Ještě před pár lety byla společnost AUTOMOTIVE na zbrusu nové průmyslové zóně Nová Hospoda, v katastru Boru u Tachova a relativně nedaleko Plané u Mariánských Lázní první vlaštovka. Tak nějak snesitelně velká hala, ale už bylo „zaděláno na další“. Nyní mne čekal šok. Jako by celé město z hal a montoven, logistických center, překladišť a kdoví ještě čeho. Desítky firem, jednoduché šedivé haly. U čerpací stanice pak zbrusu nová ubytovna, která nemůže pojmout ty stovky a doslova tisíce nových pracovníků, kteří se tu ve většinou dvousměnných provozech střídají.
Všichni už jsou v… Montovnách. A cizina tam jde též!
„Svištím tady ještěrkou a je mi blaze,“ chlubí se teenager v montérkách jedné z místních firem. Dozvídám se, že tento – říkejme mu Honza – opustil místní střední školu v Boru. Šel pracovat tam, kde už dělají jeho rodiče, sourozenci, kamarádi, sousedé. „Co bych dělal ve škole, když mi hned po nástupu dali dvacku,“ prohodí vesele a pálí jednu cigaretu za druhou, aby dostatečně využil krátkou přestávku. Nejdříve se polekám, vždyť dvacka je peníz kulatý a kovový, ale vzápětí mi dojde, že jde o dvacet tisíc čistého. Hezký peníz pro místní, kteří pamatují i třicetiprocentní nezaměstnanost. Dnes je pod čtyři procenta a nejsou lidi. Na nic. V montovnách jsou prý pomalu všichni. Najdete tu bývalé kuchařky ze školní jídelny. Strážníky a policisty. Recepční z hotelu, ošetřovatele dobytka, prostě kdekoho. Co by pohledávali jinde, kde jim nabídnou jen tabulkový plat a nula výhod. Tady to „jede“…
Jak se ornice zabila
Dívám se na hory ornice, kterou tu navršily stavební firmy z donucení. Prý záchrana orné půdy. Každý trochu znalý odborník ví, že životodárná úrodná země se za pár let v těchto kupách zničí. Takže už nyní je k ničemu, nepotřebná. Ale „na oko“ je to vizitka toho, s jakou péčí se zachránila zemědělská půda.
Západočeské Slušovice
„Byly tu jen statky a nic víc,“ říká mi postarší člověk, též kouřící a též v montérkách. „Všechno padlo. Agrokombinát Tachov, největší zaměstnavatel za komančů široko daleko. Takové pohraniční Slušovice. Živočišná a rostlinná výroba, učiliště, střední škola, ostatní výroba a služby, a dokonce dostihová stáj. Vše totál v prdeli. Z tejdne na tejden jsme najednou měli hovno. Statky se rozkradly, půda patří cizincům. A my pro ně montujeme,“ mávl rukou šedovlasý pán, natáhl si padající montérky s logem a šel pokračovat, jak říkal „budovat cizácký kapitalismus, protože tady nám už patří jen ten vzduch“.
Pomalu bych se tady ztratil, byť ulice jsou mezi montovnami široké, nechybějí oblíbené kruhové objezdy a značení je na evropské úrovni. Náklaďáků projíždí za tu půl hodinu, co tu nevěřícně bloumám, desítky. Většinou zahraniční.
Mafiózo aneb Pasák dělníků
Na okraji místní komunikace (místní, tedy v místě mezi halami) stojí moderní mercedes s tmavými skly se srbskou poznávací značkou. „Bongiorno!“ zdraví mne tmavý holohlavý chlápek s masivním, snad zlatým řetězem kolem krku, možná dva metry vysoký a dva metráky těžký, s rameny širokými jako manželské postele. Zajímá jej, proč tu fotím. Že by ochranka?Neee… Je to jinak...
Směsicí němčiny, ruštiny a angličtiny se domlouváme. Pán tady vyřizuje záležitosti kolem zahraničních dělníků. „Prima byznys,“ směje se a pouští mi oblak vonného kouře z doutníku silného jako jeho ruka. Pravděpodobně má dojem, že nejsem úplně duchem přítomný, a tak mne nechává být.
