Tikající bomba je skryta v dluzích na nájemném. Česko by mohly zaplavit statisíce bezdomovců

Každý z těchto tří mužů měl poněkud jiný osud. Gejza Bazika je otcem tří dětí, žije nyní se svojí rodinou v naprosto nevyhovujících podmínkách ubytovny na několika metrech čtverečních. I proto se začal angažovat v Platformě pro sociální bydlení, aby zlepšil nejen svoji situaci, ale zajistil i to, aby se jeho nesnáze neopakovaly v budoucnu u ostatních. Problém bezdomovectví, totiž přežívání v naprosto nedůstojných podmínkách, je totiž i v Česku na vzestupu.

„Kdo nepije s námi, pije proti nám – to bylo mé téměř celoživotní motto,“ přiznává Zdeněk Sečka. I proto se ocitl za svůj život již čtyřikrát na ulici. „Celý můj život tak byla vlastně jedna jediná resocializace. Každé krátké potykání s alkoholem mě dovedlo opět k chlastu a vždy to končilo pádem na samotné dno. Musel jsem vyvinout obrovské úsilí, abych se mohl zpátky do společnosti zase vrátit. Trvalo mi to ale mnoho let, než jsem pochopil, že dokázat trvale to jde jedině bez alkoholu,“ vypráví svůj příběh Sečka. Nutno dodat, že jeho pracovní kariéra byla slibně nastartovaná, začínal jako programátor, vyšvihl se na vedoucího projektu. To už se však zároveň nacházel v první fázi alkoholismu. „Alkohol mi v té době, jak jsem se mylně domníval, pomáhal. Jenomže hranice je velice křehká, kdy pomáhat přestane a začně vás dlouhodobě ničit. Tak jsem se naučil krást, podvádět. Ocitl jsem se v kriminálu, z kterého jsem se vracel do naprostého neznáma. O tom, jak v praxi u nás taková resocializace člověka jako jsem já, probíhá, proto vím mnohé,“ popsal Zdeněk Sečka na první Konsenzuální konferenci o bezdomovectví, která se uskutečnila v minulých dnech na půdě Poslanecké sněmovny. Vedle lidí, jako je Zdeněk Sečka a další, vystoupili se svými postřehy, náměty a návrhy řešení a cest též odborníci a lidé, co s bezdomovci pracují denně.

Cílem konference má být nalezení shody pro další směřování politiky v oblasti řešení bezdomovectví. Záštitu nad konferencí přijaly ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, náměstkyně pro ochranu práv dětí a sociální začleňování Jana Hanzlíková a první místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Jaroslava Jermanová.

Lidé nad propastí bezdomovectví - ohroženy až statisíce dalších

Problematika bezdomovectví je značně obsáhlá, je tak trochu s podivem, že dosud v Česku není známo číslo, kolika lidí se skutečně týká. Nějaké sice vydal Český statistický úřad při sčítání obyvatelstva, ovšem je zřejmé, že jde o pouhý zlomek těch, co domov nemají. Vyplnit sčítací archy totiž nepřišel například do nějakého zařízení zabývajícího se sociální pomocí a ani neměl zájem každý, mnoho lidí žije v takzvaném skrytém bezdomovectví, jiní dlouhodobě balancují na hranici bydlení a přežívání bez vlastní střechy nad hlavou – většinou kvůli chudobě.

„Kdyby se začaly v České republice důsledně vymáhat všechny dluhy na nájemném v obecních bytech a postupovalo se striktně tak, že by se lidé po několika měsících neplacení vystěhovávali, rázem by se v Česku bez domova ocitlo několik set tisíc lidí bez domova. Stačí přitom pro ilustraci uvést čísla, která jsou však již několik let stará. Jen na pražských obecních bytech bylo před šesti lety 160 milionů korun dluhů. Co s tím? Razantní řešení si nikdo nepřeje, a tak je snaha tomu všemožně zabránit. Jenomže jak dlouho to bude možné?“ uvedl ve svém vystoupení sociolog z Fakulty humanitních studií UK Libor Prudký (zabývá se empirickou sociologií, především problematikou výzkumu hodnot ve společnosti, v posledních deseti letech též problematikou bezdomovectví, chudoby a sociálního vyloučení).

Více jak půl milionu dětí vstupuje do dospělosti s rizikem ohrožení, stejně jako děti z dětských domovů

Smutný možný výhled do nedaleké budoucnosti pak podporuje i další fakt. Totiž to, že chudobou jsou ohroženy i do budoucna hlavně děti pocházející z neúplných rodin, žijící i u samoživitelů. Ti jim nejsou schopni, až na malé výjimky, připravit zázemí pro to, aby tyto děti samy po dosažení dospělosti mohly najít vlastní bydlení – byť jen nájemní. Nejde přitom o zanedbatelnou skupinu obyvatelstva – v neúplných rodinách žije u nás zhruba 580 tisíc dětí. Bezdomovectvím jsou ohroženy i děti, které odcházejí z dětských domovů – tam se jedná o 48 procent z nich. I když se některé vracejí do své biologické rodiny, soužití často není možné, a tak je takový mladý člověk vyvržen na ulici, v lepším případě na ubytovnu.

Získání bytu je přitom pro řadu lidí, co spadnou na dno, již téměř nedostižnou metou. Podmínkou obecních úřadů je totiž bezdlužnost. A tou se nemůže chlubit žádný z takovýchto lidí – dluží minimálně za dobu, kdy žili na ulici, za zdravotní a sociální pojištění, dost často za pokuty dopravním podnikům (lidé bez domova se jezdí ohřát a schovat před nepřízní počasí do městské hromadné dopravy – na jízdenku ale nemají často prostředky – za deset takových jízd přitom není výjimkou, že exekutoři vymáhají 200 tisíc korun – to člověk s minimálním příjmem, toužící se vrátit zpět do společnosti, není schopen uhradit).

