Má se Vláda České republiky vzepřít, žádné uprchlíky přidělené kvótami nepřijmout a riskovat tak pokuty z EU a nevraživost západních zemí?Anketa
Washington si láme hlavu s tím, jak se vypořádat s ruským zapojením v Sýrii. Z analýz vyplývá, že USA toto „nutné zlo“ chápou, protože se jinak nehnou v boji proti IS. Zároveň však mají strach z toho, že Putin v regionu získá dlouhodobě velmi silnou pozici a že udrží u moci Asada. Nuže, jak shrnout postoje obou stran? Jak vlastně ruské angažmá vypadá, kolik mužů a kolik techniky obnáší? A do jaké míry je John Kerry limitován tím, že spoustě lidí v americkém Kongresu Rusko prostě za každou cenu „smrdí“? Může to Putin vzít na sebe všechno sám, nebo se při pomoci Sýrii neobejde bez spojenců?
Faktem je, že Obamova administrativa je na rozcestí – na jedné straně by přinejmenším někteří její členové uvítali konec Daeše, protože si prostě uvědomují, že je to čiré zlo s dlouhými chapadly, na straně druhé se tak ale nesmí stát při ztrátě tváře a na straně třetí se tak už vůbec nesmí stát způsobem, z něhož by Rusko vyšlo jako skutečný, nebo jen mediální vítěz. A zbrojní lobby by naopak ráda válčila dál a protože zatím žádný z těchto směrů nad ostatními nepřevážil, zaznívá z Washingtonu barvitý vícehlas. V Bílém domě si ale jsou určitě vědomi toho, že Rusko v zásadě nejede „na vlastní triko“, ale má stále silnější podporu evropských i některých arabských zemí, takže stranou fakticky zůstávají spíše USA. Ale pokud se budou chtít otevřeně přidat, tak by tím současně musely přiznat, že všechny jejich války na Blízkém východě vyústily v katastrofu a lidé, kteří je „promýšleli“, nepřemýšleli, a je dnes už skoro jedno, jestli z lenosti, omamného pocitu nadřazenosti, nebo protože toho prostě nebyli schopni. Takový obrat bude hodně složitý, a tak se politika USA otáčí „rychlostí“ zaoceánského parníku… Potíž je z jejich hlediska i to, že odmítat nabízený společný boj proti Daeši nemohou nijak dlouho, protože by to vypadalo přinejmenším hloupě. Ještě chvíli mohou vymýšlet obezličky typu „ruský vstup do Sýrie válku proti Daeši zkomplikuje a protáhne“, ale pokud nebudou chtít ztratit uprchlíky zaplavenou Evropu na dobu delší, než je nezbytně nutné, budou muset skoncovat s využíváním islamistických teroristických organizací k prosazování svých zájmů – nebo přesněji zájmů toho „1 procenta tam nahoře“, protože kvůli zájmům prostých amerických občanů se války určitě nevedou. Sázky jsou tedy vysoko a mírovému nobelistovi Obamovi hrozí, že po přelomové „mírové“ smlouvě s Íránem nakonec do dějin beztak vejde jako prezident, který nepomohl zastavit humanitární katastrofu, a navíc dopustil zpřetrhání pevných vazeb USA na Evropu.
Oskar Krejčí tvrdí, že vojensky lze Daeš smáznout jednoduše, ale jde o to, co bude po válce. Asad je ze sekty alavitů, kteří nemají v Sýrii většinu, a podle některých odhadů je asadovský konsensus mezi všemi konfesemi v Sýrii prostě mrtvý. Takže může být ruský díl vítězství tak silný, že Asada u moci ubrání, nebo je maximem získatelného přechodná vláda v Sýrii? Udrží se tato země, kterou dobře znáte, pohromadě a jaká forma vlády v ní může vydržet?
