Černá hnusná cikánská duše. Klára Samková účtuje s romskými aktivisty i Nečasem

Nedávno se objevil průzkum, z něho vyplývalo, že 63 procent Čechů nesouhlasí s tvrzením, že Romové u nás čelí diskriminaci. Zajímavé je, že naopak výsledek průzkumu v celé EU ukazoval, že 75% všech obyvatel zemí EU si myslí opak, tedy že Romové diskriminováni jsou. Čím to je?

Romská otázka není nikdy posuzována objektivně, vždycky emocionálně. Podle toho, na které straně barikády člověk stojí, je Rom buď vrah, gauner a příživník, anebo naopak absolutní hvězda.

Pak existuje třetí meziskupina posuzovatelů. Jsou to Romové tepající do vlastních řad za potlesku majoritní společnosti. Už jich bylo v posledních dvaceti letech mnoho a všichni dopadli stejně. Pár let byli majoritou obtleskáváni a potom buď úplně vypadli z romského hnutí i ze zájmu majoritní společnosti, nebo se radikalizovali. Příkladem může být ing. Karel Holomek, který se po dvaceti letech neúspěšné snahy o dialog s českou vládou vzdal veškerých vládních funkcí a začal artikulovat své názory tak otevřeně, že ještě před deseti lety by ostatní lidi za náznak takových názorů tvrdě kritizoval. Jenže z historie romského hnutí se nikdo nepoučí. Vždycky přijde nová generace lidí, kteří mají dojem, že se vládě dá zavděčit. Neříkám, že kritika vůči Romům není na místě, v mnoha směrech ano, ale je také nutno mít pochopení. Nikdy nemůžete člověka hodnotit ze své vlastní úrovně, ale vždycky z jeho úrovně, jeho mentálního hlediska, životních zkušeností a intelektu. A z jeho reálných možností, jak sám může pohnout svým osudem.

Nikoho nebaví bědovat, mít hlad a chodit si vyprošovat na sociálku nějaké peníze. Každý žije svůj život, jak nejlépe umí, logicky. Každý jedná podle toho, co se osvědčí. A když se osvědčí chodit ječet na sociálku – kdo by to nedělal? K tomu řvaní si majoritní společnost Romy báječně vycvičila – a teď si stěžuje.

Pak se ale určitě setkáváme s názory, kdy lidé přiznají, že Romové diskriminaci čelí, avšak vzápětí dodají, že si za to mohou sami…

Ano, a často Romům dávají za příklad jiné menšiny, které jsou údajně báječně integrované, například Vietnamci. V tomto případě kritici Romů pominou účast vietnamské menšiny na kriminálním životě naší země prostřednictvím miliardových celních podvodů a velkopěstíren marihuany. To není integrace, to je ignorantství české právní reality.

TÉMA Romové

Pokud lidé srovnávají Vietnamce a Romy, zapomínají na pár „drobností“. Když vejdete do vietnamského obchodu, vždycky jsou tam puštěná jejich internetová rádia, televize a mají tam svůj tisk. My mluvíme o vietnamské menšině, ale nikdo si neuvědomil, že Vietnam má 90 milionů obyvatel a první vietnamské království bylo založeno 300 let před naším letopočtem, tedy 900 let před tím, než Praotec Čech přestal lovit zubry v Podněstří a odtransportoval se pod horu Říp. Tak co to tady srovnáváme? Číňané a Vietnamci nám to sice nikdy neřeknou přímo, ale my jsme pro ně barbaři, my jsme pro ně… Cikáni.

Zatímco Romové naproti tomu…

Nikdy samostatný stát neměli, a proto nemají ten neustálý zdroj kulturní a osobnostní integrity. V tom je ten rozdíl, který samozřejmě nespraví ani žádný teoretický samostatný stát, protože žádný nový Izrael už nevznikne. Musí se najít jiné vzorce, které problém nedostatečného zázemí Romů eliminují. Toho však nedocílíme tím, že budeme pouze říkat, proč se tedy ostatní minority integrovaly a tato ne.

