Co naše země nejvíc potřebuje? Anketa
Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice v Evropském domě zorganizovala v tomto týdnu akci k 25. výročí 17. listopadu 1989. Zazněla tam celá řada názorů, vzpomínek i poznatků lidí – odborníků, i těch, co se pohybovali v politice. Některé věci přitom padly veřejně možná úplně poprvé. Mimo jiné se s tím, co tehdejší doba obnášela, svěřil také například historik Emil Voráček.
„Nebyl jsem tehdy ani poradcem generálního tajemníka, ani poradcem předsedy vlády, byl jsem obyčejný řadový vědecký pracovník. Pracoval jsem ale v 80. letech v ústavu, který měl název Československo-sovětský institut. Měl jsem ale to štěstí, že jsem pracoval s řadou velice chytrých lidí a také jsem se znal s řadou lidí, kteří v ústavu již sice nepůsobili, poněvadž byli vyhozeni, jako například v 70. letech doktor Zdeněk Sládek. Byla to parta rusistů-historiků, kteří náleželi k nové vlně československé historiografie začátku 60. let a kteří také přišli s tím, že vznikla první vědecká publikace o historii a dějinách Sovětského svazu a Ruska v roce 1967. Kdo ji přečetl, uměl lépe chápat souvislosti i toho, co se chystalo,“ předeslal ve svém vzpomínání Voráček.
Bádal o perestrojce, přesto do Sovětského svazu vycestovat nemohl
Jak přiznal, měl také asi vlastně svým způsobem to štěstí, že se paradoxně ani v letech perestrojky nedostal do Sovětského svazu, byť o to usiloval, poněvadž jeho náplní práce bylo zabývat se perestrojkou. „Zabýval jsem se proto i západní literaturou, četl Izvestije a zúčastňoval jsem se řady konferencí, a tak mohu mluvit o řadě paradoxů. Když jsem se zúčastňoval těch konferencí v druhé polovině 80. let, mnohé byly v budově ÚV KSČ v Ústavu marxismu-leninismu. Celá řada lidí se tam vyjadřovala k problematice toho, jak vypadá perestrojka v Sovětském svazu. Byli nešťastní z toho, že to nebyli hloupí lidé a věděli, co se skutečně děje v tom Sovětském svazu a jaký to může mít odraz v Československu a v naší společnosti. Ale nechtěli to říct otevřeně, tak kolem toho různě kroužili…“ popsal dále Emil Voráček. Ten v té době nesměl učit na vysoké škole, a tak využíval možností vystupovat na neoficiálních přednáškách. Seznamoval se přitom se zajímavými lidmi a dozvídal se stejně tak zajímavé informace.
„Vystupoval jsem s přednáškami též pro Československou stranu socialistickou, pro Československý červený kříž a celou řadu dalších institucí a jen jsem koukal, jak v těch letech 1986 až 1989 byl u nás obrovitý zájem o Rusko, o Sovětský svaz. Hlavně se mě ale lidi ptali na to, jak to dopadne u nás. Na to já odpovědět ale neuměl,“ přiznává Voráček i nyní po letech.
Chtěli jsme změnu, ale zachovat to, co socialismus měl ve vínku
Jak vzpomíná, atmosféra posledních let osmdesátých byla zajímavá. Nezažil prý sám žádné antikomunistické výjevy, ale zažil důkazy toho, že režim byl někde na bodu vyčerpání svých možnosti. „Bylo nám jasné, že generace gerontokratů nahoře musí jít pryč. Ale zároveň jsme věděli, že musí být zachováno to, co socialismus měl ve vínku. A nemyslete si – lidi to nebrali jen jako formalitu – ve smyslu sociálním. Ovšem v levici se už po tom roce 1989 říkalo: ‚Pozor na to, aby se s vaničkou nevylilo i to dítě.‘ K tomu nakonec došlo. Tím jsem chtěl říci, že na jedné straně nikdo nic konkrétního o dalším vývoji nevěděl nebo o tom nechtěl mluvit, ale na druhé straně všichni něco věděli. A tím to napětí ve společnosti stoupalo,“ pokračoval dále Emil Voráček ve vzpomínání na osmdesátá léta a tehdejší atmosféru a nálady mezi lidmi.