Většina expertů se shoduje, že pozemní operace může Daeš porazit vcelku snadno. Tím spíš, když si uvědomíme, že většinu jeho bojovníků netvoří žádní fanatici, ale prostí rolníci, kteří za důstojný žold zkoušejí ve válečné době nějak uživit své rodiny. Chci říct, že spousta „bojovníků“ Daeše za šílené ideály Daeše do roztrhání těla bojovat nebude, protože jim ke „změně stran“ vlastně stačí třebas jen lepší žold nebo i vyhlídka na konec války a normální příjem z normální práce.
Co bude po válce, která jednou skončit prostě musí, si netroufám odhadovat, ale je jasné, že mnohé bude jinak. Nevím ale, jestli je „asadovský konsensus“ už mrtvý, troufnu si však říct, že miliony Syřanů napříč etnickým a náboženským spektrem, kteří zůstali doma a čelí válce, to tak vnímat nemusejí. Britská agentura ORB International před pár dny zveřejnila výsledky unikátního průzkumu veřejného mínění, který provedla v Sýrii. A z něj vyplynulo, že 64 procent Syřanů má za to, že politické řešení je navzdory současnému společenskému rozkolu možné, 70 procent jich odmítá případný rozpad země a 80 procent z nich je přesvědčeno, že Daeš je výtvorem Spojených států. Z toho je patrné, že ať už USA udělají cokoli, každý jejich krok, který nepovede k přímé likvidaci Daeše, bude vnímán jen jako stvrzení (bohužel až moc často reálných) tezí o „prohnilém Západu“. USA tím – z hlediska Syřanů – mimochodem už dávno ztratili jakýkoli význam pro budoucí uspořádání země; a stejně tak jsou vnímána i jejich různá stanoviska. To mimochodem platí pro většinu „arabského světa“ – zatímco my tady takřka povinně sledujeme každou větu Johna Kerryho nebo Baracka Obamy, v Sýrii, Libanonu, Egyptě nebo třeba Alžírsku si říkají něco jako „ti pokrytci už o nás zase chtějí rozhodovat“.
Osobně si přitom myslím, že Rusko sází nejen na Asada, ale především na armádu, což je v každé blízkovýchodní zemi důležitá entita sama pro sebe. Když jim nyní Rusové dodávají moderní „hračky“ a k tomu zvou generalitu k poradám do Moskvy (a vojáky k výcviku na ruských polygonech), vytvářejí pouta, která budou pro budoucí vývoj i společenské uspořádání možná rozhodující. Zcela „náhodou“ přitom páteř armády tvoří právě Asadovi alavité. Ale nechci, abych teď vyznívala nějak sektářsky – Sýrie bývala velmi tolerantní stát a nevidím větší důvody pro to, abych si myslela, že tomu bude jinak. Už jen třeba díky (na Blízkém východě proslulému) syrskému pragmatismu. Důležité přitom je, že už v dnešním syrském parlamentu je zastoupeno více stran, než u nás, protože vedle bojující „opozice“ – tedy džihádistickým teroristům, kterým se v našich médiích stále cudně říká „rebelové“ – existuje i opozice konstruktivní. Zástupci opozice jsou i ve vládě a tvrdit o nich, že jsou k nerozeznání od „asadovců“, a tudíž žádnou opozicí vlastně nejsou, by znamenalo zpochybnit třeba demokracii v USA, protože rozlišit obě – pouhé dvě! – tamní strany bývá také velmi těžké. A k tomu Asad už přinejmenším tři roky říká, že poválečná vláda vzejde z voleb, a pokud v nich prohraje, odstoupí. Na Západě se vyhlídka na volby v Sýrii programově bagatelizuje, protože víme, že naši exiloví „koně“ v lidovém hlasování šanci nemají. Jaká vláda v poválečné Sýrii bude, se zkrátka uvidí, a netřeba spekulovat už dnes. Mír je ještě hodně daleko. Z hlediska celistvosti území bych ale vsadila na to, že Sýrie nějakým způsobem předá svůj severovýchod Kurdům, koneckonců, bojují společně s vládními jednotkami (nebo i s Američany) proti Daeši „jako nikdo“ a do jejich „legendárního“ ale totálně zničeného Kobani se už vracejí desítky tisíc jeho někdejších obyvatel… Do otázky syrského Kurdistánu ale určitě budou chtít „promluvit“ sousední Turci, takže nic jednoduchého to nebude.