Vraťme se ještě k té diskriminaci.

Nehodnoťme, jestli někdo čelí nebo nečelí diskriminaci, ale jestli může nebo nemůže rozvíjet svoji vlastní integritu. Romové nemohou rozvíjet svoji integritu, protože jejich jazyk je potlačovaný, je do dneška v ilegalitě. Jestliže je jazyk potlačen, nemůže člověk přemýšlet a když nemůže přemýšlet, nemůže ani formulovat myšlenky, jít k abstraktnímu myšlení a tak mentálně krní. To, že řada Romů už romsky neumí, nehraje takřka žádnou roli. I třetí generace, která romsky neumí, zachovává i v češtině romský syntax a romské vyjadřovací vzorce. Vzniká tak romský etnolekt češtiny, který nemá s češtinou ani s romštinou mnoho společného. Jde o češtinu podle romské gramatiky. Pro přemýšlení naprosto nepoužitelné.

Jak z toho ale ven?

V momentě, kdy Romové se naučí romsky, kdy do těch vzorců, které jsou pořád udržované, nasázíte slovíčka, získají nástroj na skutečné přemýšlení. A když umíte dobře svůj vlastní jazyk, naučíte se velmi dobře cizí jazyk. Z tohoto hlediska mají romské děti např. v Anglii obrovskou výhodu a velmi dobře se učí anglicky, protože se neučí třetí jazyk přes druhý jazyk, který nikdy pořádně neuměli, ale učitelé s nimi mluví romsky a informační přenos je pro ně velmi rychlý.

Když jsme domlouvali rozhovor, mluvila jste o nějaké knize, která podle vás svým způsobem náš problém také popisuje. O co šlo?

Velmi mne oslovila kniha s názvem „Břímě bílého muže“ s podtitulem „Proč pomoc Západu třetímu světu selhává“ od Williama Easterlyho. Ta popisuje problém koloniální a postkoloniální Afriky a je tam několik aspektů, u kterých jsem si uvědomila, že řešení problému romské otázky nejen v České republice, ale vůbec v celé Evropě je v podstatě úplně stejné, jako vztah koloniálních mocností ke koloniím.

Například ve francouzských koloniích kolonizátoři přijali pravidlo, že každý Afričan musí být členem nějakého kmene podobně, jako je Evropan příslušníkem nějakého národa. Úředníci tvrdili, že každý kmen musí tvořit samostatnou jednotku a musí mít svého náčelníka. Tam už ale žádné kmeny nebyly! Ani žádní náčelníci! Za této situace koloniální mocnost v podstatě rozdala lidem nové identifikační karty, přiřadila je ke kmenům, jež si v nejhorším případě vymyslela, a uměle jmenovala náčelníky, kteří jim měli vládnout. To mi strašně připomíná to neustálé volání po nějakých cikánských vajdech. Nikoliv Romové, ale majoritní společnost se neustále dožaduje romského vůdce! Když umřel takzvaný „olašský král“ v Ostravě, fascinovaná majoritní média přinesla tuto „zprávu“ na první stránky. Na romském informačním serveru Romea to byla jedna drobná zpráva.

Co za těmi snahami stojí?

Když lidi zařadíte, můžete je ovládat. Lidé jako je dnes pan Banga, Horváth a další, kteří jsou uměle dosazováni do vládní komise pro problémy Romů, to jsou ti afričtí uměle dosazovaní náčelníci. Nejsou tam, protože by je zvolili Romové. Jsou tam, protože si je vybrala majoritní společnost. To je další z charakteristických rysů kolonialismu: koloniální velmoci nikdy nepřizvali domorodé obyvatelstvo kolonií k participaci na moci. Domorodci byli druhá sorta lidí, kterou je potřeba obhospodařit, ale schopnost a právo vyjadřovat se ke svým vlastním problémům a participovat na moci jim byli upřeny.

