Povstane u nás 5 tisíc naštvaných muslimů. Ubráníme se? Co nás teď čeká? Vojenský analytik přichází se zásadními zprávami

Tak už to začalo?

Motto.

Zatímco Česká republika vynakládala obrovské prostředky na účast českých vojáků v afghánském dobrodružství, v němž díky českým politikům, při vší úctě k výkonu a obětem nasazených českých vojáků, pomáhá především vytvářet zdání „mnohonárodnosti“ této zahraniční operace USA proti islámu a islámským radikálům, tak na Letné za ministerstvem vnitra proběhla veřejná, dobře organizovaná demonstrativní hromadná motlitba tří stovek nejen českých muslimů.

S čím si vlastně zahráváme?

Krvavý pátek. V tomto duchu hovoří média o útocích v Kuvajtu, Francii, Tunisku i o útocích v Iráku a Sýrii (stojících tak trochu ve stínu těch prvních tří zmíněných), k nimž došlo 26. června a které spojuje jediné – islám jako náboženské vyznání jejich pachatelů, a ve většině případů i obětí. Ostatně islamističtí radikálové se už v pátek přihlásili k atentátu na šíitskou mešitu v Kuvajtu, kde zahynulo podle dostupných informací 27 lidí, a v sobotu rovněž k útoku v Sousse, který si vyžádal 39 životů. Tato tragédie se navíc bezprostředně dotýká Evropy, odkud pocházela naprostá většina obětí, a jen se štěstím minula české rodiny, trávící zde svou dovolenou.

Komentátoři hledají spojitosti, konstruují domněnky o koordinovaných akcích ze strany Islámského státu (IS) a předhánějí se v úvahách nad pohnutkami pachatelů jednotlivých teroristických útoků. Nemohu a nechci spekulovat o tom, co vedlo nenápadného tuniského studenta Sajfaddína Rizkího, aby pomocí kdoví jak získaného samopalu a granátů zaútočil na nic netušící bezbranné turisty na hotelové pláži; nebo zaměstnance americké firmy Air Products nedaleko francouzského Lionu, Yassina Salhiho, aby uřízl hlavu svému francouzskému šéfovi, pověsil ji spolu s islámskou vlajkou na plot objektu a poté se pokusit vyvolat výbuch uskladněných tlakových lahví plných acetonu a kyslíku. Je však nesporné, že k těmto útokům došlo jen pár dnů poté, co mluvčí Islámského státu výzval příznivce této organizace, aby o letošním ramadánu, který je vymezen daty 18. června až 17. července, vystupňovali své akce proti jejím nepřátelům a nevěřícím. Ledacos nasvědčuje tomu, že tato výzva byla vyslyšena.

Bez ohledu na místo, kde došlo o „krvavém pátku“ k útokům, a na osobu či osoby útočníků, mají všechny tyto – z našeho pohledu – tragédie, z pohledu pachatelů jde o vítězství islámu, jedno základní pojítko – typicky islamistické pohrdání životem jak vlastním, tak obětí, a dále snahu způsobit „nevěřícím“ či „nepřátelům“ maximální škody a vyvolat v nich co největší strach krutostí a cyničností akce. Paradoxem přitom je, že nejkrutějšími islamistickými teroristy současnosti (alespoň prozatím) nejsou nějací utečenci z Afriky, zvyklí na zabíjení, ale podle pasu Francouzi či Britové, jejichž rodiny často žijí v těchto evropských zemích již několik generací. Stejně tak se může úředně jednat o Němce, Američany nebo dokonce Čechy. Na černé Afričany s jejich mačetami, s naprosto odlišnou kulturou, při současném postoji evropských vlád ostatně asi také brzy přijde řada.

Nemohu si nevybavit slova premiéra Sobotky z nedělních Otázek Václava Moravce o tom, že od počátku letošního roku bylo na území ČR zachyceno celkem 2500 nelegálních migrantů. To znamená oproti stejnému období minulého roku nárůst o neskutečných 42 procent. Tato informace sama o sobě zákonitě popírá jeho následující slova, že nejsou žádné signály o verbování radikálů pro teroristické operace v islámské komunitě na území ČR. Obávám se, že v tomto bodě je pan premiér až nebezpečně velkým optimistou a že opak je pravdou. Znalci problematiky vědí, že do islámských komunit je pro „nevěřící“ prakticky nemožné proniknout, a informátoři se z mnoha důvodů získávají jen velmi těžko. Navíc minimálně jedna důležitá bezpečnostní služba ČR, služba obranného zpravodajství, je téměř ochromena v důsledku dlouhodobé odborné a personální devastace, jejímž vyvrcholením byla kauza „Nagyová“.

