20. ledna zaútočilo Turecko na kanton Afrín, součást federativní oblasti Rojava v severní Sýrii. Puristi budou namítat, že tam jaký kanton neměl co vznikat, že je to Sýrie, že se měli dohodnout s Asadem a podobně. Od té doby jsem si dovolila leccos zjistit a vím, ž Asad sám toho moc na rozhodování nemá. Za něj píše noty někdo jiný. K dohodě nedošlo ani poté, kdy Afrín žádal ochranu, protože Asadovi nebylo dovoleno nasadit účinné zbraně. Turecká vojenská letadla si létala nad Afrínem a bombardovala. Někdy se hodí, že je to Sýrie, a někdy nehodí. Svět napřed dělal, že to není nic tak hrozného, že Turecko jen bojuje proti terorismu. Vždyť přece Erdogan říká, že první rakety přiletěly z Afrínu do Turecka, a on by přece nelhal... Teprve když mrtvá těla začala být cítit až v Evropě, neochotně a váhavě někteří vyzývali Erdogana k umírněnosti. Většinou až poté, co jim pod okny denně pochodovali zoufalí a naštvaní Kurdové, k nimž se přidávalo domácí obyvatelstvo. A tím to skončilo. Obchody, i se zbraněmi, šly vesele dál. Německá vláda ostentativně vítala turecké ministry, evropští papaláši se ochotně fotografovali s Erdoganem. Až na rakouského kancléře Sebastiana Kurze – Gott schütze Österreich.
Kurdové totiž už sto let drží Černého Petra, kterého jim do dlaní vtiskly vítězné mocnosti po první světové válce, když jim odmítly přiznat vlastní stát. Nemůžou ani protestovat v OSN. Mohou se teoreticky ozvat pouze v Bruselu, kde mají zastřešující organizaci. Nikde jinde nemají v mezinárodních institucích zastoupení. Kromě iráckých Kurdů, kteří mají ropu a zatím autonomii, nemají Západu obchodně moc co nabídnout. Za ně obchodují státy, které je drží v područí a tu a tam na nich spáchají nějakou tu genocidu. A obchody musí běžet, to přece uzná každý. Kurdové v Rojavě se navíc rozhodli při obchodování vynechat nadnárodní korporace. Obří cementárnu na nejkvalitnější cement na světě provozují sami. A sami si prodávají na volném trhu. Sami se rozhodli využít i v regionu nejcennější zdroj, kterým je voda. Za své peníze si koupili stáčírnu kvalitní minerální vody, kterou vyvážejí do poloviny arabských zemí. A voda je v místě dražší než ropa. Možná i proto, že ve svých obchodech vynechali nadnárodní korporace, které jinde drancují přírodní bohatství, se jim ve světě nedostalo zastání západních vlád.
Obchodem byla i výměna Afrínu za klid v Idlíbu, kterou dohodlo Rusko a Turecko spolu s Íránem. Nilifer Koc, spolupředseda Národního kongresu Kurdistánu se sídlem v Bruselu, říká v rozhovoru pro deník Die junge Welt ze dne 14. dubna, že o dohodě v tomto směru není pochyb. Cílem Ruska je způsobit roztržku v NATO. A v podstatě všem třem mocnostem jde o to, rozdělit si Sýrii a čerpat její přírodní bohatství. Jde jen o to, jak rozdělit – a na tom se dříve či později neshodnou.
Obchody běží báječně zejména zbrojnímu průmyslu. Stát, který válčí a chce dojít až k Eufratu a do Řecka, bude pořád potřebovat výzbroj. To vědí nejen v Německu a nejen ve firmě Rheinmetall, výrobci tanků Leopard. Tento Erdoganův plán je na Západě podle Nilifera Koce dobře znám. Poté, co celý svět mlčky přijme okupaci Afrínu jako fakt, postupovat dále do Manbídže, pak do Kobání. A současně z iráckého Sindžáru napadnout další rojavský kanton, Cizre. Turecká armáda už v oblasti posílila, včetně speciálních jednotek. Turci už dokonce několikrát zaútočili na hraniční přechod Semalka mezi severní Sýrií a severoiráckým autonomním kurdským regionem.
Výborně mu k tomu slouží napětí mezi Spojenými státy a Ruskem. Zatímco sledujeme trapné divadlo kolem útoku-neútoku jedovatým plynem a následný ohňostroj, Erdogan využívá čas k tomu, aby anektoval další někdejší území Osmanské říše... Afrín má být začleněn a pokračovat se bude dál, až do Mosulu. To je v plánu, kterým se Erdogan sám nijak netají.
