Jedním z těch, kteří se věnovali rozplétání přediv ruské mocenské elity, byl disident a historik Vladimir Pribylovský. Ve své poslední knize „Okolo Putina“, kterou do Prahy přijeli představit jeho spolupracovníci Jekatěrina Michajlovská a Grigorij Bělonučkin, Pribylovský přinesl unikátní vhled do party těch, kteří dnes v Rusku rozhodují.
Abychom pochopili, kým se Vladimir Putin obklopil a komu je ochoten svěřit důležité posty, je třeba se vrátit po proudu času – do poloviny devadesátých let, kdy kolem Komsomolského jezera vzniká chatové družstvo Jezero. Mezi zakládající členy patří vedle současného ruského prezidenta také Vladimir Smirnov, Nikolaj Šamalov, Vladimir Jakunin, Jurij Kovalčuk, Viktor Mjačin a bratři Fursenkové.
„Během dvaceti let se družstvo Jezero rozrostlo a proměnilo ve velkou finančně průmyslovou skupinu. Cesty jeho zakladatelů se nerozešly, ale propletly a vytvořily síť s účastí úředníků, veřejně známých podnikatelů a osob méně veřejně známých,“ píše se ve stručném výtahu z knihy, který se rozdával na besedě.
Nejviditelnějšími osobami – kromě ruského prezidenta Vladimira Putina – jsou výše uvedení pánové. Jurij Kovalčuk je majitelem obrovského prokremelského mediálního holdingu a spolumajitelem banky Rossija. Vladimir Jakunin dlouhá léta šéfoval ruským železnicím, nyní stojí v čele Centra národní slávy, které se snaží Rusko chránit před západním vlivem. Andrej Fursenko byl ministrem vzdělávání, v současné době dělá poradce Vladimiru Putinovi. Jeho bratr Sergej byl dlouhá léta předsedou ruského fotbalového svazu. Vladimir Smirnov více než patnáct let kontroloval prodej uranu jako představitel koncernu Rosatom. Teď je prý poněkud ve stínu, ale jeho manželka Larisa se úspěšně věnuje vztahům mezi Ruskem a Řeckem.
Zdrojem bohatství a vlivu skupiny sdružené kolem družstva Jezero je státní sektor ekonomiky: státní kontrakty či nákup aktiv. Větší část členů družstva navíc byla nebo je spojena s bankou Rossija. Ve stopách otců pokračují i jejich děti, které rovněž patří mezi ruskou elitu. Stroj na peníze a moc prý pouze zadřely jen sankce, které byly proti některým členům družstva zavedeny v roce 2014.
Konec režimu v nedohlednu
Pád této ruské mocenské elity do propadliště dějin není dle Michajlovské a Bělonučkina na pořadu dne. Ruský autoritářský režim se v současné době spíše konzervuje, než aby zaznamenával nějaké výraznější otřesy. Posun k demokratickému režimu navíc vylučuje chybějící společenská poptávka.
Bezzubost ruské opozice Bělonučkin názorně demonstroval na příhodě, která se udála ve městě, v němž žije. Jednou opoziční straně bylo nabídnuto, že může do volebních komisí delegovat svého člověka, který by dohlížel na férovost voleb. Ze čtyřiceti postů se jí povedlo obsadit pouze dva.
Bělonučkin navíc upozorňuje na to, že současný ruský režim lze považovat za demokratický, pokud pod pojmem demokratický chápeme to, že má většinovou podporu obyvatelstva. Opoziční strany prohrávají poslední čtyři roky jakékoliv volby nejenom kvůli tomu, že nemají přístup do médií, ale také proto, že zastávají témata, která nejsou pro většinu společnosti nosná. Brání například svobodu slova na internetu, což prý ale vede jen k tomu, že z toho na sociálních sítích profitují šiřitelé různých svinstev.
Za takové svinstvo lze možná považovat i informaci o tom, že českého prezidenta Miloše Zemana dostaly na Hrad ruské peníze. Podle Michajlovské je to prozatím neověřitelná skutečnost, kterou je nutno podrobit investigaci. Až pak se prý ukáže, zda je to pravda, půl pravdy, nebo vyloženě lež.
Naše pravda nahradí jejich pravdu
O tom, že Rusové občas šíří nepravdy, protože jim věří, svědčí i zkušenost, kterou před třemi lety zažil pán z publika. V Turecku potkal ruskou rodinu, jíž se ptal, co říká na okupaci Československa v roce 1968. Odpověď ho dost znepokojila, neboť byl svědkem sveřepé obhajoby vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. „Dá se s tím něco dělat?“ tázal se.
Michajlovská určitý prostor na myšlenkovou obrodu vidí. Sovětský svaz totiž dle ní vytvořil člověka, který bez mrknutí oka přebírá oficiální verzi výkladu nějaké skutečnosti, z čehož ona vyvozuje, že kdyby ruská státní televize natočila film, kterak ruská invaze do Československa v roce 1968 byl strašlivý zločin, tak by Rusové rychle změnili názor.
Ruský medvěd a čínská panda
Na závěr se hodnotily vztahy mezi Ruskem a Čínou. „Když se člověk podívá podrobněji, kromě slov toho moc není,“ tvrdí Michajlovská. Přeceňovat bychom prý neměli ani vzájemný obchod. Do Ruska dle ní přichází obchodovat velké státem spoluvlastněné korporace, které de facto ruské partnery nepotřebují, protože si dokáží i kvůli podpoře vlastní vlády zajistit většinu věcí samy. Na nižší úrovni je byznys s Čínou navíc debatován pouze v té části Ruska, která se rozkládá za Uralem. V evropské části země prý tomuto není vůbec věnována pozornost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Štěchová