Přesně totéž se u nás týká Romů. Ani oni nijak neparticipují na moci, takže se také nepodílí na zodpovědnosti. Moc a zodpovědnost je zásadně provázaná. Nemůžete participovat na zodpovědnosti za věc, kterou nemůžete nijak ovlivnit, to je jasné. Když máte mít odpovědnost za to, že dobře uvaříte oběd, musíte mít možnost si k tomu nakoupit ingredience. Pokud vám ale někdo na stůl flákne shnilé brambory a řekne, udělej z toho kaviár, tak těžko můžete ručit za to, že z toho kaviár bude.

Třetí paralela s koloniálním přístupem je, že nikdo z rozvojových programů aplikovaných v postkoloniální Africe nevyužil lokálních aktivit, které i osvícení místní vůdcové začali provozovat. Easterly třeba uvádí příběh o univerzitě v Ghaně. Tu založili místní obyvatelé a úspěšně funguje bez jediného dolaru pomoci od nějakých rozvojových agentur. V tomto směru mne napadá síť středních škol včetně mezinárodní konzervatoře, vlastněná a provozovaná JUDr. Emilem Ščukou. Prakticky nikdo o ní neví. Což je pravděpodobně dobře, protože na těchto školách získává vzdělání značné množství romských středoškoláků bez toho, aby do toho mohl stát zasahovat – rozuměj bez toho, aby to mohl stát mařit.

Zásadním společným rysem „pomoci“ poskytované zemím třetího světa a Romům je, že forma pomoci není poskytována podle toho, co lidé, kterým je pomoc určena, skutečně potřebují, ale názorem poskytovatelů pomoci. U Romů se na příklad pořád řeší, že je potřeba něco dělat se školstvím, zda dělat nulté ročníky, jak děti integrovat. To ale není základní problém. Základní problém je práce. V momentě, kdy Romové budou mít práci, se vyřeší i školství. Navíc jestli něco může změnit situaci kolem romského vzdělávání, tak je to vzdělávání dospělých, protože to dítě nebude nikdy mít takovou mocenskou pozici, aby si v rodině prorazilo cestu ke vzdělání. Vždycky bude determinováno úrovní rodičů.

Na tyto otázky se však Romů nikdy nikdo nezeptal. Chcete nulté ročníky? Chcete asistenty? Já se zde odvažuji některé názory prezentovat jako romské, protože s romskou komunitou komunikuji dvacet let a tyto informace sbírám po střípcích, ale je možné, že i já se mýlím a Romové chtějí něco úplně jiného. Jen ten, kdo svůj problém žije, ví o něm nejvíc. Toto mám velmi dobře odpozorováno i ze své advokátní praxe, kdy i pro sebelepšího advokáta je případ jen jedním z mnoha šanonů, které má ve skříni. Je to ale klient, kdo má případ prožitý a ví o něm nejvíc. Dobrý advokát svým klientem nikdy nepohrdá, ale dodává mu pouze odborný servis. Stejným způsobem by se měla majoritní společnost chovat k Romům. Měla by se zbavit svého postoje nadřazenosti a měla by přestat obcházet Romy. Výsledkem by byl konec neefektivnímu využívání peněz, které vidíme dnes.

Tvrdíte, že většina z romských grantů nejspíš skončí v „černých dírách“ různých organizací…

Jestli se k Romům dostane z původních částek tak deset procent, je to moc. Řešení tak zvaného „romského problému“ bylo zprivatizováno, a to zejména Člověkem v tísni a dalšími organizacemi, které jsou schopné napsat projekt a závěrečnou zprávu. Výsledky této činnosti? Za posledních deset let máme asi o sto sociálně vyloučených, rozuměj romských ghett více. Není třeba dělat nové průzkumy, je evidentní, že dosavadní politika nefunguje. Přesto se „pro-romské“ perpetuum mobile dotuje dále. Jede se tu v grantech a projektech, které jsou zcela zjevně neúčinné, zjevně situaci zhoršují nebo v nejlepším případě neškodí a nikomu to nevadí.

Nedalo by se vyjít i z toho, že to množství organizací a občanských sdružení jen využívá štědré ruky státu a často existuje jen proto, že se rozdávají dotace?

