Neobáváte se, že většinové přehlasování v případě povinných kvót pro přerozdělování migrantů nebude ojedinělá věc, ale že se stane v Evropské unii běžným nástrojem velkých zemí, jak chránit své národní zájmy?
Samozřejmě. Tyto obavy ale nejsou nic nového, hovořilo se o nich už dávno před podpisem Lisabonské smlouvy v roce 2009. Eurooptimisté se tehdy vysmívali kritikům, že jejich obavy jsou neopodstatněné. Vzpomeňme na památný klip Zuzany Roithové. Teď všichni vidíme důsledky té neuvěřitelné naivity a důvěřivosti.
Brusel a další velké země nyní chtějí zavést nějaký stálý přerozdělovací mechanismus. Jsme opět proti, ale můžeme být zase přehlasováni většinou. Neměli bychom se potom už opravdu začít bránit?
Samozřejmě, že ano. Jenomže to by naši politici museli mít věc zvanou páteř.
Když jsme u přerozdělovacího mechanismu, už ten samotný termín odhaluje pokrytectví evropských politiků a úředníků. Předkládá se nám k věření, že imigrace je vlastně požehnání, že všichni imigranti jsou mírumilovní lidé, kteří chtějí pracovat a studovat, že vyřeší evropskou demografickou krizi, a tak dále. Kdyby politici a úředníci tomuto všemu věřili, o imigranty by se doslova chrtili. A především by nepoužívali termínu krize.
Co jste říkal na to, že francouzský prezident Hollande a německá kancléřka Merkelová prohlásili, že v této krizové situaci je potřeba ještě více Evropy, to znamená více rozhodování v Bruselu než v národních vládách? Má smysl, když Evropská unie zjevně v otázce imigrace selhala, nebyla a dodnes není schopna ochránit Schengen, že jí budou státy dávat ještě větší pravomoci, tedy vzdávat se možná další části své suverenity?
Všimli jste si, že čím více se kouzelné zaříkadlo „více Evropy“ používá, tím více malérů Evropu sužuje? Nedávno jsem narazil na tuto velmi přesnou formulaci od novinářky Lenky Zlámalové. Sám to neumím říci lépe:
Němci chtějí, nebo donedávna chtěli, Evropu společných (rozuměj německých) pravidel. Francouzi chtějí skutečnou politickou a hospodářskou unii s přerozdělováním a silnou centrální mocí. Samozřejmě spravovanou francouzskými diplomaty, kteří jsou v ovládání institucí podstatně hbitější a šikovnější než Němci. Takže když německá kancléřka a francouzský prezident bok po boku v Evropském parlamentu hovoří o potřebě „více Evropy“, každý má na mysli něco jiného.
Miliardy Řecku, které Brusel dával na ochranu vnější hranice Schengenu, účel zjevně nesplnily. Teď Evropská unie slibuje peníze a další výhody Turecku, aby zadrželo uprchlíky na svém území. Nedopadne to stejně?
Čím je motivované Turecko? Obyčejní Turci by přivítali bezvízový styk, aby se mohli snáze v Evropě usazovat. Otázka je, zdali Evropa více potřebuje Turky anebo jestli Turci více potřebují Evropu. Ale budiž, s tureckou imigrací je v Evropě mnohem méně problémů než s imigranty z jiných islámských zemí.
Znepokojující je ovšem vývoj turecké politiky, zejména v provedení prezidenta Erdogana. To není žádný umírněný politik a jeho islamistická strana není žádná obdoba křesťanských demokratů v muslimském prostředí, jak se občas velmi mylně tvrdí. Erdogan je expanzionista, který sní o obnovení osmanské říše a tímto snem se příliš netají. Kromě toho Erdogan je bigotní muslim, který se od představitelů Islámského státu liší pouze kravatou a uhlazenějším vystupováním.
Turecko využívá situace, že ho EU potřebuje, a klade si podmínky. Ať už je to přijetí dalších dvou set tisíc uprchlíků z území mimo Evropskou unii, například Turecka nebo Libye, zjednodušení vízového styku, statut bezpečné země a pokračování rozhovorů o vstupu do EU. Ale například exministr zahraničí Karel Schwarzenberg nepovažuje Turecko za bezpečnou zemi. Jaký je Váš názor?
