Vydavatele i první čtenáře text překvapil hloubkou a upřímností
Vydavatel knihy Martin Vopěnka přiznal, že ho už dlouho žádná kniha tak nevyburcovala a že netušil, kolik hloubky, upřímnosti a jasnozřivosti je v knize ukryto. Byl jedním z prvních, kterého text překvapil. I novinář Libor Dvořák potvrdil, že pro něj kniha byla příjemným překvapením, i když nepochyboval, že „autorka je inteligentní bytost, bezesporu nejsilnější osobnost v celém souboru mladých dam“. „Ten text je překvapivě dobrý,“ ocenil Dvořák. I když on jako mnozí z těch, kteří přišli úryvky z knihy veřejně číst a diskutovat o ní, přiznávali, že muzika skupiny Pussy Riot není jejich šálek čaje. „Tohle není politický protest úplně v mém stylu, je to asi tím, že dámy jsou mezi dvacítkou a třicítkou, zatímco já jsem pán téměř sedmdesátiletý,“ konstatoval Libor Dvořák a ptal se ostatních, jak na ně působí protest, který může vypadat na první pohled dryáčnicky a na většinovou společnost v Rusku nezabere.
Šiklová: Už skupině Plastic People bylo vyčítáno, že užívají sprostých slov
Socioložka Jiřina Šiklová považuje knihu Naděždy Tolokonnikovové za vynikající. „Uvědomila jsem si, že toto bylo vyčítáno už hudební skupině Plastic People,“ připomněla pražskou rockovou kapelu The Plastic People of the Universe, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1988. „Sprostá slova, kterých ve svých textech používají, režim vždycky využije, tím patřičně pobouří lid obecný, lidé pak budou říkat, to se nehodí, a pak už si té politické souvislosti vůbec nevšimnou,“ zdůraznila socioložka, na co se zaměřují obvykle největší kritici, ať už státní orgány Ruska, nebo Putinovi příznivci v České republice.
Srát na sexisty, vojebat putinisty
Ani ve své knize si členka Pussy Riot nebere servítky podobně jako v textech jejich písní, které jsou zde také uvedeny. Třeba v písni Vodka Kropotkin se opakuje syrový refrén „Srát na sexisty, vojebat putinisty“. Mnohé takový slovník může odradit natolik, že nepřemýšlejí o důvodech a smyslu textu. „Budu nahlížet jejich případ stejně jako jejich umění trochu s přivřenými víčky, jako jsme vnímali vystoupení Plastic People. Posuzovat to z ryze uměleckých pozic je nesmysl, protože to není významné hloubkou umění či vybraným slovníkem či hloubkovu filozofických myšlenek,“ prohlásil publicista Jefim Fištejn a poukázal na boj aktivistek proti současnému režimu v Rusku a jeho představiteli – Vladimiru Putinovi. „Hlavním umělcem v tomto uměleckém aktu není žádná z těch holek, ale právě vůdce Putin. Bez jeho posledního tahu štětcem by ten umělecký akt nebyl úplný. Měli masky, no a co. Bylo by to kvalifikováno nanejvýš jako přestupek, jako chuligánský akt několika sotva zletilých dívek. Ale Putin byl ten, kdo tomu dodal filosofickou hloubku, protože on je postavil před existenční volbu: jak se zachováte tváří v tvář možnému vězení,“ vyjádřil se Fištejn k nesmyslným důvodům uvěznění aktivistek za jejich vystoupení v chrámu Krista Spasitele.
Režim v Rusku je stejný autoritářský režim, i když mění ideologii
A jednání ruského prezidenta v této kauze je podle publicisty Jefima Fištějna důkaz, že režim, ač mění názvy, svou podstatou se moc nemění. Jde podle něj o stále stejný autoritářský režim, i když mění svou ideologii. Podstatou autoritářského režimu je to, že za umělecký počin byly uděleny nesmyslné vězeňské tresty, dívky byly podrobeny nesmyslnému zacházení. „Stejně tak pro mne nebyl podstatný marxismus Egona Bondyho, byl pro mne pouze formou protestu proti praktickému marxismu, který tady vládnul. Takže proto od začátku jsem byl pobouřen tím, jak ruský režim zachází s tou čtveřicí mladých dívek, zároveň jsem tušil, že ten režim způsobil malý zázrak, protože z dívek sotva orienovaných v tomto světě udělal společenské, sociální hrdinky, které se zorientovaly v tom režimu a vidí, co je dobré a co je zlé, a to je pro mne základní příběh,“ řekl novinář.
