Pochybení soudkyně Ivy Říhové z Krajského soudu v Praze při vyhotovování protokolace o hlavním líčení bylo shledáno opodstatněným také ministerstvem spravedlnosti. Z podkladů, jež má redakce k dispozici, vyplývá, že v průběhu řízení došlo k pochybením v protokolaci i při vyhotovování rozsudku.
V minulém textu jsme slíbili, že se budeme zabývat konkrétními fakty. Redakce proto přináší přehled hned několika do očí bijících nuancí, které zásadně mění pohled na celou projednávanou kauzu. Ta mimochodem směřuje k senátu soudce Radka Hartmanna u Vrchního soudu v Praze.
Nyní se ovšem vraťme o několik let nazpět.
Ukážeme rozdíly v tom, jak někteří svědci hovořili před policií, před soudem, a jak nakonec byla jejich slova interpretována v rámci písemného rozhodnutí zmíněné soudkyně Říhové.
V písemném rozsudku se kupříkladu uvádí, že obžalovaný Jaroslav Fröhlich se v přípravném řízení souhrnně vyjádřil k některým konkrétním obrazům.
Nalézací soud v odstavci č. 347 rozsudku klade k tíži obžalovanému Fröhlichovi, že měl k původu obrazu od Josefa Lady „Zimní radovánky“ u hlavního líčení uvést, že ho jeho otec koupil od doktora Hejtmánka. To mělo být v rozporu s původem tohoto díla, jak jej obžalovaný předložil soudu ve vyhotovených tabulkách, kde uvedl, že dílo koupil jeho otec od doktora Jetmara.
Co je na tom divného? Snad jen „drobnost“. Nepravomocně odsouzený Jaroslav Fröhlich toto během hlavního líčení nikdy neřekl.
Z doslovné protokolace hlavního líčení totiž vyplývá, že Fröhlich sdělil soudu následující, zcela odlišnou větu: „Já, co si pamatuji, tak tento obraz, jestli se nepletu, koupil můj otec od doktora Jetmara, který pracoval v Národní galerii." Tedy shodně, jak bylo ovedeno v předložených tabulkách.
Na jiném místě rozsudku stojí, že „asi deset obrazů pro obžalované posoudila i PhDr. Jana Orlíková, za kterou chodili s obrazy všichni obžalovaní, kteří se snažili před svědkyní zatajit, že se znají. Obžalovaná vystupovala pod rodným jménem Vaňková vůči znalkyni Orlíkové, která již v minulosti znala obžalovaného, a proto obžalovaná ke svědkyni docházela s obrazy sama bez doprovodu manžela. Stejně jako dr. Hlušička svědkyně popsala, že se i jí obžalovaná Fröhlichová snažila přesvědčit, aby pro ni psala (znalecké, pozn. red.) posudky.“
Stručně řečeno, trojice obžalovaných měla po doktorce Orlíkové požadovat posudky a tlačit ji k tomu. Přitom měla zatajovat, že se vzájemně zná.
Co je na tomto divného? Snad jen skutečnost, že ani uvedená citace se nezakládá na pravdě. Důkazem je doslovná protokolace hlavního líčení a výslech Jany Orlíkové. která v hlavním líčení výslovně uvedla „Paní Vaňková řekla, že patří k panu Fröhlichovi, to mi bylo jasné a taky nosila velice kvalitní věci většinou, alespoň já jsem je považovala za kvalitní.“
Když se jí předsedkyně Senátu dále ptá, zdali ze strany obžalovaných padlo nějaké naléhání, aby pro ně posudky vypracovala, Orlíková podle zvukového záznamu odpovídá: „Nepadá. To já nepřipouštím, jestli na mě začne někdo naléhat, začne mi svítit červená samozřejmě."
Tato pasáž je mimochodem předmětem stížnosti obhajoby do soudem vyhotovené doslovné protokolace, když ve výše uvedené pasáži absentuje jasná odpověď znalkyně, že ze strany obžalovaných žádné naléhání nevznikalo.
Ne, ani tímto nekončíme.
V písemném rozsudku je zajímavá výpověď galeristy Jaroslava Pecky. Podle soudkyně měl uvést, že z nabízených obrazů Jaroslava Fröhlicha mohlo být až pět procent falešných. Jenomže v doslovné protokolaci, tedy zvukovém záznamu, žádná taková věta nepadla. Nechme proto Jaroslava Pecku vypovídat.