Statut bezpečné země znamená, že v ní nedochází k systematickému pronásledování menšin a politických protivníků. Příchozím z této země je pak automaticky odmítnut azyl bez dalšího zkoumání. Když budete v Německu žádat o azyl, vůbec se s vámi nebudou bavit, neboť Česko má statut bezpečné země. Tento statut je nutnou podmínkou ke vstupu do EU. Zdali by Turecko mělo mít tento statut, je otázka, nicméně je zřejmé, že případné členství této země v EU by zásadně změnilo rovnováhu sil v Bruselu. Turecko by se okamžitě stalo evropskou velmocí na úrovni Německa nebo Francie. Zásadně by to ovlivnilo vše, od dotační politiky až po zahraniční politiku.
Psali jsme:
Jaký dopad může mít imigrační vlna na Evropu? Proti tak obrovské vlně uprchlíků není přece jen veřejnost v Česku, Maďarsku, Německu, ale i dalších zemích – ve Francii, Rakousku, ale i v tom často zmiňovaném Německu. Bude ten rozpor mezi činy evropských politiků a bruselských úředníků a veřejností v členských zemích mít zásadní vliv na budoucnost Evropské unie?
Masivní imigrační vlna by teoreticky nemusela být problém, kdyby šlo o imigranty zvyklé na západní způsob života. Ameriku ostatně vybudovali imigranti. Jenomže zde dochází ke střetu kultur. Imigranti z muslimských zemí mají zřídkakdy použitelné vzdělání, ale jsou vychováni v přesvědčení, že jakožto muslimové jsou nadřazeni nevěřícím podlidem. Zde je velký problém, tím spíše, že západní zkušenosti ukazují, že tento problém ve druhé a třetí generaci imigrantů ještě roste.
Nemám rád škatulkování. Existují samozřejmě muslimové, kteří jsou tolerantní, civilizovaní lidé. Možná jich je dokonce hodně. Ale zkuste se vydat do kterékoli muslimské komunity kdekoli v západní Evropě a ptát se na názory místních obyvatel ohledně Izraele a Židů.
Dost často se pohybuji na londýnské Edgware Road a v okolí. Pokud ji neznáte, představte si pražskou Vinohradskou třídu plnou arabských krámků a restaurací, jeden podnik vedle druhého. Místní evidentně pracují, ekonomickou pasivitu jim nelze vytknout. Lokalita není nebezpečná z hlediska obecné kriminality, a to ani v noci. Nicméně tento klid je pouze zdánlivý. Stačí si všimnout letáčků, které se na této ulici rozdávají, samolepek s politickými hesly, které se tam vyskytují, a dalších drobných detailů. Tyto detaily vypovídají, že zdánlivě klidná komunita je prosycena nenávistí a xenofobií.
Byla to právě stanice metra Edgware Road, kde v červenci 2005 explodovala jedna z teroristických náloží, které ten den zabily celkem 52 osob. Od té doby se podobný útok neopakoval, ale zřejmě jen díky masivnímu a nepřetržitému nasazení londýnské policie. Ta musí mít s tamní extrémistickou menšinou hodně práce. Britská média jsou také plná dojemných zpráv o mladistvých Britech, kteří se dali k Islámskému státu. Tito Britové jsou samozřejmě původem z „umírněných“ muslimských rodin. Rodiče mladých džihádistů roní krokodýlí slzy, ale byli to oni, kteří vychovali své děti k fanatismu.
Co to znamená pro Česko? Pokud je ještě šance zachovat Vinohradskou třídu v rukou Čechů, případně Slováků, Židů, Vietnamců, Ukrajinců a dalších bezproblémových menšin, měli bychom ji využít. Protože pokud někdo bere Korán opravdu vážně, musí nás nutně nenávidět. Židy i křesťany. A pokud si myslíte, že jakožto ateistů se vás to netýká, velký omyl: pro věřícího muslima jste ještě horší podčlověk než Žid. Islám je náboženství, které je na xenofobii postaveno. Xenofobie je vůdčím principem, který je jednoznačně a opakovaně zdůrazňován v Koránu i v hadíthech. Islám je co do míry nenávisti obdobou bolševického komunismu. Toto tvrzení nepochází z hlavy nějakého fanatika, ale jednoho z nejuznávanějších historiků současnosti. Tímto historikem je profesor Niall Ferguson, jehož četné knihy vyšly i česky. Ferguson nedávno prohlásil, že „radikální islám je ideologická epidemie naší doby, podobně jako bolševismus byl ideologickou epidemií před sto lety“.