Psali jsme:
Vytvářela se tehdy takzvaná opoziční levice. Složená byla z lidí atomizovaných často i mimo komunistickou stranu, ale všelijak personálně provazaných. Ti všichni přemýšleli o situaci značně kriticky. „Chtěl bych zde vyzvednout jedno jméno, a to Miloslava Ransdorfa. Byl jediný odvážný, který se snažil podnikat i konkrétní kroky. V roce 1989 napsal třeba přímý dopis Milouši Jakešovi, v kterém se vyjadřoval k věznění Václava Havla a tak dál,“ uvedl Voráček s lítostí nad tím, že Ransdorf na konferenci o 17. listopadu 1989 nepřišel. Jak prozradil vzápětí Milan Syruček, který diskusí provázel, Miloslav Ransdorf pozván byl, avšak zřejmě kvůli povinnostem v Evropském parlamentu nedorazil.
Fotogalerie: - Diskuze o 17. listopadu
Jméno Ransdorfa figurovalo v mnoha snahách o reformu a změnu levice
„Nechci být jeho advokátem, ale jeho jméno (Ransdorfa) v těch silných názorech, které se i uvnitř komunistické strany tenkrát vytvářely, pokládám za velice podstatné. Pracoval v prognostickém ústavu. Tam se setkal i s lidmi jako byl tehdy neznámý Václav Klaus a celá ta parta, která se potom hrozně ráda dostala k moci, přes záda Občanského fóra. A když mluvím o oné nové levici, tak bych rád připomněl i úlohu Prognostického institutu AV, který nabízel rejstřík osobností, jimž zásoboval Valtra Komárka a lidi, kteří představovali všechny zajímavé politické názory…Bylo jasné, že při proměně režimu měli pak významnou šanci se jako intelektuální elity dostat k moci nebo pomoci v rozhodování o tom, kdo se k moci dostane,“ konstatoval Emil Voráček.
Přiznal, že o reformistických proudech uvnitř komunistické strany se však příliš hovořit nedalo. „Ty byly velice slaboučké. Ale chci připomenout, že v rámci toho kvasu nespokojenost i ze strany často ruských účastníků v zákulisí stoupala. Daleko více mě však zneklidňovala neskutečná roztříštěnost a neschopnost všech těch, co se vlastně stávali opozicí, zformovat se k nějakému otevřenému vystoupení. Odvahu měl vlastně jen ten Ransdorf. Za to se dodnes stydím i já, ale bylo vidět, co z nás strana udělala. V té době to ale už nebyla strana, která by dokázala zvládnout politickou krizi, roztříštěnost. Navíc i její představitelé si byli zoufale vědomi toho, že ke změně režimu dojde. Už jen kvůli tomu, že kolem nás už ty změny v sousedních zemích nastaly. Čekalo se tedy jen na to, kdy se tak stane a za jakých okolností taky u nás. Dodnes se divím tomu, že Petr Pithart, když jsem se ho tehdy ptal, jaké měli informace o algoritmu těch transformačních proměn, odpověděl, že žádné informace neměli. Přitom ty proměny společenské, jak byly vnímány v onom roztříštěném provedení v roce 1989, dokládalo i moje setkání na jednom sezení s Oskarem Krejčím. Ten řekl jasně, že je to už vše definitivně prohrané. Sice jsem nevěděl, co přesně, ale uvědomoval jsem si to. Zároveň mně ale taky došlo, že v tom okamžiku se hroutí i celý svět socialismu, na kterém jsme jako mladá generace poctivě pracovali,“ vzpomínal Emil Voráček.
Psali jsme:
Prognostický ústav měl již změny naplánované
Jak dodal, tušil i to, že příští vývoj může být velice rychlý a dynamický. I když mu jeho ruští kolegové svěřili, že měli pocit, že to u nich šlo prý hrozně pomalu.
