Spolupracoval s armádou i britskou vládou. A předpověděl i katastrofu na Zemi

„Prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě ‚po světě lidí‘, ukazují, že se lidstvo ocitlo v pasti,“ řekl nedávno ParlamentnímListům.cz Jiří Pehe. A to, že zájem lidí nejen v Česku o různé formy možných katastrof, které mohou naši civilizaci a svět postihnout, roste, dosvědčuje i nárůst počtu knih vydaných s tímto tématem, řady filmů a dokonce i seriálů, ukazujících, kde všude možné katastrofy na lidi číhají.

„Řadu lidí i dříve tyto zprávy a informace bezesporu vzrušovaly, přitahovaly. Pokud k nim ale začali inklinovat v masovějším měřítku – a známe to i z historie – může to být také ukazatelem toho, že lidé najednou už neví, kudy kam. Neumějí si poradit s problémy, které se kolem nich vrství, a tak by pro ně určitý druh katastrofy – a je vlastně jedno jaké – byl vysvobozením. Je to do určité míry zřejmě až patologický jev, poněvadž ti lidé podprahově pravděpodobně ty katastrofické vize vyhlížejí a chtějí je. Určitá období dějin ukazují, že vždy docházelo k příklonu k těmto zprávám v souvislosti s krizemi, které se právě odehrávaly,“ vysvětlil ParlamentnímListům.cz politolog. Pravdou je, že jeho slova potvrzuje trend u nás i ve světě. Přesto je třeba mít na paměti, že skutečně literatura (kvalitní i braková) na téma katastrof vycházela i v letech minulých a zájem o ni byl také. Rozdíl je v tom, že tehdy lidé na úrovni expertů hlasitě možnost nějakých blížících se společenských zlomů nepřipouštěli.

Fenomén mentální fotografie

Když před časem vyšla kniha Franka P. Jonese Čas bohů, strhla se i tenkrát ve světě lavina zájmu i obav z toho, kam lidstvo směřuje a co ho čeká. ParlamentníListy.cz z této knihy vybraly jeden příběh za všechny.

Fotografové, jak amatérští, tak profesionální, v dobách, kdy si doma sami vyvolávali fotky, často objevovali na snímcích „něco“ navíc. Něco, co k fotografované osobě nebo předmětu nepatřilo. Záznamy o tom lze najít v literatuře – někdy více, jindy méně věrohodné. Pravdou je, že současní parapsychologové pořizují takzvané mentální fotografie, a v různých archívech jsou jich již uloženy tisíce. Vznikly za pomocí citlivých médií. Zda to je, či není možné, je na čtenáři samotném.

Jak tyto fotografie vznikají? Médium si prý například představí konkrétního člověka, krajinu či předmět a v okamžiku největšího soustředění je to pak fotografováno. I mnozí nevěřící ‚Tomášové‘ na fotografických deskách pak objevily výsledky svých představ v přenesené podobě. Pravdou je, že v současné době, kdy se fotografie již zpracovávají digitálně, už zřejmě příliš dalších takových obrázků do archívů nepřibyde.

Frank P. Jones, který celoživotně jako psychiatr, avšak zároveň současně spisovatel, sbíral příhody a příběhy lidí, které přesahují hranice toho, co umí současná věda popsat a definovat, popsal v souvislosti s tím velmi zajímavou událost. Nutno dodat, že ačkoli všechny jeho knihy byly úspěšné jak v Česku, tak i ve světě, kniha s tímto příběhem (Čas bohů, vyšla v nakladatelství Dialog) nad nimi vysoce převažovala. Jen v 90. letech se jí totiž prodalo na tři miliony výtisků.

Jones připomněl, že například světově známým médiem v této oblasti se stal v roce 1963 Američan Ted Serios, když prostřednictvím mentální fotografie představil chrám ve Westminsteru. V souvislosti s mentální fotografií připomněl ale i starší a zaznamenané události – třeba i ty, které se vztahovaly k lodi Titanic.