Ale jaké množství? Která sdružení? Ono jich právě moc není, tedy těch stálých a funkčních. Podle mého názoru jsou tak čtyři. Třeba sdružení Český západ, IQ Roma servis, Sdružení Romů na Moravě, a Muzeum romské kultury, kterému se podařilo se systémově napojit na státní rozpočet, takže přežilo. Činnost těch ostatních sdružení se dá nazvat tak, že jsou pouze zaregistrována, ale fakticky podle mě nedělají nic.

Jak by se situace a řešení této otázky dalo pohledem na několik posledních vlád shrnout?

Všechny české vlády se chovají jako bílí sáhibové, kteří nejsou schopni partnerského přístupu. Ty Romy, kteří by jim partnery mohli být, systematicky likvidují. Dočasně podpoří pouze své nohsledy. Vlády ve svém paternalistickém nefunkčním přístupu neakceptují základní věc, totiž, že Romové jsou národ bez vlastního území, ale národ se vším ostatním, co k tomu patří.

Mluví se o tom, že vláda tu svoji „romskou“ agenturu zruší.

Všimněme si nejdříve, že Agentura již ze svého statusu nespolupracuje s Romy, ale jejich partnery jsou MĚSTA A OBCE. Tedy jeden bílý sáhib pomáhá druhému bílému sáhibovi, jak se vypořádat s obtížným černým hmyzem, který do svého osudu nemá co mluvit. Vůbec se nedivím, jestli chce Nečasova vláda zavřít celé oddělení Agentury pro sociální začleňování, nebo zlikvidovat oddělení vládní zmocněnkyně pro lidská práva paní Šimůnkové, protože činnost obou složek je zcela neefektivní, ba, je škodlivá. Jiná věc je, zda tyto orgány vůbec nějaké výsledky někdy přinést mohly. Jsem přesvědčená, že nikoliv. Podle mě byla Šimůnková do své funkce vybrána právě proto, že vláda věděla, že ona s ní nepůjde do konfliktu. Jestliže je dneska její odbor zásadním způsobem ohrožen na existenci, tak sklízí pouze plody své vlastní práce. Okouší, jaké to je být v bezmocné pozici Romů. Jsem škodolibá, ale velmi jí to přeji.

Mluvila jste o univerzitě v Ghaně, která vznikla a funguje bez nějakých peněz zvenku, nemyslíte, že by to mohlo fungovat i tady v souvislosti s Romy? Měla by vláda dávat peníze jinam a víc vydávání peněz kontrolovat, anebo je nedávat vůbec?

Peněz je na „řešení romské otázky“ vynakládané neuvěřitelné množství. Naprosto neúčelně a neefektivně, bez jakékoliv jednotící myšlenky. Je nemožné chtít spravit všechno najednou. Všechny velké projekty jsou odsouzeny k nezdaru už jen pro svoji neuchopitelnost, což mimo jiné velmi dobře demonstruje projekt Evropské unie a Světové banky dohromady, takzvané Desetiletí romské inkluze. Ke zlepšení situace Romů v Evropě nedošlo. Zato jsou Romové vyháněni z Francie a v Čechách dochází ke grandióznímu vzrůstu počtu ghett i ostatních protiromských jevů. Velké projekty nikdy nemohou uspět, protože u nich neuhlídáte zpětnou vazbu. Tedy nikoliv velké projekty, ale musí existovat velká jednotící idea. Ta ale neexistuje a granty a projekty jsou rozmělněny mezi řadou ministerstev, které velmi často trpí stejnými nešvary jako všechny ostatní velké instituce, nakládající s cizími penězi.

