Máme zakázanou knihu Vasila Bil'aka: Tajné schůzky, spiknutí a rok 1968

ParlamentníListy.cz již upozorňovaly na to, že soudem zakázaná kniha pamětí nechvalně proslulého komunistického funkcionáře Vasila Biľaka nazvaná „Až po mé smrti“ se nakonec ke čtenářům dostane. Nakladatelé se sice nejprve rozhodli knihu prodávat tento pátek a sobotu v pražské Lucerně, ale protože majitelka Lucerny Dagmar Havlová (manželka Ivana Havla, bratra bývalého prezidenta) akci spojenou s prodejem knihy zakázala, nakladatelství BVD se rozhodlo stejný happening uspořádat za čtrnáct dní rovněž v pátek a sobotu, jen na jiném místě. Konkrétní místo bude teprve oznámeno.

Redakce ParlamentníchListů.cz ovšem knihu k dispozici má již nyní, a proto čtenářům nechá do některých pasáží nahlédnout.

Co především v knize nechybí? Určitě to jsou události, které se odehrály v roce 1968, přesněji před a po 21. srpnu 1968.

„Věřím, že následující řádky budou zveřejněny – pokud vůbec bude o ně zájem – až po mé smrti. Z hlediska historické pravdy to považuji za důležité. Tento závazek jsem si nevymyslel proto, že bych se bál odpovědnosti. Měl jsem své silné i slabší stránky jako každý, ale nemyslím si, že bych trpěl nedostatkem odvahy. Žijí však stále lidé, kteří nechtějí nebo nemohou v této porevoluční době přiznat pravdu. Mají obavy o své blízké, o svůj život. Tam jsme to dopracovali,“ zmínil v předmluvě Biľak k obávanému datu osmašedesátého roku.

Připomeňme, že to byl právě Vasil Biľak, kdo v událostech Pražského jara, jež vrcholily 21. srpna 1968 invazí do Československa, hrál významnou roli. Patřil totiž tehdy k vedoucím představitelům konzervativních sil v KSČ – byl jedním ze signatářů takzvaného zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy a od začátku vystupoval proti reformnímu proudu v KSČ a podněcoval sovětskou intervenci. Později se významně podílel na likvidaci výsledků Pražského jara. Podle jeho vlastních slov, která jsou uvedená v internetové Wikipedii, bylo prý velkou chybou, že lidé kolem Alexandra Dubčeka nebyli včas izolováni, neboť prý „internacionální pomoc“ byla pro uhájení socialismu nezbytná.

Vasil Biľak na jedné z poslední fotografií, rok 2002

„Přestože jsem stále chtěl věřit, že si Dubček uvědomí kritičnost situace a bude ještě možné udělat kroky, které by nás oddálily katastrofě, měl jsem signály, že sovětští soudruzi to vidí jinak. Měl jsem dostatek informací od velvyslance Červoněnka, že soudruzi v Moskvě nemohou nečinně přihlížet přípravám mimořádného sjezdu, který by legitimizoval kontrarevoluci. Pak už by bylo pozdě,“ napsal k výše uvedenému jménu a událostem v knize „Až po mé smrti“ Biľak.

Prý již 13. srpna večer byl požádán, zda by se mohl příští den sejít s některými sovětskými soudruhy na utajené schůzce v Užhorodu.

„Řekl jsem, že není úplně snadné odcestovat do Užhorodu tak, aby si toho nikdo nevšiml. To soudruzi uznali. Navrhli maďarskou stranu Komárna. To nebyl už takový problém, a tak jsem se 14. večer sešel v Komárně se soudruhy Suslovem a Šelestem. Zeptali se mne, zda jsme schopni v případě krizové situace zajistit, aby většina předsednictva ústředního výboru souhlasila s ustavením prozatímní vlády, která by byla zárukou, že krize nepřeroste v občanskou válku. Zeptal jsem se na podrobnosti takové alternativy, jaká by měla být role prezidenta, kdo by takovou vládu vedl a zda by Dubček zůstal v čele strany. Řekli, že prezident by zůstal ve funkci a vládu by mohl vést soudruh Indra. Prý na přechodné období. Dubček by prý samozřejmě v čele strany být nemohl. Bylo jasné, že se ptají, jak se zachová předsednictvo ÚV, když dojde k internacionální pomoci. Přiznal jsem, že situace je složitá a že takový krok by se musel pečlivě připravit,“ pokračoval Biľak v líčení předehry událostí 21. srpna 1968.

