Jiří Svoboda: Bělobrádku a Hermane, podívejte se na tuto mapu Česka podle Konrada Henleina a řekněte, zda se vám líbí

30. 7. 2017 19:15

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY V předvolebním létě byl nejvýznamnější politickou událostí minulých dvou týdnů „rozvod“ lidovců a hnutí STAN. Jiří Svoboda vnímá jejich spojenectví jako nepovedený pokus Starostů uchytit se po odchodu od Miroslava Kalouska ve spolupráci s jinou stranou. Víra lidovců ve společný projekt byla podle něj vyloženě naivní. Lidovci podle Svobody vždy vnímali svou roli úplně jinak, a velmi dobře jejich postoje dnes dokáže artikulovat Jiří Čunek, jehož slovy si bývalý předseda KSČM v pravidelném nadhledu několikrát vypomohl.

Jiří Svoboda: Bělobrádku a Hermane, podívejte se na tuto mapu Česka podle Konrada Henleina a řekněte, zda se vám líbí
Foto: ParlamentníListy.cz
Popisek: Režisér Jiří Svoboda

V posledním týdnu se ze všech českých politických stran nejvíce mluvilo o KDU-ČSL. Měl podle vás šanci na úspěch její společný projekt s hnutím Starostové a nezávislí? A jaké voliče mohl oslovit?

Projekt byl, podle mého názoru, především otázkou ambicí politické špičky STAN. Hnutí má samo o sobě zanedbatelný pevný voličský elektorát a jeho představitelé působí v celostátní politice pouze díky TOP09. Ve volbách by nešlo o synergický efekt, nýbrž o pokus o výtah představitelů STAN do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na základě preferencí KDU-ČSL. Vedení Lidové strany se nechalo zvábit představou, že koalicí získá vliv v sekulárních českých oblastech, kde se prosazují občanské strany a KDU-ČSL má tradičně nižší preference.

Takto vykalkulovaná koalice by s vysokou pravděpodobností na potřebných 10 % hlasů nedosáhla. Bylo by velmi těžké vytvořit programový kompilát stravitelný pro voliče. I když KDU-ČSL nedeklaruje svůj těsný vztah ke katolické církvi, je geneticky zakotven v její tradici i ve vědomí převážné většiny občanů. Programové spojení se STAN, žijícím dosud v nerozporné symbióze s hnutím Miroslava Kalouska, by vyžadovalo velké korekce buď na jedné, nebo na obou stranách této koalice z rozumu. Jiří Čunek to pojmenoval přesně: „Když strany kandidují spolu, musí také vyjadřovat společný program. Nedávno jsem někde slyšel, že společně prosazujeme liberální hodnoty. Ale lidová strana nikdy žádné liberální hodnoty neprosazovala. Jsme křesťanská konzervativní strana.“ (Rozhovor Právo 22. 7. 2017).

Anketa

Považujete sudetské Němce za své krajany?

6%
94%
hlasovalo: 3329 lidí

Psychologickým břemenem STAN je jeho velmi pragmatický rozchod s TOP09 v okamžiku, kdy se tento subjekt začal potácet na hranici zvolitelnosti. Hnutí STAN je tak ve veřejném prostoru poněkud zatíženo vizáží parazitismu.

Pohnutky vedení Lidové strany k tak riskantnímu kroku si od počátku neumím vysvětlit. Přišel v každém případě pozdě na to, aby mu voliči porozuměli. Dva volební propagační spoty zcela jasně obnažovaly ideovou prázdnotu projektu. Fakt, že se předsedové dvou politických subjektů vodí za ruce, rozhodně není pro občana srozumitelnou motivací pro rozhodnutí jak naložit s hlasovacím lístkem.

Projekt působil navíc jako politicky nezodpovědný – pokud by na 10% hranici nedosáhl, hlasy by byly přerozděleny především ve prospěch vítěze voleb a zavedený pluralitní koaliční model vlády vzájemného vyvažování, na který jsme si od června 1990 zvykli, by dostal znatelnou trhlinu. Programově příbuzná koalice by se za jistých okolností nedala sestavit a směřovali bychom možná k vládám v demisi, k úřednické vládě bez mandátu Parlamentu, k předčasným volbám atp.