O kolapsu civilizace hovoří i různí vědci. Muž z příběhu ji nastínil však jinak a děsivěji

ParlamentníListy.cz však zaujal příběh, který se pohybuje na hranici mezi nebem a zemí, ovšem částečně může dávat za pravdu jak různým konspiračním teoriím, tak i varováním před možným kolapsem současné civilizace. Ostatně, celá řada odborníků se pro naše čtenáře v tomto duchu vyjádřila – stačí připomenout egyptologa Miroslava Bártu, Václava Cílka, psychologa Jeronýma Klimeše, ale třeba i lékaře Jana Hnízdila a další.

Hrdinou příběhu je Angličan John Donnelly, narozený v roce 1932. Vystudoval historii, později ji přednášel na Oxfordu. Ostatně historie ho lákala od útlého dětství, hlavně evropské dějiny a jejich války. Možná na tom měl podíl fakt, že jako malý kluk zažil bombardování Londýna a v roce 1941 přesvědčoval svého otce, že Němci zaútočí na hlavní město zvláštními létajícími válci, které budou explodovat s ohlušujícím rachotem. Otec se synovi tehdy vysmíval, i když ten své představy i dál opakoval. Když nad Londýnem zasvištěly střely V1 a V2, ukázalo se, že si chlapec nevymýšlel.

V roce 1963, kdy světem letěla zpráva o mentální fotografii Američana Seriose, rozhodl se i Donnelly, že i on zkusí své představy ‚fotografovat‘. Věnovat se ale chtěl pouze představám a vizím budoucnosti – což se mu, jak se záhy potvrdilo, podařilo.

V ateliéru za pomoci polaroidu vznikalo něco, co stále vyvolává otazníky

Pořídil si ateliér s obrovitým polaroidem stojícím před bílou stěnou o ploše šedesáti čtverečním metrů. Sám usedl na křeslo před touto stěnou a uchopil jednou rukou dálkové ovládání polaroidu. Nejprve si vzpomínal na podstatné historické události a okolnosti jednotlivých států završené přítomností, aby pak z jejich minulosti a přítomnosti vyvozoval myšlenkovou technikou volných asociací budoucnost. Jakmile si byl jist, že se naladil k co nepřesnějšímu a nejobjektivnějšímu obrazu, stiskl spoušť fotoaparátu.

„Polaroid pořizoval velké snímky o rozměru 50 krát 50 centimetrů. Je pravdou, že většinou zachycovaly jen Donnellyho tvář, často obsahovaly i nějaké mazanice, jež obličej fotografa protkávaly nejrůznějšími drahami. Jen každá asi stá fotografie Donnellyho nezachycovala, ale zobrazila topografický prostor části některého, převážně evropského území. Ten se dal přirovnat k letecké fotografii pořízené z výše sedmi či osmi kilometrů,“ popsal ve své knize, kterou si přečetly miliony čtenářů po celém světě, Frank P. Jones. Ony topografické fotografie z Donnellyho mysli ztvárňovaly prý naprosto přesně části území jednotlivých států včetně řek, hor, měst i jednotlivých stavení.

Z nepřesností se vyklubaly prý vize budoucnosti

„Po důkladném zkoumání však Donnelly zjistil, že snímky obsahují nepřesnosti. Třeba, že na některých řekách on znázornil přehrady, ovšem ty v daném čase (době) na jím ‚vyfotografovaných‘ místech nebyly. Donnelly zachytil jejich budoucí existenci, i když ji zachytil několik let předem, v době, kdy nebyla zvažována ani v plánovaných projektech či stavebních záměrech. Podobné to přitom bylo i se stavbami domů, továren a s výraznými zásahy do přírodního prostředí. Brzy si byl Donnelly jistý, že vidí do topografické budoucnosti význačných částí území. Po důkladném studiu svých fotografií pak odhadoval, že vidí v horizontu budoucnosti pěti až padesáti let,“ zaznamenal spisovatel.

Zájem měla francouzská armáda i britská rozvědka. Muže hlídala, bála se jeho únosu

Jeho aktivity nemohly zůstat bez zájmu britské armády. Poté, co se o ně začalo její vedení zajímat, brzy získaly Donnellyho fotografie statut státního tajemství. Před tím se však přesto stihly některé jeho ‚obrázky‘ dostat za hranice. Ve Francii je vědecky precizně prozkoumali také vojenští experti.

