„Víte, i když je to v Čechách, jak to je, mám to tady rád. Jsem tu doma! Ale to, co se odehrává na politické scéně, to je zoufalství, víte? To je neskutečný šlendrián. To nemá s demokracií nic společného. Tady si vážně dělá každý, co chce a vykřikuje – vždyť máme demokracii. To je ale směšné! Já jsem v životě musel opravdu hodně dát, abych hodně získal. Musel jsem hodně pracovat, za totality jsem emigrací přišel skoro o všechno a nelituju toho. Ale je mi dneska líto těch lidí, kteří tady zůstali, museli to přetrpět a dneska se zase dívají zoufale na to, jak to s tou naší zemí vypadá,“ říká Kristian Kodet.
Netají se tím, že je pravicovým voličem. Levici, jak sám přiznává, by nevolil, už z principu: Má však pár přátel i z „levého břehu“. „Třeba herec a poslanec Slávek Jandák je můj kamarád. Jeho názory jsou jiné než moje, v něčem se ale shodujeme. Ale vážím si ho, protože je svůj a nebojí se říct svůj názor. Na něm právě vidím, že on do té politiky šel poctivě a má to hodně těžké,“ míní nejprodávanější malíř současnosti Kodet.
Psali jsme:
Dvakrát za život emigroval. Jednou do Rakouska a Švýcarska, podruhé na dvanáct let do USA. Tam se i dodnes dál a rád vrací.
„Právě v té Americe jasně vidíte, to co vidíte. Vždyť se tu podívejte na morálku, služby, ceny. To je příšerné, víte. To je něco tak strašného, jak se tu kdekdo snaží každého okrást, obalamutit, ošvindlovat. Ale kam vlezete, všude to vidíte. To si třeba v té Americe nikdo nedovolí. Tam je pro obchodníka čest, že jen přijdete do toho obchodu. Ani si tam nemusíte nic kupovat. Je milý, pozorný, popřeje vám pěkný den. Tady? Škoda mluvit. O politicích to platí taky. Všude se najdou vydřiduši a zloději, ale mám pocit, že u nás je to opravdu prioritní, poslední dobou,“ říká smutně Kristian Kodet, který má mnohaleté zkušenosti.
Jak přiznává, je sám zklamán z vývoje v České republice.
„Vůbec se nedivím tomu, že levice a zvlášť ti komunisti tak posilují. Lidé jsou prostě zoufalí. Neví kudy kam. Heleďte, já mám důchod přes čtyři tisíce. Kdybych nemaloval a zalať pánbůh neprodával, tak nemám z čeho žít. A teď si představte takovou babičku sedmdesáti osmdesátiletou. Celý život dřela, má osm deset tisíc důchodu, pět šest tisíc dá za byt a co jí zbyde. To je v té Americe tedy většinou naopak. Tam si ti důchodci užívají toho stáří, cestují, tady? Tady cestujou od lékárny k lékárně, kde mají levnější léky na tlak. To je taky strašné,“ říká malíř, který oslavil ve velkém a velkou výstavou v Praze půlkulaté narozeniny.
Je mi líto mladých. I důchodců
„Ptali se mě, jestli mi nevadí, že už je mi tolik, jestli mi nevadí, že už nejsem mladý: A já říkám, ani nevíte, jak jsem rád, že je mi tolik, kolik mi je. Líto je mi těch mladých lidí dneska, protože co je tady čeká, to ví Bůh. No, možná ani to ne. Je to strašné. Víte, já nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju a dělám chytrého, ale vždyť stačí, aby se lidi jeli podívat za hranice, do Rakouska. Jasně vidíte ten rozdíl. A to je 24 let od revoluce. A není to jen tím, že my jsme tu měli bolševika a oni ne. Na to se nemůžeme pořád vymlouvat. Je to v nás,“ míní umělec.
Jak přiznává, často myslí na svého bratra, herce Jiřího Kodeta. Toho prý někteří dodnes nemají rádi, protože nadával na komunismus a přitom za totality hrál v mnoha filmech.
„Ale nebyl sám. A víte, jak to tenkrát bylo? Že ti herci, kteří se aspoň párkrát chtěli dostat k nějaké opravdu hezké roli, prostě museli vzít ty role těch vojáků, esenbáků a podobně? Tak to bylo. Brácha tu zůstal, měl rodinu, měl tu práci rád. A byl to herec. Proč někteří odsuzují Gotta, Vondráčkovou a další, že „vždyť oni zpívali i za komunistů“. Ano, jsou to zpěváci a špičkoví a dělali jen svou práci. Neměli tu šanci, nebo odvahu odtud odejít. Ale dneska když vidíte, jak se stát ke všem macešsky chová, je to smutné. Vážně je mi líto všech těch nemocných, chudých, důchodců a mladých rodin, protože to tady vážně nevidím moc růžově. Většina politiků dovedla tenhle stát téměř na dno a jak z toho ven?“ ptá se Kodet s tím, že jediným receptem, jak se z toho dostat, je dostat do politiky nové lidi, kteří mají morální zábrany a nejsou zatížení minulostí a cítí zodpovědnost.
Psali jsme:
„Zatím se takoví nenašli a asi to ještě hezky dlouho potrvá. Mám obavy, že já, moje generace se toho už ani nedožije. A to jsem se rozhodl, že oslavím ještě alespoň tu stovku,“ dodal s úsměvem a trochu nadlehčeně Kristian Kodet, jehož obrazy visí v mnoha světových galeriích, bankách a dokonce v americkém Bílém domě.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radek Kraus