Jako příklad nefunkčnosti dnešního systému „řešení“ je mediálně sledovaný případ vystěhování Romů z polorozpadlého domu v Ústí nad Labem – Předlicích. Zde organizace Člověk v tísni pracuje minimálně deset let, možná patnáct. Výsledkem je, že předlické ghetto se dostalo do stavu takové ruiny, že je vystěhováváno. To je výsledek patnácti let práce? Co tam dělali? Pomáhali Romům vyplňovat formuláře na podporu v nezaměstnanosti? Kde je pozitivní efekt, kde je systémová změna? Není žádná. Nikde. Protože systémovou pomoc ve spolupráci s Romy nikdo nechce, ani Agentura, ani sekce vlády pro lidská práva, ani Člověk v tísni. Ti všichni by totiž přišli romskou emancipací o živobytí.

Přitom je zřejmé, že je možné dosáhnout zásadního úspěchu! Ovšem zcela jinak, než jak to dělá vláda a jí koupený Člověk v tísni. Podívejte se třeba na projekty RPG v Ostravě, za kterými stojí „odporný kapitalista“ Bakala… Samozřejmě se v Ostravě, Orlové a v dalších místech z Romů nestali zastánci dvanáctihodinových šichtovek, ale domy vlastněné RPG, ve kterých Romové žijí, jsou vlastními silami nájemníků opravené – od majitelů dostávají pouze materiál a organizační pomoc. Romští nájemníci si domy oplocují, hlídají si je, vybudovaná hřiště nejsou devastována a začínají se tam objevovat záhonky květin i zeleniny, které nejsou přes noc zplundrované. Komunita se tam úspěšně rozvíjí, ovšem nikde se o tom nepíše. Je přece ideologicky neúnosné, aby uhlobaron Bakala měl v sociální práci lepší výsledky než Člověk v tísni! Ale on je objektivně má! V několika lokalitách, řádově se jedná o stovky až tisíce lidí.

Takže „romská otázka“ je jen další byznys s granty, jak je to vidět i v jiných oblastech?

Samozřejmě: nejde o to dosáhnout výsledků, jde o to utratit grant a napsat závěrečnou zprávu, která „projde“. Rozdávání státních grantů je chaotická, ideově nejednotná záležitost. Nikdo nekontroluje skutečnou efektivitu vynaložených peněz, nemají žádnou zpětnou vazbu.

A máme na to vůbec řešení? Lze to zvrátit? Abychom si za deset, dvacet let neřekli, že se nic nezměnilo či se to dokonce nezhoršilo…

Je to reálné a to za stejné nebo menší peníze, které se na řešení romského problému vynakládají nyní, ale chce to jednu systémovou změnu. Romský problém mohou vyřešit pouze Romové. V součinnosti s vládními a státními strukturami, ale poměr aktivit i zodpovědnosti musí být obrácený. Pokud nebude systém postaven na Romech, na jejich participaci, jejich zodpovědnosti a na jejich osobní snaze, tak není možné ničeho dosáhnout. Pokud systém bude i nadále stavěn na takzvaných odbornících, kteří budou plánovat, nelze dosáhnout ničeho. Pokud budou partnery vlády a vládního konceptu obce, nelze opět ničeho dosáhnout, protože obce mají k romské komunitě prakticky stejně daleko jako vláda.

To znamená vzdát se syndromu bílého sáhiba, který všechno ví a všechno umí. Nedovedu si ale představit, že by tu někdo byl schopen takto změněného přístupu, kdy by musel přiznat, že on sám je Romům partnerem. Proto nám nezbývá nic jiného než se připravit na to, že za deset let budeme mluvit o tom samém. Fascinuje mne, jak jsme schopni pomáhat dětem v Africe a vymyslet pro ně opravdu funkční programy, ale nejsme schopni funkčně řešit problémy s romskými ghetty.

Existují nějaké podobné příklady ze zahraničí?

Jistě, je tu obrovský příklad Kanady, která ušla dlouhou a obdobnou cestu s Inuity, tedy s eskymáckými národy. V dobrém úmyslu kanadská vláda v šedesátých letech postřílela všem obyvatelům dalekého severu tažné psy, což je paralela s romskými koňmi, uměle Eskymáky usadila, odebrala jejich děti do internátních škol s tím, že je převychová a přeučí. Eskymácké jazyky nepodporovala nebo je přímo zakazovala. Výsledkem „dobrých úmyslů“ kanadské vlády byla stoprocentní inuitská nezaměstnanost, devadesátiprocentní kriminalita, promiskuita, drogy, úplná devastace inuitských národů alkoholem až na úroveň ztráty zájmu o vlastní osobní život. Tady se s Romy v menší podobě dělo a děje totéž.

