Stát řízený jako firma. Národohospodář představil temný scénář

Pravicové vlády si u nás za posledních pět let užily to nejhorší období. Dá se nyní říci, že předpokládaný vítěz předčasných voleb, levice, vlastně vydělá na příznivější fázi ekonomického cyklu?

Vaše otázka vybízí k pozitivní odpovědi. Ale nemusí to tak být. Přestože je česká ekonomika silně proexportně orientovaná, což například znamená, že očekávání oživení hospodářství v Německu je pro nás povzbuzující informací, tak předvolební sliby a volební programy, které z toho vyplývají, mohou způsobit nemalé problémy vítězům voleb. Ani očekávané oživení nemusí stačit, aby vytvořilo ekonomický základ pro naplňování velkorysých slibů. Strany budoucí vládní koalice se mohou dostat do problémů ve vztahu k plnění svých slibů vzhledem k možnostem naší ekonomiky.

Hraje pro ekonomiku vůbec nějakou roli to, zda zůstane u vlády pravice, nebo ji vystřídá levice? A jaký mají v současné době vliv zásahy státu na ekonomiku?

Domnívám se, že především v předvolebním období se vliv vládních stran na ekonomiku přeceňuje. Vyplývá to právě ze slibů jako rozšířeného nástroje přesvědčování v demokracii. Za sliby zájmovým skupinám se očekává jejich voličská podpora. Na oplátku tedy nezbývá než vytvářet dojem, že politici mají na ekonomiku větší vliv, než tomu ve skutečnosti je. Cyklický vývoj hospodářství se v naší zemi vyvíjí autonomně na politickém cyklu. Pokud má vláda štěstí a ujme se úřadu na počátku vzestupné fáze hospodářského cyklu s očekáváním výraznějšího ekonomického růstu, tak se vytváří ekonomický základ pro velkorysejší budoucí sociální a veřejnou politiku, do níž zahrnuji veřejné zdravotnictví, školství a sociální služby. V takovém období se lépe plní předvolební sliby. I nadále ovšem platí, že musí zůstat realistické!

Co říkáte nápadu řídit stát jako firmu? Bylo by to v ekonomické oblasti alespoň trochu možné?

To je zásadní omyl. Trošku mi to připomíná tezi o společnosti jako jedné kanceláři a továrně Vladimira Iljiče Lenina. Ambice řídit společnost jako jednu velkou továrnu pomocí provázaných plánů, které budou vycházet z tzv. zákona plánovitého rozvoje socialistické společnosti. Jak se dařilo realizovat pětileté plány, jaká byla jejich úloha v příkazové ekonomice a jak vždy zůstaly jen na papíře, tedy nesplněny, si velmi dobře pamatujeme. Některé dílčí procesy lze na vládní úrovni řídit podobně jako ve firmách, ale nelze to zevšeobecňovat. Například kontrola velikosti energetické náročnosti prostor pro administrativní úkony lze poměrně přesně měřit a porovnávat. Zda nejsou násobně větší a energeticky náročnější než v soukromých firmách. Pomocí srovnání lze dosahovat výrazných úspor veřejných výdajů.

Je to tedy podle vás jen předvolební heslo?

Řídit stát, jehož součástí je nejen exekutiva, ale i moc legislativní a soudní, si nedokážu dobře představit. Jak by bylo možné řídit soudní moc, která je nezávislá na exekutivě, jedním statutárním orgánem podobně jako jsou řízeny firmy? Jak lze například zabránit tomu, aby si poslanci nezvyšovali platy, nebo že si soudci neodmítnou snížit platy, když je k tomu vyzve premiér nebo prezident v projevu plném solidarity s těmi, na něž hospodářská krize dopadá nejtíživěji? To je pak pouhé volební heslo bez reálného obsahu.

