Podívejte se na vizi, která připravuje na život po pádu kapitalismu. A je to prý blízko

13. 12. 2014 15:00

Prožívá kapitalismus svoji zásadní krizi? Podle řady lidí ano. Partekon, neboli participativní ekonomika, je proto dnes už svým způsobem legendární vize (poprvé se o ní zmínka objevila v devadesátých letech), která má být ekonomicko-společenskou alternativou k nevyhovujícímu a kritizovanému kapitalismu.

Podívejte se na vizi, která připravuje na život po pádu kapitalismu. A je to prý blízko
Foto: Lucie Bartoš
Popisek: Protest proti globálnímu kapitalismu

Zatímco odborníci vymýšlejí nové směry a společenské systémy, které by mohly kapitalismus nahradit a pomoci lidstvu v dalším vývoji, laikové se shlukují na sociálních sítích a zakládají skupiny namířené proti tomuto systému a volají po změně. Hovoří se o možném novém příklonu světa k levici. Asi i proto se objevila teorie zvaná Partekon (participativní ekonomika). Nabízí vize života po kapitalismu. 

To, že společenský systém, ve kterém se nyní většina světa nachází, má namále, se domnívá i americký novinář Erik Best. I on v jednom ze svých článků konstatoval, že minimálně ten západní kapitalismus selhává. Důvodem je podle něj to, že ztratil svůj smysl pro morálnost.

Morální chování v byznysu se stává překážkou na cestě za úspěchem

„Druh kapitalismu, který praktikují naše největší firmy, se v ničem nepodobá principům volného trhu, jež jsme studovali ve škole. Ve skutečnosti se morální chování v byznysu stává překážkou na cestě za úspěchem. Pokud nenabudeme zpět onen smysl pro „morální kapitalismus", můžeme vskutku hovořit o jeho nadcházející smrti,“ uvedl Best. Jeho názor není ojedinělý, byť zaznívá třeba v jiné podobě.

Produkuje skutečně skupina zdejších oligarchů ještě kapitalismus?

„Vůbec si netroufám říct, že to, co nyní převládá v Česku, co produkuje jistá skupina oligarchie, je vůbec kapitalismus. Systém, který zde vláda nastolila, proto považuji za přežitý a za takový, který by měl být změněn, poněvadž to s ním nejde dál,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz komunistická poslankyně Kateřina Konečná, která se už v roce 2011 dokonce přidala na sociální síti ke skupině, která volá po konci kapitalismu.

O budoucnosti kapitalismu pochybuje – a není to již žádné tajemství – i přední český egyptolog Miroslav Bárta. „Reforma současného společenského, nebo chcete-li politického systému je pouhé prodlužování agonie,“ říká. A jmenuje i konkrétní zápory toho, jak nyní lidstvo žije.

„Současný systém je založený na dravosti, bezohlednosti, individualismu. Proto mají šanci v něm uspět lidé, kteří mají takovéto vlastnosti – a podle toho pak ten vývoj společnosti můžeme vidět. V těch, co ovládají, převládá negativismus. I proto vnímáme krizi identity i u vládnoucí elity – která dává zelenou pouze jistým zájmovým skupinám, či dovoluje to, co známe i z minulosti, aby vládly a měly v rukou moc pouze vlivné rodiny, které si vlivy mezi sebou předávají,“ uvedl mimo jiné pro ParlamentníListy.cz egyptolog Bárta. A o krizi kapitalismu, či dokonce jeho konci promlouvají i další osobnosti. ParlamentníListy.cz v minulosti přinesly rozhovory, které tyto teorie potvrzují, například též od lékaře Jana Hnízdila, psychologa Jeronýma Klimeše, buddhisty Libora Malého, politologa Oskara Krejčího a dalších. Zkusily jsme tedy jejich názory shrnout.

Experti na lidské chování nerozeznají básníka od vrtáka

„Předpokládejme, že lidé jsou už takoví, že touží po příležitosti pustit se svobodně do užitečné práce. Řekněme, že nestojí o to, aby se jim do toho pletli technokrati a komisaři, bankéři a magnáti, šílenci, kteří podrobují psychologickým testům vůle sedláky bránící své domovy, experti na lidské chování, kteří nerozeznají básníka od vrtáka a vůbec nikdo, kdo se snaží naši existenci zbavit svobody a důstojnosti nebo uvrhnout v zapomnění,“ řekl například Noam Chomsky, známý americký kritik společenských poměrů.

