Před necelými dvěma hodinami jsem dorazil do francouzského města Calais, které je proslulé svým nevzhledným uprchlickým táborem příhodně nazvaným Džungle. Tento uprchlický tábor o rozloze zhruba dvou kilometrů čtverečních je zřízen na samém okraji města. Jeho obyvatelé jsou uprchlíci zejména z Etiopie, Eritreje, západního Súdánu, Afghánistánu a Sýrie. Musím se přiznat, že poté, co jsem o Džungli četl v českých médiích a při cestě do Calais slyšel i od nebílých Francouzů, jsem byl plný předsudků, co za „zvěř“ v ní v otřesných hygienických podmínkách vlastně žije. Přesto se snažím, pokud možno, všech předsudků zbavit a nabitý adrenalinem se již nemůžu dočkat, až se ocitnu uvnitř a začnu fotit naprostý bizár.
Před vchodem do Džungle vidím několik policejních dodávek stojících kolem drátěného plotu s tzv. žiletkami na vrcholu, kterým je tábor obehnán. U vchodu do tábora stojí záchody Toi Toi. „Když tu jsou záchody, tak to tu s hygienou nebude až zas tak špatné,“ říkám si v duchu. U vstupu do tábora míjím skupinku černochů v mikinách s kapucemi, kteří postávají na vyvýšeném pahorku a bedlivě mě sledují. Uvnitř tábora kolem sebe spatřuji to, co důvěrně znám ze svých cest po Africe – množství bizarních příbytků v africkém a arabském stylu stlučených z toho, co „dům dal“. Do ruky beru foťák a okamžitě cvakám. Jeden z prvních, koho fotím, je s úsměvem pózující Afghánec uprostřed otevřené chatrče, jejíž stěny jsou potaženy rudou látkou ze závěsu, který dřív pravděpodobně sloužil jako opona v divadle nebo v kině. Interiér chatrče doplňuje posprejovaný stan a položené okno. Míjím další chatrč s výlohami, na nichž je zavěšen model Titanicu. Vedle improvizovaných kamen ze sudu, na kterém se v konvici vaří voda, sedí tři muži. Jednomu z nich se focení nelíbí a okamžitě mě odhání pryč. Procházející Afghánec v turbanu na mě pro změnu ukazuje „fakáč“ a já začínám chápat, že to s focením v Džungli nebudu mít lehké. Atmosféra ke mně přátelská zrovna není. Po obou stranách štěrkové cesty jsou postavené nejen ony zmíněné bizarní příbytky, ale i obchody, restaurace, a dokonce i improvizovaný etiopský kostel. Valná většina obchodů je posprejovaná nejrůznějšími klikyháky. Na některých nechybí ani umělecky ztvárněný název obchodu či pestrobarevné graffiti. Fantazii umělců se meze nekladou. Bizarnost toho, co jsem viděl v uplynulých minutách, pokaždé přebije něco nového, mnohem bizarnějšího. Bizár střídá bizár. Míjím příbytek s nápisem „Please, do not destroy the jungle!“, Afghánce jdoucího pouštět obřího větrného draka, kotlík na ohni rozdělaném přímo pod stanem či dřevěný obchod s nápisem „British hotel“. To nejbizarnější mě však ještě čeká. Téměř na konci tábora na pahorku vysokém zhruba deset metrů spatřuji dvoupatrovou dřevěnou věž s nápisem „I love humanity“, jež je ověšená množstvím nejrůznějších praporů.
Fotogalerie: - Poslední den v džungli
Kolem věže postává asi padesát Afričanů. Po chvilce vyptávání zjišťuji, že se jedná převážně o uprchlíky ze západosúdánského černošského kmene Fóráwi, kteří opustili své rodiny a utekli z válkou zasaženého Dárfúru v západním Súdánu, kde probíhá systematické vyvražďování jejich rodin arabskými milicemi Janjaweed a vládními jednotkami. Většina z nich mluví o genocidě černošského obyvatelstva, která probíhá v oblasti Dárfúru. Když se jich ptám na to, proč své rodiny nechali doma, tak mi odpovídají, že jejich rodiny by nebezpečnou cestu nemusely přežít. Ve snaze se dozvědět pravdu jim oponuji, že jejich rodiny jsou v Dárfúru vystaveny mnohem většímu nebezpečí než tomu, které je čeká při cestě do Evropy. Odpovědi na svoji otázku se ale nedočkám. Většina z nich nedisponuje ani základní znalostí angličtiny a nepřeje si focení. Poté, co s nimi začínám komunikovat arabsky, začínají tát ledy. Francouze většina z mladíků považuje za rasisty a vyprávějí mi, že jejich vysněným cílem je život v Anglii. Vykládají mi své sny. Někteří z nich mluví o tom, že chtějí v Anglii vystudovat, jiní zase pracovat. Na otázku, co budou dělat v Anglii, když neumí pořádně anglicky, mi většina Afričanů odpovídá, že se anglicky naučí. Kolem nich pobíhá několik mladých, pohledných Evropanek. Některé z nich Afričanům pomáhají se stavbou bizarní dvoupatrové věže, jiné vytvářejí barevné nápisy či společně hrají míčové hry. Většina z nich jsou dobrovolnice z humanitárních organizací, které tímto způsobem zřejmě tráví svůj volný čas. Připomínají mi hipísačky či „květinové děti“ se sedmdesátých let. Na vrcholu pahorku je kromě plápolání pár ohníčků naprostá tma. Policie zde není. Afričanů je zde mnohonásobně více než Evropanek, ale nikdo z nich je zde ani náznakem sexuálně neobtěžuje, i když by snadno mohli. Uprchlíci ze západního Súdánu mě zvou do svého dřevěného obydlí. Na pár metrech čtverečních jich spí šest. Vykládají mi, že stavení je zbrusu nové, jelikož to staré včera celé shořelo. Anglicky z nich na přijatelné úrovni mluví jenom jeden. Jejich přízeň si získávám tím, že jim vykládám své zážitky z cest po Súdánu, který jsem kdysi téměř celý procestoval. Několik z nich zde na smartphonu sleduje videa z folklórních svateb svých příbuzných. Jeden z nich mi nabízí cigaretu s hašišem. Odmítám s tím, že jsem nadopovaný adrenalinem. Jiný se mě ptá, zda nemám zájem o alhohol či o prostitutku. Téměř vše je zde k mání. Mladíci ode mne loudí cigarety. Říkám jim, že nekouřím. Stan opouštím s tím, že se sem zítra vrátím. Cestou zpět se ještě stavuji v něčem, co bych nazval místním kinem. Fotoaparát je mi agresivním mladíkem málem vyražen z ruky.