Stát zabezpečuje pro společnost veřejné statky. To je něco, za co lidé přímo neplatí. To znamená, že si užíváme některých věcí bezplatně. To přece firmy nedělají. Na Václavské náměstí vstupujeme bezplatně a na svatého Václava se díváme bez úplaty. Abychom si cestou ke svatému Václavovi nepolámali nohy, musí být chodníky na Václaváku ve slušném stavu, podobně jako svatý Václav nemůže „obrůst mechem a lišejníkem“. Nic takového soukromé firmy nenabízejí. Poskytují exkluzivní produkty, za něž musíte platit. Jakmile za ně zaplatíte, pak zboží jako klobouk, košile, tílko nebo boty patří výhradně vám. Takže heslo o řízení státu jako firmy není pouhé hrubé zjednodušení, ale naprosté nepochopení problému státní správy.

Jak by si měla počínat budoucí vláda, ať už bude pravicová, nebo levicová, v daňové oblasti?

Měla by se chovat odpovědně, to znamená minimálně zasahovat do stávajícího daňového systému. Její zásahy by měly vést ke zjednodušení daňového systému a ke zlevnění práce. To znamená přijímat opatření k posilování naší konkurenceschopnosti.

Jak hodnotíte u přímých daní úvahy levicových stran o progresivním zdanění? Hraje to vůbec nějakou roli, nebo to je spíše solidární symbol?

Nejedná se o solidaritu, nýbrž donucení. Charakteristickým rysem solidarity je dobrovolnost. Domnívám se, že progresivní zdanění naopak podlamuje motivaci k práci, úsporám a investicím, které je pak třeba nahrazovat něčím jiným, nesystémovým, jako jsou například investiční pobídky, daňové úlevy a podobná opatření, která následně jinak deformují hospodářský systém. Jejich vedlejším produktem je poptávka po různých poradcích, jak systém využívat, lobbistech, jak privilegia udržet, a regulačních a kontrolních orgánech na to, jak ve složitém systému vynucovat dodržování pravidel.

Když Nečasova vláda zvyšovala DPH, zněla od nejsilnější opoziční strany ČSSD silná kritika. Teď ale od předpokládaného vítěze voleb slyšíme, že se sazbami DPH hýbat zpátky nebude. Není to divné?

Pro mě to překvapivé není, proč by s ní měla hýbat, když je pravicová vláda zvýšila? Proč by si iracionálně ucpávali vpusť do rybníka vysokých daňových příjmů? Pro mě je to potvrzení, že se sociální demokracie za daných okolností chová racionálně. Ano, bylo chybou pravicové vlády, především ODS, že přistoupila na zvýšení daní. Za to pociťuje odliv voličů, protože toto opatření bylo v rozporu s jejím volebním programem.

Mluvil jste o ceně práce, tak se Vás zeptám na minimální mzdu. Není až nesmyslné od levicových stran slibovat její zvýšení na dvanáct či čtrnáct tisíc? Ti, co dnes berou právě tolik, budou logicky chtít také přidat a jen se roztočí inflační spirála.

Já bych minimální mzdu zrušil. Například v Německu ji dosud nemají. Minimální mzda v ekonomice vůbec ničemu neprospívá. Jen vede k tomu, že činnosti, které legálně nelze vykonávat levněji, jsou vykonávány ilegálně většinou gastarbeitery. Zahraniční pracovníci většinou nemají pracovní povolení, někdy ani povolení k pobytu. Institut minimální mzdy zvyšuje oficiální míru nezaměstnanosti, snižuje konkurenceschopnost a výrazně deformuje trh práce.

Co očekáváte, že se bude za nové vlády dít s penzijním systémem?

Do druhého pilíře vstoupilo v prvním roce tolik lidí, kolik bylo naprojektováno, že bude vstupovat v každém dalším roce po jeho zavedení, přičemž v prvním roce se očekával až milion účastníků. To znamená, že je třeba provést korekci systému. Půjde o politické rozhodnutí, které by mělo respektovat ekonomickou analýzu stavu a predikci budoucího demografického vývoje a možností našich veřejných financí. Korekce systému bude nezbytná. V krátké době dojde k redukci penzijních fondů. K ní došlo ve všech zemích, v nichž vznikl druhý pilíř. Sociální demokracie prohlašovala, že druhý pilíř zruší, čímž „podrazila penzijní reformě nohy“.