V ČR přitom už dnes působí minimálně několik tisíc (!) registrovaných praktikujících muslimů, většinou sunnitů, dobře organizovaných a tvořících uzavřené komunity. Jejich členové prokazatelně aktivně sondují možnosti, jak využít slabosti naší společnosti k získání většího prostoru, k prosazení staveb dalších mešit, modliteben a tzv. islámských kulturních center, kde podle zahraničních zkušeností nejčastěji vznikají buňky dogmatických islamistů, z nichž se rekrutují tzv. „radikálové“. Je zvláštní, že této činnosti, na rozdíl od kalhotek různých hvězdiček bulváru, věnují česká mainstreamová média jen minimum pozornosti. Stejně jako faktu, že jakékoliv silácké řeči vlády a pana premiéra o odmítání kvót a dobrovolnosti přijímání imigrantů jsou v této souvislosti zcela „mimo mísu“ a postrádají jakýkoliv smysl.

Zlomovým momentem, který dal muslimským snahám v ČR „zelenou“, byla podle mého názoru reakce na veřejný požadavek ředitele Muslimské unie v ČR Muhamada Abbase v Hyde Parku České televize z 15. 1. letošního roku. Požadoval zde věc v právním státě naprosto nemyslitelnou – připustit (jako „výjimku“ pouze pro muslimy) v ČR existenci paralelního právního řádu, založeného na právu šaríja. Naprosto nepochopitelně pro mě jako občana ČR tento výrok nevyvolal okamžitou ostrou reakci ministerstev spravedlnosti a vnitra a vzápětí jednoznačné odsouzení ze strany premiéra Sobotky. Politická reprezentace státu tím dala bez ohledu na zájmy většinové společnosti jasně najevo, že je ochotná ustupovat požadavkům nepřizpůsobivé a netolerantní části české muslimské populace, která se stále radikálněji a hlasitěji vymezuje vůči našemu způsobu života – bez respektu k našim zákonům a zvykům, bez ohledu na to, že oni přicházejí žít k nám, ne my k nim. A tento trend se bude dále zhoršovat s tím, jak bude přibývat radikálních imigrantů muslimského vyznání, legálně nebo ilegálně se pohybujících na území ČR, kteří nacházejí v islámských komunitách na jedné straně relativně bezpečný úkryt a zázemí a pozorné posluchače a možné následníky na straně druhé.

Krach multikulturalismu

Projekt „multikulti“ Evropy byl chybný od samého počátku. Pokud nebyl součástí něčího projektu budoucí destabilizace Evropy. V tom případě by byl geniálním tahem (zájemcům o konspirační teorie doporučuji novelu Ilji Erenburga z roku 1923 „Trust D. E.“).

Už od poloviny 90. let je zřejmé, že nelze eintopfově smísit dvě kultury, rozvíjející se paralelně vedle sebe a založené na odlišných historických kořenech a tradicích. Tento fakt museli vidět nejen placení analytici a vědci, zabývající se problémy evropského přistěhovalectví a asimilace imigrantů, ale i „normální“ obyvatelé a politici. Bohužel, ačkoliv přistěhovalci do EU dostali možnost podílet se na bohatství a prosperitě, která vyrostla z tisíciletých osvědčených kořenů a která byla vykoupena potem a krví našich předků, ve značné většině se nyní, po několika generacích, od Evropy současnosti částečně oprávněně odvracejí a hledají svou identitu v návratu „ke kořenům“, k islámu a životu podle práva šaríja. Hlavním důvodem není ani tak islám, ale zejména fakt, že obyvatelé jednotlivých evropských zemí tyto imigranty nikdy naplno nepřijali mezi sebe; a oni zůstali pro naprostou většinu z nás „těmi druhými“.

Proto mě dokáže nadzvednout hlupák, který tvrdí, že Češi jsou „xenofobní rasisté“, aniž si uvědomuje, že jednak tímto tvrzením sám sebe automaticky zařazuje do množiny nesnášenlivých xenofobních troubů, jednak popírá historicky daný fakt, že každý národ se vyznačuje vnitřní soudržností a zpravidla hlubokou historickou zkušeností danou odmítáním cizorodých prvků, a tudíž i cizinců s jejich náboženstvím, vzhledem, zvyky, kulturou či hygienickými návyky. Typickým příkladem takovéto důslednosti jsou Izraelité, kteří díky tomu přežili jako etnikum tisíce let.