Až v druhé průmyslové zóně, přesně na druhé části Boru, které se říká Vysočany, se dozvídám více. Pár chlapů s pivem v petkách taky relaxuje a trochu umí česky. Ukrajinec a Moldavan, třetí nemluví, jen se šklebí. Tihle lidi, které sem dostala agentura, respektive agenturní naháněči, pocházejí z nejchudších míst svých zemí. Ukrajinec se představuje jako Vladimir a říká, že je z oblasti nedaleko Chustu, u rumunské hranice. „Bylo nám tam za Sovětského svazu krásně,“ zasnil se ve vzpomínkách. „Samozřejmě že byl pořádek, ale hlavně byla práce. Já jsem ze smíšeného manželství, žena je Rumunka. Pečovalo se tady o národnosti, měli jsme tam i školu, kde se mimo jiné učilo rumunsky. Dnes už z toho není nic. Máme holé zadky.“ Staří rodiče prý pobírají důchod v přepočtu asi tisíc korun. Vzhledem k drahým potravinám (ale oni si raději vypěstují, co potřebují), a především cenám léků, poplatkům u doktora nebo „pozornostem“ tu pro úředníka, tu pro policistu, by zemřeli hlady. Tak je živí.
Našince zaplatíme, cizince obereme
To se máte docela fajn za ty hezké peníze, říkám naivně, ale málem to schytám. Zkřiví ústa, až mu vidím žluté, vykotlané zuby. „Cooo?? Děláš si legraci?“ Je rád, když dostane patnáct na ruku. Agentura si přece také něco ponechává. Člověk pak dá ještě tři tisíce bossovi – a to je prý slušná cena. Ubytování v pokoji, v domku v Boru, kde jich spí tak šest až sedm, stojí dalších pěkných pár tisíc. Voda jen studená a na toaletu prý mají chodit, kam se dá. Proto také místní hostince na toaletu pustí jen hosta, který něco konzumuje. Srkači vody mají smůlu. Něco projí, nu a zbytek posílá domů. A proč bossovi? Myslel jsem, že tihle ramenáči, kteří prý jsou Ukrajinci nebo Rumuni, jsou v neoblibě. A ti makáči je tady velebí až do aleluja. „Postarají se o nás, pomohou poslat peníze, když je problém, poradí.“ Prý se to vyplatí,“ pokyvuje Moldavan hlavou. On sice je tu sám na sebe, ale starostí má plno. Jen poslat peníze není žádný med. Účty tito lidé nemají – ostatně při bankovním styku mimo země EU by byly poplatky astronomické. Hlavně však ve vesnicích není banka a bankomat je v desítky kilometrů vzdáleném městě. Takže se ušetřené peníze nejlépe jednou za měsíc posílají Western Unionem. A ta domluva na poště! Některé ze zaměstnankyň jim pomohou, ale zvláště ty mladé na ně jen křičí. Když přijde kupa Moldavanů, tak by nejraději poštu zavřeli.
Fotogalerie: - Tachovsko a montovny
(Pře)placení Češi. (Ne)zaplacení cizinci
Firmy si občas „kolegiálně“ vyfouknou své zaměstnance tím, že je prostě přeplatí. Ovšem to nejde donekonečna… Takže tady máme na jedné straně hezky placené operátory skladu a řidiče vysokozdvižných vozíků, Čechy, kteří už prý pomalu nevědí, co si říci navíc, a pak zahraniční dělníky, kterých je stále víc, jak se nedostává místních. Podle starostů okolních obcí je tady v okolí Boru a Plané něco mezi 3 500 až 5 000 cizinci. Když připočítáme nedaleké Stříbro, tak určitě 7 000. Podle pesimistických odhadů (pesimistických pro obce, optimistických pro podnikající nadnárodní koncerny) se v průběhu několika let počty zahraničních pracovníků zdvojnásobí. Až po roce 2020 se může sáhnout do územních plánů a případně nepovolit další výstavbu. Do té doby není žádná páka. Naopak. Vláda stále drží želízko v ohni – zrychlené stavební a povolovací řízení. To už by ale nejen pracovali na Tachovsku všichni obyvatelé včetně nemluvňat a důchodců v požehnaném věku, ale i ti, kteří se mají teprve narodit.
