Je to jinak, než se píše. Máme více o volbách v Rakousku, které ovládl nepohodlný kandidát, na kterého koukají s otevřenými ústy

Anketa

Co soudíte o Tomáši Halíkovi?

Zajímavý člověk, i když k němu mám výhrady

93%

hlasovalo: 20467 lidí

Volby prezidenta přinesly v prvním kole debakl pro kandidáty dvou etablovaných politických stran – sociálních demokratů a lidovců. Největší podporu získal kandidát strany Svobodných a proti němu stojí politik spojený se stranou Zelených. Z hlediska dosavadních politických dějin Rakouska se dá mluvit o tom, že Rakousko může mít nakročeno k bodu zlomu.

Prezident má v rakouském politickém systému především ceremoniální a symbolickou roli. V novodobých dějinách po roce 1945 se na nejvyšším postu objevovali zpravidla politici spojení se sociální demokracií s dvěma výjimkami, kdy v čele země stanul kandidát za lidovce. V Rakousku se prezident volí přímou volbou už od roku 1929, takže v tomto ohledu má prezidentská volba velkou tradici a personální obsazení odráželo konsensuální politiku proporčního systému, kde se u vlády střídali nebo spolupracovali v rámci koalice lidovci a sociální demokraté, zatímco menší strany mohly mít jen „asistenční“ roli (s jednou výjimkou v letech 2000 až 2007). Poválečný a na keynesiánství navázaný konsensus druhé republiky byl poprvé vážně ohrožen v roce 1999, kdy Haiderovi Svobodní skončili druzí. Dnešní volby jsou tedy v jistém smyslu pokračování dlouhodobějšího trendu, i když Svobodní po vládním angažmá mezi roky 2000 až 2007 značnou část podpory ztratili a zažívají po roce 2008 z opozice politický comeback.

Kandidát Hofer ve volební místnosti:

Výsledky prvního kola ve prospěch Hofera (Svobodní)

První kolo voleb hostilo celkem šest kandidátů. Nejmenší podporu (http://orf.at/wahl/) získal vídeňský podnikatel a veřejná figura Richard Lugner s 2,3 %, který kandidoval jako nezávislý kandidát. Kandidáti za sociální demokracii Rudolf Hundstorfer a za lidovce Andreas Khol získali podporu 10,9 % a 11,1 % hlasů. Jediná ženská kandidátka a bývalá soudkyně nejvyššího soudu Irmgard Grissová skončila jako nezávislá s 19 % hlasů na třetím místě. Druhý byl Alexander Van der Bellen, který kandiduje jako nezávislý, ale byl politicky spojený se stranou Zelených. Jeho podpora v prvním kole čítala 21,3 %. Na prvním místě suverénně stojí kandidát strany Svobodných a předseda rakouského parlamentu Norbert Hofer. Ten získal celkem 35,3 % hlasů. Celková účast voličů činila v Rakousku celkem 68 %.

Celkové počty jsou tedy zatím poměrně jasné a rozložení sil mezi dvěma kandidáty, kteří svými názory bezpochyby budou dál polarizovat rakouskou politiku, nabízí do druhého kola velmi zajímavý zápas. Je jasné, že do 22. května proběhne přeskupování sil ve všech politických táborech. Hofer s podporou 35,3 % hlasů stojí proti Van der Bellenovi s 21,3% podporou voličů, ale ve hře jsou nyní hlasy vládního tábora rozdělené mezi Hundstorfera a Khola (celkem 22 %) a Grissové s 19 %. Jinak řečeno, Hoferovo vítězství v druhém kole není zdaleka ještě jisté a je možné, že i on nastoupí na cestu Le Pena v roce 2002.

Volby nebyly jenom o azylantech

Podle komentáře rakouských novin Kurier představovala (http://kurier.at/politik/inland/bundespraesidentenwahl/hofer-vs-van-der-bellen-jetzt-kommt-der-lager-wahlkampf/194.969.667) lepší volební kartu proti Hoferovi I. Grissová, která ale nakonec skončila na třetím místě. Jinak řečeno, Van der Bellen to bude mít proti Hoferovi horší. Předseda vlády a sociální demokrat Faymann řekl, že on sám bude volit Van der Bellena, ale oficiální doporučení pro voliče nedal. Podobně se zachoval i šéf lidovců. Obě vládní strany tedy zachovaly zatím neutrální postoj, který je v daný moment otevřený možnostem. Podobně se zachovala po první volbě i Grissová, která řekla, že případné doporučení Van der Bellena bude muset zvážit.

Populistického kandidáta Svobodných Norberta Hofera na první místo nevynesla jenom uprchlická krize posledního více než roku, i když cizinci či imigranti jsou standardní rétorickou zbraní Svobodných už celé roky. Jak Kurier ukazuje, motiv azylantů dělal jen 14% podíl motivace Hoferových voličů. Mnohem důležitější pro ně byly jiné motivační faktory: 30 % si cenilo jeho mládí a dynamiky, 27 % ho vidělo jako sympatického, 19 % Hofera chápalo jako jediného „volitelného“ kandidáta a 16 % oceňovalo to, že umí mluvit o těch správných tématech. Téma azylantů, proti kterým se Hofer i jeho strana vymezuje, bylo tedy až na posledním místě.

