„Musím říct, že můj dosavadní kontakt s politikou byl pro mne ve většině případů odstrašující a rád bych se od toho prostředí držel dál. Stačí sledovat to, co se děje, jak to funguje, a člověk musí dospět k závěru, že při veškerém respektu k prezidentu Havlovi a jeho ideálům jeho představa nepolitické politiky, čisté politiky, byla iluzí, protože politika je z principu boj o moc, v němž jdou zásady a většinou i slušnost stranou. A takového boje se já účastnit nemusím a nemíním," říká v knize V první linii, kterou sepsal muž mnoha profesí Vladimír Mertlík a vydalo nakladatelství Academia, armádní generál a žhavý kandidát na post prezidenta Petr Pavel. Zajímavé pasáže obsáhlé a bohatě fotograficky vybavené publikace, která vyšla poprvé v roce 2019, vám nyní přinášíme...
Pavlové o StB
Otec byl pro něj vzorem i respektovanou a trošku obávanou autoritou, píše se na začátku kapitoly Jak daleko padá jablko od stromu. O pár stránek dál je pod kapitolou Kořeny přímo rozhovor s Josefem Pavlem, ve kterém jmenovaný mimo jiné říká, jak synovi Petrovi radil: „Péťo, dej si pozor! V každé četě je jeden agent StB, v každé rotě jeden důstojník a v každém pluku dva důstojníci StB a kontrarozvědka... Kontrarozvědka není armáda a kašle vám na počet vašich seskoků, výkonnost a tak dále. Jen bude pořád hlídat, co kde plácneš! Jen vám budou komplikovat a ztěžovat život."
Prezidentský kandidát Petr Pavel v asi nejotevřenějším rozhovoru o své minulosti pro Blesk.cz před dvěma lety řekl: „Táta pracoval ve vojenském zpravodajství, kde měl na starost elektronický průzkum zahraničních armád. Když jsem teď procházel svoje složky před zveřejněním, narazil jsem na odkaz, který vedl k pro mě nové informaci, že byl agentem vojenské kontrarozvědky (VKR), která organizačně patřila pod StB. Jeho zaměřením byla ochrana utajovaných skutečností na jeho pracovišti. Ze spisu také vyplývá, že na základě jím poskytnutých informací nebyl zatčen žádný člověk." Na otázku Blesku.cz „Jak to na vás osobně zapůsobilo, když jste si to přečetl?" odvětil: „Překvapilo mě to, nikdy jsme o tom s tátou nemluvili. A už se ho ani nezeptám, protože před necelým rokem zemřel. Pro mě však zůstane člověkem, kterého jsem měl rád, vážil si ho pro mnoho věcí a kterému za mnoho vděčím."
Fotogalerie: - Okamura versus Pekarová
I pojem vlastenectví ho naučil vnímat otec. Jako něco, co má člověk rád, třeba rodinu, holku, kamarády, oblíbené místo. V kapitole Povinností vojáka je chránit stát k tomu také říká: „Já bych v tom nikdy neviděl státní představitele, protože těžko by šel kdokoliv z nás položit život za Zemana nebo Babiše. Ale udělám to pro Českou republiku, protože pro mě představuje něco úplně jiného než tihle lidé. Ti přicházejí a odcházejí, ale to podstatné zůstává."
Za bývalého režimu
O tom, jak se Pavel za bývalého režimu vzepřel vojenskému drilu, hovoří v kapitole Neztratit cíl a kamaráda jeho nejbližší přítel a také voják Karel Klinovský takto: „My jsme nastupovali na vojnu za minulého režimu, který nebyl nejmilosrdnější. Tím neříkám, že jsme byli nějací bojovníci proti režimu, ale pamatuju si, že když jednoho dne tři sta lidí dělalo doblba vpravo a vlevo bok, Petr se zastavil, zůstal stát a žvejkal. To bylo jeho - žvejkačka! A nastal řev, proč necvičí! 'Protože mě to už nebaví!' odsekl Petr. A to je celý on! Když si o něčem myslel, že je to ptákovina, tak se dokázal vzepřít."