Vraťme se ještě k mé malé improvizované besedě. Ten třetí člověk mlčel proto, že se téměř dusil. Trápil jej kašel, který jím doslova třásl. Takže jsem se raději držel dál, co kdyby… Ostatně nedávno byla na Plzeňsku v jedné montovně diagnostikován u zahraničního pracovníka otevřená tuberkulóza. K doktorovi si prý nedojde, protože si nemůže dovolit marodit. Ostatně o nějakém zdravotním pojištění nemá ani potuchy, a když jsem se ptal na nějaké vstupní vyšetření, jen mávl rukou…
Když na vás nevyrazí tank, ale investor…
Návštěva průmyslové zóny Vysočany, jejíž areál tu zbyl po vojácích, je cesta proti proudu času. Místy očekáváte, že z otevřené brány vyrazí tank Československé lidové armády, doprovázen terénním sovětským UAZEM s nějakým hodně politicky nadrženým politrukem. Tady by jistě nějaká montovna ještě mohla být. Jenže podle starosty Boru ing. Myslivce si firmy raději vyberou areál Nové Hospody, který je těsně u silnice. Nikdo se sem nebude táhnout půldruhého kilometru navíc.
Raději zpět do města! A proč vlastně na Tachovsku mnohdy za evropské peníze budovaná dětská hřiště zejí prázdnotou? „Vy byste tam pustil samotný dítě, když vidíte tady všude kolem ty karby?“ odpoví za všechny jedna místní babička, která za sebou táhne hned tři prcky různé věkové kategorie. „Že se tady válejí a močí tihle cizáci?“ dodává. O víkendech a po večerech prý obsadí lavičky směsice Slováků, Ukrajinců, Moldavanů, Bulharů a Rumunů. Pijí krabicové víno, petkové pivo, které chmel vidělo jen z rychlíku, a pak se hezky internacionálně poperou. „Každý den se řeší nějaký přestupek,“ uvádí starosta Boru Myslivec a starostka Plané nezávisle na to komentuje stav, že když vyjíždí záchranka ke rvačce na ubytovnu do jedné z průmyslové zóny, místní, udělá-li se mu nevolno, může – cynicky řešeno – mít smůlu.
Tak to chodí: Vykopnout a nestarat se
Až zaměstnavatel toho zahraničního dělníka, ať již z důvodů nemoci nebo kázeňského prohřešku, vykopne z místa, človíček je odepsán. Nikoho nezajímá a nikdo jej také nehledá. Jestli se dostane domů, nebo pojede-li žebrat do Plzně nebo do Prahy, je otázka. Kolik takových lidí je, se neví, ale nejde o malé počty. Ostatně dosvědčuje to i dramatický nárůst bezdomovců v krajské Plzni a zhoršená bezpečnostní situace, která se i přes teatrální účast primátora a ministra vnitra na takzvaných raziích nelepší, byť „inzertně ošetřená média“ píší a mluví jinak. I toto slyším na Tachovsku, kde se opět „láme chléb“.
A to jsme nemluvili o malých obcích, kde počet zahraničních pracovníků zanedlouho přeskočí počet starousedlíků. Když tedy máte souseda, který se načerno, ale zcela legálně rozhodne, že si vydatně přilepší ke svému rozpočtu a začne ubytovávat cizince, není zatím síla, jak to změnit. Je logické, že ceny nemovitostí se pak díky tomu propadnou. Naproti tomu, jak třeba hovoří starosta Trhlík z malé obce Kostelec u Stříbra, tabulkové ceny pozemků za poslední dobu dramaticky stouply.
Růžové brýle mámení: Úžasné místo pro život
Tachovsko se tak podle názorů řady lidí, které jsem si poslechl v autobuse nebo vlaku, na náměstích nebo u kapliček, definitivně mění na něco nečeského, neosobního. Na známý starý Clondike, kde možná zas bude platit zákon silnějšího. Už tady opět po tolika letech vidíte staré domy, opravené díky nedostatku financí jen z části, ve stylu Tachovské výzvy. Co to je? To je v západních Čechách pojem. Když totiž v sedmdesátých letech projížděl prezident a předseda ÚV KSČ soudruh Gustáv Husák Tachovskem, aby měl pěkný výhled na socialistický venkov, opravila se nebo vymalovala jen menší část, necelá polovina domu co do výšky. Aby to hezké bylo vidět z oken projíždějící Tatry 613. Podkroví, další patra, střechy, to zůstalo šedé, to už „soudruh generální“ neviděl.
Tak se mi zdá, že vidím určitý příměr. Tachovsko jako jeden z mála okresů v republice nemá svoji nemocnici. Ale Tachovsko, kde byla a je a jistě i bude nejnižší zalidněnost na metr čtvereční, je jako celý kraj propagováno krajskými úředníky za Nejlepší místo pro život. Vítejte!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
