Každá rodina, která se nově přistěhuje, neřeší jen bydlení a finanční zajištění, ale také povinnou docházku dětí do školy. Masivní migrace nejen z jiných států, ale i v rámci republiky – například kvůli bezdoplatkovým zónám, citelně zasahuje zejména základní školy, které musejí zápis nových žáků řešit mnohokrát v rámci již probíhajícího školního roku. Situace bývá o to horší, že jde mnohdy o rodiny s negramotnými dětmi, jejichž vzdělávání zaostalo. Je těžké je zařadit do správného ročníku, aniž nevybočují věkem. Nesnáze jsou především se školáky vracejícími se z Anglie.
Kdo je pro vás nejdůvěryhodnější?Anketa
Třináctiletý puberťák mezi osmileté holčičky?
„Zažila jsem u nás největší vlnu před dvěma lety, kdy se sem někteří vraceli z Anglie, odkud je po oznámení Brexitu vystěhovávali. Šlo o rodiny i celé klany, které přicházely prakticky každým dnem. Problém byl, že tyto děti neuměly vůbec nic. Nejenže neuměly česky, protože se narodily už v Anglii, ale byly celkově negramotné. Ve Velké Británii do školy nedocházely, maximálně do jakýchsi kostelních, církevních škol, kde se příliš nenaučily,“ popsala ředitelka 7. základní školy v Mostě Libuše Hrdinová.
Nastává komplikace, do jakého ročníku takové ratolesti zařadit. „Věkem by patřily do vyšších ročníků, ale znalostmi ještě na první stupeň. To je překážka, a velká. Řešila jsem ji s Ministerstvem školství i s mosteckou náměstkyní primátora pro oblast školství Markétou Starou, která se této tematice spolu se mnou opravdu intenzivně věnovala,“ zmiňuje ředitelka.
Úroveň vzdělání není u přistěhovalců jediný háček. „Vždy je těžké zařadit dítě, které v raném věku odešlo do ciziny – nejčastěji tedy Anglie –, do příslušného ročníku, protože je to v podstatě cizinec, který má větší či menší problém komunikovat česky. Na rozdíl od skutečného cizince se na tohoto žáka neposkytují žádná podpůrná opatření,“ vyzdvihla náměstkyně Stará zásadní zádrhel, který ztěžuje vzdělávání takového žáka oproti „běžným“ azylantům.
Druhým závažným bodem podle ní je, že zmíněné rodiny většinou nemají žádné vysvědčení ani jiný doklad o absolvovaném vzdělání. „Nemohou prokázat, kolik ročníků v tamější škole žák vychodil, takže je nutné ho přezkoušet a posoudit míru jeho znalostí. Většinou je úroveň znalostí těchto navrátilců velice slabá. Žáci navíc nejsou motivovaní. Jsou tedy většinou zařazováni o ročník až dva níže,“ potvrdila praxi ředitelů.
Ředitelka Hrdinová v touze po co nejsprávnějším řešení, jímž nepochybí ani vůči žákům, ani s ohledem na legislativu, očekávala fundovaná doporučení od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
„Z ministerstva nám původně sdělili, že nevědí, co s tím: Já jsem totiž odmítala dávat třináctileté či čtrnáctileté teenagery společně s osmiletými druháčky či třeťáčky, jak mi radili. To podle mne v žádném případě není možné. V podstatě nám řekli, ať jim dáme vědět, jak to u nás vyřešíme, aby uměli poradit ostatním…,“ říká.
Dnes je oficiální postoj Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), jak nám sdělilo, následující:
„Pokud se do ČR vrátí ze zahraničí zpět žák s občanstvím ČR a který zároveň nekonal zkoušky z českého jazyka a českých reálií v kmenové škole v ČR, zařadí ho ředitel školy do ročníku po ověření jeho dosavadních znalostí a ověření znalostí českého jazyka. MŠMT doporučuje zařazovat žáky do ročníku pokud možno podle věku, zejména u vyššího věku žáků. Pokud žák zkoušky konal, zařazuje se do ročníku na základě výsledků těchto zkoušek. U žáků cizinců se při zařazení do ročníku postupuje obdobně jako u občanů ČR, kteří nekonali zkoušky.“
Není prý tedy přesně stanoveno, do jakého ročníku má být žák zařazen, pokud nekoná zkoušky nebo jde o cizince.
