V městské části Hilbersdorf je to vůbec velmi zajímavé. Zdejší luxusní malá čtvrť pro prominenty bývalého režimu, komunistické SED, ale také Stasi a pochopitelně také KGB, protože skvěle udržované vily sousedí s bývalou ruskou vojenskou základnou. Ostatně vybudované azylové zařízení, kde nikdo vlastně neví, kolik je tam přesně lidí, odhaduje se několik set, ale také i několik tisíc, je právě v části vojenské základny.
Pátrání (téměř) detektivní
Jenže to najít. V průvodcích nic nenajdete, a tak jsme se nejdříve vydali do centra města, do „íčka“, tedy informačního střediska. Při dotazu, kde najdeme místo s uprchlíky, kde se odehrávaly nepokoje, vidíme hrůzu v očích pracovnic a pak už jen kamenné bezvýrazné obličeje. Strčili nám do ruky mapu a poslali nás nikoliv do háje, ale do již zmíněné čtvrti Hilbersdorf. A šlus.
V centru, kde na tradičních trzích se prodávají mimo jiné české knedlíky z produkce jedné teplické firmy a kde nakupují hlavně místní občané, protože ti ostatní raději KFC, Mc Donald’s anebo občerstvení á la kebab, nacházíme sídlo krajské hospodářské komory IHK. I zde žadoníme o nějaké informace a opět nic. Prosíme snažně a nakonec se zželí postarší paní, která jen kývne hlavou, že azylové centrum je ve čtvrti, kterou nám „doporučili“ v Informačním středisku. Chceme ale víc! Jistě si pamatuje, kde je ta rezidenční čtvrť, kam jezdili komunističtí papaláši, a kde podle některých zdrojů se objevila i Angela Dorothea Kasnerová a jeden mladý velmi nadějný a snaživý důstojník sovětské tajné služby, Vladimir Vladimirovič Putin. Ta paní je samozřejmě Angela Merkelová, a pokud sem nejezdila kvůli komunistické SED, tak s větší pravděpodobností jako členka vyššího vedení mládežnické FDJ.
Rezidenční čtvrť. Foto: Václav Fiala
Před všetečnými dotazy se prchá, aneb bobřík mlčení po Sasku
Oslovená paní prchá po schodech vzhůru. A tak ještě vznášíme dotaz, co uprchlíci, a ona opět jen mávne rukou a zakroutí hlavou, že tady nic neřekne. Takže zase nic. Vycházíme ven a jdu si omrknout obrovskou bustu Karla Marxe, tu a tam polepenou duhovými, zelenými (Grünen) nebo anarchistickými samolepkami. Kolem je až příliš velký klid, jako by skulptura vyzařovala negativní energii nebo byla prostě na indexu. Lidé ji míjejí obloukem, i když jdou na „finančák“, který je právě za ní a kde kdysi sídlila krajská partaj. Ta musela být obzvláště veliká, a hlavně zdůrazňovat východoněmecko-sovětské bratrství, protože kasárna byla opravdu jen nedaleko.
Chtěli jsme také vědět, zdali náhodou z těchto kasáren nevyjížděly tanky a nákladní vozidla Sovětů na umlčení „kontrarevoluce v Československu“ v létě 1968, ovšem ani to nám nikdo nebyl schopen říci – potvrdit či vyvrátit…
Bonzující „kolegáčci?“
Takže do třetice – redakce! Tam by měli vědět snad vše o svém městě a jeho historii. Jdeme do recepce Freie Presse, odkud nás spojí s jednou redaktorkou do newsroomu. Ta potvrzuje čtvrť, existenci rezidenční oblasti a nechá si nadiktovat telefonní číslo kolegyně. Ovšem informace to byly velmi strohé. Něco takového tady prostě je, ale „my nevíme nic konkrétního“. Klasika…
Míjíme skupinky tradičních i nových Sasů (ti noví, to jsou většinou tmaví klučíci s ještě tmavší bujnou hřívou), kteří tu jezdí na kole nebo poposedávají na lavičkách nebo na trávě v parcích. Každopádně žádné zástupy, ovšem kolorit se stejně změnil. Občas zahalená žena spěchající s nákupem luxusního zboží v tašce. Občas dobře oblečení muži středního věku, žoviálně se bavící či „promrskávající“ si své mobily lepších značek. Saská Kamenice. Karl-Marx-Stadt. Chemnitz. Tady se retro jaksi nebere…
Nu a pak příjezd do Hilbersdorfu, kde jsme lapeni německou státní policií dříve, než se rozkoukáme. Jeli jsme pár set metrů kolem vysokého plotu s žiletkovým drátem, pak kolem vjezdu, kde si nemůžete nepovšimnout maltézského červeného kříže, a pak společné expozé a doprovod zpět na křižovatku. Ještě většímu lustrování jsme zabránili snad jen horlivým přitakáváním, že si chceme prohlédnout onu prominentní čtvrť. A policisté nás odkazují na ruiny ruské základny, které jsou jen pár metrů od vil. Tam se můžeme pohybovat podle libosti. Kdybychom tam někam stoupli a propadli se, náš problém. Policisté neřeknou, kolik je v azylu lidí, ani kdo dnes bydlí v luxusně opravených vilách. Mlčení. Asi mimo jiné pracovníci azylového centra. Někdo ze Stasi? Těžko říct. Asi.