Vrátil jsem se s vědomím, že nás čekají horké dny

Schůzka v Komárně podle jeho knihy prý skončila až po půl jedenácté večer. „Vrátil jsem se do Bratislavy s vědomím, že nás čekají horké dny a mě osobně zkouška, na kterou jsem se vůbec netěšil,“ svěřil se k tomu Biľak.

Až do své smrti (zemřel 6. února 2014 – pozn. red.) prý nevěděl, zda Dubček tehdy vůbec měl povědomí o tom, že internacionální pomoc v podobě vstupu vojsk na naše území se blíží každým dnem.

„Myslím si, že ano, ale že si to ve své naivitě nechtěl připustit. Měl totiž tendenci nebrat na vědomí fakta, která byla pro něho osobně nepříjemná, a raději věřil, že problémy se nějak vyřeší samy od sebe, že prostě vyhnijí,“ podotkl v knížce k Dubčekovi. Nejen jeho, ale třeba ještě Smrkovského bylo podle jeho smýšlení třeba zbavit možnosti řídit zemi, neboť ji prý vedli do záhuby.

„Na klasickou politickou práci už nebyl čas. Situace nazrávala a vyžadovala zásadní, třeba nepopulární, ale řešení... Vnitropolitické, byť sebeméně populární řešení bylo stále lepší než vstup sovětských vojsk na naše území. Ne proto, že bych to považoval za něco hrozného, byli to naši přátelé a chtěli pomoci, ale tušil jsem, že ve zjitřené atmosféře to i čestní lidé, komunisté, nepřijmou tak, jak to bylo myšleno. Hledal jsem řešení,“ svěřil se dále Biľak a nastínil v knize i průběh dní, které měly řešit situaci před přímým vpádem vojsk.

Leonid Brežněv a Vasil Biľak

„Zoufalství a neštěstí mne vedly až k tomu, že jsem si zahrával s plánem, že svoláme Ústřední výbor KSS, na jeho zasedání pozveme Dubčeka, případně ještě Černíka a prezidenta Svobodu a tam je požádáme, aby se přidali k prohlášení ÚV KSS, jímž by se obrátil na bratrské strany o internacionální pomoc, protože ČSSR je ohrožena. Byl to plán sice riskantní, ale bylo jej možné realizovat a mohli jsme mnohému předejít. Z jednoho jsem však měl strach. Jestliže odmítnou přidat se k výzvě ÚV KSS a zejména odmítne-li prezident republiky, budeme muset Dubčeka, Černíka a Svobodu v Bratislavě násilím zadržet, doslova zajmout, což by mohlo mít za následek, že vyvoláme nepochopení v českých zemích, nacionalistickou nevraživost a obvinění z politického převratu,“ uvedl k tomu Biľak.

Na sjezdu odhalit spiknutí...

Druhou variantou bylo podle jeho slov připravovat sjezd a až na něm odhalit prý spiknutí, které se proti straně a republice připravuje, a požádat sjezd, aby se obrátil o internacionální pomoc na bratrské strany.

„Kriegel a Smrkovský, i když slíbili, že členy předsednictva ÚV KSČ, kteří v Čierné nad Tisou diskutovali jinak, než to oni vyžadovali, nebudou ‚cejchovat‘, svůj slib nedodrželi. Komu mohli, tomu to prozradili, zveličovali a tvrdili, že moje vystoupení bylo zradou. Někteří komentátoři rozhlasu a televize, jako například Pavel Kantůrek, to veřejně naznačovali,“ ukázal někdejší vysoký komunistický funkcionář druhou stranu mince.