Jeho protivník Van der Bellen, zelený politik s pro-imigrantskými názory (sám pochází z pobaltské uprchlické rodiny) přitahoval jiné voličské motivace. Pro 25 % reprezentoval odpovídající politické názory a hodnoty, pro 21 % byl sympatický, 16 % si cenilo jeho vzdělání a kompetence, dalších 16 % ho vidělo jako jediného volitelného kandidáta a 9 % ho hodnotila jako autentického či důvěryhodného kandidáta.

Anti-establishmentové volby a hledání politiky alternativ

Srovnáním dojdeme tedy poměrně lehce k dvěma rozdílným typům kandidátů, kteří mají společné jedno – část jejich voličů, a to 19 % u Hofera a 16 % u Van der Bellena, je chápala jako jediné „volitelné“ ve srovnání s jinými kandidáty. Debakl vládních stran ještě podtrhuje, že právě jejich volitelnost byla problematizována podporou Hofera a Van der Bellena. Dalším faktorem krize obou vládních stran konsensu je příklad Vídně, která tradičně volila spíše sociálně-demokraticky, ale letos podpořila Van der Bellena a Grissovou.

Co se to tedy v Rakousku děje? Západoevropská země, která má de facto od roku 1955 stabilní politický systém bez systémových diskontinuit jako jeho severní a jižní sousedé z „nechvalně“ proslavené V4, volí pravicové populisty, kteří otevřeně a politicky nekorektně (tedy populisticky v pravém slova smyslu) kritizují současnou politiku? Taky Rakušané se „zbláznili“ a vydali se na cestu „iracionální“ politiky, která stojí na archaických a dávno překovaných kolektivních kategoriích, jako je národ či lid, a poslouchají politiky, kteří o politice mluví s pomocí emocí a vášní?

Hlavní příčiny nespokojenosti

Jak už je naznačeno ve výzkumu Kurieru, nejde zdaleka jenom o azylanty či uprchlickou krizi a její špatné politické zvládnutí, které obrovským dílem přispělo k jejímu negativnímu přijetí značné části veřejnosti v EU. Krize s sebou přirozeně nese nejistotu a chaos, které je třeba politicky řešit konkrétními politikami, ne jen slovně pomocí morálních apelů. Relativně prosperující Rakousko má (http://www.dw.com/en/presidential-election-exposes-austrian-angst/a-19207311) totiž i jiné problémy: faktickou hospodářskou stagnaci v posledních letech, závažné problémy ve vzdělávacím systému, tiše rostoucí nezaměstnanost a pořád narůstající veřejný dluh ve výši 86,2 % HDP s dlouhodobým deficitem rozpočtu a problematickým bankovním sektorem. Političtí analytici přitom hovoří o tom, že rakouská veřejnost je dlouhodobě nespokojená s prací vlády, a také o tom, že etablované politické strany (které ve vládě střídavě nebo společně zasedají) se nezvládly modernizovat a jako jinde v Evropě jsou v úpadku. Neumí oslovit voliče v současných podmínkách. Znova a znova se objevuje problematizování sterilního konsensu sociálních demokratů a lidovců, který voličům už dávno nenabízí žádné politické alternativy, které by mezi sebou skutečně soutěžily. Jejich politiky jsou s menšími nuancemi totiž téměř totožné.

Agenda pro druhé kolo

Ve druhém kole se dá ovšem očekávat, že v rámci polarizace mezi oběma kandidáty bude azylantská politika hrát zřejmě o něco větší roli, protože se z ní stalo zastřešující téma celoevropské krize politiky. Vyjdou asi na povrch i další rozdíly a témata, jako je euroskepticismus (tradiční téma Svobodných) či vztah k Evropské unii nebo ekonomické otázky, kde je Van der Bellen snad o něco více sociálně orientovaný než ekonomický liberál Hofer. To, co lze ale zcela jasně očekávat, je velká polarizace, která plyne už jen z toho, že populismus na polarizaci a rétorice na hraně staví.

Pro mnoho (neo)liberálních pozorovatelů je snad největším šokem skutečnost, že se na politický povrch dostává politika kolektivní identity – národní identity, konzervativismu či nativismu – které jsou spojeny s dynamikou my–oni a s xenofobií (ne ve smyslu nálepky, ale celkem přirozeného sociálního instinktu, který ale dostává politickou podobu). Tato, současnou globalizací ještě podtržená, dynamika, politicky uchopená jenom pravicovými populisty, umožňuje návrat politiky jako soutěže alternativ (jakých kvalitativně, je teď jiná otázka) a jako záležitosti emocí a vášní.

Rakousko ukazuje, že po třech desítkách let demontáže keynesiánského konsensu se do krize dostal logicky také jeho politický protějšek. Tady morální politika dobra a zla vystačit prostě nemůže, protože nemobilizuje a neoslovuje. Stěžovat si a moralizovat je ale už trochu luxus. Arogantně házet vinu na voliče znamená další podporu právě anti-establishmentovým populistům. Je to celkem jednoduché: buď establishmentoví (neo)liberálové inovativně obejmou změnu, jak to doporučují svým voličům v případě důsledků uprchlické krize, a konečně hozenou rukavici přijmou, nebo je prostě dějiny převálcují.