Kanada svůj přístup významně přehodnotila a nyní jde cestou posilování identity eskymáckých národů, což přináší výsledky. Tato zkušenost však u nás nikoho nezajímá. Opravdu si všechny ty chyby musíme sami znovu odžít? Internátní školy nepomohou, dětské domovy nepomohou, protože Romům, stejně jako se to stalo Eskymákům, vezmeme jejich duši a právo na jejich identitu. Identitu podle názoru mnohých třeba černou, hnusnou, cikánskou, dementní, nekompatibilní s majoritní společností, ale jejich. Dosavadní snahy všech českých vlád ale byly zcela opačné: Nejlepší by asi bylo, kdyby se cikáni vyprali do bíla po duši a po těle a rozplynuli se. Jenže to nejde, protože těm lidem bychom tím vzali duši, jejich já a právo být takoví, jací se narodili. Už od dob Junga víme, že lidem se jejich duše brát nesmí. Oběť takové snahy, byť činěné „pro její dobro“, může skončit se závažnými psychickými poruchami. Což ostatně je mezi Romy velmi dobře pozorovatelný jev.

Jestliže se dnes pan Nečas rozhodl, že zruší odbor paní Šimůnkové, pak nezbývá než mu tleskat. Konečně konec s pokrytectvím! Konečně bude zřejmé, že tato vláda skutečně nemá zájem ani o lidská práva obecně, tím méně o nějaké černé cikány – ať chcípnou u cesty a bílou chudinu (momentálně nazývanou vládnoucími jednotlivci „lůzou“) mohou vzít s sebou.

Žádám jen, aby pan Nečas pokračoval dále: ať zruší Agenturu pro sociální začleňování, ať zruší všechna oddělení na všech ministerstvech zabývající se Romy a zejména ať zruší všechny pedagogické ústavy, které tak zvaně „řeší“, a to již od roku 2007, kdy Českou republiku potrestal Evropský soud pro lidská práva, diskriminaci Romů ve školství. Zatím realizované „řešení“ spočívá v přejmenování zvláštních škol na školy speciální. Všechno tohle je nutné rozehnat. Chápu, že nám o několik procent vzroste nezaměstnanost, když se na „romské otázce“ již nebude možno přiživovat, ovšem můžeme to brát pozitivně, jako průzkum bývalých úředníků terénem všednodenní praxe. Za odstupné ze svých úřadů si mohou od Romů zajistit doučování, jak správně řvát, aby si vydupali slušnější sociální dávky…

Závěr této úvahy by měl být konstruktivní. Jestliže je všechno špatně, co udělat, aby bylo dobře?

Zeptejte se Romů… Já osobně bych začala romskou samosprávou. Romským televizním vysíláním, pokud možno denně, aby bylo možno si věci v romské komunitě veřejně vyříkat. Využitím tradiční romské struktury, která přetrvává. Nikoliv romské děti, ale staré romské ženy jsou klíčem k úspěchu, protože ty vládnou rodinami.

Pokud bych však měla navrhnout to úplně první opatření: jsem ochotna z vlastních prostředků zakoupit panu premiérovi čistící tyčinky do uší, případně jej doprovodit na kliniku ORL, aby svou evidentní hluchotu mohl začít léčit. Hojím se totiž nadějí, že jeho naprostá nedoslýchavost ve věci lidských práv a Romů je původu pouze fyziologického. Pokud ne, pak je léčba velmi prostá: vyjděte, pane premiére, z brány Strakovy akademie a pokračujte stále dál… jen ne prosím tak dlouho, abyste se vrátil kruhem. To by totiž nemuseli přežít nejen Romové, ale i další podstatnější a početnější skupiny obyvatel.