Jeho věty cituje i kniha Partekon – život po kapitalismu. Spisovatel Michael Albert v ní rozvíjí vizi participativní ekonomiky, která by dle jeho mínění mohla v blízké budoucnosti kapitalismus nahradit. Podstatou celé myšlenky ve stručnosti je rovnost. Stojí za to ji ale rozebrat přece jen detailněji.

Partekon neboli participativní ekonomika, to je dnes totiž už svým způsobem legendární vize (poprvé se o ní zmínka objevila v devadesátých letech), která má být ekonomicko-společenskou alternativou k nevyhovujícímu a kritizovanému kapitalismu.

Principy rovnosti?

Kdo jsou to tedy Partekonisté? V jistém slova smyslu se dá hovořit o ekonomických filosofech, stavějících svůj ideál na principech rovnosti, solidarity, diverzity a participativního self-managementu. Součinnost dvou základních jednotek, tedy spotřebitele a pracujícího se snaží vybalancovat tak, aby jedna nefungovala na úkor druhé a vznikl tak efektivnější a pro všechny zúčastněné příjemnější a spravedlivější systém s pozitivním vlivem na morálku a celkovou atmosféru ve společnosti jako celku. Zajímavý ekonomický model pro každého, kdo si přeje redukovat hierarchii ve společnosti na minimum a přitom maximálně zvýšit rovné příležitosti a odpovědnost každého člověka za vlastní osud. To je podle partekonistů ideální model anarchistické ekonomické vize. Neměly by tak být vyvolávány ani třídní rozdíly, ani být zaváděny vlády jedné třídy nad druhou.

Partekon totiž dělení do společenských tříd vylučuje, protože odstraňuje ekonomické rozdíly, jež některým aktérům přiznávají větší moc a jiné veškeré moci zbavují. Některým přitom přinášejí bohatství a jiným chudobu, čímž systematicky staví jedny proti druhým.

Absence třídy podřízené i nadřízené?

V tomto společenském uspořádání by nebyla ani žádná třída vlastníků, která by byla o úroveň výše, ani třída rozkazující ostatním – žádní koordinátoři. Není v něm tudíž logicky ani žádná třída podřízených (dělnická). Je tomu tak proto, že v tomto hospodářství neexistuje kapitál v soukromém vlastnictví, nedochází k monopolizaci podmínek umožňujících rozhodovat. V takovémto systému by byli pouze lidé, kteří by přispívali k hospodářskému výsledku, a tím by na něj prostě měli nárok. Kdo by se nemohl fyzicky zúčastnit, má stejný nárok, z titulu toho, že je člověkem. Všichni mají v daném hospodářství stejné vlastnické postavení, všichni se lopotí ve vyvážených komplexech pracovních činností.

Příklad pak autor knihy nabízí na hypotetickém zamyšlení nad tím, zda by si v takovémto společenském zřízení zasloužil větší odměnu za své dílo třeba Wolfgang Amadeus Mozart, který své geniální hudební skladby tvořil proto, že byl více obdarován talentem než ostatní, měl i možnost se pohybovat v jiných společenských vrstvách, než bylo dostupné všem jiným.

Co tedy mají lidé vlastně chtít?

Pokud tyranizování, utlačování, draní se dopředu a šlapání ostatním na paty není pro lidstvo žádoucím údělem, oč by tedy ale mělo usilovat? Po celém světě kapitalismus provází nyní skutečně pokoření, bezpráví a hlad, to zaznívá i ve zmiňované knize. Ovšem i ti, co kapitalismem opovrhují, se zároveň obávají, že bez něj by bylo utrpení možná ještě větší. Hovoří se pak proto například o alternativách, jako o nastolení tržního socialismu, socialismu s centrálním plánováním či zeleném bioreligionalismu.