Jak nás takhle rychle „vyhmátli“? Kolegyně hledá racionální odpověď. Snad je zavolali z vrátnice, kolem níž jsme projížděli. Já jakožto umírněný příznivec určitých spikleneckých teorií tvrdím, že nás „bonzli“ v redakci. Proč by chtěli jinak telefon? Přes Androida si nás najde leckdo – a dost rychle. A ptát se na takové věci, o kterých slušný Němec nemluví, na které raději zapomněl? Padesát na padesát. Nikdo mi nevymluví, že nás „čapli“ díky iniciativním novinářským kolegům, protože „hlásit se to musí“. Ostatně to zde je asi tradicí, protože takové množství kožených, suchých „ksichtů“ jsme už dlouho neviděli. Asi jsme moc zvyklí na ty „naše“ rozverné, hlaholící, říhající Bavoráky…
Migranti, skini, pankáči… A Slované!
Především v loňském roce bylo v Chemnitzu několik incidentů, zvýšila se kriminalita, pobíhali zde aktivisté Pegidy, skini a pankáči a do toho prý jakási paní (což ventilovaly i některé české nemainstreamové weby) udělala při pietní vzpomínce na bombardování města veselici pro uprchlíky. Ve městě najdete i squaty, je tu silná anarchistická scéna. Jako Plzeňákovi, který už něco pamatuje, mi zajiskří oči při pohledu na billboard zvoucí na koncert skupiny TOTEN HOSEN (Smrtící kalhoty – pozn. autora), která blahé paměti v předrevoluční přestavbové době koncertovala na plzeňském výstavišti a jejíž fanoušci vypískali Michala Davida (ostatně i tento divoký koncert na konci „osmdesátek“ lze zhlédnout na YouTube).
Billboard, který zve na koncert skupiny TOTEN HOSEN. Foto: Václav Fiala
Lidé se v Chemnitzu o historii jakoby nezajímají. A nechtějí se zajímat ani o to, co se vlastně děje s migrační vlnou. V linkovém autobusu jsem se trochu snažil podebatovat s omladinou, která jela s paní učitelkou na výlet do Čech. Takoví patnáctiletí teenageři. Když se jeden společensky otázal, co jsem v Chemnitzu pohledával, odpověděl jsem po pravdě, že jsem hledal azylové centrum a zajímal se o migranty a ruskou základnu. Načež nastalo ticho, že by bylo slyšet spadnout jízdenku, a pak zasáhla kantorka středních let, která upovídaného klučinu, který ještě stačil říci, že je moc fajn, když tu mají kámoše, co utekli před válkou, urychleně přesadila. „Scheisse Tschechai“ („zasraní Češi“ – pozn. autora), uslyšel jsem několikrát vzdáleně.
A tak mám poněkud vtíravý pocit, že nejen o změnu složení této oblasti, kde v DNA jistě panuje i něco z Lužických Srbů, se zajímáme spíše my jako cizinci, a nikoliv místní. Řekne-li se tu „Merkel“, je to jako bubák. Také nedávná historie tohoto místa, zajímavost rezidenční čtvrtě, která byla jakýmsi státem ve státě, je místním spíše „šumák“. Přitom jistě řada z místních chodila do té velké budovy za sochou Karla Marxe. O tom se nepíše, neb to není politicky korektní. Ať tu listujete novinami usilovně, nebo jenom letem světem, vidíte jen světlé zítřky a zářné dnešky. Město se vylepšuje, opravuje, staví… Takže nakonec by se Karel Marx mohl i pousmát…
Fotogalerie: - Chemnitz
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