„Prezident de Gaulle, který svoji politiku konfrontoval s tehdejším vedením NATO, měl najednou v ruce pádný argument. Prostřednictvím fotografií Johna Donnellyho usuzoval, která z blízkovýchodních zemí se ocitne ve válečném konfliktu. A tak to byli Francouzi, kdo věděl dopředu o takzvané šestidenní válce, ale i o nesčetných jaderných pokusech na sovětských střelnicích,“ popisuje Frank P. Jones příběh, který se zdá za hranicemi chápání. Nikdo ho však nikdy nezpochybnil.

V každém případě od chvíle, kdy fotografie začal vydával Donnelly jen britské armádě, byl nepřetržitě hlídán a ochraňován před možným únosem.

V roce 1968, 16. června seděl Donnelly ve svém ateliéru a svým představám nedával žádný směr – spíš si jen volně pohrával s fantazií, aniž by měl co konkrétního na mysli. Přece jen pak v povědomém impulsu nakonec stiskl spoušť fotoaparátu, jak byl zvyklý. Poté, co fotografii vyvolal, užasl.

Poslední "mentální" fotografie ukázala hrozivou možnost budoucnosti

„Tentokrát se mu podařilo fotografovat Zemi z nebývalé výše, snad ze dvou či dokonce možná tří set kilometrů. Spatřil obrys Evropy, část Afriky i pořádný kus Asie. Poté se mu však málem zastavilo srdce. Na území, které znal velice dobře ze svých topografických map, jež mu dala k dipozici armáda a které byly pořízeny z kosmu, spatřil nebývale velký kráter. Když vypočítal jeho průměr, pobledl. Kráter měřil okolo stošedesáti pěti kilometrů a byl hluboký téměř dva kilometry. K tomu, aby vznikl, muselo uvedené území zasáhnout obrovské kosmické těleso a explodovat silou statisíců atomových bomb,“ popsal Jones. Jak doplnil, Donnelly si uvědomil, že explozí, ke které zřejmě má dojít, by bylo zničeno dalších dvě stě až tři sta tisíc čtverečních kilometrů a v okruhu místa exploze bude další milion čtverečních kilometrů poničen do takové míry, že na něm nepřežije ani člověk, ani většina živočichů.

„Uvědomil si též i další strašlivé dopady, jež exploze bude mít na životní prostředí na celém světě – mraky prachu, rozbouření oceánů, vyvolání větrných smrští, odklonění Země od dosavadní osy a nepříznivé změny klimatu. Proto Donnelly fotografii roztrhal, spálil a druhý den oznámil vedení britské rozvědky, že už nikdy v životě pořizovat žádnou mentální fotografii nebude, protože jeho schopnost odumřela,“ uvádí Frank P. Jones. Jak dodává, osobně se s Donnellym setkal v roce 1971.

„Řekl mi, že to, co viděl na své poslední mentální fotografii, jednoho dne nepochybně nastane. Ovšem že nikdy nikomu nesdělí, kde ke katastrofě dojde, protože by touto svojí informací dal podnět k masovým exodům, územním válkám, strašlivé panice a lidskému neštěstí. I tak to změní život k horšímu úplně všem obyvatelům planety,“ citoval slova Donnellyho spisovatel. Ten poprvé tento příběh popsal ve své knize v roce 1988, o šest let později vyšla i v České republice.

Kdo je Frank P. Jones?

Tento psychiatr, záhadolog a žurnalista se narodil v roce 1924 v bohaté rodině londýnského advokáta. I on studoval práva, ale studium přerušil, přihlásil se za 2. světové války k letectvu a stal se střelcem na palubě létající pevnosti britské RAF. V roce 1944 bylo jeho letadlo sestřeleno nad Německem. Z osmičlenné posádky se zachránil jako jediný, téměř zázrakem přešel německou frontu a dostal se ke spojeneckým vojskům ve Francii.

Byl poté vyznamenán válečným křížem a získal hodnost kapitána. Po válce vystudoval psychiatrii v Oxfordu. V roce 1952 se přestěhoval do USA. V ČR mu vyšlo v 90. letech celkem osm knih, každá s průměrným nákladem 70 tisíc. Čtenářsky nejúspěšnější jak u nás, tak i ve světě se však stala právě kniha Čas bohů, které se prodalo v době, kdy vyšla, přes 3 miliony výtisků.