Ostatně naznačují to i slova Nadi Tolokonnikovové v knize Jak udělat revoluci: „Ve chvíli, kdy se stát rozhodl nás zatknout, jsme nebyly žádné profesionální političky, revolucionářky nebo členky ilegální buňky. Byly jsme aktivistky a umělkyně. Trochu naivní a bezelstné, jak se to umělcům stává.“ Podle režisérky Sommerové došlo k zásadní proměně mírně skandalistních dam. „Ruský režim vyrábí nepřátele, kdyby je nepronásledoval, nestaly by se z nich obhájkyně lidských práv,“ je přesvědčena režisérka.
Název skupiny vyvolal velké diskuse i v Česku
Naďa Tolokonnikovová se v knížce vyjadřuje i k názvu skupiny, která vyvolala v České republice velkou diskusi, zejména když její přeložený název vyřkl prezident Miloš Zeman přímo do éteru v pořadu Hovory z Lán. Autorka píše: „Název skupiny se dá přeložit dvojím způsobem. Proto, když stojíte na obranu s plakátem Pussy Riot, se některý občani pošklebujou: Svobodu vzbouřený kundě! Tak tihle občani plakátu rozuměj. Ale však on to taky není špatnej požadavek. Svobodu vzbouřený kundě.“
Na počátku vzniku skupiny nebyla hudba, ale vzpoura, touha nežít ve lži, žít naplno. „Obsazováním veřejných prostranství a politickou akčností jsme se zabývaly už od vzdáleného roku 2007, ve kterém nám všem dosud bylo směšných sedmnáct až osmnáct. Pussy Riot jsme utvořily v roce 2011, ale tomu předcházelo pět let plných hledání formy i obsahu v rámci akčního žánru, pět let školení v tom, jak rychle utíkat před fízly, jak dělat umění bez peněz a být bezuzdně odvážné. Nehledala jsem akčnost, akčnost si našla mě a nebyly pro mě varianty, že bych se mohla zabývat něčím jiným. Události, situace, myšlenky, setkání, knihy, lidé – všechno se rovnalo tak, že před akčností nebylo úniku,“ popisuje autorka knihy historii i důvody vzniku punkové skupiny.
Roman Týc ze Ztohoven: Určitá forma šoku v umění je nutná, musí se s ní pracovat
Také Roman Týc poukazuje na to, že podle slov autorky členky samy hledaly způsob, jak se vyjádřit, a forma punkového vyjádření jim přišla pro ně nejvhodnější. „Tam vůbec nejde o muziku, ta muzika je tam čistě účelový nástroj,“ upozornil, že aktivismus je forma, jak upoutat pozornost, ale ty důvody a motivace jsou hluboké. „Doba se neustále vyvíjí, což znamená, že se vyvíjejí i formy projevu. Co fungovalo v umění před dvaceti lety, na to už je společnost imunní, už to nefunguje, tak se hledají nové formy,“ vysvětlil, že určitá forma šoku, pokud není prvoplánová, je nutná a musí se s ní pracovat. Uvedl, že skupina Ztohoven je v kontaktu s Pussy Riot díky tomu, že je dlouhodobě v kontaktu se skupinou Vojna (česky Válka, pozn. red.), která je mateřskou skupinou Pussy Riot. „Tady došlo ke konfliktu se ženským feministickým elementem,“ vysvětlil jeden z důvodů vzniku Pussy Riot. Členové Vojny byli také už několikrát uvězněni. „Skupina Vojna má za sebou velké aktivity, třeba obrátí auto, zapálí antona, nakreslí obrovského pinďoura na most, který se zvedá u sídla tajné služby. Jsou to hodně agresivní vstupy do veřejného prostranství. To, co udělaly Pussy Riot, je vlastně hříčka,“ srovnal obě skupiny.