Pavel už si za svou komunistickou minulost, v níž se vypracoval až na „zpravodajského učně", několikrát sypal popel na hlavu. „Samozřejmě, že byla cesta i mimo a já jsem nikdy ani nezakrýval, že to je věc, na kterou nejsem kdovíjak hrdý. Na druhou stranu jsem naprosto přesvědčený o tom, že jsem svým přístupem v téhle věci nikdy nikomu neublížil. Ani jsem to nedělal s cílem dostat se rychle k pohodlné kariéře, protože mně to naopak spíš přinášelo víc problémů než užitku. Zároveň si ale také říkám, že každý člověk se jistým způsobem názorově vyvíjí a tohle byla součást mého názorového vývoje," podotýká v kapitole Křížový výslech.
Cítíte se ohroženi aktivitami vedení Ruské federace?Anketa
Československé osmičky
Velmi zajímavá, co se týče názorů Petra Pavla, je již zmíněná kapitola Povinností vojáka je chránit stát. „Jsou věci, které jsou hlubší a větší a které je třeba vzít v úvahu. Na základě toho jsem dodnes přesvědčeným zastáncem toho, že jsme se měli bránit, i když by to zřejmě nevedlo k úspěchu a neubránili bychom se. Nevedlo by to možná ke změně chodu dějin, ale zcela jednoznačně by to změnilo nás. Nebo spíš by to zabránilo tomu, že bychom se změnili v to, čím jsme dnes," odpověděl Pavel na dotaz, jestli měla československá armáda v roce 1938 bránit republiku proti nacistické okupaci.
Fotogalerie: - Generálovo hlášení
„Ačkoliv jsem zastáncem toho, že jsme se měli bránit v roce 1938, budu i nadále tvrdit, že konstelace v roce 1968 efektivní obranu vylučovala. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že v roce 1938 bylo prakticky celé vedení armády pro ,se bránit', národ byl pro ,se bránit' a obecné povědomí, že se chceme postavit za naši věc, bylo obrovské. V rozmezí několika týdnů se podařilo zmobilizovat jeden a půl milionu lidí... Ale v roce 1968? Dnes tomu říkáme invaze, okupace, ale tehdy to tak nenazývali všichni. Mnoho lidí mělo v hlavě zmatek: Co to vlastně je? Říkalo se tomu vstup, ale zdaleka ne všichni byli přesvědčeni, že je to nepřátelská invaze k nám. A nejenom. My samozřejmě víme, jak se k tomu postavilo tehdejší politické vedení, ale velení armády ani zdaleka nebylo nakloněno vedení nějakého obranného odporu," vysvětlil.
Zaděláno na žalobu
Nakonec se v historické posloupnosti autor knihy Vladimír Mertlík zeptá, jestli v roce 1989 hrozil zásah armády. „Přes některá notoricky známá vystoupení, například tehdejšího pplk. Zbytka o tom, jak je připraven poslat tanky na Prahu, mohu říct, že v té době už jsem vnímal situaci úplně jinak. Byl jsem major, tak jako můj táta v osmašedesátém, viděl jsem víc do armády a později jsem poznal blíž i tehdejšího náčelníka generálního štábu Vacka. Přestože Vacek byl komunista a komunistou zůstal, byl vždy racionálně uvažujícím člověkem a tehdy se zcela jednoznačně postavil za to, aby armáda zůstala mimo. Všechny nálady typu Zbytek velice úspěšně tlumil," odvětí.
O výše zmíněném tvrzení se dozvěděl bývalý voják a současný podnikatel Zdeněk Zbytek a podle našich informací zvažuje žalobu na ochranu osobnosti. Zbytek ParlamentnímListům.cz už v roce 2013 řekl: „A co se týče těch tanků, doporučuji i vám, poslechněte si pečlivě na internetu celé mé vystoupení na sjezdu družstevních rolníků 1. 12. 1989 a zjistíte, že jsem žádné tanky na Prahu či kamkoliv jinam poslat nikdy nechtěl, ani jsem o tom nikdy nemluvil! Naopak, ve svém vystoupení jsem jasně sdělil, že armáda respektuje a bude respektovat Ústavu a zákony naší země a jakékoliv jiné informace o ČSLA jsou neopodstatněné provokace. Lež o tancích na Prahu začal šířit po roce 1990 tehdejší ministr obrany Luboš Dobrovský a od té doby to někteří novináři jen ,papouškují‘, aniž by pro to měli jediný argument."