Libor Dvořák z ČRo tvrdí, že Putin jen odvádí pozornost od Ukrajiny. Kdybyste seděla v Kremlu, jak byste otázky Sýrie a Ukrajiny synergicky využila, tak abyste získala co nejvíce? Co může „VVP“ vykšeftovat, třeba už během blížícího se diplomatického mumraje jménem Valné shromáždění OSN?
No nevím. Netuším, proč by měli odvádět pozornost od Ukrajiny zrovna Rusové. Tamní stále temnější a bezvýchodnější realita je jen dohrou Majdanu a svržení legitimní vlády, na které Rusko reagovalo, jak reagovalo, v každém případě plánovače zaskočilo. Můžeme diskutovat do alelujá, jestli je Krym anektovaný, nebo ruský, ale faktem je, že při plánování státního převratu na Ukrajině „udělali soudruzi z USA a EU chybu“ v propočtech, a tak se od Ukrajiny nyní snaží odvádět pozornost hlavně Německo, Francie, EU jako taková a koneckonců i USA. Utichají i západní média, a pokud ještě některá česká přesto „hájí hrad“, na ukrajinské realitě to nic moc nemění. Zkrátka, myslím, že kdyby Rusové chtěli za každou cenu odvést pozornost od Ukrajiny, stačilo by jim třeba zaměřit svou propagandu na naši uprchlickou vlnu a tance kolem ní a nemuseli se tahat tisíce kilometrů s tanky a letadly.
Naštěstí nesedím v Kremlu a nemusím nic s ničím synergicky využívat, ale máte pravdu, že spekulací je spousta. Třeba hojně citovaný americký Stratfor v zásadě tvrdí, že Rusové se do Sýrie jakoby nasouvají, aby pak vyměnili Asada za zrušení sankcí a za souhlas s ruským plynovodem do Evropy přes Turecko. Je to sice zajímavé myšlenkové cvičení, ale myslím, že jen tak na půl minuty – zrušení sankcí v době, kdy si velké západní koncerny už beztak se sankcemi nedělají žádné vrásky, není otázkou, kterou by Rusko muselo řešit nějak naléhavě. Také plynovod Turk Stream ztrácí kouzlo po nedávném podpisu dohody o rozšíření Nord Streamu, který mění Německo v hlavní kohoutek ruského plynu pro Evropu. Ostatně, Putin s tureckým prezidentem Erdoganem včera v Moskvě slavnostně otevírali katedrální mešitu, prý největší v Evropě, a přitom se dohodli na navýšení obchodu na 100 miliard dolarů ročně do roku 2023, ale Turk Stream už ve výhledu podle všeho není.
Takže bych se spíš přiklonila k tomu, že Rusové „jen“ nechtějí v žádném případě nechat padnout Sýrii do rukou teroristického Daeše, protože jejich měkký podbřišek – centrální Asie – by pak už byl proti postupujícímu džihádu těžko ubránitelný. Kdesi na ruském internetu jsem dokonce zahlédla titulek, podle něhož Sýrii vnímají jako „nový Stalingrad“.
A co Putin „vykšeftuje“ na Valném shromáždění? To fakt nevím. Včera bylo potvrzeno, že se opravdu setká s Obamou, což bude asi hlavní událost celého toho „mumraje“, jak říkáte. Na čem se případně dohodnou, to zjistíme už poměrně brzy. V každém případě ale platí, že pokud pak bude mít Obama námitky proti společnému boji proti Daeši, bude vypadat jako… no, hodně divně.
