Světoznámý český režisér Jiří Menzel přijel do ruského Petrohradu, kde se zúčastnil mezinárodního filmového festivalu pod názvem „Poselství člověku“, který se v severském městě koná každoročně od 23. září do 1. října.
Kromě promítání svých filmů a prezentace své knihy Menzel vystoupil i před studenty petrohradské filmové školy, kteří měli možnost položit českému režisérovi jakékoli otázky. Menzel ruskou mládež šokoval svou upřímností. ParlamentníListy.cz svým čtenářům nabízejí několik takovýchto otázek a odpovědí.
Jak se vaše tvorba změnila s věkem?
S režírováním filmů je to jako s láskou; v počátcích, kdy nemáte ještě vytříbenou techniku, děláte vše spontánně a s nadšením. Později, když naberete pár zkušeností a vytvoříte si vlastní techniku, jenom aplikujete svou osobitou strategii, tím se ovšem vytrácí ta vášeň. Nakonec to už děláte jen ze setrvačnosti, děláte to, protože to už umíte.
Co děláte, abyste to překonal?
Snažím se to překonat, ale moc mi to nejde, proto dělám čím dál méně filmů. Nemám na to odvahu. Bojím se dělat filmy, které obecenstvo nepřijme. Také vás to čeká.
Vy jste se vždy zaměřoval na komedie, vyjadřujete tím nějaký svůj osobitý pohled na svět?
Já si myslím, že pokud jste upřímný, ve všem můžete najít nějak komický prvek. Mně ta absence humoru ve vážných filmech opravdu chybí. Vždy jsem měl jasno v tom, že natáčení vážných filmů není nic pro mě. Nebaví mě to. Někteří tvrdí, že když je něco veselého, je to plytké. Já si to nemyslím. Humor vždy umožní lépe pochopit příběh. Pozor – netvrdím, že je třeba dělat humor pro humor, ale je třeba nacházet komické prvky i ve vážných věcech. Nebrat sebe sama tak vážně.
Já ze svých kolegů cítím strach, vidím to na jejich filmech, které se objevují na festivalech, jako je tento.
Měl jsem jednoho přítele, který prožil mládí v koncentračním táboře. Vždycky mi říkal: „Nikdy jsme se tak nenasmáli jako v tom lágru. Jinak se totiž nedalo přežít.“ Bez humoru máte hrozně smutný život.
Jak se vám líbí Petrohrad? Nepůsobí na vás trochu depresivně?
Můžu být upřímný? Já jsem tu potřetí a na rozdíl od jiných lidí, kteří jsou Petrohradem unešení, se zde necítím dobře. Toto město bylo postaveno násilím, při jeho tvorbě zahynulo mnoho lidí. Navíc je to jen kopie italské architektury, které zde vůbec neodpovídají podmínky. Abych byl ještě více upřímný, necítím se ani dobře tady před vámi, před těmi vašimi smutnými tvářemi; vypadáte jako profesoři, nebo ještě hůře, jako poslanci.
Děkujeme vám mnohokrát za upřímnou odpověď. Mnozí hosté by si to netroufli.
Nenuťte mě, abych to s tou upřímností přeháněl. Mám hodně ruských kamarádů, ale Ruska se bojím. Musíte mi to odpustit.
To nejste sám, sami Rusové se Ruska bojí.
Nechci fušovat do dějepisectví, ale v tradici tohoto národa je být poddaným. Rusové vždy žili s tím, že nad nimi je patriarcha, nad ním car a mezi tím nic. To je můj obraz Ruska. Přijde mi, že Rusové jako občané jsou málo samostatní. Samozřejmě je tu spousta inteligentních lidí, ale když si uvědomíte, kolik lidí zde žije, tak je jich hrozně málo. Opravdu se na mě prosím nezlobte, je to jen můj povrchní pohled. Další věc je, že my Češi nejsme o moc lepší.
A v jaké zemi se naopak cítíte dobře?
Já mám rád severské národy, které byly vychovány v protestantství, a tudíž se naučily to, že lidé odpovídají sami za sebe, nezáviseli na nikom, kdo byl nad nimi. Byl bůh a byl člověk, mezi nimi nebyl žádný prostředník, na kterého by se lidé museli obracet.
Všimněte si, že statistikám měřících životní úroveň různých národů jasně vévodí právě protestantské země. Jsou na tom lépe než taková Francie, Polsko nebo Španělsko, kde mají lidé mezi sebou a pánem bohem faráře. Vím, že dnes už většina z nás v boha nevěří, ale ten vztah k naší zodpovědnosti se dědí, i když třeba v boha nevěříte. O Češích zde ani mluvit nebudu, ty žádného boha nemají. My jsme všichni kacíři.
Není při natáčení komedií problém v tom, že každá generace vnímá humor odlišně? Dá se ta hranice mezi generacemi nějak smazat?
Ta hranice není zřetelná, ani mezi národy, ani mezi generacemi. Všichni jsme lidské bytosti, a proto jsme směšní. Každý z nás, když se dobře podíváme, je legrační. Jenom se musíme dobře koukat. Jinak to vnímají Číňané, jinak Američané, ale každý z nás je lidská bytost, a tím pádem je směšný. Proto je blbost nedělat komedie.
Já jsem byl nedávno v Moskvě, kde jsem hovořil před podobným publikem, ti lidé se ale opravdu bavili. Vy vypadáte, jako že vás čeká něco hrozného, nebo jako že tady musíte být. Celý svět obdivuje Petrohrad, nechápu to. Vy budete dělat strašně smutný filmy!
Jaký máte přístup k hercům?
Já dělám většinou s herci, které znám. Když je neznám, tak se s nimi musím spřátelit. Nemusíme moc zkoušet; obecně, když si s herci rozumíte, není s nimi moc velká práce. Já mám jedno takové pravidlo; u natáčení se musíme vždy bavit, ale když je herec před kamerou, musí cítit, že je středem pozornosti. Všichni se na něj musí zaměřit a úporně jej sledovat, podobné je to v divadle.
Já jsem si vždy vybíral ty lidi, se kterými se mi dobře pracovalo. Jednou nebo dvakrát se mi v divadle stalo, že mi dali herce, který byl příliš sebestředný. Jeden takový člověk dokáže zkazit celé představení.
Obecně jsem měl ovšem vždy dost štěstí v tom, že jsem pracoval s lidmi, kteří se nebrali tak vážně. Ani ze mě nikdy nesmrděla ctižádost. Jednou mi kamarád herec řekl: „Jak to natáčení dopadne, není důležité, jde o to, abychom se u toho my dobře bavili.“ Také se mi při natáčení stalo, že mi jeden herec řekl, že ho to už nebaví, tak jsme to rozpustili.
Já jsem se tak narodil; dokážu vidět humor ve věcech, nad kterými druzí pláčou. Teď bych se potřeboval jít vyčurat, tak to skončíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: fib