Při té příležitosti Voráček opět zmínil roli Prognostického ústavu. Ten totiž podle jeho mínění byl generátorem řízených reforem – třeba jen díky svému nadstandardnímu vybavení.
„Jako historik ale nezapomínám na to, že existují archivy. A z nich vyplývá, že v průběhu let 1988 a 1989 byla prováděna již celá řada příprav na změny – jak Ústavy, tak i ekonomických transformací. Bylo to načasováno systémově, že budou ty změny probíhat pomalu, plánovalo se od roku 1990. Přesto již byly i určité představy o změně toho, že by KSČ ztratila vedoucí úlohu, ale nikdo s nimi veřejně nevyšel ven,“ popsal opět Voráček minulost a souvislosti.
Psali jsme:
Zavzpomínal pak i na to, že stále více vznikaly různé reformistické skupinky, mimo jiné se vytvořila i společnost Bohumíra Šmerala, která byla podporována městským výborem KSČ. „Náležel tam i Míla Ransdorf a celá řada dalších lidí a vytvářely se kontakty i na lidi mimo Prahu. Měla to být nová politická platforma. Dokonce pak v těch revolučních dnech byla přizvána na sezení v Činoherním klubu. O tři dny později se z ní stalo Demokratické fórum komunistů (DFK), tvůrcem jeho programu byl znovu Ransdorf. Šlo v něm o pokud možno otevřené pojetí komunistického hnutí navázáním na kontinuitu s myšlenkami, které neumírají – nepředstavovaly nic nového pod sluncem, přesto by přinesly významnou změnu. Ale bylo třeba je vyhrabat z literatury a z archívů. DFK se pak zúčastnilo i mimořádného sjezdu KSČ, ale dnes už o něm vlastně ani nikdo nic neví, i když tam došlo k velice tvrdým konfrontacím mezi generacemi komunistů. Ti starší členové strany brali tyto aktivity jako ničení strany, my argumentovali tím, že naopak chceme zachovat společnost ve smyslu sociální soudržnosti a sociálního státu. Ostré osočování, které jsme si vysloužili, už nás nechávalo klidnými. Věděli jsme, že už nešlo o stranu, ale o to, co do budoucna uhájit v proměně transformace státu a režimu v myšlenkách socialistického hnutí, které jsme nechtěli zapomenout. To se ale nepovedlo,“ konstatoval Voráček ve svém vystoupení.
Majetkový převrat?
Kvůli těmto neshodám bylo poté 6. ledna 1990 svolané sezení nového politického fóra, na kterém jeho zakladatelé vyhlásili, že chtějí založit novou politickou stranu. „Měla se jmenovat Nezávislá levice a chtěli jsme, aby si dala do vínku spolupráci se všemi socialistickými hnutími. Vydiskutovali jsme základní parametry, aby mohlo dojít k ustavujícímu sjezdu, na kterém měl být například i Pavel Mertlík a další chytré hlavy. Ty později přešly ale do sociální demokracie. Lidé totiž zoufale hledali, co dělat, ale kuchyni revoluce v Československu už dělal někdo zcela jiný,“ poznamenal historik. Nutno dodat, že jím zmiňovaná Nezávislá levice se nezúčastnila již ani voleb, a tak skončila k zármutku některých v propadlišti dějin.
„Když jsem později hovořil na toto téma třeba se Zdeňkem Mlynářem, tak on jen pokýval hlavou a řekl mi: ‚Vy ani nevíte, co se v této zemi děje. Jde o největší majetkový převrat od dob Bílé hory‘,“ uvedl ke svému vystoupení pro ParlamentníListy.cz na závěr Emil Voráček.
Osobní vzpomínky na převratné události roku 1989 prozradil během diskuse též Oskar Krejčí, Miroslav Pavel, Jan Kavan, Miroslav Polreich, Jaromír Sedlák, Karel Srp, Karel Sýs, Jan Šolta, Peter Weiss, Zdeněk Zbořil, či Ladislav Žák. Více než čtyřhodinovou debatu moderoval dlouholetý novinář a publicista Milan Syruček.
Psali jsme:
autor: Alena Hechtová
_profil_top.jpg)