Nalézacím soudem bylo zamlčeno, že svědek Pecka výslovně podle strany č. 89 doslovné protokolace uvedl, že vrácení obrazů nebylo způsobeno tím, že by pravost děl jakkoli zpochybnil.
Pořád málo? ParlamentníListy.cz mají k dispozici i další rozporuplnosti. Posledním příkladem bude tato pasáž písemného rozsudku. „Jaroslav Fröhlich o původu obrazů tvrdil, že mnoho jich má po rodičích, další koupil v galeriích především ve Francii, nebo je koupil od různých sběratelů v ČR i v zahraničí. Až na několik málo výjimek k obrazům neexistují doklady nebo jiné důkazy prokazující, že je obžalovaní koupili, zdědili nebo je dostali darem tak, jak tvrdí.“
Realita?
Toto tvrzení soudu je v přímém rozporu s obsahem spisu, kterého součástí je kompletní dokumentace účtů, smluv a faktur a potvrzení o nákupech děl autorů z Itálie, Francie, Rakouska, Slovenska, ale samozřejmě také z České republiky. Krom toho byla ze strany obžalovaných předložena notářsky ověřená čestná prohlášení o nabytí uměleckých děl autorů české a slovenské moderny. Nechyběly ani dokumenty prokazující, že díla pochází z rodinného dědictví či byla získána darem.
Jak jsme již napsali, takzvaných deformací nalezne pečlivý čtenář mnoho. Ze strany soudu došlo k určitým přehlédnutím nebo pozměnění faktů, případně k jejich záměně.
Závěrem dejme slovo také bývalému řediteli Sbírky moderního umění Národní galerie Tomáši Vlčkovi. Ten je považován za elitního odborníka už desítky let. Také on vystoupil během líčení. K těžkému tématu umění mimo jiné uvedl: „Člověk musí mít v Národní galerii přehled víceméně o všem, je tam 18 tisíc (děl, pozn. red.) v moderní sbírce obrazů, takže musíte je znát, to prostě není možné tam diletovat. Každodenně je řada rozhodnutí, ale musím říct, že rozhodnutí jsou často velmi obtížná, protože s tím nemá jako starosti jenom třeba naše sbírka, kde si myslím, že opravdu je ten fond absolutně jistý, ale absolutní jistota při hodnocení uměleckého díla není vůbec nikdy, protože umělecké dílo je otevřená struktura."
Se zjištěnými skutečnostmi jsme konfrontovali rovněž Krajský soud v Praze. Podle slov předsedy senátu Krajského soudu v Praze Jiřího Wažika, který je současně tiskovým mluvčím trestního úseku, však soudkyně Říhová „za svým rozhodnutím pochopitelně i v dílčích částech stojí“ a žádné rozpory, jimž se věnujeme, nespatřuje.
„Děkuji za váš zájem o téma, ale v tuto chvíli soud kauzu takto konkrétně komentovat nebude. Důvodem je jednak skutečnost, že věc je stále ve stadiu nepravomocného rozhodnutí. S odvoláními proti rozsudku byla předložena Vrchnímu soudu v Praze, který dosud nenařídil její projednání. Pochopitelně může nastat situace, že věc bude Krajskému soudu v Praze vrácena a proto by nebylo vhodné ji komentovat nad rámec vydaného rozhodnutí. Dalším důvodem je pak také projednávání tzv. druhé větve tohoto případu, která je rovněž řešena zdejším soudem, byť jiným senátem. Jednotlivé dílčí úkony se prolínají, je zde shoda v osobách některých obžalovaných i slyšených znalců a svědků.
Obecně však mohu po konzultaci s Mgr. Říhovou odpovědět, že v informacích, na které poukazujete, žádné rozpory nespatřuje a za svým rozhodnutím pochopitelně i v dílčích částech stojí. Rozsudek je nezbytné posuzovat v celém rozsahu zjištění skutkového stavu, v kontextu jednotlivých provedených důkazů. Je možné, že některý jednotlivý důkaz či vyjádření, stojící osamoceně, lze chápat tak, že hovoří ve prospěch obžalovaných. Podstatný je ale celek, který byl soudem pečlivě vážen, a vedl k odsouzení obžalovaných," sdělil ParlamentnímListům.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