Reakce na „jinakost“ je, a z pozice historického dědictví dokonce musí být, odmítavá v každé homogenní společnosti s minimálním pudem sebezáchovy. To se normálními metodami nedá zlomit či odstranit, stejně jako fakt, že dva homosexuálové nikdy nebudou mít vlastní biologické dítě. Multikulturalismus v praxi nikdy neexistoval, existoval jen tolerancismus „jiných“, který bere za své v okamžiku, kdy jinakost začíná nejen obtěžovat, ale dokonce, přesně podle historické zkušenosti národů, i ohrožovat jejich existenci. Z historických zkušeností plyne, že islám nemá na území Evropy co pohledávat. Jasně to prokazuje nemilosrdný, více než 1300 let trvající vražedný boj na hranici mezi islámem a křesťanstvím. Po většinu toho času měl islám navrch na „svém“ území středního a blízkého Východu, později i Afriky a části Asie. Stejně tak ovšem mělo navrch na „svém“ území kontinentální Evropy, a později i obou Amerik, křesťanství. A nepolezeme-li si územně do zelí, můžeme žít vedle sebe, obchodovat a spolupracovat.

I přes historickou zkušenost se Evropa bohužel stále rychleji stává jevištěm pro budoucí regulérní válku mezi domácím obyvatelstvem a arabskými a africkými muslimy. Že přitom nejde jen o nějakou „konspirační teorii“, ale o realitu, ukazuje fakt, že vztahy s arabskými či africkými křesťany nebo Asijci různé víry jsou u nás, i v Evropě obecně, na velmi dobré úrovni, bez ohledu na barvu pleti. S muslimy to bohužel nefunguje.

Paradoxní je, jak již bylo řečeno, že nejkrutějšími islamistickými teroristy, alespoň prozatím, nejsou utečenci z Afriky, ale lidé s francouzským či britským pasem , jejichž rodiny žijí v Evropě po několik generací. Stejně tak se může úředně jednat o Němce, Američany nebo dokonce Čechy, přestože jejich etnický původ bude téměř jistě zcela odlišný.

Kdo nás ochrání?

Nedávno jsem četl v jednom článku tezi o nutnosti překonat psychózu, že Evropě hrozí napadení ruskými ozbrojenými silami, které jsou sice kompaktnější, než je západní vojenské společenství, ale stále třikrát početně slabší než síly NATO. Nedalo mi to, a udělal jsem si takovou malou analýzu informací o vojenských schopnostech Aliance vzhledem k neustále proklamovanému článku 5 Washingtonské smlouvy a schopností armád zemí NATO vzájemně si pomoci v případě nejen reálného válečného konfliktu, ale i v případě rozsáhlých nepokojů vyvolaných islámskými radikály na území EU. Výsledek byl naprosto tristní – s výjimkou tří zemí je stav evropských armád naprosto katastrofální. Těmito třemi zeměmi jsou USA, Řecko a Turecko. Relativně dobře jsou na tom ještě Bulhaři a, celkem očekávaně, Norsko, které střeží největší sklady vojenské techniky americké armády mimo území USA. Samozřejmě nejvyšší vojenskou připraveností v Evropě disponuje Švýcarsko, jehož obranná a bezpečnostní politika je dlouhodobě konzistentní a i přes vnější snahy po jejím rozmělnění se zatím stále drží na špičce zemí Evropy v odpovědnosti vůči obraně životů a majetku svých občanů před vnějšími a vnitřními hrozbami.

Musím konstatovat, že možnosti účinných vojenských akcí evropských aliančních armád jsou po 25 letech systematické devastace evropské obranyschopnosti mizivé, stejně jako jejich schopnost vzájemně si pomoci. Armády jednotlivých zemí NATO jsou velmi různorodě vybaveny, vycvičeny a jejich schopnost vést válečnou činnost déle než několik dnů je mizivá. To platí i pro armády zemí, jako je Británie nebo Francie. Chybí jim munice, servisní zázemí pro opravy bojově poškozené techniky, chybí polní nemocnice a zejména vycvičené zálohy, schopné po krátkém zácviku doplnit bojové jednotky v operacích, nebo (a to zejména) nahradit je při ochraně vlastního území. Jejich velitelské sbory nemají ve většině bojové zkušenosti, a to ani zprostředkované. Jednotlivé stupně velení národních armád NATO neovládají pořádně ani strategické plánování obrany vlastní země, ani operační umění (plánování operací jejich armády jako celku) a podle mě pořádně nezvládají ani taktické nasazení malých jednotek.