Míra Putinova polototalitního uzurpátorství je alarmující
Také muzikant, bývalý politik a aktivista Michael Kocáb potvrdil, že ho text knihy zaujal a překvapil. „Ta kniha je dobrá, líbil se mi celkový styl, neočekával jsem takovou hloubku.“ Názor, že způsobem vystoupení v chrámu Krista Spasitele, kvůli kterému bylo několik členek odsouzeno k několikaletému vězení, se chtěla skupina zviditelnit a znesvětit svatá místa, považuje za chybný, protože každá společnost má svou mez únosnosti. „Jinak se budeme projevovat v Německu, jinak v Americe, jinak v Africe a jinak v Rusku. Ta míra polototalitního uzurpátorství je ze strany Putina tak alarmující, že jinak než alarmujícím výkřikem třeba v kostele to nejde,“ je přesvědčen Kocáb, že jinak nelze zviditelnit a prosadit nesouhlas některých ruských občanů s tím, co se v Rusku momentálně děje. A připomíná, že rocková skupina Pražský výběr, kterou založil v roce 1976, prováděla něco podobného v menším rozsahu. „Provokovali jsme, zasahovala proti nám Veřejná bezpečnost, proto upozorňují, že takové jednání chce velkou odvahu, v ruském prostředí, kde se opravdu političtí nepřátelé vraždí, ještě větší. Pussy Riot tohle riskovaly, byly si toho vědomy, možná začínaly trochu jako rošťandy, ale postupně se to změnilo v politický projev občanské neposlušnosti, které si nesmírně vážím,“ řekl bývalý ministr pro lidská práva.
Z rozjívených cácorek uvědomělé aktivistky
Překladatel knihy Jak udělat revoluci Milan Dvořák považoval členky ruské punkové skupiny „za rozjívené cácorky“. „Vycházel jsem z toho, co sdělovala média, včetně BBC.“ Podle něj je v textu dobře vidět, jak se Naďa a Máša vyvinuly během těch těžkých dvou let, jak se z nich stály aktivistky, které bojují za práva vězňů, nejen politických, ale všech, nejen v Rusku, ale vězňů vůbec. „A to je na nich velice krásné. Jejich písně se mi nelíbí, není to druh muziky, který bych poslouchal, ale velmi obdivuji, co se z Naděždy Tolokonnikovové stalo. Nelíbí se mi texty ani muzika, jako se mi nelíbly texty Plastic People, a přesto jsem byl pro to, aby to směli dělat, když takhle svět vnímají. A to patří i k Pussy Riot,“ prohlásil Milan Dvořák o autorce, která po propuštění z vězení oznámila svůj odchod ze skupiny Pussy Riot a s Mášou Aljochinovou založily občanské sdružení Zona prava, které má za cíl právní, psychologickou a informační podporu vězňů v Rusku.
Bylo jim zle z toho, že patriarcha agitoval v Putinův prospěch
V diskusi také zaznělo, že je mýtus, co se objevilo v mnoha médiích, že se skupina svým vystoupením v chrámu Krista Spasitele dopustila znesvěcení kostela. „Je to odsvěcené místo, pod nímž je myčka aut pro bohaté, prostory kostela si kdokoli může pronajmout,“ vysvětlil nakladatel knihy a popsal pohnutou historii chrámu Krista Spasitele, který byl kdysi zbourán, na jeho místě měl vzniknout památník s třicetimetrovou sochou Lenina, pak tam byl obrovský bazén a znovu postaven chrám. Ostatně i politická aktivistka Naďa Tolokonnikovová v knize píše: „Vina Pussy Riot spočívala jen v tom, že jsme za místo v chrámu nezaplatily nájemné. Na webových stránkách svatyně je ceník za pronájem sálů. V areálu chrámu se nachází chemická čistírna, mycí linka pro auta a pod oltářem prádelna, čile se kšeftuje s klenotnickými výrobky. A protože ruskou pravoslavnou církev nikdo nekontroluje a nezdaňuje, rozhodla se přivydělávat si na levném arabském zlatě.“ A přiznává, že je jim zle z toho, že patriarcha bezostyšně agitoval před volbami v Putinův prospěch, proto zvolily pro svůj protest toto místo.
Boj s větrnými mlýny?
Podle účastníků diskuse v Knihovně Václava Havla je kniha ruské autorky svědectvím o situaci, která panuje v Rusku a která ohrožuje nejen je, Ukrajinu, ale nás všechny i celou naši kulturu. A jaké je poselství Nadi Tolokonnikovové? „Lidi nejsou ochotni žít naplno, žít krásně, jako když se žije jedinkrát a naposledy. Chovají se, jako by každý měl v zásobě dalších takových pět set let. Nemáš pět set let. Žij naplno,“ vyzývá žena, která bojuje se státní mocí i hodnostáři pravoslavné církve, a přitom se potýká i s neporozuměním a odporem většinové ruské společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