Více informací pro žáky-cizince a žáky pobývající dlouhodobě v cizině je možné nalézt na stránkách MŠMT.
Utíkají před problémy. Máme to na denním pořádku
Problematika se ale v žádném případě v současnosti netýká jen romských navrátilců ze zahraničí. Migrace rodin je hojná i uvnitř samotné republiky.
„Je to na denním pořádku a řekla bych, že čím dál tím horší. Vždyť právě ve škole vidíme nejvíc, jak nebývalá je sem migrace – jednou jsou to rodiny z Prahy, Chomutova, i z Karlových Varů… Týden co týden se do Mostu stěhují noví lidé. Nemám pocit, že by se v tomto směru v poslední době něco změnilo. Možná snad i naopak,“ domnívá se Libuše Hrdinová.
I tuto zkušenost potvrzuje jedna z nejvyšších představitelek města, náměstkyně Markéta Stará. „Obyvatelé neustále migrující po republice z místa na místo, bez ohledu na průběh školního roku, jsou samozřejmě také problémem. Někdy jde o rodiny, které utíkají před svými neřešenými záležitostmi: Většinou neposílají děti do školy, děti mají desítky neomluvených hodin, čímž se jejich rodiče dopouštějí přinejmenším přestupku – či dokonce i trestného činu – na úseku školství,“ doplňuje další přesah „kličkování“ mezi školami.
„Určitá fluktuace žáků z důvodů stěhování je běžná a školy se s tím vyrovnávají. V žádném případě to nijak neohrožuje cíle a smysl společného vzdělávání neboli inkluze,“ je přesvědčené ministerstvo, které takto (bez uvedení konkrétního jména) redakci odpovědělo z kanceláře ministra – oddělení vnějších vztahů a komunikace.
Pořád dokola, nekonečný příběh….
„Samozřejmě že jsme si nějak poradit museli. Zapojili jsme asistenty pedagoga, školní asistentky, takže tyto děti nechodily standardně do třídy – vždyť neuměly počítat ani psát, číst, prostě nic. Proto docházely na hodiny výtvarné výchovy, pracovní výchovy, tělocvik, a to společně, ale na ostatní hodiny musely mít osobní asistenty. Nevím, jak to řešily jiné školy, ale tohle byla nejvhodnější možnost,“ vzpomíná Hrdinová na první největší vlnu příchozích Čechoangličanů.
„Rodiny jsou navíc většinou rozvětvené – takže když už chtějí umístit své potomky ve školách, tak alespoň nejméně rovnou tři,“ doplňuje mostecká náměstkyně Stará, podle které pochopitelně přijímání těchto migrujících dětí do škol „v pohodě“ není.
„Bohužel často po několika měsících školu opouštějí a odjíždějí s rodiči neznámo kam, aby se po nějaké době objevily na nějaké jiné škole... rodiče nemusejí přehlašovat svůj trvalý pobyt, nemusejí nahlašovat žádný přechodný...,“ zdůrazňuje náměstkyně, že jde o situace, které se pořád opakují, protože dospěláci ani kvůli školním povinnostem svých dětí neplánují stěhování na prázdninová období, ale mění místo pobytu opakovaně.
„Jde to pořád dokola a ředitelé jsou z toho už vyčerpaní,“ povzdychla si Stará nad tím, že pro vedoucí pracovníky škol to znamená nesmírnou administrativní zátěž.
Neustále vedou další a další správní řízení, v němž musejí vydat rozhodnutí. Rodiče by si podle ní měli uvědomit velmi důležitou věc, a to, že do doby vydání rozhodnutí by měl žák stále navštěvovat původní školu, ze které přestupuje. „Ale to je pro tyto lidi veliké překvapení, protože si dopředu zásadně nic nevyřizují. Vznikají tak další absence dětí, protože do původní školy dítě z Mostu třeba do Žatce dojíždět nebude,“ dodala k přístupu rodičů.