Profesor Ferguson hovoří o „úplné abdikaci odpovědnosti“ evropských vůdců a připomíná, že Evropa nikdy neinvestovala do své obrany tak málo jako dnes. V závěru článku nazvaného „Degenerace Evropy“ si klade otázku: „Je dnešní Evropa lépe vybavena, aby vydržela nový ideologický mor islámského extrémismu a vše, co vyvolá, včetně nevyhnutelné populistické reakce?“ Na tuto otázku si vzápětí odpovídá záporně.
Zdá se, že Merkelové slogan „Zvládneme to“ už nefunguje ani v Německu. Podaří se německé kancléřce přesvědčit Němce, že přijmout uprchlíky je nejen morální povinností, ale že je to pro Německo i výhodné?
Odkud se vlastně bere přesvědčení, že Evropa má automatickou povinnost přijímat každého, kdo se cítí být ve kterékoli zemi světa utlačován? Podle této logiky by Evropa mohla přijmout miliardu lidí a stále by to ještě nebylo dost.
Chápu, že mnoho lidí je bez vlastní viny postiženo válkou. Ale to, co vidíme, jsou z velké části dobře živení svalovci, kteří do Evropy přicházejí jakožto kolonisté, nikoli jako uprchlíci. Když okamžitě nedostanou, co chtějí, jsou nepříjemní a agresivní. Někdo je omlouvá válečnými útrapami. Ale proboha, uprchlíci ve druhé světové válce zažili horší věci a nikdy se nechovali jako zvěř.
Pokud jde o morální odpovědnost: posloucháme o ní fůry kýčovitě vznešených řečí. K čertu s tímhle citovým vydíráním. Jakou odpovědnost cítíme k vlastním dětem, které budou jednou žít na kontinentě připomínajícím jedno velké pásmo Gazy? Co si o nás naši potomci jednou pomyslí? Že jsme byli pěkné bábovky, když jsme se vzdali bez odporu.
Psali jsme:
Vidíte vy osobně v příchodu migrantů ze Sýrie, Iráku, severu Afriky, Pákistánu, Afghánistánu a dalších zemí nějaký přínos pro Evropu?
Především je třeba vzdát se všech nadějí, že by jejich pracovní síla mohla oživit stagnující ekonomiku. Všechny tyto země byly chudé už před začátkem konfliktů. Byly chudé proto, že postrádaly lidský kapitál. Proč? Protože nesnášenlivost a xenofobie, které jsou v těchto zemích zakořeněny, již dávno vyhnaly nejschopnější lidi do ciziny. Vezměme si Sýrii jako příklad. Před rokem 1946, kdy zemi řídila francouzská koloniální správa, byl v Sýrii mír a jednotlivé náboženské a etnické skupiny žily vedle sebe — protože Francouzi vynucovali toleranci nevybíravými prostředky. O poměrech v koloniální Sýrii v roce 1936 vypovídá cestopis Agathy Christie, která v této zemi žila se svým manželem, archeologem. Dnes by tuto zemi nepoznala. (více ZDE)
Okamžitě po získání nezávislosti ovšem následovala perzekuce menšin, v první řadě Židů, ale nejenom jich. Nyní podle odhadů žije v zahraničí 8 až 15 milionů osob syrského původu, z toho 175 až 200 tisíc Židů. V samotné Sýrii podle posledních údajů z prosince 2014 přežívalo pouhých 17 Židů. Tolik k syrské toleranci.
A bohužel, Francie dnes již není schopna vynutit si toleranci ani na vlastním území.