A jak je mezitím v Afrínu? V rozhovoru s novinářem pro deník junge Welt představitel kurdského kongresu Nilifer Koc uvedl: „Kdo se postaví nové moci, jde do vězení. Samozřejmě nemají tito lidé žádná práva, na advokáta a podobně, prostě zmizí ve vězení. Mučení je běžné. Opět jsou unášeny ženy; stejně jako v Sindžáru, kde džihádisté unášeli jezídské ženy a dívky. K tomu přistupuje turecké školství, kurdština končí, všichni se musí učit turecky. Samozřejmě mají všichni strach z džihádistů i tureckých vojáků. Turecko se chová jako okupační velmoc.“
Jeho slova potvrzují i další zdroje.
Tato slova potvrzuje v rozhovoru „Jak turecká kampaň v Afrínu podněcuje syrskou nenávist“ pro NYR Daily z 11. 4. i Mohamed, který nechtěl uvést svou pravou totožnost: „Být Kurdem v Afrínu, kdysi většinově kurdském městě, znamená být v opovrhované skupině, která je podezřívána z neloajálnosti, a je pravděpodobné, že člověk bude okraden, donucen k útěku nebo ještě něco horšího. Během sedmi let syrská občanská válka podněcovala bojující strany a jejich zahraniční sponzory, aby rozvíjeli a využívali etnické a sektářské rozdělení za účelem realizace svých strategických cílů. Rabování a etnické čištění Afrínu militanty podporovanými Tureckem je poslední ošklivá epizoda této kruté a cynické logiky,“ konstatoval Mohamed.
Dále v rozhovoru s novinářkou Molly Crabapple popisuje, jak jsou Kurdové opakovaně zavíráni a obtěžováni. Cílem je, aby se vykupovali, a tak přišli o všechno, co mají. To potvrzují i další pozorování hovořící o tom, jak „podezřelí“ ze spolupráce s YPG jsou zatýkáni a pak jsou od nich vymáhány peníze za propuštění. Jak jsou vězněni i lidé duševně nemocní a jak mizí beze stopy. Novinář Jan Jessen pohybující se v Rojavě a severním Iráku, napsal v neděli na svůj facebook: „V oblasti Afrín zatýká okupační režim tucty lidí, přicházejí zprávy o mučení a zabíjení. Kurdské pouliční značky a nápisy na veřejných budovách jsou odstraňovány. Namísto toho jsou instalovány značky s tureckými a arabskými nápisy. Všude visí portréty Sultána (Erdogana). Více než 130 000 uprchlíků je stále zablokováno v malé, Kurdy kontrolované enklávě, jejich situace musí být strašná.“
Uprchlíci, pro které nikdo nepláče. Mají smůlu, že nejsou v oblasti kontrolované Asadem, to už by třeba byl Afrín „humanitárně bombardován“ a Bílé přilby by kolem nich starostlivě pobíhaly. Takhle se o nich mlčí.
Celou tu „operaci Olivová ratolest“, jak ji cynicky nazval Erdogan, provází strašlivé ticho. Snažila jsem se o tom psát od počátku, ale dokud se neozvaly respektované novinářky, Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, zdaleka to nestačilo a pořád dokola jsem četla, že Kurdové si za to můžou sami, měli se dohodnout s Asadem apod. Jako kdyby Asad mohl něco dohadovat. Jako kdyby někteří mrtví byli neviditelní. Když o problému nebudeme mluvit, třeba zmizí. Ano, zmizí. Zmizí celý Afrín, který bude přidružen k turecké provincii Antakya. Z hlavního náměstí v Afrínu zmizí socha kováře Kawy, symbol odporu proti tyranii. Zmizí prastaré chrámy, křesťanské i jiné, které se politickému islámu nehodí. Ale odpor lidu Rojavy nezmizí.
Již zmiňovaný Nilifer Koc k tomu uvedl: „Odpor není u konce. Jednotky lidové obrany YPG a YPJ povedou guerillovou válku. Bojují proti džihádistům a tureckým speciálním jednotkám, které jsou zde rozmístěny. Guerillová válka probíhá, ale ve městech je situace těžší než v horách. Přesto se bojuje a mnohé akce jsou velmi efektivní.“
Dodávám, že na YouTube a Facebooku je možno najít videa, která to potvrzují – zničené tanky, zabití turečtí vojáci. Smrt si osedlala Afrín, kdysi kvetoucí oblast plnou olivovníků. A na mezinárodní scéně se kolem toho nic neděje. Erdoganovi nikdo nevyhrožuje ani o něm neříká, že je zvíře... Může si dál dělat, co chce. Dokonce vzkázat ministru zahraničí Ruska Sergeji Lavrovovi, který ho údajně vyzval k ukončení okupace Afrínu a předání území Sýrii, že odevzdá Afrín Afríňanům – asi těm novým – až on uzná za vhodné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jana Maříková