Souhlasím s Jiřím Čunkem: „Copak pro občana je důležité, jestli je v názvu stejné kandidátky napsáno koalice anebo něco jiného? Pro občana to přece neznamená vůbec nic. Chce volit lidi, kteří budou posouvat zemi k lepšímu. Koalice je marginální záležitost, ze které jsme na několik měsíců udělali hlavní téma. Občany to ale nezajímá, což se na preferencích ukázalo. Jsem přesvědčen, že kdybychom v tom zůstali a snažili se vysvětlovat nevysvětlitelné, volby by pro nás dopadly katastrofálně.“ (Rozhovor Právo 22. 7. 2017)

Sám za sebe se přitom nedomnívám, že je současný model ideální – žádný dominantní politický subjekt sice nemůže během volebního období prosadit své programové cíle beze zbytku (všechny jsou závislé na programovém kompromisu), všem vládním stranám to však poskytuje dobrou záminku pro vysvětlení, proč programové cíle, které nabídly voličům, nemohly naplnit. Před volbami tak vzniká nepřehledná houšť kolektivní nezodpovědnosti – některé cíle byly možná chybně stanovené a nesplnitelné, strany však neplnění snadno vysvětlí odporem koaličních partnerů. Model „vítěz bere vše“ je z tohoto hlediska transparentní. Vládnoucí strana se po skončení mandátu nemůže vymlouvat na neprostupné překážky, které jí postavili do cesty koaliční partneři.

Někteří komentátoři se domnívají, že lavírování mezi koalicí a ne-koalicí přinese KDU-ČSL volební újmu. Já si to nemyslím – voličský elektorát Lidové strany je dlouhodobě stabilní a spíše uvítá návrat k tradici bez pokušení současného vedení otáčet prostřednictvím koaličního programu zaměření strany k hodnotové liberalizaci. Stran s liberálním programem, inspirovaným postmoderním myšlením a jeho relativismem, je v politickém spektru přehuštěno a konzervativně křesťanské zaměření se KDU-ČSL může v budoucnosti ještě vyplatit. Zřejmá je újma finanční. Oba subjekty do prezentace záměru nějaké prostředky investovaly. Investice lidských zdrojů velké nebyly a v rámci KDU-ČSL se vyčerpávaly především ve vnitřních polemikách centra a regionálních orgánů.

Lidovci jsou fenoménem českých politických dějin, a těch polistopadových zejména. Jak byste popsal jejich roli v politickém systému po roce 1989? A změní se nějak teď, když jej může ovládnout hnutí ANO?

Tradiční blízkostí klerikalismu bývala Lidová strana v základních cílech a hodnotové orientaci jasně čitelná. Silné napojení na katolickou církev bylo u předchůdců před sto lety motivací pro bezvýhradnou loajalitu Rakousko-Uherské říši (Hruban, Šrámek) – T.G. Masaryk ne náhodou v exilových pokynech domácímu odboji vylučoval klerikální strany z české protihabsburské politické koalice. Služebnost rakouskému císařskému trůnu se založením Československa pominula a sloučením několika proudů byla vytvořena Čs. strana lidová, která se stala součástí snad všech vládních uskupení včetně poúnorové Národní fronty.

V polistopadové politické mapě mohli lidovci zaujmout silnější pozici, nebýt flagrantního porušení volebního zákona Janem Rumlem, který v údobí zákonem stanoveného moratoria, těsně před červnovými volbami 1990, (patrně se souhlasem Václava Havla) denuncoval domnělou spolupráci předsedy lidovců Josefa Bartončíka s StB.

Lidová strana se pod předsednictvím Josefa Luxe definovala jako „klidná síla“ a na počátku 90. let díky některým poslancům (Sacher, Šlápota) poněkud brzdila zdivočelý ekonomický liberalismus, prosazovaný především ODA (dnes se zapomíná, že tento subjekt měl v gesci všechny silové privatizační resorty a poněkud nespravedlivě se všechny deviace hrnou na tehdejší ODS a exprezidenta Václava Klause; ministrem pro privatizaci byl Tomáš Ježek, později předseda Fondu národního majetku (ODA); Roman Češka 1994-98 (ODA); Vladimír Dlouhý (ODA), ministr průmyslu a obchodu 1992-97). V programu Lidové strany se objevoval pojem „sociálně tržní ekonomika“, konkurující „tržnímu fundamentalismu“, čímž byl zdůrazněn akcent na sociální aspekty vládní politiky.

V té době možná spíše než dnes o Lidové straně, opatřené přídomkem KDU, platila slova Jiřího Čunka: „Jsme křesťanská konzervativní strana. Mluvím o straně. Vedení se střídá, ale strana zůstává. Jestliže základem našich úvah je přirozený život, rodinu chápeme jako muže, ženu a děti, tak všechny liberální nánosy jsou pro nás nepřijatelné. Křesťanští demokraté mají vždycky podporovat a následovat přirozenost života, která rozvíjí rodinu, obec a stát. Jiná spojení a jiné druhy svazků mohou nějakým způsobem koexistovat, ale určitě je nemůžeme podporovat, což strany, které se nazývají liberální, dělají.“ (Rozhovor Právo 22. 7. 2017).