Nenaplňují se už teď obavy, že s příchodem imigrantů se zvýší kriminalita jak třeba ve Švédsku, když vidíme chování některých imigrantů v uprchlických táborech hlavně v Německu? Nebo je to jen tím, že žijí v nevyhovujících podmínkách, protože Německo už nemá dostatečné kapacity, musí zabavovat tělocvičny a další prostory, aby je mohlo ubytovat?
Českoslovenští emigranti po roce 1948 nebo 1968 také nežili zrovna v komfortu. Žádné informace, že by se tehdy dopouštěli násilí, nebyly nikdo zaznamenány. Úplně jiná civilizace.
Jak se může vlna migrantů do Evropy promítnout na politickou scénu v jednotlivých zemích? Už se ukazuje, že v řadě zemí získávají větší podporu nacionalistické a extrémistické strany. Změní tato vlna migrace politickou mapu Evropy?
Co zatím vidíme, není žádný skutečný extrémismus. Část médií by si ráda smlsla na nějaké neonacistické straně, ale žádná senzace se nekoná, kromě jedné naprosto bezvýznamné straničky v Německu nic takového v Evropě neexistuje. Britská UKIP má i členy arabského nebo pákistánského původu a není etnicky profilována. Švédským demokratům se předhazují neonacistické kořeny, ale ve skutečnosti jen chtějí nižší imigrační kvóty, žádné etnické čistky. (Skutečné nacistické kořeny má spíše švédská vládnoucí sociální demokracie) Tak bychom mohli pokračovat. Radikální pravice je falešný strašák. Neonacismus nicméně přeci jen hrozí, ale odjinud, než odkud se obecně čeká. Neslavně proslulý jeruzalémský muftí Al-Husajní řekl v rozhovoru s Hitlerem v roce 1941, že „máme společné nepřátele, Židy, Angličany a komunisty“. Pokud se nacismus v Evropě opět prosadí, bude to spíše na straně radikálního islámu než proti němu.
Mimochodem, stojí za zmínku, proč islám nachází tolik zastánců mezi radikálními levičáky: „Islámisté a levičáci věří, že mají společného nepřítele. Jejich zásadou je: nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“ Tímto nepřítelem jsou USA, Velká Británie a Izrael, konstatoval v roce 2007 jiný vynikající znalec islámského extrémismu, Daniel Pipes. Skupina nepřátel se mírně obměnila, Spojené státy převzaly štafetu od komunistů.
Společná nenávist vůči svobodě, demokracii a všemu, co Británie, Amerika a Židé symbolizují, je důvodem, proč levičáci tak zběsile a hystericky hájí vše islámské a proč tak pružně a ochotně omlouvají všechna zvěrstva, kterých se muslimové dopouštějí. Ideálem radikálních levičáků, rudých i hnědých, je všemocný totalitní stát. Totéž je zároveň ideál radikálních muslimů. Bolševismus, nacismus i radikální islám jsou ideologiemi absolutní státní moci. Rozdíly, které mezi těmito ideologiemi jsou, mají pouze folklórní ráz.
Toto zároveň vysvětluje, proč tolik levicových intelektuálů se snaží krkolomně vysvětlovat, že Islámský stát vlastně není vůbec islámský. Jeho počínání je totiž tak odporné, že je to příliš i na někdejší obhájce Pol Potovy genocidy v Kambodži. Dokonce ani Noam Chomsky se nezastává Islámského státu!
Kritici migrace varují před islamizací Evropy. Vnímáte také tuto hrozbu?
V roce 1910 se v Evropě diskutovalo o levicovém anarchismu. Převládal názor, že anarchistické atentáty jsou činy malého počtu vyšinutých jedinců. Také se všeobecně věřilo, že tehdejší socialistické hnutí se podaří velmi dobře integrovat do systému parlamentní demokracie. O deset let později se ukázalo, že radikální socialisté ovládli největší evropskou zemi a jsou na vzestupu. Po dalších třiceti letech a další světové válce radikální socialismus (neboli komunismus či bolševismus) ovládal východní polovinu Evropy, velkou část Asie a měl atomové zbraně. Jen díky souhře šťastných náhod tyto zbraně nebyly použity.
Zatím je ještě šance zabránit podobnému vývoj v blízké budoucnosti, ale nejprve je třeba uvědomit si, co je skutečný problém a co jen zdánlivý.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