Na trochu jiném levelu se odehrálo setkání ministrů vnitra zemí EU, kde jsme byli kvalifikovanou většinou posláni do háje ve věci uprchlických kvót a zemi ovládl všeobecný nářek. EU ve vás obvykle vyvolává zmar... Vezmu to z druhé strany. Kdysi se tvrdilo, že nemá cenu diskutovat o českých národních zájmech, protože hlavním snažením České republiky při zajišťování své budoucnosti přece a jednoznačně musí být vstup do NATO a Evropské unie. K tomu si všichni určitě pamatují všechna ta hesla o vstupu do Evropy, a odvěké sounáležitosti Čechů se Západem, nikoli Východem, o bezpečnosti, demokracii, společných hodnotách a bla bla bla. Dnes už ale víme, že nás členství v NATO zavleklo do různých amerických „jednoprocentních“ válek, k čemuž navíc mlčky přihlížíme, jak si naši demokratičtí spojenci bombardují kdekoli je napadne, či dokonce otevřeně podporují Daeš, jako v případě USA a Turecka. A k tomu EU aktuálně odhodila rukavice a zcela nedemokraticky nás nutí, abychom povinně přijímali plody těchto válek v podobě imigrantů, zatímco my máme pozoruhodný pocit, že jsme přece jen muzikanti a s dopady činů NATO a EU vlastně nemáme nic společného. Vláda sice tentokrát nebývale a skoro statečně brblala, ale pak se tradičně diktátu zvenku podřídila. Ve finále je z ČR taková malá dezorientovaná země uprostřed Evropy ekonomicky životně závislá na Německu. Pochybuju, že tohle měl být náš „národní zájem“ a smysl našeho vstupu do obou organizací. Současně nevěřím, že by smyslem našich životů od narození až do smrti měl být nesmiřitelný boj proti mešitám v Čechách, jak se nám snaží vsugerovat bobtnající hnědá platforma. Tím spíše, že se nám imigranti snaží ze všech sil vyhýbat, až si to začínám brát osobně – co jsme jim to, sakra, provedli, že jim tak moc nevoníme?
Ale vážně, zkrátka konečně nastal čas – byť se zpožděním jednoho čtvrtstoletí – zahájit seriózní diskusi o českém národním zájmu, potažmo o národní identitě. Já vím, že se u nás nediskutuje, jen se házejí vajíčka, nadávky a vytahují trenky na Hrad a kradou prezidentské standarty, ale co kdybychom to projednou alespoň zkusili? Podle mého jde o hodně.
Obecně vzato bude ale velmi napínavé sledovat, jak se svým pokračujícím vzdorem proti uprchlickým kvótám dopadne Slovensko. Tím spíš, že jsme v tom (bez ironie) bratry Slováky – a teď myslím nejen ČR, ale i vždy tak vychvalovaný společný Visegrád – nechali samotné. Už příklad brutálního ataku nedemokratických, tedy nikým nevolených unijních finančních struktur na Řecko ukázal, že to žádná procházka růžovým sadem nebude.
A osobně mě zaujalo, že si kancléřka Merkelová kvůli uprchlíkům telefonovala s Barackem Obamou a prý se shodli, že všechny členské země Evropské unie by měly přijmout svůj spravedlivý podíl uprchlíků. Americký prezident, který spolu se svými předchůdci nese hlavní vinu na celém problému, by podle mého měl být tím posledním, kdo Evropě něco vzkazuje…
Poměrně kuriózní mi pak připadá aktuální rozhodnutí summitu EU, že vynaložíme miliardy eur na uprchlické tábory kdesi na Blízkém východě, čímž jako uprchlíky udržíme za hranicemi Evropy, a vyřešíme tak svůj problém. O příčinách toho všeho – tedy o válkách a nutnosti jejich ukončení – ani muk. Ach jo. Maně se mi vnucuje dávný vtip z proslulé dotazovny Rádia Jerevan: „Kdy bude líp?“ „Líp už bylo…“
Separatisté na Ukrajině si nechtějí nechat říct a plánují volby, které nejsou v souladu s dohodami z Minsku. Rusko navíc prý staví na hranicích Donbasu vojenskou základnu, což má být známka toho, že konflikt potrvá několik let. Blížíme se díky výše uvedenému zpět k obnovení bojů? Co by čtenář měl vědět o ukrajinském problému, a neví to? Nebo české noviny Ukrajinu jaksi čím dál více opomínají?