Pozice strany se však záhy začala měnit s rostoucími ambicemi předsedy Josefa Luxe, který stále zřejměji podléhal zákulisnímu pletichaření a představě, živené Václavem Havlem, Josefem Zielencem, Janem Kalvodou ad., že zaujme post předsedy vlády, zdaří-li se „sarajevský atentát“, organizovaný proti Václavu Klausovi ctižádostí zmítaným uskupením uvnitř ODS v dohodě s prezidentem. Z té doby pochází i ona přezdívka „had na tři“. KDU-ČSL v těch letech rozhodně nebyla loajální nevěstou koalice a ztratila hodně na své hodnověrnosti „klidné síly“.

Po smrti Josefa Luxe prošla strana řadou kotrmelců v osobách předsedů až po zoufale mocichtivého Miroslava Kalouska, který v KDU-ČSL ztroskotal po jednání o koalici s ČSSD za podpory komunistů (byla by to vskutku programově velmi sourodá koaliční vláda!), byť se neúspěšný ministr financí, populární asociální škrtreformou, před i po tomto „nápadu“ definoval jako zuřivý antikomunista, jehož hulvátství a negativismus se následně obrátily proti Andreji Babišovi. V touze po moci a osobně podbarvené zášti vůči úspěšnějšímu nástupci ve funkci ministra financí nabízel Bohuslavu Sobotkovi, jehož vládu po tři roky zásadně kritizoval, podporu TOP09, zbaví-li se koaliční smlouvy s hnutím ANO.

Odhad vývoje po parlamentních volbách je obecně komplikovaný. KDU-ČSL prokázala, že je schopna koaliční spolupráce s různými politickými formacemi, ať se nazývají pravicí nebo levicí. V současnosti se zdá, že sestavit jakoukoli stabilní povolební koalici bez hnutí ANO nebude reálné. Pokud by platila slova Jiřího Čunka: „Křesťanští demokraté mají vždycky podporovat a následovat přirozenost života, která rozvíjí rodinu, obec a stát… a všechny liberální nánosy jsou pro nás nepřijatelné…“ (viz citovaný rozhovor), a strana by prosazovala model „sociálně tržní ekonomiky“, byla by účast KDU-ČSL ve vládní koalici jistě prospěšná. Nejsem si však jist, zda současné vedení strany nezastává spíše jakýsi programový hybrid čistého politického pragmatismu (ve stylu Josefa Luxe), pozůstatků klerikalismu, s nezdůrazňovaným „liberálním nánosem“, což stranu činí čímsi výjimečným spíše historickou tradicí než současnou orientací.

Hodně se v souvislosti s dnešními lidovci mluví o osobě předsedy Pavla Bělobrádka a jeho specifickém charismatu. Jak na vás jako politik působí?

Už jeho vstup do vrcholné politiky má v sobě něco výjimečného – předsedou se stal v roce 2010, kdy mu bylo teprve čtyřiatřicet, a to pouhých šest let po svém vstupu do strany. Od doby zvolení obstál v předsednické volbě ještě třikrát. Za jeho vedení se lidovci vrátili v roce 2013 za masivní předvolební finanční podpory miliardáře Luďka Sekyry do Poslanecké sněmovny – podnikatel je příznivcem Tomáše Halíka, který po mnohá léta intervenuje do politického života, mnohdy z radikálně liberálních pozic (jeho postojové konflikty s českým primasem Dominikem Dukou jsou známé z veřejných polemik). Z posledních vyjádření Pavla Bělobrádka nelze usuzovat, že by „všechny liberální nánosy“ pro něj byly nepřijatelné.

Pro část naší veřejnosti jsou naopak velmi problematické námluvy ministra za KDU-ČSL, laicizovaného katolického kněze Daniela Hermana se Sudetoněmeckým landsmanšaftem, který je pouze krajanským spolkem a účast představitelů vlády ČR na jeho sjezdech vzbuzuje řadu pochybností. Hermana v těchto šlépějích následoval i místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, čímž vytváří dojem, že plíživá revize poválečné Postupimské konference vítězných mocností je jakousi implicitní součástí programového zaměření současného vedení KDU-ČSL. Důsledky takové politiky jsou pak zřejmé třeba v restauraci nedaleko Znojma, podporované prostředky Jihomoravského kraje a fondy EU. U vstupu nalezneme dle referencí očitých svědků zasklenou mapu „Heimat Sudetenland“, která nezahrnuje pouze pohraniční území, nárokované nacistickým Německem po Mnichovském diktátu, ale rovnou celou Českou republiku, opatřenou výhradně německými názvy. Jedná se o reprint mapy, namalované v roce 1936 na objednávku Konrada Henleina.

Jaký je asi v této věci postoj předsedy KDU-ČSL a místopředsedy vlády Bělobrádka a ministra kultury Hermana? Nebo se v jejich myšlení resuscituje v nové podobě někdejší loajalita křesťanských stran vůči habsburskému trůnu?