Evropská část Aliance – bez USA, Kanady (která by se případného konfliktu v Evropě účastnila zřejmě ryze symbolicky) a Turecka, jehož zapojení do konfliktu s Ruskem je velmi nepravděpodobné – disponuje cca 574 000 nasaditelných mužů (bojovníků a logistických specialistů), kteří jsou schopni zahájit bojové operace, avšak nejdříve dva týdny poté, co vznikne nenadálá situace, vyžadující si jejich nasazení. Síly rychlé reakce o velikosti cca 30 000 vojáků jsou schopny zahájit operace do 24 hodin (za tu dobu urazí tankové formace cca 800 km). S armádou USA činí použitelné síly NATO cca jeden milion dvě stě tisíc mužů, ale jednotky USA by bylo nutno na území Evropy nejprve dopravit a vyzbrojit je vojenskou technikou umístěnou v Kanadě, Německu, Itálii a Kosovu, což by rozhodně netrvalo jen 2 týdny. Navíc značná část zemí zejména jižního křídla evropské části Aliance by pravděpodobně nebyla schopna ani ochotna (a článek 5 jim to umožňuje) poskytnout jádro svých ozbrojených sil ke společným operacím NATO za situace, kdy jim už nyní hrozí vnitřní útoky islámských uprchlíků kteří se hrnou po stovkách tisíc do Evropy.

Položil jsem si při té příležitosti otázku, oč je na tom AČR lépe než například ukrajinská armáda? Jak by si např. poradila s útokem odhodlaného nepřítele, ochotného zemřít v boji, v síle dejme tomu 5000 mužů – typicky imigrantů, nemajících co ztratit a útočících souběžně na několika místech na policejní stanice, vojenské posádky a sklady firem, které obchodují s vojenským materiálem? Výsledek by byl katastrofální. Před tímto rizikem jsem varoval už před 4 lety; tuším, že ve 20 minutách Radiožurnálu. Hrozila mi tehdy žaloba ze strany MO údajně za šíření poplašné zprávy. Nemáme raketomety, pomalu žádné tanky, obří šílenosti nazvané Pandur jsou snadno zničitelné ručními pancéřovkami (RPG). Jejich posádky navíc nejsou cvičeny pro boj s gerilovými jednotkami na vlastním území. A policie není na tento typ boje cvičena vůbec; ostatně není pro něj ani určena.

Málokdo v ČR si uvědomuje, že bezpečnost obyvatel je záležitostí vlády a premiéra, nikoliv ministra obrany. Ten je pouhým nástrojem realizace vládní politiky obrany a bezpečnosti. Z tohoto faktu plynou i nesmyslné a předražené nákupy resortu obrany, svévolná likvidace Národního (a tudíž premiérově politice obranyschopnosti ČR sloužícího) úřadu pro vyzbrojování atd., a rovněž i neexistující státní politika podpory obrany a bezpečnosti včetně jejího promítnutí se do působnosti dalších resortů – školství, zdravotnictví atd.

Namísto seriózních analýz hrozeb a vyčíslení rizik generují pracovníci resortu obrany sci-fi texty s názvy jako „Výhled vývoje AČR do roku 2030“, za situace, kdy nevíme, jak se bude situace v Evropě vyvíjet příštího půl roku. Oni ale už nyní vědí, že „hlavní způsob nasazení AČR bude v zahraničních operacích“. Bohužel, příslušný parlamentní výbor je s tím nevyhodil, ačkoliv muselo být jasné, že vytvářet něco podobného dříve, než bude hotová obranná strategie ČR, je nesmysl. A celý materiál tak má charakter věštění z kávové sedliny.

