Jako v pasti. I když se dluhy podaří vyřešit, prostředí řadu lidí brzy zase táhne dolů

5. 5. 2013 8:20

ROZHOVOR V sobotu ParlamentníListy.cz přinesly povídání s pracovníkem Člověka v tísni Martinem Kovalčíkem o dluzích, jejich vymáhání, o problematice sociálně vyloučených lokalit. Dnes přinášíme rozhovor, který informace doplňuje a odhalí i propojenost problematiky s možným doživotním cejchem, na jehož počátku stojí malý dluh. V rozhovoru jsme ale také probrali světlo na konci tunelu...

Jako v pasti. I když se dluhy podaří vyřešit, prostředí řadu lidí brzy zase táhne dolů
Foto: Hans Štembera
Popisek: Stejně tady nic nemá cenu

Téma dluhů je velmi negativním tématem. Setkáváte se někdy s dobrými konci?
Asi tak jeden případ z deseti se daří vyřešit. To ale většinou vydrží chvilku. Když s tím člověkem pracujeme dál, zjistíme, že za rok je v naprosto stejné situaci jako byl před tím. A není to problémem jejich osobního rozhodnutí, ale vlivu prostředí, v kterém žijí.   

Vše je záležitostí legislativy. Vše, o čem jsme mluvili, vychází z toho, co je aktuálně zakotveno v zákonech. A my jako organizace se snažíme o nějaké systémové změny, které by vedly k nápravě. Po novém roce i na základě našeho působení začala platit například novela zákona o spotřebitelských půjčkách, a tak už by se nemělo stávat to, že si člověk půjčí 20 tisíc a přijde kvůli tomu o dům za dva miliony korun.

Jenže – ruku na srdce – pozitivních změn už v tomto ohledu bylo ohlášeno několik a výsledek je stále stejně smutný. Nebo se to mění?
Minimálně je pozitivní to, že pokud by se s tím problémem nyní člověk setkal, už má alespoň oporu v zákoně. Navíc se Ústavní soud zabýval před pár dny již i těmi odměnami advokátů. A nemělo už by být možné vybírat horentní sumy za vybírání bagatelních pohledávek. Snad se to tedy začíná i v rámci legislativy obracet k lepšímu.

Další rozhovory ParlamentníchListů.cz čtěte ZDE

Jenže stále existují rodiny, které kvůli dluhům nemají třeba na obědy dětem ve školách, na pomůcky? Svítá jim alespoň nějaká naděje?
Nedá se to zcela paušalizovat, ostatně jako vše v této problematice, o které hovoříme. Pokud ale pak už dojde k takové situaci, o které hovoříte, to už znamená, že jsou na tom hodně špatně. Ale jsou stále takové. A nebavíme se o rodinách, které mají jedno, dvě děti. Ale pět, šest i více. V této souvislosti bych rád upozornil na jeden z obrovských mýtů, který tu funguje. Narážím na zneužívání sociálních dávek. To je jedna taková mantra, kterou tu stále hodně lidí opakuje a přitom je to obrovský nesmysl. Nic takového neexistuje. Kdyby byla taková paráda žít na sociálních dávkách, tak nikdo asi nedělá nic jiného, ne? Najde si partnera, vleze s ním do postele, udělá si s ním co nejvíc dětí a pak se bude mít jak baron. Proč to ale tak neděláme? Ve chvíli, kdy se někdo stane závislý na sociálních dávkách, tak prostě každodenně řeší to, kde vzít na jídlo a jak obléct své děti. Na záležitosti jako jsou výlety, školní pomůcky, obědy, na to už se prostě nedostává, protože ti lidé sotva uživí svoji rodinu. Nemají žádný jiný příjem, nikdo z té rodiny nepracuje a práci ani nesežene. Z tohoto bludného kruhu velmi často cesta nevede, i když se člověk snaží sebevíc.

Vy jste v této poslední odpovědi, ale i v celém rozhovoru několikrát narazil na klišé a „pravd o chudých lidech a Romech“, zakotvených mezi širokou veřejností. A zmínil jste, že se s nimi nemůžete ztotožnit. Shrňte na závěr důvody, proč?
Těch mýtů je mnoho, ale jeden za všechny. Spousta lidí si myslí, že ti, co žijí v ghettu, nechtějí pracovat, že jsou líní. Ale když se podíváte do reality, tak je to opravdu trochu jinak. Když někdo žije v ghettu, tak je v drtivé většině zadlužený. Díky svému vzdělání jen těžko může sehnat normální legální práci. Když se mu to poštěstí, je mu však díky dluhům automaticky exekuována mzda. Pokud tedy zodpovědný rodič do práce chodí, aby uživil rodinu, tak zadlužený rodič do té práce mimo jiné nepůjde, poněvadž by tu rodinu i přesto, že by pracoval, neuživil. Normální práce tu šanci pod tíhou zadlužení nedává. Logicky a ekonomicky z toho pak vyplývá, že je normální se na práci vykašlat a hledat si melouchy načerno. Není to ideální, ale logiku to má. Neznamená to ale, že se tím dluhy vyřeší – takový člověk nemá zdravotní ani sociální pojištění, nemá žádnou jistotu, že nakonec za práci vůbec třeba dostane pravidelně zaplaceno. A to všechno dál roztáčí kola dalších sociálních problémů.

Člověk v tísni

Společnost Člověk v tísni vznikla v roce 1992 v okruhu válečných zpravodajů a novinářů, kterým už nestačilo jen přivážet ze zahraničních cest informace o probíhajících válkách a začali do oblastí konfliktů vyvážet pomoc. Postupně se Člověk v tísni etabloval jako profesionální humanitární organizace s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě.

Během dvaceti let své existence se Člověk v tísni stal jednou z největších neziskových organizací ve střední Evropě, začal se také věnovat oblasti vzdělávání a pomoci lidem žijícím v sociálním vyloučení.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE

 

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 159 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Nejlépe bylo za Gottwalda, lidé táhli za jeden provaz. Pak přišli Klaus s Dlouhým. Byli jsme v kraji, kde se nikdo netěší na zítřek

11:32 Nejlépe bylo za Gottwalda, lidé táhli za jeden provaz. Pak přišli Klaus s Dlouhým. Byli jsme v kraji, kde se nikdo netěší na zítřek

ČESKÉ HOSPODÁŘSTVÍ Hornictví na Karvinsku – snaha o udržení těžby i nová místa v montovnách. Měli by…