Volby na Donbasu jsou jedním z bodů druhé minské dohody, a Kyjev je za opak považuje jen proto, že v nich podle očekávání – po tisících mrtvých – nevyhraje žádná z „kyjevských“ stran. „Doněčtí“ zase s volbami licitují a snaží se vydobýt si pro sebe co největší ústupky. Kyjev, teď myslím prezidenta Porošenka a premiéra Jaceňuka, už přitom tahá z klobouku poslední králíky – na jedné straně by se problematického Donbasu nejraději rovnou zbavili a přenechali ho Rusku. V praxi to ale nejde, protože Rusko Donbas nechce, potřebuje polštář mezi sebou a NATO; a k tomu by ukrajinští nacionalisté/náckové mohli při ztrátě „historického“ území Donbasu vyrazit na Kyjev. Vznikají tak bizarní situace, v jejichž rámci se „kyjevští“ snaží zalíbit všem, koho zrovna potkají. Jedněm říkají „Donbas nedáme“, i když ho vlastně nikdo nechce, jiné ujišťují, že Rusko je největší hrozbou pod sluncem. Třeba Jaceňuk při jednání s polskou premiérkou Ewou Kopaczovou prohlásil, že sovětsko-německý pakt mezi Ribbentropem a Molotovem byl zločinem, z čehož ovšem mimoděk vyplývá, že zločinem podle něj bylo také tehdejší připojení polského Lvova k SSSR a tudíž i k současné Ukrajině. Ukrajina tehdy přitom na úkor Rumunska získala i Severní Bukovinu, což musí být logicky taky zločinné – a logicky by se tedy měl spravedlivý Kyjev těchto regionů zříct, ne? Místo toho ale v Ivanofrakivské oblasti sestavují 10. údernou horskou brigádu, která bude oblast bránit před rumunským vojenským vpádem… Celá ta Ukrajina je dnes už tak bizarní, že je opravdu lépe – přinejmenším z pohledu těch, co podporovali Majdan – přesunout pozornost jinam a dělat, jako že se nikdy nic nestalo…
A ano, souhlasím s vámi, že je na pováženou, že Rusko na svém vlastním území buduje nějakou vojenskou základnu… Ne, jasně, dělám si legraci. Sice nevím, jestli se při tom všem východ Ukrajiny blíží k obnovení bojů, ale jistá je jedna věc, a to, že Kyjev už ztratil monopol na užití síly. Pravý sektor spolu s exilovými Krymskými Tatary zahájil časově neomezenou blokádu pozemních cest na Krym, neonacistický žoldnéřský prapor Azov vyrazil k blokádě moldavského „ruského“ Podněstří, a vláda v Kyjevě mlčí, protože při zcela rozložené armádě a „rozvolněné“ státní moci nemá, čím by je případně zastavila. Chápu na jedné straně nácky, že blokády mají ztížit život na „okupovaném“ Krymu i v Podněstří a zkomplikovat tak nenáviděnému Rusku třeba zásobování těchto oblastí, ale na druhou stranu tím poškozují i samotné ukrajinské producenty, kteří na dodávkách do obou lokalit vydělávali, a tím pádem z nich i žili a zajišťovali pracovní místa v zemi, kde je přes třetinu obyvatel pod hranicí chudoby. Je paradoxní, že se proti tomu ozval zatím jen paranormální gruzínský exprezident a nynější gubernátor oděského regionu Michail Saakašvili. A když při správě státu něco divného přijde jemu, tak to už opravdu musí být „maso“.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Už jsem to asi řekla – důležité bude sledovat Valné shromáždění OSN a americko-ruskou (ne)dohodu kolem Sýrie, ale především osud Slovenska, které se jako jediné odhodlalo postavit za své zájmy tváří v tvář Evropské unii.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