Naproti tomu Rusko disponuje kompaktní, vycvičenou a velmi rychle se modernizující armádou, s provázanými pozemními, leteckými a námořními silami, vybavenou průzkumnými systémy včetně kosmických, systémem kosmické navigace 500x odolnějším proti rušení, než je GPS, a především silami jaderného napadení, schopnými provést odvetný úder i proti území USA. Armáda má cca 850 000 vojáků z povolání a odvedenců (týká se bojových a logistických jednotek), má jednotný systém velení a řízení a je připravována jak k nasazení v bojových operacích, tak při zvládání krizí na vlastním území (včetně udržování funkčnosti státních struktur, distribuce potravin a zajišťování pořádku na zasažených územích v případě jaderného napadení země). V Evropě není síla, která by se jí mohla postavit, a to platí i o sjednocených silách NATO.

Největší hrozbou pro Evropu současnosti není Rusko, ale ztráta vůdčích idejí a cílů, schopnosti prosazovat je silou a za jejich prosazení snášet utrpení nebo umírat. Práva Romů, Prague Pride ani „umění“ Pussy Riot tyto ideje rozhodně nenahradí.

To implikuje čtvrtstoletí trvající sebevražednou ochotu obyvatel většiny evropských zemí poslouchat prodejné politiky, že není třeba investovat do vlastní bezpečnosti, neboť spojenci v NATO se o nás postarají. Ovšem tento proces probíhal (až na výjimky) ve všech zemích NATO, takže dnes není de facto nikdo, kdo by se o „nás“ postaral, kromě posvátné krávy pomoci USA jako obvykle, když Evropa neví sobě rady. Důsledkem je likvidace bezpečnostního systému Evropy ve jménu beztrestného rozkrádání peněz na obranu ve velkém. Jediné, co může dnes tento fakt zakrýt, stejně jako fakt, že Evropa je v podstatě bezbranná, je válka s Ruskem, která povede k totální devastaci téměř bezbranných zemí střední Evropy, z nichž byly vyvedeny biliony dolarů do zahraničí při nákupech vojenské techniky pro (v zásadě neexistující) národní armády a její následné „odprodeje“ jako nadbytečné do horkých uzlů planety mimo Evropu.

Rusko má aktuálně nejsilnější evropskou armádu, schopnou se postavit nejen IS, ale pomoci i s likvidací nezvladatelných problémů uvnitř jednotlivých států EU. A na rozdíl od armády americké to má „přes plot“. Vyhrožování tím, že ruská armáda chystá útok na Evropu, je totální paranoia, nebo úmysl konkrétních subjektů mimo Evropu vyvolat novou krizi – a pokud možno válku mezi Evropou a Ruskem, do níž by USA zasáhly s argumentací, že ony samy na Rusko neútočí, ale nezbylo jim nic jiného, než pomoci, podle článku 5, spojencům v Evropě při jejich „obranném“ úsilí, a to i nasazením jaderných zbraní na evropském válčišti, přičemž Spojené státy samy by tvrdily, že proti Rusku nic nemají a na jeho hlavní území jadernými zbraněmi by nezaútočily, pokud by nezaútočilo Rusko jako první.

Závěrem

ČR akutně hrozí postupná ztráta identity a násilná islamizace, doprovázená interní nestabilitou, prudkým nárůstem kriminality, násilných trestných činů a terorismu proti původním obyvatelům. Náš hlas sice v EU není příliš slyšet, ale měli bychom k tomu zaujmout daleko hlasitější stanovisko.

Země evropské části NATO v současné době nedisponují armádami, schopnými kohokoliv ohrozit, nebo ubránit obyvatele vlastních zemí proti ozbrojenému útoku odhodlaného nepřítele, bez ohledu na to, jde-li o útok vnější nebo vnitřní. Tento fakt není sice tajen, ale je důsledně zamlčován, ačkoliv občas i na mainstreamových médiích problesknou informace tohoto rázu.

To je asi všechno. Ukrajina se za poslední půlrok dostala tak trochu na vedlejší kolej, zejména po schůzce Kerryho a Putina; o tom, kam zmizel zraněný Kerry, se zatím moc nemluví. Zato se všichni už těšíme na odhalení slavné vyšetřovací komise ve věci sestřelení letu MH17. Zajímavější procesy v této lokalitě vypuknou až na podzim, kdy pravděpodobně dojde ke konjunkci tří událostí – dokončení výcviku a přezbrojení dobrovolnického praporu Azov a několika dalších útvarů, které provádějí Američani a Britové, krachu finančního systému Ukrajiny a pokusu o státní převrat. Těžko v tuto chvíli predikovat, co se z toho vyvine.