Šlo tedy od ČSSD, když jako opoziční strana varovala, že v případě volebního úspěchu druhý pilíř zruší, za chybu?

Nemyslím si, že se jednalo o moudré rozhodnutí, protože po znejistění lidí zapsat se do druhého pilíře a vzít na sebe větší odpovědnost za vlastní příjmy ve stáří, chce nadále vytvářet dojem, že stát, respektive politici jsou schopni se o lidi postarat. To považuji za velmi nezodpovědné vzhledem k demografickému vývoji u nás, kde se rodí stále méně dětí a prodlužuje průměrná délka života, čímž se zhoršuje poměr lidí v poproduktivnímu věku k produktivnímu věku a zároveň narážíme na stále větší omezení ve veřejných výdajích.

Naši schopnost řešit problém rostoucího počtu důchodců omezují problémy ekonomického růstu u nás a v Evropě způsobené zhoršující se konkurenceschopností vinou příliš velkorysého sociálního státu. Penzijní systém přestává být problémem čistě politickým, ale stává se stále více problémem věcným, pro společnost existenciálním. Záměrem zavedení druhého pilíře, který vyvádí část prostředků z průběžného důchodového pilíře a navíc přivádí do důchodového systému úspory obyvatelstva, bylo motivovat lidi včas začít myslet na stáří a zajišťovat se sami proti poklesu příjmů, jejichž důstojnou výši není v současnosti náš stát schopen do budoucna garantovat.

O Nečasově vládě kritici říkali, že se proškrtala do krize. Jak by si v tomhle směru měla počínat nová vláda?

Tam, kde se projevuje plýtvání, jsou úspory vždy na místě. V situaci, kdy nejsme schopni vypsat tendry, jak ukazuje úroveň postavených dálnic, tak jsou úspory na místě. Z ekonomické teorie vyplývá, že při poklesu ekonomického růstu není vhodné omezovat spotřebu, protože tím se hospodářství nadále utlumuje, neboť se snižuje koupěschopná poptávka. Výdaje státu by měly být přiměřené jeho ekonomické síle. Situace, kdy investice bez státní podpory jsou nerealizovatelné nebo jsou vysoce rizikové, není normální. Státem podporované investice vytvářejí nebezpečné deformace hospodářské struktury země. Třeba že se u nás nepostaví ještě jedna velká automobilka, která vyrábí zbytný produkt a v případě dalšího hospodářského poklesu lidé odloží nákup nového vozu z důvodu nejistoty třeba o rok. Když se takto rozhodnou masově, poklesne poptávka po autech o dvacet procent, automobilka bude muset začít snižovat svou výrobu a propouštět své zaměstnance.

Vliv předchozího kabinetu na českou ekonomiku se tedy i v tomto případě přeceňuje?

Já považuji za riziko úzké zaměření produkční schopnosti ekonomiky. Ekonomika by se měla skládat z velkých, ale i ze středních a malých podniků, které se v odpovídající struktuře vhodně doplňují. Samozřejmě by měla být produkčně vhodně diverzifikována. To nedovedou udělat politici. Diverzifikace probíhá spontánně v rámci domácího, evropského a globálního trhu. Jde o to mít znalosti, které nám umožní využít našich komparativních výhod a zapojit se do mezinárodní dělby práce, aby to bylo pro nás výhodné. Podle mě nás Nečasova vláda neproškrtala do krize. To, že se tady ta krize projevuje tak, jak se projevuje, je mimo jiné dáno strukturou naší ekonomiky. Možnosti vlády krátkodobě problém řešit jsou reálně velmi omezené.