Škola jako rukojmí
Pro školu z toho všeho vyplývá ještě další nemilá věc, jak Markéta Stará objasnila: „Pokud tyto žáky škola přijímá v průběhu školního roku, už na ně nedostane ze státního rozpočtu peníze, protože tyto děti nejsou zahrnuty ve výkazech, které se vyplňují k 30. září.“
Školy je přitom nemohou jen tak odmítnout, a to i bez ohledu na to, že zde nemají trvalé bydliště. „Jednak je totiž Listinou práv a svobod zaručeno právo na vzdělávání a rodič pro své dítě může vybrat školu, jakou chce. Pokud škola nemá naplněnou kapacitu – je myšlena celá škola, nikoli třeba konkrétní třída –, nemá ředitel argument pro odmítnutí. Legislativa navíc dává řediteli možnost požádat zřizovatele o povolení výjimky z nejvyššího počtu žáků ve třídě – do celkového počtu 34. Že se pak v takové třídě dost těžko učí, si lze asi snadno představit,“ doplnila náměstkyně pro oblast školství v Mostě.
Poradit si s tím vším musí vždy hlavně ředitel školy, protože právě on je podle legislativy odpovědný za to, jaké vytváří podmínky pro vzdělávání, zdůraznila náměstkyně primátora.
Upřesnila ještě, že rodiny se z ciziny (Anglie) vracely i v dřívějších letech, takže to není trápení posledních dvou let, jak zmínila Hrdinová. „Jen se s tímto problémem do té doby zřejmě setkávali jen někteří ředitelé – nejčastěji asi ředitelka ZŠ Zlatnická v Chanově,“ podotkla.
Pomáhá inkluzivní program?
Ředitelka 7. ZŠ mimoto uvádí, že výhodou pro ni také je, že řídí školu, která má dostatek asistentů. „Nejdřív jsme jich také neměli dostatek – jednak před rozšířením inkluzivního zdělávání nebyli nutní, jednak na ně nebyly finance. Teď tedy pro tyto účely finanční prostředky získáváme – pokud některé dítě potřebuje asistenta, opravdu je dostaneme. V tom žádný zádrhel není. Potíž je samozřejmě v obrovské administrativě, navíc ještě je metodika mírně neujasněná, takže v některém měsíci obdržíme jeden i dva rozpočty a vyznat se v tom, to je opravdu umění. Na to si pochopitelně ředitelé zvyknou, člověk se to naučí, ale každopádně byrokracie narostla několikanásobně,“ hořekuje.
Průšvih je podle jejích slov také v tom smyslu, že sice má dítě ve třídě asistenta, ale že by se hodina jako taková nějak změnila nebo docházelo k nějakému výraznému zlepšení, jak inkluze předpokládala, to zatím nepociťuje.
„Učíme se za pochodu…,“ komentuje inkluzi s tím, že na druhou stranu na „své“ škole má štěstí na asistenty a od toho se pochopitelně odvíjí celá situace ve škole. „Neřeším řadu nesnází, o kterých třeba čtu v Učitelských novinách nebo slyším v televizi: že práce s asistenty není tak úplně košer. My máme ve škole zatím kliku, a to z jednoho prostého důvodu. Našimi asistenty – většinou tedy asistentkami – se převážně stávají rodiče našich žáků, “ prozrazuje.
Některé maminky absolvovaly dvousemestrální kurzy na asistenta pedagoga a podle ředitelky to byla ideálně zvolená cesta: „Ukazuje se, že je to přínos. Jejich chování v rámci školy je jiné, opravdu se snaží, pracují a nemám s nimi žádná nedorozumění. Ale to je zkušenost z naší školy, nevím, jak to chodí jinde…“
Psali jsme:
autor: Lucie Bartoš
