"Fanatismus se rozšiřuje po celém světě, nejen v Evropě. Proti tomu je těžké bojovat. Fanatici vraždí, válčí a neohlíží se za sebe. Každý fanatismus je špatný, ten islámský nevyjímaje. Ukažte mi Židy fanatiky, kteří jdou proti někomu bojovat. Slyšel jste o tom, že by napadali lidi za to, že uznávají jiné náboženství? Špatný pohled na Židy přetrvává. Jsou na nás uplatňována jiná měřítka. Ustálil se názor, že jsme okupanti. Na to, že se musíme bránit, není brán zřetel," říká pro ParlamentníListy.cz Dita Kraus. Nenávist, ponížení a otroctví má zažité na vlastní kůži. Přežila Terezín, Osvětim a další koncentráky.
Vzpomínky na nacismus
Reportér ParlamentníchListů.cz navštívil jeruzalémské muzeum holokaustu Yad Vashem loni. Je to opravdu silný zážitek a člověk se tam většinou neubrání slzám. Oslovil tamní tiskové oddělení, jestli by nenašlo ve svých archivech kontakt na nějakého pamětníka s českými kořeny, jenž přežil holokaust. Až po návratu z Izraele přišel kontakt na paní Edith Kraus, za svobodna Ditu Polachovou. Ostatně to o ní španělský novinář Antonio G. Iturbe napsal knihu Osvětimská knihovnice. ParlamentníListy.cz jí pak volaly přímo do Izraele.
"Válka pro mě neskončila v lednu, protože už jsem v Osvětimi nebyla. Byla jsem totiž se skupinou žen odtamtud poslána na práci do Německa, do Hamburku. Pak nás ještě poslali do koncetráku Bergen - Belsen. Byla jsem tedy osvobozená až v dubnu. Vždyť jsem tehdy ani nevěděla, že Osvětim už je minulost. Když přišla britská armáda do lágru Bergen - Belsen, byly jsme na pokraji smrti, protože nám několik posledních dnů nedali najíst ani napít. Byly jsme dost vysílené a nedokázaly jsem se ani pořádně radovat," vzpomíná, jak vnímala konec druhé světové války.
Pak se vdala a s manželem emigrovala do Izraele. "Před tím, než jsme odešli, vznikl svobodný stát Izrael. Manžel byl už sionistou před válkou. Chystal se na emigraci do Palestiny. K tomu už nedošlo. Po válce odešli Britové z Palestiny a Židé měli do Izraele volný přístup, tak jsme se rozhodli pro život tam," popisuje. Jejím manželem byl spisovatel Ota B. Kraus, jemuž v Česku nedávno kromě jiných vyšla kniha Cesta pouští, v níž píše o sionistické mládeži a jejích osudech na začátku a v průběhu války.
O radikálním islámu
"U nás je nebezpečí radikálního islámu všudepřítomné. Jsme obklopeni arabskými zeměmi a máme málo přátel ve světě. Situace je kritická již dlouhou dobu a strach je obrovský. Ukrajina je daleko, to nás zajímá méně. Islámský stát je pro nás ale velké nebezpečí, Írán jak by smet. Jsme takovou enklávou mezi samými nepřáteli, takže je to pro nás obzvlášť problematické," podotýká.
V Izraeli dnes ale mimo jiné žije více než milion přistěhovalců z Ruska. "Přistěhovalci z Ruska sem proudili hlavně v devadesátých letech. Víc lidí tady ale kromě hebrejštiny stále mluví anglicky, než rusky. Na školách se od založení státu vyučuje jako druhý jazyk angličtina. Vždyť jsem ji také učila," dodává. S manžele učila ve škole ve vesnici Hadassim nedaleko Tel Avivu. "Emigranti z Ruska jsou v Izraeli bráni jako občané druhé kategorie, na druhou stranu je třeba říct, že se tady chovají dost nevybíravě, rozpínavě. Do Izraele přicházely vlny přistěhovalců z různých zemí a z různých důvodů. Hlavně utíkali, ze severní Afriky, z tamních islámských zemí jako Egypt či Maroko. Když padl šáh, přišla vlna z Íránu. Na ty novější přistěhovalce se starousedlíci vždy dívají shora, totéž platí o Rusech," vysvětluje pro ParlamentníListy.cz.
