Friedman rozebírá důvody, proč Vladimir Putin před patnácti lety nahradil Borise Jelcina. Za ten nejdůležitější považuje neúspěch ruské zahraniční politiky v otázce Kosova. „Rusko tehdy bylo proti bombardování Bělehradu, ale západní mocnosti jeho názorům nevěnovaly žádnou pozornost. Poté slíbily, že ruské jednotky budou alespoň součástí mírových jednotek v Kosovu, ale ani tento slib nedodržely. To byla pro Jelcina skutečně těžká rána,“ připomíná Friedman a doplňuje, že k „výměně stráží“ přispěla rovněž neutěšená situace ruské ekonomiky. „Pro Putina bylo výzvou čelit oběma zásadním problémům tehdejšího Ruska. Dokonce tehdy prohlásil, že rozpad SSSR považuje za největší geopolitickou katastrofu. To však neznamená, že by chtěl opět obnovit Sovětský svaz. Jde mu jen o to, aby bylo Rusko opět respektováno jako světová velmoc,“ píše Friedman.
Zlomový bod podle Friedmana přišel v roce 2004, kdy na sousední Ukrajině vypukla oranžová revoluce. V témže roce byl za podezřelých okolností zvolen prezidentem země Viktor Janukovyč. Demonstranti jej přinutili k opakování voleb, ze kterých odešel jako poražený. Zemi převzala prozápadní vláda. „Tehdy začal Putin obviňovat CIA a další západní zpravodajské služby z toho, že se podílely na organizaci demonstrací,“ zmiňuje Friedman a považuje to za jasný důkaz potvrzující, jak byla pro Putina Ukrajina vždy velmi důležitá. „Ruský prezident věřil, že demonstrace na Ukrajině mají ohrozit ruský režim. Jeho podezřívavý postoj vůči Západu získaný v důsledku Kosova se tehdy změnil na vyloženě nepřátelský,“ konstatuje Friedman.
Rusko dle Friedmana usilovalo mezi lety 2004 a 2010 o to, aby politici vzešlí z oranžové revoluce ztratili svůj vliv na dění v zemi. Využívalo k tomu vedle zpravodajských služeb i svůj ekonomický vliv. „Pokud nemohlo mít samo Ukrajinu pod kontrolou, chtělo docílit alespoň toho, aby se země nedostala pod přímý vliv Spojených států a Evropy,“ vysvětluje zakladatel společnosti Stratfor a soudí, že válka s Gruzií z roku 2008 má mnohem více společného s Ukrajinou než s Kavkazem. „Cílem ruské invaze tehdy bylo dokázat, že země má akceschopnou armádu a demonstrovat Kyjevu a dalším americkým spojencům, že závazky Washingtonu nemají žádnou váhu,“ je přesvědčen Friedman.
Za zásadní mezník ve vztazích mezi Ruskem a Západem, reprezentovaný především Spojenými státy, považuje americký politolog povstání v Sýrii. „Obama s Clintonovou krátce předtím přišli s myšlenkou restartovat americko-ruské vztahy. O to ale Putin neměl žádný velký zájem. Když vypukly nepokoje v Sýrii a Spojené státy hrozily leteckým úderem proti Asadovi, Rusové se postavili tvrdě a rozhodně proti. Rusko tedy vzešlo z tohoto konfliktu jako sebevědomé a odhodlané. Naopak Spojené státy jako slabé a nerozhodné,“ zmiňuje Friedman. Triumf Ruska však netrval příliš dlouho, protože na začátku roku 2013 byl zbaven moci „proruský“ prezident Ukrajiny Janukovyč. Rusko prostřednictvím separatistů kontroluje vedle anektovaného Krymu jen malou část Ukrajiny, bylo obviněno ze sestřelení letadla a jeho ekonomika trpí pod tíhou sankcí.
celý text v angličtině najdete ZDE
„Putin by tedy měl být připraven na to, že jej může stihnout stejný osud jako jeho předchůdce Chruščova. Ten se vrátil v říjnu 1964 z dovolené, aby zjistil, že jej u moci vystřídal Leonid Brežněv. Důvody k této výměně byly v zásadě dva. Za prvé Rusko zažilo kvůli Chruščovovi velké ponížení v důsledku kubánské krize a za druhé se tehdejšímu sovětském vůdci nepodařilo překonat ekonomické problémy země. Mix neúspěchů v oblasti zahraniční politiky a ekonomiky vedl k podlomení jeho zdánlivě neotřesitelné pozice během několika dní,“ vrací se Friedman o půl století zpátky a připomíná, že dnes se Putin nachází v obdobné situaci jako jeho předchůdci Chruščov a Jelcin. Byť připouští, že v tak katastrofické situaci dnes ruská ekonomika přece jenom není.
Za možné nástupce Vladimira Putina Friedman považuje ministra obrany Sergeje Šojgu nebo moskevského primátora Sergeje Sobjanina, jejichž popularita dosahuje Putinovy. V úvahu prý připadá také šéf prezidentské administrativy Sergej Ivanov a šéf Národní bezpečnostní rady Nikolaj Patrjušev. „Adeptů však může být mnohem více. Ostatně, kdo očekával nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v 80. letech minulého století?“ poukazuje Friedman. Vše bude prý záležet na tom, jestli Putin dokáže odolat vzrůstající vlně nespokojenosti. „Putin se přepočítal na Ukrajině, když nepočítal s tím, že by mohl jeho spojenec Janukovyč padnout. Ani jeho řízení ekonomiky není nijak oslnivé. Jistě má ve svém okruhu spolupracovníky, kteří si myslí, že by si na jeho místě počínali lépe. Jeho odchod by navíc uvítalo i mnoho vlivných evropských politiků. Pokud nedokáže tento negativní trend Putin zastavit, může být skutečně vyměněn,“ předpovídá Friedman.
„Putin má ještě do svého konce nejspíš daleko. Ale na druhou stranu je u moci již 15 let. Otázkou zůstává, jak bude reagovat Putin, pokud se dostane do skutečně vážných politických problémů. Nedovoluji si posuzovat, jestli už taková situace náhodou nenastala. V každém případě se v posledních měsících událo až příliš věcí, které pro něj nejsou pozitivní. V takových chvílích přicházejí na přetřes i jinak velmi extrémní možnosti. Ti, kdo považují Putina za největšího agresora, by si měli uvědomit, že jejich pohled nemusí být příliš realistický. Například Lenin byl strašný, ale jeho nástupce Stalin ještě horší. Může se docela dobře stát, že jednou se bude svět na Putinovu éru dívat jako na skvělé časy. Jestliže boj o přežití Putina v úřadu bude nabírat na obrátkách, může být jeho nástupce o to agresivnější,“ uzavírá Friedman.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
