„Nelze začít jinak než historií. V současnosti se jasně ukazuje, že základní spor o následnictví po zakladateli islámu má své politické konsekvence do dnešních dnů,“ uvedl na začátku besedy generálmajor. Po jeho smrti se totiž ukázalo, že Mohamed nezanechal po sobě žádného potomka.

Šíité versus sunnité

„Neexistovala žádná ustanovení jeho následníka, a proto velmi brzo začalo docházet k zásadnímu konfliktu, který byl nakonec zdrojem rozštěpení islámu na dvě hlavní části – na sunnitskou a šíitskou větev. Směr, který je postaven na ortodoxním výkladu Koránu a toho, jak Mohamed žil, je sunnitská část, zatímco šíitská větev vznikla původně jako politické hnutí, které si kladlo za cíl prosadit jako následníka Mohamedova jeho švagra, Alího ibn Táliba. Od té doby se datují nesmiřitelné postoje mezi oběma těmito větvemi, které dodnes přetrvávají. „Nejkrvavějším konfliktem, který toto nepřátelství vyvolalo, byla podle Randáka íránsko-irácká válka, která byla v letech 1980 až 1988. Stála život zhruba milion a půl lidí na obou stranách.“

„Sunnité, kteří tvoří 85 procent muslimského obyvatelstva na území, které v dnešní době sahá od Maroka až po Indonésii, jsou daleko stejnorodější než šíité, kteří jsou roztříštěni do mnoha sekt,“ seznamoval studenty Randák. „Nejkonzervativnější škola islámského práva je také školou nejortodoxnější a na jejím základě vznikl v 19. století na území dnešní Saúdské Arábie wahhábistický směr islámu, který je skutečně ultraortodoxní. Je důležité nezaměňovat islámské právo s právem šaría, což není právo islámské, ale ‚právo boží‘, to je něco úplně jiného. Z wahhábistického učení je patrné, že vzniklo z kočovných kmenů, žijících ve skromných podmínkách, bez kontaktu s okolním světem. Příslušníci této sekty se dodnes vyznačují fanatismem, fanatické je jejich vnímání okolního světa a života v něm. Věří, že Alláh je bytost, které je potřeba bezvýhradně sloužit. Podle jejich učení jsou pravými muslimy členové jejich vlastní sekty.“