Požadavek bezdlužnosti zavírá cestu k novému domovu. Stejně tak i kauce na byty

„Když přijdou ti lidé a chtějí si nechat pomoci, řešíme s nimi jejich situaci individuálně,“ prozradila například bývalá senátorka a dlouholetá starostka Mariánských Hor Liana Janáčková. V jakém počtu je však i lidem s dluhy v praxi opravdu vycházeno vstříc a je jim umožněn návrat do normálního života, neprozradila. Ostatně konkrétní čísla nezazněla ani od jiného z vystupujících.

Podle ombudsmanky Anny Šabatové je přitom kritérium požadující bezdlužnost žadatele o byt skutečně značnou bariérou, která lidem bez domova prakticky nedovoluje nové bydlení si najít. „Vyřazuje je to z naděje na bydlení,“ poznamenala. Pokud se k tomu všemu přičte i fakt, že mnoho obcí v České republice vyžaduje navíc ještě několikanásobek nájmu zaplatit jako jakousi jistinu – což představuje částku řádově v desetitisících – jedná se o kruh, z kterého vyjít je téměř nemožné. Zda se však bude ombudsmanka ve své funkci touto problematikou aktivně zabývat, na konferenci nezaznělo.

Dočkají se Češi i sociálních bytů, nebo budou pokračovat jen diskuze?

Zvláštní kategorii toho, co vše problematika bezdomovectví přináší, tvoří pak potřeba budování a výstavby sociálních bytů. A ta v Česku vázne již řadu let na mrtvém bodu. Zda příští roky něco změní, zůstává též otázkou.

V každém případě závěry, ke kterým došli experti zabývající se bezdomovectvím u nás, uvádějí i nějaká konkrétní čísla. Například to, že na ulici se neocitají lidé, co nikdy nepracovali, jak panuje v představách mnohých lidí. Údajně mezi bezdomovci tvoří tato skupina (nikdy nepracujících) pouze 5 procent. Není pravdou prý ani to, že lidé na ulici odmítají pracovat. Naopak. Jejich podmínky jsou však značně ztížené. Přesto je nutné přiznat, že přece jen každý pátý člověk na ulici opravdu práci odmítá. Důležité pro mnohé lidi bez domova je však většinou hlavně to, vrátit se zpět do normálního života a mít možnost i důstojně zemřít. O tom, co takový člověk prožívá, pohovořil i Miloš Neubauer. Na ulici je již druhým rokem, přesto stále doufá, že se i na něj usměje štěstí v podobě návratu do normálu.

Na ulici snadno a rychle. Stačí třeba se vzdát dědictví...

„Život na ulici se může týkat kohokoli, i když si to chce málokdo připustit. Já jsem se tam ocitl velice rychle poté, co jsem se zřekl dědictví ve prospěch své matky. Šlo o dědictví domu. Matka dům obratem prodala, aniž by mi zajistila bydlení, takže jsem zůstal bez domova. Musím říct, že je velice složité se jakkoli prosadit bez pomoci, a ta pomoc není vždy efektivní, i když se snažím. Chybí například sdílení informací mezi sociální správou a dalšími institucemi, takže člověk, co je na ulici, nemá přístup k internetu, kolikrát nemá šanci ani cokoli zjistit, najít místo, kde by mu mohli pomoci a tak dál. Nutno říct, že jen přežít na ulici je hodně velké umění. Nechápu tedy, proč narážíme například na povyšování pracovníků, kteří by nám měli pomáhat, většinou nám pomoc neposkytnou vůbec ti lidé, co jsou k tomu určení a za to placení. Nepomohou dokonce ani předtím, než se člověk na ulici ocitne, i když tuší, že se tam řítí. Je pak jasné, že na ulici už toho vyřeší ještě méně – ztratí i odvahu cokoli řešit. Já nakonec měl štěstí, žiju v azylovém domě, ovšem se záznamem v rejstříku trestů mám problém najít práci, o bytu ani nemluvím. Přesto mně vadí, že je na nás pohlíženo jako na odpad společnosti – my jsme se jím stát nechtěli. Skoro všichni chceme pracovat a slušně žít. Ale potřebujeme pomoc – a té se často nedostává,“ popsal ParlamentnímListům.cz Miloš Neubauer. Jak uvedl, je mu 53 let, domov, o kterém sní, je pro něj místo, ke kterému bude mít svůj vlastní klíč, nebude v něm na něj pršet a bude si do něj moci pozvat návštěvu. Neubauer na konferenci proto přinesl i společné prohlášení lidí bez domova a lidí žijících v bytové nouzi, které podepsalo 71 lidí bez domova z Prahy, Ostravy a Brna. Vyjádřili v něm mimo jiné rozhořčení a zklamání nad tím, že se jejich situace a přístup kompetentních orgánů nezlepšuje, zatímco je lidí s takovým osudem u nás stále více.

Konsenzuální konference byla pojata jako jakýsi veřejný průzkum, v jehož středu stála porota, která měla posoudit toto společensky kontroverzní téma. Odborníci předložili této porotě důkazní materiály, ta jim mohla nejprve klást otázky a poté posuzovat důkazy v soukromí, z čehož vzejde v nejbližších týdnech výsledné stanovisko. „Cílem je rozpoutat mezi odborníky a zainteresovanými skupinami debatu na toto důležité téma, a přispět tak k větší informovanosti odborné i laické veřejnosti o možnostech řešení bezdomovectví,“ uvedla náměstkyně z Ministesrtva práce a sociálních věcí Jana Hanzlíková.

Rozhodnutí učiní porota konference do jednoho měsíce (tedy do konce tohoto kalendářního roku) po skončení konference.