Prý dostával v té době mnoho výhrůžných dopisů. „Rozhodl jsem se, že na některé otázky a obvinění veřejně odpovím prostřednictvím televize a rozhlasu. Stalo se tak 16. srpna 1968 ve večerních hodinách,“ napíná Biľak čtenáře a k datu 21. srpna si v knížce tak trochu sype popel na hlavu i on:

„Dnes, s odstupem času, mohu říci, že situace kolem 21. srpna nemusela být tak hektická, kdyby nedošlo k určitým chybám z obou stran. Dalo se mnohému předejít, ale po bitvě je každý generálem.“

... a orodoval za ně Svoboda

Co lze ještě dalšího v knize najít? Třeba i to, jak probíhala jednání v Moskvě a jakým stylem Biľak hovořil po telefonu s L. I. Brežněvem. „Musím připomenout, že jsme neměli předem nic domluveno. Ani postup, ani taktiku, ani obsah. Nevím, zda někdo jiný, ale já jsem vůbec nevěděl, na čem se máme v Moskvě dohodnout,“ líčí k tomu kupříkladu a hovoří v knize i o zadržení členů předsednictva ÚV KSČ v Moskvě, kolem nichž přímo u Brežněva orodoval tehdejší prezident Ludvík Svoboda.

„Brežněv se pousmál, jako by chápal, že byla odevzdána nutná daň, a zeptal se, zda se ještě někdo z československé delegace chce vyjádřit. Přihlásil se Gustáv Husák,“ zmínil pak k této podivné chvíli s tím, že Husák tehdy ne vlastní vinou stál stranou mnohých důležitých rozhovorů a rozhodnutí, a nemohl proto mít o situaci dost objektivních informací. Nadto se s většinou členů sovětské delegace prý setkal vůbec poprvé.

„Bylo třeba rychle zasáhnout, aby se Gustáv Husák nestal hromosvodem. Již také proto, že z minulosti bylo v Moskvě nemálo zkreslených informací právě o něm,“ podotkl Biľak ke jménu pozdějšího generálního tajemníka ÚV KSČ a československého prezidenta.

To by bylo od Sovětů naivní

„Myslet si, že Sověti by dopustili, aby se Československo samo vyřadilo ze socialistického tábora, a k tomu vše směřovalo, je naivní. Nové vedení strany a státu by udělalo jediné – zjednalo by v zemi klid a normalizovalo situaci. Tak jako se stalo později. Nikoho bychom nevěšeli, nikoho bychom nezavírali, stalo by se pouze to, že by se vývoj ubíral podobně jako po nástupu soudruha Husáka do čela strany, pouze o sedm měsíců dřív. Zamezilo by se naopak mnohým materiálním i morálním škodám. A ve výsledku: spojenecká vojska by odešla od nás mnohem dřív, možná ještě koncem roku 1968,“ zakončil Vasil Biľak tuto pasáž.

Co se dalšího v knize ještě mimo jiné píše:

Jsem smířen s tím, že některé věci si odnesu s sebou do hrobu. Takový je už úděl vysloužilého politika. Ještě několik generací si bude klást otázku, zda muselo dojít k událostem v roce 1968, zda byl vstup spojeneckých vojsk nezbytný, zda nebylo jiné řešení a kdo byl iniciátorem tohoto scénáře. Internacionální pomoc nezbytná BYLA, pokud jsme chtěli uhájit socialismus. V roce 1968 všechno spělo k jeho destrukci, na tom trvám i s odstupem času. Dnes vidíme věci jinak, ale nezapomínejme, že svět byl tehdy rozdělen na dva nesmiřitelné tábory. Změna poměrů v Československu by se v roce 1968 rovnala revizi výsledků druhé světové války. Pokud se týká vlastního rozhodnutí o vstupu vojsk na naše území, přežívají mýty, že hlavním iniciátorem byl Leonid Brežněv. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že tomu bylo právě naopak. Právě soudruh Brežněv do poslední chvíle hledal jiná řešení. Daleko radikálněji viděli situaci Kosygin, Suslov, ale hlavně Gomulka s Ulbrichtem. Také sovětští maršálové. Soudruh Brežněv dlouho odolával, nejvíc ze všech, ale byl pod velkým tlakem. Nakonec musel souhlasit, i když to pro něho osobně bylo mnohem těžší, než historie mylně soudí.

Zcela pochopitelně si dnes musím klást otázku: zasvětil jsem svůj život něčemu, co bylo zbytečné, životaneschopné? Z povrchního pohledu to tak může vypadat. Nemyslím si to. Myšlenka socialismu prohrála jen zdánlivě, víra v komunismus je však asi ztracená. Ano, udělali jsme chyby, především v tom, že jsme asi mylně věřili v to, že většina lidí dá přednost něčemu podstatnějšímu než materiálním hodnotám, konzumnímu životu. Budou však lidé v systému, který máme dnes, šťastni? Budou hledat spravedlivější řád?