Psali jsme:
Druhý den vstávám časně ráno a mým cílem je opět Džungle. Všímám si toho, že ostnatý drát ohrazující uprchlický tábor přehrazuje železniční koleje. Spatřuji zde první Afričanky, pravděpodobně z Etiopie či Eritreje. Také se bavím s afghánským prodavačem ovoce, který mluví obstojně anglicky. Jako svůj sen mi popisuje život v Anglii s tím, že je řemeslník a v jeho zemi práce není. Prodavač se nechává fotit. Mé problémy začínají v momentě, kdy vyfotím Eritrejce, jak veze jinému Afghánci nákupní vozík plný plechovkových piv. Agresivní Eritrejec si vynucuje smazání fotky. Afghánec mi vzápětí vyhrožuje, že jestli ho ještě jednou vyfotím, že mi uřízne hlavu, a vše gestem názorně ukazuje. Další z Afghánců mě vzápětí dohání a vysvětluje mi, že focení považují za „harám“ (hřích, pozn. autora). Přitom právě pití alkoholu je v islámu bráno jako těžký hřích. Poté, co to vypadá, že se již zklidnil, mi zničehonic z půl metru vrhá hrst šutrů přímo do skla teleobjektivu. S radostí, že mi ho rozbil, odchází pryč. Objektiv to jako zázrakem přežil. Spatřuji zde celou řadu dalších bizarností, počínaje holičstvím pod otevřeným nebem, hrůzostrašným „domem“, který je obalený kusy látek a igelitů, tancujícím černochem v hnědém kabátu a kukle, figurínou muslima v turbanu a slunečních brýlích ležící na střeše chatrče, graffiti s Bartem Simpsonem s nápisem „The world is ours“, vidím obchod zřízený z karavanu či improvizovaný kostel. Také zde spatřuji frontu před kontejnerem humanitární organizace, která uprchlíkům rozdává trička a mikiny. Při sledování toho, komu je rozdávají, mi přichází divné, že obdarovávanými nejsou žádní otrhaní chudáci, kteří je skutečně potřebují, ale na poměry evropského podzimního počasí nadstandardně oblečení lidé. Pracovnicí charity jsem vzápětí požádán, abych dále nepořizoval žádné snímky. Další dobrovolníci pomáhají Afričanům vyplňovat formulář, který ukáží policii v případě svého zadržení a zaručuje jim mimo jiné to, že mají právo na právníka či na doktora.
Poté se se svými známými anglickými novináři, kteří o uprchlickém táboře v Calais připravují dokumentární film, vydávám hledat restauraci. Po chvilce hledání nalézáme i v takovém místě, jako je Džungle, překvapivě čistou afghánskou restauraci s příjemnou obsluhou, kde je vynikající jídlo. Prvním chodem jsou kousky grilovaného kuřete s fazolemi a zeleninou v pikantní omáčce. K tomu nám přinesli ještě teplý plackový chléb, rýži s kousky masa a zeleninový salát. Vodu zde dostáváme balenou. Na dotaz, kde si můžu umýt ruce, je mi přinesen antibakteriální gel Sanytol a pár ubrousků. Krátce před stmíváním se společně vydáváme sledovat kriketový zápas mezi Afghánci a anglickými dobrovolníky, který probíhá v uvolněné atmosféře u plotu tábora. Při našem odchodu z Džungle začíná velmi tvrdý policejní zásah, při kterém těžkooděnci vůči uprchlíkům použijí vodní děla a střelbu světlicovými granáty se slzným plynem. Ti ji opětují házením granátů se slzným plynem a kamení zpět na těžkoděnce. Vše se snažím nafotit z maximální možné blízkosti, v jednu chvíli se však ocitám na „bojové“ linii mezi dvěma znepřátelenými tábory. Zhruba metr ode mne přistálo několik slzotvorných granátů, které vystřelili těžkoděnci, začínám se dusit a slzí mi oči. Bílá mlha ze slzného plynu je všude okolo mne. Ještě se snažím rychle vyfotit siluety uprchlíků, jak házejí vybuchlé granáty se slzným plynem a kameny zpět na těžkoděnce, ale vzápětí jsem skupinkou uprchlíků, kteří si nepřejí být takto foceni, napaden a kamenován. S trochou štěstí mizím pryč z pekla jménem Džungle. Podtrženo sečteno: V Džungli mi nabízeli prostitutky a hašiš, kvůli focení mi opakovaně málem rozbili objektiv, vyhrožovali, že mi uříznou hlavu, a závěrem jsem to z jedné strany schytal slzným plynem, abych byl vzápětí z druhé strany kamenován.
Psali jsme:
autor: .