V rozhovoru z roku 2018 Zbytek ještě dodal: „Mimochodem, po čtvrt století jsem se dočkal i veřejné omluvy ze strany šéfredaktora Neaktuality.cz Jakuba Hájka. Na začátku roku 2014 se mi písemně omluvil. Cituji část jeho omluvy: ,Pozorně jsem si přehrál video a skutečně tam z vaší strany slova o posílání tanků na Prahu nezazněla'. Omluva je pro mne sice určitou morální satisfakcí, ale toho čtvrt století nespravedlivého a vylhaného nařčení, že jsem chtěl poslat v listopadu 1989 tanky na Prahu, už bylo dost. "
O bratrech Mašínech
Autor knihy v První linii Vladimír Mertlík je opravdu renesanční člověk. V jeho životopise se uvádí, že je producent, manažer, režisér, scénárista, textař, publicista, moderátor a herec, který krátce působil v Armádním uměleckém souboru, než se začal živit na „volné noze". Má za sebou přes deset knih a mezi nimi dvě o antikomunistech Mašínech. Na tohle téma se samozřejmě vyptal i generála Pavla.
Ten k tomu v kapitole Důvod k zabití říká: „V určitých souvislostech a aspektech je pro mě tento případ poněkud kontroverzní, konkrétně zabití neozbrojeného spoutaného člověka je podle mě vražda." A dále ještě pokračoval: „Víte, mě by nenapadlo zpochybňovat přestřelku v lese, to by bylo buď anebo vůči ozbrojené stráži, policii, pohraničníkům, to zapadá do kontextu doby a situace. Ale to zabití nožem, navíc podle dostupných pramenů člověka svázaného a omámeného, to jsem považoval za nadbytečné, a nevím, jestli by ho otec Mašín schvaloval."
Akce v Srbské krajině
Dnes už je celkem známo, že Pavel při mírové misi UNPROFOR na území mezinárodně neuznané tehdejší republiky Srbská krajina zachránil se svou jednotkou odříznuté francouzské vojáky ze základny Karin ve válečné zóně mezi Srby a Chorvaty. Jednalo se o dost dramatické okamžiky, při nichž šlo doslova o „kejhák".
„Postupně jsme posbírali padesát dva Francouze včetně transportérů a náklaďáků a někdy kolem půlnoci dojeli zpátky do Benkovace... V noci přijeli Srbové, kteří si říkali Arkanovi tygři. Šlo o bandu válečných zločinců a kriminálníků, kteří se neštítili ničeho... Okamžitě se ujali vlády nad benkovackou posádkou... Arkan je hrůzostrašná figura té války, která stojí za podrobnější seznámení s ní. Jeho pravé jméno je Željko Ražnatovič a je třeba říct, že šlo opravdu o zcela regulérního gangstera, hledaného už řadu let před vypuknutím balkánských válek pod dvaceti různými jmény Interpolem... Ale zpátky do Benkovace, kde mně v tu chvíli bylo jasné, že se přes Arkanovy tygry nikam nedostaneme, proto jsme vymysleli malou lest... No, v podstatě jsme utekli! Vyvezli jsme Francouze, naložili naše vojáky a vozidla a ihned vyrazili...," vzpomíná Pavel v kapitole V první linii.
Klinovský v rozhovoru o tom, co se také tehdy dělo, prohlašuje: „My sami jsme se podíleli na etnických čistkách, a když to říkám, tak vím, o čem mluvím, a neříkám to poprvé. Jestliže vám z jedné i z druhé strany přivezou po čtyřech autobusech a vy máte jejich osazenstvo vyměnit, je to etnická čistka? Je to etnická čistka! Jestliže na to dozíráte, podílíte se na tom? Podílíte! A to nemluvím o hrůze, že jedny ty autobusy mají každý kapacitu osmdesát a ty druhé čtyři každý čtyřicet. A nad vámi hulákají zpitá hovada, že na to máte čtyři minuty." Pavel k tomu mimo jiné dodal: „Já jsem u toho byl také..."
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
