Na začátku besedy se zhruba dvacítka přítomných, především žen středního věku, dozvěděla o jejím tatínkovi, Václavu Žilkovi, který učil na plzeňské konzervatoři na flétnu. „Protože jsme byli katolická rodina a v tehdejší politické situaci jsme byli nepopulární, takže jsme nemohli cestovat,“ řekla populární herečka. „Takže za odměnu, když jsem byla moc hodná, tak byla cesta do Plzně na skútru s tatínkem. Takže jsem tu dvakrát v životě byla a vždy jsem měla pocit, že jedu na Západ. Že Mnichov je předměstí Plzně,“ uvedla za smíchu přítomných Veronika Žilková.
Trapasy a ztráty
V západočeské metropoli se prý také seznámila s Martinem Stropnickým. „V Československém rozhlasu jsme tady točili pohádku o Nicce Nicotné. Bylo to o tom, jak služtička Nicka Nicotná sbalí prince a přivede jej k pravé radosti ze života, protože on byl nafoukaný princ a ona taková služtička. Trošku nám to zůstalo doma… Já mám doma nafoukaného ministra a já jsem jenom služtička,“ glosovala domácí vztahy za zájmu auditoria Žilková.
„Všechno ostatně provází nějaký trapas, protože samozřejmě že tato pohádka je smazaná. Já jsem ji hledala a chtěla jsem ji dát jako dárek svému muži, ale prostě asi přijela nějaká lepší umělkyně a lepší umělec a na naši pohádku natočili něco jiného. Takže pohádka neexistuje, stejně jako kniha, kterou jsem napsala o životě se svým mužem,“ vylíčila situaci žena ministra obrany „Docela roztomile jsem o tu knihu přišla, je z ní zachovaných pět kapitol. Nesla jsem ji vydavateli, měla vyjít na Vánoce před dvěma roky. Cestou jsem se zastavila ještě na mezinárodní konzervatoři, kde učím. Mám tu dvě studentky, které jsou Plzeňačky… Holky, kde jste?“ hledala je očima mezi přítomnými. „Ony odešly? Asi jo, asi je nezajímá, co říkám,“ prohodila Žilková a pokračovala:
„Dvě krásné plzeňské holky, které k nám do Prahy jezdí studovat. Zastavila jsem se tedy na konzervatoři, měla jsem problém s iPadem, nejsem tak technicky zdatná, takže jsem poprosila jednoho studenta, jestli by mi nemohl ten iPad opravit. On mi jej za chvilku podal se slovy: „Paní profesorko, už to úplně celé funguje.“ Dojela jsem k nakladateli, chtěla jsem mu to přeposlat a nic jsem tam neměla, protože student tam měl tovární nastavení. A ten student, který tam již rok studoval – já tam učila jen dva měsíce, byl syn šéfa vojenské rozvědky. To si nevymyslíte!“ vysvětlila situaci za smíchu přítomných Veronika Žilková.
Nadějný „tajný“?
„Mladý Daniel Beroun smazal knihu, kterou jsem rok a půl psala. Finále knížky, kterou píšete o životě s ochrankou a smaže ji syn šéfa vojenské rozvědky, to skoro stojí za historku. Samozřejmě již nikdy to nenapíšu znova, protože si to nepamatuji. Talentovaný student na mazání, takže by se měl věnovat rozvědce, protože to ztopil dokonale,“ posteskla si Žilková a rozhodně odmítla spekulace, že to byla záměrné. „Pro mne psaní je forma zpovědi o tom, jak ten život je celý směšný.“
Anthropoid a Masaryk
Pohovořila pak o filmu Anthropoid, na který přispívalo ministerstvo obrany. „Jsem moc ráda, že vznikl film o heydrichiádě, která byla přelomovým momentem ve druhé světové válce a my Češi jsme zbytečně málo pyšní na svoji úlohu. Protože svět od té doby začal respektovat český národ. Je smutné, že to natočili Angličané, a ne Češi.“
„Jsem zároveň členka Filmové a televizní akademie, která uděluje České lvy,“ řekla dále mezi čtením fragmentů několika kapitol zachráněné knihy. „Ale letos jsem nehlasovala. A musím říci, že nás nehlasujících je většina, protože členem se stanete, když dostanete Českého lva. Já jsem jej dostala za Zapomenuté světlo. A ve finále to rozhoduje hrozně málo lidí, protože ti akademici nemají čas zhlédnout někdy až 30 filmů. Abyste se podívali opravdu dobře, tak je musíte vidět dvakrát, třikrát a rozhodnout, jestli jsou střih nebo kamera lepší. Takže nakonec hlasuje velmi málo lidí a pak to dopadne jako letos, kdy 11 cen dostane jeden film, což si myslím, že je pro ty ostatní tvůrce demotivující,“ posteskla si k letošnímu cenami ověnčenému filmu Masaryk.
Na samotný závěr pak porovnala svět umění a politiky slovy: „… dívání se, kdo udělá jak kde chybu, jsme my herci zvyklí od bulvárních novinářů. Ale v tom politickém světě, tam jde o hodně. Tam ta chyba, zakolísání… A humor tam opravdu není. Takže jsem velmi ráda, že už v říjnu budou nové volby,“ zakončila svoji besedu Veronika Žilková.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