V knize se však objevují i další alarmující výčty toho, co kapitalismus v současné době kolem sebe údajně rozsévá. „Žijeme ve světě, který globální kapitalistické instituce drancují, aby menšina zbohatla na úkor většiny. Jde o více než jen politické téma, protože uvalujeme břemeno na naše životní prostředí a zatěžujeme náš sociální systém. V lidské historii jsme právě dosáhli bodu, kde přežití civilizace a možná dokonce i našeho druhu závisí na nahrazení zločinných kapitalistických institucí takovými, které podporují demokracii, tržní ekonomiku a etické kultury sloužící životu a společnosti. Musíme čelit očividnému faktu, že pád kapitalismu je nevyhnutelným důsledkem upadajících hodnot a chování institucí, které povyšují peníze nad samotný život. Abychom vytvořili svět, ve kterém život může vzkvétat a prosperovat, musíme opět vytvořit ekonomiku založenou na hodnotách a institucích, které respektují život, uspokojují lidské potřeby a musíme vrátit penězům úlohu směnného prostředku,“ píše mimo jiné Michael Albert.

Tvrdé procitnutí

Připomíná taktéž, že všichni, kdo vyrůstali v přesvědčení, že kapitalismus je základem demokracie, tržní svobody a dobrého života, zažili v posledních letech tvrdé procitnutí, když si uvědomili, že v kapitalismu je demokracie na prodej nejvyšší nabídce, trh je plánován centrálně globálními mega-korporacemi většími než je většina zemí a rušení pracovních míst a živobytí je chápáno jako pokrok.

„V rozporu s tím, co kapitalismus hlásá, jeho vztah k demokracii a tržní ekonomice by se dal přirovnat ke vztahu, jaký má rakovina k tělu, jemuž odčerpává životní energii. Rakovina je patologický proces, který se objeví, když jinak zdravé buňky zapomenou, že jsou částí těla, a začnou usilovat o svůj vlastní neomezený růst bez ohledu na důsledky, které to přinese celku. Růst rakovinných buněk připraví o výživu zdravé buňky, takže nakonec zabijí jak tělo, tak i sebe. Kapitalismus činí totéž společnostem, které napadá,“ lze se dočíst v knize o životě po kapitalismu.

I každý třetí Čech si myslí, že je třeba současný systém opustit

Před třemi roky byl proveden zajímavý průzkum veřejného mínění s otázkou: Je možné reformovat současný systém? (společnost Factum Invenio). Odhalil, že největší skupina dotázaných, a to 37 procent Čechů, se domnívá, že je třeba současný systém zcela opustit. Jen šestnáct procent lidí pak vyjádřilo víru v to, že jeho reforma je ještě možná.

Jedním z těch, kteří současnému systému velkou budoucnost nepřisuzují, je přitom i buddhista a podnikatel Libor Malý.

„Každý cyklus jednou skončí a my se blížíme nyní ke konci cyklu, ve kterém měly velkou moc ty barevné papírky, kterým říkáme peníze,“ řekl Malý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na vysvětlení toho, proč pracuje na tom, jak bude život na Zemi vypadat poté, co by peníze zmizely. Podle něj je totiž definice současné společnosti to, že všichni vzájemně otročí všem a jeden druhého de facto vykořisťuje. A přitom by to mělo fungovat tak, že by si lidé měli vzájemně pomáhat.

Politolog Pehe se domnívá, že tristní stav kapitalismu začal už před 20 lety

I podle politologa Jiřího Pehe se dá počátek současného tristního stavu kapitalismu namířit do doby už před více než dvaceti lety. Podle něj totiž už pád komunismu, doprovázený nástupem moderních komunikačních technologií, otevřel stavidla kapitalismu vskutku globálnímu.

„A ten se nejen zcela vymanil národním rámcům, ale přestal také být v podobě mamutích korporací, fondů a bank svázán s konkrétními podnikateli, kteří kdysi tvořili páteř občanské společnosti, a potažmo tedy liberální demokracie. Funguje jako globální síla, zatímco politika zůstala ukotvena na úrovni národních států, jejichž často těžkopádný demokratický proces je příliš pomalý na to, aby si s nároky, a v poslední době i nájezdy globálního kapitálu na celé státy poradil,“ řekl politolog ParlamentnímListům.cz.

Podle něj rostoucí podřízenost demokratického procesu vládě velkých peněz je předzvěstí „neliberálních demokracií", tedy jakýchsi novým forem autoritářských režimů, v nichž se sice budou konat volby, ale zásadní rozhodnutí budou zcela mimo „vládu lidu".

