel prý opět se svěšenou hlavou, jak spráskanej pes, ani se neohlédl.
Psali jsme:
„Objednal jsem ho na audienci u tajemníka městského úřadu na Šumavě. Venku je zima. Nevím, kde bude spát. Snad do pondělka nezmrzne a s tajemníkem jsem tím zbytečně neprotelefonoval majland,“ popsal ParlamentnímListům.cz Martin Kopecký.
Morální průjem přetrval, i když dotyčný nic nezavinil
Jak přiznal, zbývá ještě poslední věc, kterou musí udělat. „Napsat kardinálu Dukovi, aby se za spásu hříšné Robertovy duše pomodlil. Pokud možno několikrát, Robert to fakt moc potřebuje,“ shrnul Martin Kopecký ve svém článku na OutsiderMedia.cz. A jak dodal, přestože on sám nic nezavinil, „morální průjem a blbej pocit“ ho hned tak nepřejdou.
- TÉMA: Nezaměstnanost
Je načase mluvit o chudobincích i útulcích - klidně ve stylu Jiřího Čunka
I když diskuse pod příběhem není příliš obsáhlá, zajímavých příspěvků, které charakterizují dobu, je v ní hned několik.
„Systémové řešení jako za socíku je daleko, do té doby Robert umře. Je na čase mluvit o chudobincích a útulcích. Popravdě, ani nevím, zda a kde se v Praze nachází. Robert by měl mít nárok aspoň na nějakou minimální dávku, ale zjevně není schopen si to sám vyběhat.
Asi se tu na mě teď sesype kritika, ale zlaté Čunkovy domky z kontejnerů. Takové bydlení zdarma plus aspoň ta minimální sociální dávka by vyřešily alespoň částečně problém. Tedy lépe, než stan nebo loď pro bezdomovce v době největších mrazů.
V tom je pokrytectví naší demokracie. Každý má přece svobodu. Někteří ale potřebují dohled, kurátora, protože nemají dost intelektu na to, aby se o sebe postarali sami. Jenže to nemůžeme, to by bylo narušením jejich svobody.
Robert nemá moc na výběr. Vybírat popelnice a brzy umřít, možná se poškodit a dostat invalidní důchod, popřípadě se nechat zavřít do vězení a vyučit se tam řemeslu recidivisty. Smutné,“ napsal uživatel vystupující pod nickem Sio.
Nabízí se hned několik otázek. Kolik takových Robertů v Česku nyní žije? A opravdu je jejich situace tak beznadějná, že prakticky nemají šanci se z ní dostat?
-
Další příběhy ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