Stát Palestinu dnes uznává zhruba sedmdesát procent zemí. "Cítíme se ale politicky dost osamocení a pořád se snažíme napravit naši mezinárodní image, ale moc se nám to nedaří. Zřejmě ty islámské státy mají lepší propagandu. Dělají z nás ďábly a máme ve světě špatné renomé. Teď jsem poslouchala zdejší zprávy a Palestinci chtějí, aby se Židi vystěhovali zpět do Evropy, odkud přišli a tvrdí, že celá Palestina patří jim. Tak nevím, co máme dělat? Palestinci vždy tvrdí, že Palestina je jejich. To, že zde byli v biblických časech jen Židé a Arabové ještě neexistovali, ignorují," stěžuje si.
Psali jsme:
Osvětimská knihovnice
Dita Kraus se narodila v roce 1929 v Praze v rodině právníka. Když nacistické Německo začalo okupovat Československo a vytvořilo z něj protektorát, byl její otec vyhozen z práce a rodina ji poslala na venkov, prý "než se bouře přežene". V roce 1942 byla celá rodina deportována do Terezína. Dita se dostala do bloku mladých dívek, které byly určeny na práci v zemědělství. Tam se nicméně snažila i sportovat, vzdělávat či malovat. Roku 1943 byla s rodiči poslána do Auschwitzu, tedy do Osvětimi. Tam zemřel její otec.
Pracovala jako knihovnice v dětském bloku v Birkenau. Seznámila se s mladým učitelem Otou Krausem. Roku 1944 byla polovina dětí z tohoto bloku povražděna. Nicméně Dita byla s matkou poslána na práci do Hamburku, pak do jednoho z pracovních táborů v okolí a naposled, v roce 1945, do koncentračního tábora Bergen - Belsen, kde je osvobodili Britové. Následně jí zemřela matka. Vrátila se do Prahy, kde se provdala za Otu Krause a v roce 1949 společně emigrovali do Izraele. Třicet let pak učili na škole ve vesnici Hadassim. Narodily se jim postupně tři děti.
Román Osvětimská knihovnice napsal španělský novinář a spisovatel Antonio G. Iturbe, kterého nejprve zaujala zmínka o Ditě Polachové jako osvětimské knihovnici v knize Knihovna noci od Alberto Manguela. Tehdy začal pátrat po jejím příběhu, začal shromažďovat materiály o rodinném táboře Osvětim II - Březinka zřízeném roku 1943. Náhodou pak narazil opět i na její jméno. V rodinném táboře byla totiž se svolením vedení provozována škola a v ní byla ukryta malá knihovna, která vlastnila knihy jako Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, Stručné dějiny světa od Herberta George Wellse, Gramatika ruštiny a několik dalších. Dita se o tuto zakázanou knihovnu, vlastnictví knih totiž bylo v koncentráku zakázáno, začala starat ve svých patnácti.
V knize Osvětimská knihovnice, na jejímž přebalu je vyfocen koncentráčnický mundůr, jsou napsány třeba i tyto věty, které mluví samy za sebe: „Knihovna nebyla nijak velká. Ve skutečnosti sestávala z osmi výtisků a některé z nich byly ve špatném stavu. Byly to ale knihy. Na tom pochmurném místě, kde se lidstvo propadlo do svého vlastního stínu, byla přítomnost knih poslední dobou po méně chmurných a zhoubných časech, v nichž slova mohla znít silněji než kulomety. Ta doba už byla pryč."
- Další příběhy na ParlamentníchListech.cz ČTĚTE ZDE
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