„Podceňování tohoto střetu globálního kapitalismu s národní demokracií by se mohlo ukázat jako největší omyl současné pravice. Ne náhodou protestují různá hnutí „rozhořčených" právě proti vyvlastnění demokracie kapitálem, jakož i proti vyostřování sociálních rozdílů, které se podařilo v době rozkvětu sociálních států zkrotit. Vzpoura ‚globální ulice‘ proti nedemokratickým a asociálním praktikám globálního kapitalismu může vést v lepším případě k potřebným korekcím. V horším může být ovšem zneužita k destruktivnímu populismu s nepředvídatelnými důsledky,“ varuje Jiří Pehe.

Politický komentátor Petránek: Kapitalismu zvoní hrana

„Kapitalismus současného typu je odsouzený k zániku, stejně tak jako tomu bylo před více než dvaceti lety se socialismem. Je nevyhnutelné, aby lidé hledali třetí cestu – a ta se před námi pomalu otevírá,“ řekl před časem k tomuto tématu ParlamentnímListům.cz též zkušený novinářský matador Jan Petránek.

Lidé jak v Česku, tak i na celém světě si prý uvědomují, že nemohou nadále dovolit, aby jim ovládala životy diktatura. Jenomže tou se stala v posledních letech neviditelná ruka trhu. Podle mnohých však začíná být přežitá – proto lidstvo hledá cestu k civilizaci s lidskou tváří.

„Nastane proto příklon k levici, a ten bude skutečně ještě nějakou dobu setrvávat. Pravice to musí vnímat tak, že dostala velkou facku a jasný náznak toho, že je nezbytné hledat další vývojovou cestu. Tu třetí cestu, která bude dalším stadiem mezi dvěma jmenovanými diktaturami – socialismem a ovládáním všeho neviditelnou rukou trhu,“ uvedl Petránek. Jeho slova tak do určité míry potvrzují i teorie výše popsaného Partekonu.

Kapitalismus v číslech: 

  • V roce 1995 činil celkový obrat dvou set předních světových korporací 28 procent celkového světového HDP. Přesto tyto společnosti zaměstnávaly pouhých 18,8 milionu lidí, což je méně než třetina jednoho procenta světové populace.
  • V roce 1991 bylo na světě 274 miliardářů. V roce 1996 jejich počet vzrostl na 447. Jejich celkový majetek se zhruba rovnal úhrnnému příjmu nejchudší poloviny lidstva. Mezi roky 1996 a 1997 jediný miliardář, Bill Gates (Microsoft Corporation), zvýšil svou čistou tržní hodnotu o 18 miliard dolarů, což je nárůst přibližně rovný celkovému příjmu 11 miliónů obyvatel Zimbabwe za stejné období jednoho roku. Poměr příjmu je tak 11 milionů ku jednomu.

Pozor na to, čemu věřit

Na závěr knihy, která se zabývá zde představenou participativní ekonomikou, autor Albert přiznává, že na to, aby občané byli schopni realizovat celospolečenské změny, musí popřít dvě základní v nich přetrvávající hypotézy: nesmí věřit tomu, že i kdyby byl vybudován nový systém, bude stejný jako ten předchozí, ne-li horší. Ani tomu, že občan nemá žádnou moc systémovou změnu prosadit.

I proto zaznívají v těchto souvislostech informace o tom, že většina zodpovědnosti a iniciativy k přechodu od kapitalismu k demokracii a tržní ekonomice musí vzejít z občanských aktivit na lokální a národní úrovni. Podle Partekonu by však podporování států v tomto úkolu mělo být stěžejním programem OSN v rámci jejího programu bezpečnosti, jelikož ochrana lidí a společností před chamtivými globálními korporacemi je pravděpodobně ústředním tématem současnosti. Možná poněkud s podivem může být to, že tato myšlenka zazněla už na sklonku roku 1998.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

VIDEO Konec keců: Mluvili jsme s lidmi v Istanbulu a ti nám vysvětlili, jak je to s Erdoganem a těmi, co prý spískali puč

9:31 VIDEO Konec keců: Mluvili jsme s lidmi v Istanbulu a ti nám vysvětlili, jak je to s Erdoganem a těmi, co prý spískali puč

Islamisté a přívrženci prezidenta Erdogana obsadili istanbulské hlavní Taksimské náměstí a centrální…